Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 10

12.10.2009 (16:30) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3103×

Část desátá (pohled Edwarda)

„Mami!“ vykřikla Bella a hnala se ke své matce.

Jenže zrovna, když byly jen pár metrů od sebe, z kolony aut se jedno vyřítilo bokem. Šokovaně jsem sledoval náraz, kterému jsem nedokázal zabránit ani já. Bylo to nečekané a rychlé. Těsně předtím než na mě dopadly drobné kapičky krve jsem ji ucítil, jak mě její vůně praštila do nosu.

V mém hrdle se začal okamžitě tvořit jed, můj krk sálal nesnesitelným ohněm. Moje instinkty mi říkaly, ať se okamžitě vrhnu po té snadné oběti, ale já se nedokázal pohnout. V tu chvíli jsem totiž hleděl na Bellu, která úplně zamrzla. V jejím obličeji se objevil šok a bolest. Neopatrnými a roztřesenými kroky si klekla ke své matce.

Mohl bych přísahat, že jsem viděl, jak se pod ní tvoří kaluže slz, které nepřetržitě tekly z jejích očí.

Bella začala houpat Renée ve své náruči a mumlala nesmyslná slova. Dopadlo na mě pár dalších kapek deště. Vzhlédl jsem k obloze a spatřil, jak se přímo nad námi rozvaluje obrovský černý mrak, který nevěstil nic dobrého.

Přistoupil jsem blíž k Belle, pach krve mi stále dráždil nos, ale já to ignoroval. „Bello,“ snažil jsem se ji uklidnit. Klekl jsem si k ní a objal si zezadu. Nepřestala sebou pohupovat. Jako by o sobě ani nevěděla. Byla v absolutním šoku. Vystrašeně jsem hleděl na úplně zdeformovanou tvář, která patřila její matce. Všude jen krev a její pach. „Bellinko,“ snažil jsem se uklidnit sebe i ji, „je mi to moc líto, promiň. Ale prosím, Bello, musíme odjet. Mrak je přímo nad námi – kyselý déšť je silně nebezpečný.“

Byla absolutně mimo. „Ne, Renée – ona – ne…“

Začal jsem být rozrušený. „Lásko, prosím! Už ji nemůžeš pomoci, její srdce už nebije – věř mi, prosím tě.“ Viděl jsem, jak se ji třepají ruce – snažila se odtrhnout, ale nešlo to. Jemně jsem ji vypletl ruce z toho sevření a vzal ji do náruče.

Mířil jsem k autu. Bella byla stále v šoku a civěla mimo. Nepotřeboval jsem ji číst myšlenky, abych věděl, co se ji honí hlavou.

Déšť už byl vytrvalý, cítil jsem kapky silně bubnovat na mé ledové tělo. Věděl jsem, že je to špatné. Že Bella už nemůže radiaci uniknout. Dostihla ji.

V té chvíli jsem ale nevěděl, že se to bude týkat i mě.

A pak, už jsem byl téměř u auta, zbývalo pár kroků, se mi zamotala hlava a před očima se mi udělalo černo. Matně si uvědomuji náraz, jak jsem spadl na zem.

***

Zamrkal jsem a oslepilo mě zvláštní světlo. Bylo to slunce. Okamžitě mě zachvátila panika, jenže když jsem se podíval na moji pokožku, ztuhl jsem. Má kůže se vůbec netřpytila a ještě k tomu byla víc růžovější než obvykle. Ano, byl jsem stále bledý, ale ne tolik jako předtím.

Nedokázal jsem si vybavit, co se stalo. Jak jsem mohl omdlít? Jsem upír, vždyť to nejde! A sakra, kde to jsem?

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že se nacházím pořád na tom stejném náměstí, jen kolem mě leželi lidé, srovnání do podivných řad. A pak jsem si uvědomil, co to má znamenat. Musel jsem se ale ujistit, proto jsem vzal nejbližší ruku člověka, který ležel hned vedle mě. Žádný tep. Byl mrtvý.

Ověřil jsem to i u pár dalších. Všichni ti lidé byli mrtví.

Začínalo mi pomalu svítat, co se stalo. Asi nějakou dobu po tom, co jsem omdlel, tu museli být nějací lidé kteří vyzvedli poslední přeživší a někam je odvezli. A ostatní – mrtvé, či v mém případě upíra, který nejeví známky života, samozřejmě - tu nechali, jen je shromáždili na jedno místo.

Zřejmě asi mají v úmyslu se sem vrátit a potom všechny mrtvé pohřbít, jenže asi až pomine největší radiace.

V mé mysli se objevil obličej, který mi způsobil šok. Bella. Kde je? Kde je moje láska?

Roztřeseně jsem se rozhlížel po všech tělech, co tu leželi. Bellu jsem nikde neviděl. Popadl mě osten strachu, není tu. Ale na druhou stranu jsem cítil úlevu. Pokud tu neleží, žije. Nebo je tu minimálně nějaká šance, že by přežila… doufal jsem.

Ani jsem se nedivil, když jsem šáhl do své kapsy a zjistil, že mobil tam už nemám. Mohl jsem jen hádat, kam se poděl, jestli mi ho někdo v mém bezvědomí ukradl, nebo jestli jsem ho sám vytrousil. Nevím.

Zvedl jsem se ze země a po asi devadesáti letech poprvé ucítil bolest v zádech, slyšel jsem, jak mi tam křuplo. Byl to šílený pocit a já stále nedokázal věřit tomu, že se stalo to, co si myslím…

Že jsem zase člověk. Ne. Ta představa byla přímo absurdní, nevěřil jsem, že by to tak mohlo být. Je to pitomost. Přece to nejde. Ale možná… ne. Nebo ano? Sakra!

Až teď jsem si začal uvědomovat, že moje mysl není tak jasnozřivá jako předtím, že se můj zrak, sluch i čich zhoršil, že nemám ty přesné a rychlé pohyby a že teď už dýchat musím. Mohl jsem si nahmatat tep. V mých žilách opět kolovala krev. Neuvěřitelné. Mé srdce bilo, zas spustilo svůj pravidelný rytmus.

Nevím proč, ale musel jsem se rozesmát, když jsem zakopl a málem upadl. Byl to tak zvláštní pocit… být zase člověkem.

Věděl jsem, že mým nynějším cílem se stává najít Bellu. Nejhorší na tom je, že absolutně nevím, kde by mohla být. V nějaké nemocnici? Možná.

Na zemi jsem zahlédl něco, co se zablýsklo, bylo to asi sedm metrů ode mě. Přikročil jsem k tomu místu a zvedl tu věc do ruky. Byla to mince v hodnotě dvou dolarů. Chvíli jsem na ni zíral a pak mě praštil nápad.

Začal jsem pochodovat sem a tam po náměstí a všude se rozhlížel. Matně jsem vzpomínal, kde jsem v Altooně zahlédl telefonní budku. Na náměstí žádná nebyla, zvláštní. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl, že jedna byla před bankou, která byla asi šest set metrů odsud. Vydal jsem se po známé ulici. Všude se válely rozbité bedny a různé věci. A sem tam – nějaký člověk. Z toho pohledu by bylo hrozně. Co všechno se může stát jenom kvůli jedné pitomé havárii?

Přemýšlel jsem, jestli to zavinil člověk, nebo se pokazilo něco samo. Každopádně kvůli tomu zemřelo hodně lidí. A dost jich ještě zemře. Šílená představa.

Konečně jsem došel ke svému cíli. Jedno sklo budky bylo vybušené, všude se válely střepy. S obavou jsem vstoupil dovnitř a zvedl napjatě sluchátko.

Hlasitě jsem vydechl úlevou, když jsem uslyšel monotónní tóny, které se ozývaly ze sluchátka.

Jenže ještě než jsem vhodil minci do otvoru v automatu, něčeho jsem si všiml. Díval jsem se na odraz své tváře, která se objevila v nerozbitém skle. Šokovaně jsem hleděl na svůj obličej, tedy hlavně na jednu určitou část. Oči.

Nedokázal jsem pohnout. Mé oči měly zase svou sytě zelenou jasnou barvu, kterou měly ještě před svou přeměnou. Na své zlaté oči (ehm, ve výjimkách červené) jsem si za těch devadesát let opravdu zvykl, bylo to šílené vidět svou původní barvu. Nic mě nedostalo na tom, že jsem zase člověk, tolik, jako mé oči.

Zatřepal jsem hlavou, abych vymýtil podivné myšlenky a hodil minci otvorem dovnitř. Pak jsem vyťukal číslo, které jsem si samozřejmě pamatoval. Bylo to číslo Carlisleova mobilu.

Jen jedenkrát se ozval vytáčecí tón a pak jsem uslyšel cvaknutí, které ohlašovalo, že dotyčný zvedl telefon.

„Prosím,“ ozval se ze sluchátka Carlisleův hlas. Slyšel jsem, jak je ztrhaný, utrápený. Bylo mi těžce, když jsem si uvědomil, co jsem asi způsobil.

„Carlisle!“ křikl jsem do telefonu.

„Edwarde? To jsi ty? Proboha! Já už myslel… co se stalo, synu?“ najednou ožil. Slyšel jsem v pozadí nějaké hlasy, typoval jsem, že už náš rozhovor poslouchá celá rodina.

„To… nedokážu to jen tak popsat. Jsem v Altooně, Bella je pryč, nevím, kde je! A Carlisle, měl bys vědět, že… že… je ze mě zase člověk,“ polkl jsem.

Na druhé straně bylo ticho.

„Cože?“ zašeptal vyjeveně Carlisle. „Jak to?“

„Nevím! Asi ta radiace, ten kyselý déšť…“ byl jsem frustrovaný.

„Ty jsi teď v Altooně tedy, že? Dobře, my jsme ve Forks, chytnu první letadlo do Pittsburghu a jedu pro tebe. Myslíš, že se dokážeš dostat na letiště v Pittsburghu?“

„Uhm, já nevím… je to téměř sto dvacet kilometrů! Nemám žádný peníze, nic a běžet, ehm nemůžu dlouho a tak rychle…“

„Chápu, stačí, aby ses dostal do Duncansville, víš, kde to je?“

„Zhruba dvacet kilometrů jižně od Altoony, že? Myslím, že vím.“

„Přesně, podle internetu by měl odtam jezdit pravidelně dvakrát denně evakuační autobus, zadarmo. Pokud dojdeš tam, autobus tě doveze až na letiště.“

„Díky, Carlisle, budu tam.“

„Doufám, že tě brzo uvidím synu, buď opatrný.“

„Samozřejmě.“

Carlisle zavěsil a já taky položil sluchátko. Teď mě čekala docela dlouhá cesta do Duncansville. Přemítal jsem nad tím, jak dlouho mi asi bude trvat ujít dvacet kilometrů, když jsem člověk. Tak čtyři hodiny?

Smutně jsem si povzdychl a vydal se jižním směrem z Altoony.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 10: