Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 9. kapitola

29.06.2011 (17:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1074×

Ten dům byl nejhonosnější, jaký jsem kdy viděla. Proti tomuhle byl volterrský hrad úplná nicka. Kam se na upíří vilu hrabaly všechny poklady světa – kouzelnější místo jsem si nedokázala představit.

Jistě k tomu také přispíval fakt, že se stmívalo. Sluneční paprsky se alespoň na pár minut vydraly z područí šedavě purpurových mračen a nyní doslova tančily po mořské hladině. Útes získal v pohasínajícím světle fialový nádech; jindy fádně šedý kámen se třpytil. V záplavě přicházející tmy vypadal jako kaleidoskop. Magickou scenerii dokreslovaly sněhem zbrázděné svahy zátoky. Tu a tam se ze zasněženého vrcholku spouštěla horská bystřina. Okolní kopce způsobovaly, že jste si připadali malincí.

„Jsem rád, že se ti to líbí,“ přerušil Edward kouzlo chvíle. Mluvil tiše, jako by ten okamžik nechtěl narušovat více, než bylo nutné. Probrala jsem se ze zasnění a trochu se zamračila. Že už nejsme sami, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy se za našimi zády ozvalo bouchnutí posuvných dveří.

Otočila jsem se. Najednou jsem jaksi netušila, čím se nechat ohromit dřív – zda ženou stojící ve dveřích, či skleněným domem, z něhož právě vycházela. Nakonec jsem si dům nechala na později a zaměřila svou pozornost na ženu.

Vlastně to byla spíše dívka. Byla mladičká, přesto však starší než ostatní členové jejich rodiny. Vřelý úsměv, který věnčil její tvář, mi pomohl pochopit, proč o sobě nemluví jako o klanu. Došlo mi, že už jsem ji viděla – jednou, krátce, když mě napadl ten vlk. Vzpomněla jsem si, že celá rodina tenkrát okamžitě dorazila, když jim Jacob zavolal, že se něco stalo. Najednou jsem se cítila dojatě. Ten jediný úsměv způsobil, že něco uvnitř mně zapadlo na své místo. Jako bych se vrátila někam, kam jsem odjakživa patřila.

Jako bych se vrátila domů.

Dům nebyl jen ze skla, ale vypadal tak. Přísahala bych, že Esmé, jak se upírka jmenovala, málem vyhrkly slzy, když jsem začala jejich vilu překotně chválit. Odjakživa jsem si byla jistá, že upíři jsou sobecká bezcitná stvoření, kterým nezáleží na ničem, co nechutná po krvi. Tahle rodina mi ukázala pravý opak.

Všechno, co jsem u jejich druhu kdy vysledovala, svým chováním vyvraceli. Můj názor, mé obranné instinkty, všechno se sypalo jako domeček z karet. Přestávala jsem být ostražitá, a to mě děsilo. Měla jsem si dávat pozor – vážně měla. Kdybych tehdy věděla, jak to dopadne, možná bych do toho nešla.

Anebo možná ano. Kdo ví?

Každopádně jsem celou dobu neopomíjela jeden důležitý detail – a to ten, že jsou upíři. Asi by na to ani nešlo zapomenout. Několik z nich – konkrétně Torry, Isabella a Jasper – mě rozhodně nenechávali na pochybách, že by mě raději viděli někde jinde.

Trudy byla mnohem vítanější než já. Překvapilo mě to a asi jsem se cítila trochu ukřivděně, protože Edward, který mi viděl do hlavy – už jsem ho naštěstí neoslovovala zrzku – se co chvíli mile usmál. Což vytáčelo Isabellu – Bellu, jak jí říkali ostatní. Chtěla jsem se propadnout do země, kdykoliv na mě upřela rozzuřený pohled. Jednou, když mi Edward povzbudivě stiskl rameno a já se ošila, dolehlo k mým uším naštvané syknutí a vzápětí v patře třískly dveře, až jsem nadskočila. Znovu už to neudělal.

Brzy mi samovolně došlo, jak jsou spárovaní – žádný z nich mě nenechával na pochybách, kdo komu patří. I na vzdálenost několika metrů jako bych vycítila statickou přitažlivost, kterou to mezi nimi jiskřilo. Carlisle a Esmé postávali v objetí v rohu a sem tam si vyměnili polibek. Jasper s Alicí hráli šachy, pošťuchovali se a láskyplně do sebe ryli. Z jejich místa se každou chvíli ozval smích, ať už tichý mužský nebo veselý dívčí. Torry něco kutila v kuchyni, ale párkrát jsem zahlédla, jak se dívá na Thomase a usmívá se při tom, zatímco její syn – od první chvíle jsem nepochybovala, že to její syn je, když si byli tolik podobní – se s Trudy a téměř tiše přihlížejícím Emmettem handrkoval nad televizním zápasem. Edward postával u okna a oči mu sjížděly ke koncertnímu křídlu, ale nehrál.

Když mě napadlo, jestli hrát umí, ohlédl se po mně. Bella, která se k nám opět připojila, po něm šlehla vzteklým pohledem a vydala se do kuchyně za Torry. Omluvně jsem pokrčila rameny a on se za ní s povzdechem ohlédl, načež se jeho pohled upřel zpět ke klavíru.

V tu chvíli se stalo několik věcí naráz. Jakoby v pozadí jsem slyšela Thomasovo hlasité protestování na některou z Trudyiných poznámek, které se pomalu měnilo v hádku. Spolu s tím se z kuchyně ozvalo tříštění skla následované tupou ranou, jako by něco spadlo na zem. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděla, jak upíři na kratičký okamžik strnuli v pohybu. Potom už šlo všechno ráz na ráz. Kuchyňskými dveřmi se mihly dvě šmouhy. Stihla jsem zaznamenat dvojité vyjeknutí, které patřilo Trudy a Thomasovi, a potom mě něčí ruce pevně sevřely kolem pasu. Ten prudký pohyb mi vyrazil dech. Vzápětí jsem se ocitla na odpočívadle schodiště, ani jsem nevěděla jak.

Upíři kolem mě napjatě poslouchali a čekali. Uslyšela jsem dusot nohou před domem a také křik a nadávky. Srdce mi bušilo v hrudi, jako by se snažilo prodrat ven, a přehlušovalo hluk ozývající se zvenku. Ten hlas bych poznala mezi tisíci.

Práskly dveře a brblání bylo najednou zřetelnější. „Už můžete dolů, pijavice.“ Slyšela jsem v jeho hlase ten typický škleb, který se objevoval vždy, když se mu něco nezdálo. Naskočila mi husí kůže.

Jeden po druhém scházeli ze schodiště, stále podobní kamenným sochám. Ze způsobu, jakým se pohybovali, přestože byl stejně ladný jako obvykle, na mě doléhalo jejich napětí. Nedokázala jsem se uklidnit, i když už nebylo proč být napjatá.

„Co to bylo tentokrát?“ ozval se odkudsi zdola Carlisleův unavený hlas. Byla jsem docela zmatená, protože jsem netušila, co se dělo.

Jacobův hlas byl teď tlumený – zřejmě se šel podívat do kuchyně. „To radši nechtěj vědět.“ Byla jsem si jistá, že Trudy ho neslyšela, protože i já s tím měla problémy. Mluvil potichu, jako kdyby se bál reakce ostatních. Nechápala jsem to zastřené… ochladnutí? Ano, bylo to něco na ten způsob. Jako by se od situace snažil distancovat.

Pochopila jsem v okamžiku, kdy jsem ucítila ten zápach. Nikdy nezapomenu na to, co se k němu pojilo. Ačkoli mi to došlo mnohem dřív, než jsem překročila práh kuchyňských dveří, odmítala jsem tomu uvěřit, dokud jsem to neuviděla na vlastní oči.

Puch rozkládajícího se masa jsem si nemohla splést s ničím na světě. Jacob se hrbil u té nešťastné hromádky a zřejmě nevnímal ten zápach. Upíři se tvářili divně. Pochopila jsem, že zadržují dech. Já se o to snažila také, ale příliš se mi to nedařilo – je rozdíl, když si to představujete, nebo když to zažijete na vlastní kůži. Nedalo se to zvládnout.

Nikdo mě nezastavil, když jsem popošla blíž. Indián se ani nepohnul, přestože o mně musel vědět. Zbývalo mi jen pár kroků, ale viděla jsem dobře. Možná až moc dobře. Ten obraz zkázy se mi vypálil do zornic a neztratil se, ani když jsem zavřela oči.

Malé zkrvavené tělíčko nějak zvráceně připomínalo lidské dítě. Nemohlo mu být víc než pár měsíců, snad jen půl roku. Původní barva srsti nešla poznat – chlupy byly slepené krví do jednolitého zčernalého chuchvalce. Prázdný výraz vyděšených očí se nedal s ničím srovnat. Nic odpudivějšího a žalostnějšího zároveň jsem v životě neviděla.

„Vlk,“ vydechla jsem ohromeně a znechuceně. Jake se po mně nevěřícně ohlédl. Myslel si snad, že jsem zhnusená tím pohledem? Můj výraz ho očividně vyvedl z omylu. Jeho oči připomínaly hvězdy tonoucí v jezeře. Viděla jsem každou slzu, kterou nechtěl prolít. Ani jedna neopustila slzné kanálky.

„Varování,“ ozvalo se za mnou. Jasper. I on zněl otřeseně, přestože bych neřekla, že je u něj něco takového možné. Na první pohled vypadal jako chladnokrevný vypočítavý válečník. Opak byl pravdou.

Carlisle si unaveně povzdechl. „Už to byly i zápalné láhve a kameny, ale tohle…“

„Přestaňte,“ promluvil Jacob. Nezněl naštvaně. Šokovaně jsem sledovala, jak bere zbité tělíčko do rukou a vynáší ho ven. Jako ve snách jsem šla za ním. Opět mě nikdo nezastavil.

Zastavil se u prvních stromů. Odložil vlčka mezi kořeny vzrostlého dubu a holýma rukama začal hloubit hrob. Nabíral plné hrsti hlíny, jako by vůbec nebyla zmrzlá a mrtvá.

Po pár okamžicích si všiml, že za ním stojím a pozoruji ho. Zarazil se uprostřed pohybu a pomalu se ke mně otočil. Chvíli mi upřeně hleděl do očí a ty jeho byly nepřístupné a tvrdé jako kámen. „Co chceš?“

„Pomoct,“ hlesla jsem se slzami na krajíčku.

Otočil se zpátky a bolestí zastřeným hlasem řekl: „Nechci. Vrať se zpátky.“

Bylo to horší, než kdyby křičel.

Jako robot jsem vykročila zpět k vile. Už se mi vůbec nezdála kouzelná – noční tma a ticho, tak nepřirozené, jí dodávaly vzezření domu hrůzy. Její věčně bdělí obyvatelé nás pozorovali zpoza skleněných oken.

Když jsem vešla dovnitř, konečně se pohnuli. Esmé ke mně vykročila a položila mi ruku kolem ramen. Dovedla mě ke křeslu a zatlačila mě do něj. Poddala jsem se. Vůbec mi nepřišlo, že se mě dotýká neživá bytost – nebála jsem se. Necítila jsem vůbec nic.

„Nech toho,“ ozvalo se kdesi za mnou syknutí. Nezaměnitelný Bellin hlas stále překypoval vztekem. Reflexivně jsem se přikrčila.

Edward jí něco potichu odpověděl ve snaze ji uklidnit, ale ji to zřejmě rozzuřilo ještě víc. „Přestaň ji už omlouvat, zatraceně! Děláte, jako by byla ta největší chudinka pod sluncem! Měli jsme to oznámit, dokud byl čas a nikdo by nás s tím nespojoval.“

V tu chvíli se už do debaty zapojili všichni. Esmé vstala. Tvářila se jako saň. „Tak tohle už přeháníš, nemyslíš?“ Za celé odpoledne jsem v tom vřelém hlasu neslyšela tolik ledu.

Isabella na ni pohlédla. V první chvíli to vypadalo, že jí snad skočí po krku. Nakonec jen zaťala ruce do pěstí. „Přestaň! Není to tvoje dcera, Esmé!“

Dveře v patře se znovu zabouchly. Ten zvuk zazněl do mrtvolného ticha jako výstřel z pušky. Víc než kdy jindy připomínali ledové sochy. První se pohnul Edward. Pomalou lidskou chůzí se vydal ke schodišti a tvářil se u toho jako mučedník. Neopovažovala jsem se myslet. Něco mi ale asi přece jen uklouzlo, protože se po mně ohlédl. Potom bleskl očima ke dveřím. „Jakeu, vezmi ji ven.“

Raději jsem nesledovala směr jeho pohledu a s očima zavrtanýma do koberce se vydala ke dveřím. Jako první ke mně dolehla vůně. Lokala jsem ji jako vyprahlá země kapky deště. Podržel mi dveře a já prošla těsně kolem něj.

Když jsme byli dostatečně daleko od domu, zastavila jsem. On také. Neodvažovala jsem se na něj podívat, ale když promluvil, vzhlédla jsem. „Nesmíš se na ni zlobit,“ řekl potichu. Jeho hlas zněl omluvně. Nedíval se na mě.

V měsíčním světle jsem viděla, jak trhl hlavou. „Bella… Žije s tím už moc dlouho. A když vidí, jak tě ostatní berou mezi sebe a nikdo se nebrání, žere ji to.“ V tu chvíli vůbec nezněl jako ten Jacob Black, kterého jsem měla možnost poznat.

Konečně jsem našla ztracený hlas. „Proč je taková?“ vykoktala jsem.

Podíval se na mě. „Ona… přišla o dítě, víš?“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 9. kapitola: