Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 6. kapitola

26.06.2011 (07:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 965×

Zrzek po mně střelil pohledem. Nedívala jsem se na něj. Celou svou bytostí jsem se soustředila na osůbku vedle mě, kterou jsem kdysi přísahala chránit.

„Musíme pryč,“ zašeptala, rty bílé strachy. Bála jsem se, aby se do nich nezačala kousat – kdyby jí tekla krev, upíři by se určitě zachovali jako… upíři. Zvířata nezvířata, věděla jsem, že živočišný pud lovce u nich převládá nade vším. A teď by se to vážně nehodilo.

Trudy strnule přikývla a začala se hrabat na nohy. Vypadala, že každou chvíli omdlí. Nedivila bych se jí. Tohle byla zatraceně prekérní situace. Věděla jsem, že většina upírů je svým vládcům oddaná – ne že by je nějak zvlášť milovali, ale jistá soudružnost tam byla. A kdyby se někdo z – oklepala jsem – Volturiových dozvěděl, kde se schováváme, jistě by si zlatoočky nechali předvolat před hlavní trůn a požadovali by po nich vysvětlení, proč jim to neoznámili sami. V tom lepším případě, bychom měly my dvě čas utéct. Vlastně tři, uvědomila jsem si – teda, jakožto člověka, který se s námi stýkal, bychom ho musely vzít s sebou; neušetřili by ho, pokud by se o něm dozvěděli. V tom horším případě by jim to Cullenovi oznámili sami. Nechtěla jsem ani pomýšlet na důsledky takového rozhodnutí. Byly příliš zdrcující.

„Stop!“ zarazil nás obě zrzoun. Pohlédl na Trudy. „Posaď se, prosím,“ přikázal jí a ona byla tak v šoku, že bez řečí poslechla. Potom namířil prst na mě. „Ty!“ zvolal dopáleně, až mi zaskočilo. „Přestaň mě oslovovat zrzku, zrzoune nebo jakkoli jinak, co se týče barvy mých vlasů.“ Tápala jsem mezi dvěma stavy – opět tam bylo to staré známé Jak se to k čertu dozvěděl?! a také zásek z jeho tónu. Klidně mi mohl skočit po krku a já bych nebyla schopná se bránit. Naštěstí to ale neudělal. „Pokud přestaneš jančit,“ pokračoval mírnějším tónem, přesto jsem sebou při každém slově cukla, jako by mě uhodil, „dozvíš se o nás víc. Možná nás potom přestaneš obviňovat z velezrady.“ Ušklíbl se a posadil se zpět do křesla – ani jsem si nevšimla, že vyskočil na nohy.

Opatrně jsem přikývla a v duchu se pomodlila ke všem svatým.

„Takže,“ začal, „chci, abyste věděly, že od nás se o vaší přítomnosti rozhodně nedozví. Zapamatujte si to.“ Při těch slovech pohlédl na mě. „Netuším sice, odkud víte o upírech, ani jak jste přišli k Volturiovým, ale my vám neublížíme. Žijeme společně s lidmi,“ zalétl pohledem k Trudy, která se krčila v rohu postele a ani nedutala, „a určitě si nepřejeme být odhaleni a muset se stěhovat.“ Obličejem mu přitom bleskla jakási emoce, kterou jsem nedokázala identifikovat. Snad smutek? Netušila jsem.

Nadechla jsem se a dřív, než mě stačil zarazit, jsem vyhrkla: „Čteš myšlenky?“

Trudy vykulila oči, ale on jen zvolna přikývl a jeho rty zvlnil jemný úsměv. „Ano, jsem rád, že sis všimla. Občas není právě milé poslouchat, co si o mně ostatní myslí.“

Zrudla jsem.

„No,“ ujal se slova blonďák. „Vlastně jsme se ani nepředstavili, že? Jmenuji se Carlisle,“ usmál se vlídně a já najednou věděla, že s ním se bude dát jednat v klidu. Netušila jsem, kde tuhle jistotu beru, ale prostě to tak bylo. Měl asi nějakou kouzelnou moc, či co.

Zrzek – pardon – se usmál. „Edward Cullen, těší mě. A když už o tom mluvíš,“ usmál se potutelně a odkašlal si. „Někteří z nás mají dary. Nejsem jediný z naší rodiny, kdo nějaký má. Ale o tom ti poví spíše oni. Mohu je zavolat?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Raději to necháme na jindy, pokud dovolíte.“

Z chodby se ozvalo přehnaně zklamané vzdychání – zřejmě poslouchali za dveřmi. Už z Itálie jsem věděla, že upíři tento nepěkný zvyk mají, ale v izolaci posledních let jsem na to jaksi pozapomněla.

Viděla jsem, jak zrzkovi, tedy Edwardovi, zacukaly koutky, jako by ho něco pobavilo, ale nahlas se nezasmál. To vlastně žádný z nich, uvědomila jsem si. „Tak mi tedy… asi půjdeme, co říkáš?“ otočil se ke Carlisleovi.

Doktor přikývl. „Ano, půjdeme.“ Znovu se na nás usmál. „Ne abyste utíkaly, slečny,“ dodal s přátelským mrknutím, přesto jsem vtom, snad podvědomě, slyšela i nejasnou hrozbu: Nezkoušejte pláchnout – my si vás stejně najdeme.

Když vycházeli ze dveří, zrzek – pardon! Edward – se po nás zběžně ohlédl. „Alice se ptá, jestli… na vás zítra mohou počkat na parkovišti.“ To krátké zaváhání mi neuniklo. Alice – zřejmě ta černovláska, došlo mi – se asi původně ptala na něco jiného. Docela dobře jsem si dovedla představit na co.

Trudy odpověděla za nás za obě – zřejmě si ještě pořád nezvykla na z- Edwardovu schopnost, přestože moje hlasité vyděšené NE!, kterým jsem mu musela vyřvat díru do hlavy, by mu pravděpodobně stačilo. „Asi by nebylo nejmoudřejší ukazovat se společně na veřejnosti, kdyby snad později mělo dojít k jistým… nehodám.“ Na poslední slovo dala obzvláštní důraz. Zamrazilo mě. Měla pravdu – kdyby skutečně došlo k nějakým, jakýmkoli, nehodám – vlastně by bohatě stačily i obyčejné mezidruhové potíže – ani jedna strana by z toho nevyšla s čistým štítem. Toho jsme se mohli snadno vyvarovat.

Pár okamžiků mě nečitelně pozoroval, zřejmě poslouchal, co se mi honí hlavou. Nakonec beze slůvka rozloučení opustil pokoj a zavřel za sebou dveře. Trudy počkala, dokud burácení motorů neodeznělo v dáli, a teprve poté se úlevně svezla na podlahu.

Setkala jsem se s jejím pohledem. „Měly jsme jim říct pravdu,“ konstatovala. Neptala se.

Zavřela jsem oči a přitáhla si kolena pod bradu. „Možná,“ zamumlala jsem a zívla. Byla to dlouhá noc. „Času dost.“

Lekla jsem se, když se začala smát. Byl v tom podtón hysterie a já věděla, čeho je v takových chvílích schopná. „Dost? Dost?! Rebecco, ty ses snad zbláznila! Nikdy není času dost, zatraceně!“ Hlas se jí klepal a hrozilo, že se buď rozbrečí, anebo dostane hysterický záchvat a začne házet s věcmi kolem sebe. Znala jsem jediný způsob, jak zažehnat pohromu, a tak jsem jí přikázala, ať si sedne a počká, než se vrátím. Naštěstí poslechla.

V mžiku jsem brzdila v kuchyni a o pár vteřin později se už tryskem řítila zpátky do pokoje. Trudy se za tu chvilku nestihla ani protáhnout – ne že by se o to snažila. Seděla v číhavé pozici na krajíčku postele a hrozilo, že pokud se pohne, sletí na zem jako padanče.

„Jez!“ poručila jsem velitelským tónem a nesmlouvavě jí vrazila do ruky kelímek se zmrzlinou. Ani se neprala.

„Rozkaz, šéfe,“ zasalutovala ledabyle, jak se soustředila na tu dobrotu. Zřejmě se už z nejhoršího dostala sama, ale já nehodlala riskovat její vzteklý výbuch, jakmile nakousnu téma My a Cullenovi.

Když se dostatečně zchladila, blaženě se rozvalila na dece a vypadalo to, že každou chvíli usne. To jsem nepotřebovala. Musely jsme si promluvit. Stále tu visela otázka, co vlastně bude, a tu bylo nutno zodpovědět co nejdřív. Nejlépe okamžitě.

„Kde je vůbec Ted?“ uvědomila jsem si náhle jeho nepřítomnost. Ne, že bych ho nějak zvlášť postrádala, ale poslední dobou tu býval častěji než doma. Snadno jsem si na tu pravidelnost zvykla, a tak mi to teď nedalo, abych se nezeptala.

Trudy se rozhlédla, jako by si teprve teď všimla jeho nepřítomnosti, a pokrčila rameny. „Nevím, asi se zašil někde… v hospodě.“ Tenhle tón mi k ní neseděl. Uměla se vztekat i kňourat, ale zatmívání jí nikdy nešlo. Proto jsem okamžitě poznala, že mi neříká úplnou pravdu. A to bylo sakra špatné.

Když jsem na ni uhodila, uhnula přede mnou pohledem. „Já prostě nevím,“ pípla a zavrtala oči do podlahy hlouběji než červotoč. „Že se někde zapomněl, to je jeho problém. Já už to řešit nechci, vážně ne!“ Na konci už skoro brečela.

Přilezla jsem po kolenou k ní a objala ji. Zabořila mi tvář do ramene a já měla v momentě triko promočené skrz naskrz. Mezi tichým štkaním, žalostným kvílením a popotahováním mi během následující půlhodiny vypověděla, co se děje.

Litovala jsem, že jsem jí nevěnovala víc pozornosti. Byla pravda, že poslední dobou jsem většinu dne proflákala s myšlenkami kdesi v luftu – přesněji řečeno u jedněch smutných černých očí a úsměvu, který mi docela ochotně zastavoval srdce, a to se ani nemusel snažit… Vážně jsem byla až tak nevnímavá, že bych přehlédla Tedovu nepřítomnost? To se mi přece nestávalo – mně ne.

Po mnoha probrečených minutách se mi ji nakonec podařilo přesvědčit, ať jde spát, že to ráno bude lepší. Bylo mi jasné, že nebude, ale doufala jsem, že mi tu lež z milosti nebude příliš zazlívat.

Já sama usnout nedokázala. Stále dokola se mi vracely ty staré vidiny, se kterými jsem měla potíže už dříve, nyní navíc obohacené o nové děsivé zážitky – setkání s vlkem v lese, objev upírů v našem pečlivě střeženém upíry postrádajícím městečku… Kdykoliv jsem však zavřela oči, viděla jsem jen jedno – vlčí oči, které mě upřeně pozorovaly. Když jsem se však ocitla těsně za hranicí spánku, uvědomila jsem si, že vůbec nejsou vlčí.

Nakonec se mi podařilo usnout, ale ještě několikrát jsem se probudila – ani ve spánku jsem nedokázala přestat být ostražitá. Možná to bylo dobře; měla jsem totiž celou dobu pocit, že na mě někdo upřeně zírá.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 6. kapitola: