Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 39. kapitola

17.08.2011 (09:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 844×

S úsměvem přimhouřil oči. „Jsi neopatrná,“ nadhodil a já se zamračila. „Ale aspoň o tom víš.“

„Ech… Co?“ zatvářila jsem se nechápavě.

Typickým způsobem protočil oči v sloup a poklepal si na spánek. Přišlo mi to povědomé a vzápětí jsem si uvědomila, u koho jsem tohle gesto už tolikrát viděla – u Edwarda! Hned nato jsem se zděsila. Další čtenář myšlenek?

Chápavě se zakřenil. „Hádal bych, že už bys mohla být zvyklá. Ale pojďme, ať jsme odtud co nejrychleji pryč. Nemám to tu rád,“ zamračil se na vysoké kamenné hrady, které zaléval slabý jas pozdně odpoledního slunce.

Upír zamrkal – a mně až teď došlo, že má úplně rudé zornice – a natáhl si na rozčepýřené ebenové vlasy hlubokou kapucu. Měl normální mikinu, ne plášť Volturiových, podle čehož jsem usoudila, že přišel odněkud zvenčí. Vlastně byl celý oblečen v tmavších barvách – kdyby se nikomu nepodíval do očí, mohl by docela dobře splynout s davem. Až na ten krásný obličej, samozřejmě. Měl jižanské rysy a mluvil s přízvukem, který jsem nedokázala zařadit. Rozhodně to ale nebyla americká nebo italská angličtina.

„Proč chceš jít se mnou?“ napadlo mě najednou. Ani jsem si neuvědomila, že bych vůbec nemusela mluvit nahlas. Za ty poslední dny – znovu mě napadlo, jak je divné, že ještě nestihly neuběhnout celé měsíce – už jsem neřešila, kdo všechno mi vidí do hlavy. Občas jsem si připadala jako průchoďák.

Docela mile se usmál. „Nemysli si, že je to dobrovolné,“ řekl a uličnicky se zašklebil. Musela jsem se smát. Veškeré obavy jako by ze mě naráz spadly.

„Aha, takže tě, hm, někdo donutil, abys šel se mnou, protože…?“ vyzvídala jsem dál.

„Ne, tak to není. Nikdo mě nutit nemusel, spíš…,“ odmlčel se a celkem vážně se na mě zadíval. „Netrávím ve společnosti lidí příliš mnoho času a ty docela voníš,“ zamumlal omluvně a uhnul pohledem.

Překvapeně jsem si sáhla na hrdlo. Automatická reakce.

Zasmál se. „Neboj, nebudu kousat. Nechtěj urážet moje sebeovládání,“ káral mě pobaveně.

„No tak pardon,“ odfrkla jsem si. „Teď jsem vážně klidná, když vím, že mi nehodláš skákat po krku,“ vedla jsem si dál svou.

„Nevadí, jsem zvyklý,“ uculil se.

Napadlo mě, kolik měl asi času si zvykat.

Zamyšleně se na mě podíval. „Odpověď dost ti asi stačit nebude, viď?“ Když jsem rezolutně zavrtěla hlavou, něco si pro sebe zamumlal. Měla jsem dojem, že to bylo něco o zvědavých holkách, ale nechala jsem to být. Jeho odpověď byla přednější. „Pár tisíciletí,“ povzdechl si unaveně a po očku sledoval, co já na to.

Tázavě jsem povytáhla obočí. Jasně, pár tisíciletí. To je naprosto normální, že.

„Dobrá, pár desítek tisíc let,“ dodal nakonec neochotně.

Vykulila jsem oči.

Zamračil se. „No, moc nekoukej, chtěla jsi to vědět.“

Oněměle jsem zavrtěla hlavou a pomyslela si něco o mumiích.

„Hele!“ ohradil se, když zaslechl moje myšlenky. Mezitím jsme se blížili k městským branám. „Náhodou - není to tak hrozné. A rozhodně nejsem nejstarší. Třeba Bridascusovi je o dva tisíce let více než mně.“ Pořád se mračil.

„Bri-“ zamumlala jsem zmateně. A pak mi to došlo. „Briedis?“ Jo, dnešek byl samá překvapení…

Mávl rukou. „Při každém miléniu si bere nové jméno. Chudák Pandra je z něho občas dost… Víš, co myslím.“ Znovu protočil oči v sloup. Napadlo mě, jestli to není nějaká nemoc.

Jako ve snách jsem přikývla. Bylo to… Ne, vážně jsem si to nedokázala představit. I tisíc let pro mě bylo neuvěřitelně hodně. Ale desetkrát tolik. No do háje, já si vážně umím vybrat společnost.

„Promiň, nevěděl jsem, že tě to tak vykolejí.“ Už se zase vesele zubil.

Měla jsem chuť si klepat na čelo, ale nakonec jsem se toho nápadu vzdala ve prospěch dobrého dojmu ostatních lidí. Už takhle na nás kolemjdoucí okatě zírali. „A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se najednou.

Dlouho mlčel, až jsem si myslela, že mi neodpoví. „Lionel,“ řekl nakonec tak tiše, až jsem si nebyla jistá, jestli jsem dobře slyšela. Ihned mi ale bylo jasné, že ano. Lionel… to jméno jsem si pamatovala lépe, než všechna ostatní. Nemohla jsem se plést.

„Aha,“ hlesla jsem nakonec neurčitě. Jasně, co jiného na to říct?

Povzdechl si. „Nesuď mě, prosím.“

Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mi vniklo silně koncentrované pižmo a santal. „Nesoudím,“ zamumlala jsem. „Jenom mě to překvapilo.“

Povytáhl koutek úst v chabém náznaku úsměvu a zamířil do vedlejší uličky, která vedla k… parkovišti? Zmateně jsem za ním zírala, ale on se jen ohlédl a mávl na mě, ať jdu za ním. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, ale šla jsem. Co mi taky jiného zbývalo?

***

EDWARD:

Nedivil jsem se, že je Lilith pryč, ačkoliv Briedis zuřil. Plul síní jako křižník na rozbouřeném moři a co chvíli si pro sebe utrousil nějakou nadávku ve starém jazyce. Přestože mi přikazoval, abych je našel, neudělal jsem to. Demetri měl štěstí, že nevěděli o jeho talentu. Za jiných okolností by neměl na výběr, nyní ovšem… Nemohl jsem si ho neprohlížet. Pomáhal mé dceři přežít, několikrát ji zachránil život. Měl jsem spoustu důvodů být mu vděčný.

Všichni, kteří stáli na naší straně, byli diskrétní a našim novým vládcům – tak o těch starých většina přítomných přemýšlela – se snažili prozradit co nejméně.

Ano, právě to se dohadovalo – Adamovi a jemu podobným příliš nezáleželo na moci. Spíše se zajímali o to, aby se prosadila demokracie. Právě proto by z něj byl dobrý panovník. Nahlas jsem to ovšem neřekl.

Byli zvláštní, všichni. Zaujali mě, a to se v posledních letech povedlo málokomu. Bella si mě kvůli tomu nepřestávala dobírat. Nemohla to chápat, byla upírkou teprve pár desetiletí.

Carlisle byl snad ještě nadšenější než já.

Upíři se smísili do jednoho velkého davu. Nyní to tu vypadalo podobně jako za starých časů, kdy našemu světu vládli Aro s Marcem a Caiem. Ty tu bohužel vidět nebylo. Netušil jsem, zda utekli, či byli zničeni, ale jedno bylo jisté – stále zde zbylo dost nepřátelských upírů, kteří nemínili novou vládu uznat.

Nakonec promluvil Sybranth. Ačkoliv se tvářil přátelsky, nenašel se mezi našinci nikdo, kdo by se mu opovážil skákat do řeči.

„Vážení, tato debata by mohla trvat dlouhou dobu – známe své způsoby a neústupnost,“ řekl a usmál se. Bella se uchichtla a já si uvědomil, že na něj fascinovaně zírám. Nebyl jsem ale sám. „Avšak někteří z nás netouží čekat na rozsudek. Proto bychom měli nejprve vyřešit nejzásadnější otázky.“

Ze všech stran se ozývalo souhlasné mumlání.

Sybranth se rozhlédl po sále autoritativním pohledem. Jinak jsem ho popsat neuměl.

„Proto na vás nevynucuji, abyste zde zůstávali déle, než je vám milé. Nemusejí tu být všichni. Uvítal bych ovšem, kdyby každý zapojil ruku k dílu. Bude nutné rozhlásit mezi nomády a nyní nepřítomnými klany, co se zde odehrálo. Amerika a severní Evropa jsou nejobsazenějšími regiony, a proto každý, kdo odtamtud pochází a nechce zde setrvávat, může pomoci tímto způsobem. Nechci vám ukládat povinnosti, koneckonců jsme vždy bývali nezávislí, ale jako jeden z vás o to žádám.“ Upíři kolem nás přikyvovali nebo mručeli na souhlas.

Naše rodina a Eleazarův klan se seskupil vprostřed sálu. Přestože jsme se znali s téměř všemi, my zlatoocí jsme nyní drželi při sobě více, než ostatní. Pořád jsme pro některé ze zdejších byli ti divní a nevylučovala se ani hrozba cizího útoku.

„Předpokládám, že vy budete chtít odejít,“ promluvil najednou naším směrem.

Carlisle napjatě přitakal. „Ano. Rádi bychom se co nejdříve vrátili domů.“

Za každých okolností zdvořilý. Pousmál jsem se.

Sybranth přikývl. „Dobrá tedy. Před vaším odchodem bych si s vámi ještě rád pohovořil o jistých záležitostech, pokud vám to nebude vadit. Zprávy odsud se vám zajisté brzy donesou.“

„Děkujeme,“ odpověděl Carlisle a otočil se k odchodu, stejně jako zbytek naší skupinky. Ostatní upíři nám uhýbali z cesty. Viděl jsem tváře přátel, kynuli nám na pozdrav, ale nikdo na nás nepromluvil. Bylo to… zvláštní.

Zastavili jsme se v předsálí. I sem byl slyšet promlouvající hlas. Přivřenými dveřmi za námi proklouzla štíhlá vysoká postava. Okamžitě jsem se napjal a Bella do mě dloubla.

Rehine se na nás usmála. „Pojďte, doprovodím vás k východu.“

***

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale Lionel měl auto. Pokrok.

Ve Florencii jsme nasedli na dopravní letadlo. Cesta přes oceán se mi nyní zdála delší než ta předchozí. Možná to bylo tím, že teď už jsem si nezakazovala myslet.

Jakmile jsme se znovu ocitli na americké půdě, ozvala se únava z předchozích dnů. Snažila jsem se však nedát na sobě nic znát. Ten upír by byl schopný to nechat na další den, a to já nechtěla. Už jsem nemohla čekat.

Nevěděla jsem, jak může vědět, kudy jet, ale snažila jsem se to neřešit. Vždyť to byl upír… Ti si prostě nějak dokáží poradit se vším. Začínala jsem si zvykat.

Dalším bodem, který jsem si později vybavovala, byla cedule, vítající nás v městečku Hyder. Do té doby jsem mlčela, ale tentokrát už jsem se musela ozvat. „Co tady děláme?“

S úsměvem se ke mně otočil. „Hledáme odpověď na tvé otázky.“

Netrvalo to ani pár minut, než jsme zastavili před jedním ze starších řadových domků.

„Tady bydlí?“ zeptala jsem se nechápavě. Ani v nejmenším to nepřipomínalo obvyklý Cullenovský styl. Zazubil se a já měla najednou dojem, že mi něco uniká.

„My tu bydlíme,“ opravil mě a zvedl levou ruku. Na prsteníčku se mu zatřpytil slaboučký stříbrný kroužek.

Pár vteřin jsem na něj zírala s otevřenou pusou. „Ty… ty… To je vtip?“ koktala jsem. Ne. Do háje, to vážně ne! „Ty vole.“

„Švagr bude stačit, děkuji,“ uculil se a já ho naprosto neholkovsky bouchla do ramene. Zasmál se a vykročil ke dveřím.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 39. kapitola: