Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 36. kapitola

12.08.2011 (07:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 688×

Slyšela jsem, jak na mě křičí, ať se sakra proberu a pohnu sebou, nebo nás taky zabijí.

Slyšela jsem, jak Dacks rozčileně nadává, že se to nemělo stát.

Slyšela jsem hádku těch dvou, když se rozhodovalo, co uděláme dál.

Slyšela jsem Shawin dotaz ohledně umístění Thaliiných komnat.

Slyšela bych toho asi daleko víc, kdybych si rukama nezacpala uši. Nechtěla jsem je poslouchat. Nechtěla.

Zpod pevně stisknutých víček vyklouzla osamělá slza a moje vědomí se roztříštilo na tisíce drobných kousků.

Nevědomí bylo… tiché. Vzpomínala jsem si, že bych právě teď někde měla být – bylo to jako zapomenutá schůzka, na kterou byste už stejně nestačili dorazit včas, a proto nijak zvlášť nespěcháte.

Nechtěla jsem se hýbat, myslet, mluvit, vzpomínat. Mozek ale pracoval na plné obrátky a vyhodnotil tu situaci jako klid před bouří. To se mi nelíbilo. Vůbec se mi to nelíbilo.

Návrat do reality byl o to nemilosrdnější.

Fackovací metoda Shawnee překvapivě zabrala a já během pár vteřin plně vnímala. Zírala jsem jí do vyděšených a planoucích očí a říkala si, jestli mi tohle všechno stojí za to. Zčistajasna mě přepadl pocit, že bych si prostě měla sednout na zem a čekat. Možná usnout. Nebo vzpomínat. Dívat se… na nic. Prostě jen sedět. K čemu mi bylo umírání mých přátel, když jsem jim jejich dluh mohla splatit maximálně svou smrtí?

Z letargie mě vytrhl hodně silný stisk ruky. Podívala jsem se doleva, kde sedl v podřepu Dacks a vážně mi hleděl do očí. V těch jeho jsem viděla odraz svých vlastních. Byly mrtvé.

Opět.

„Když máš pocit, že ti docházejí síly, vstaň a jdi dál. Musíš to zvládnout.“ Nechápala jsem, co mi říká, unikal mi význam těch slov, ale on pokračoval dál. „Briedis říkal, že musíme bojovat až do posledního dechu. A přesně to Raziah udělal. Každý z nás by měl-“ Ohlédl se po Shawnee, která se lehce mračila. „Bráníme se navzájem, abychom vyhráli. Jsme jeden tým. To si zapamatuj. Neopovažuj se myslet si, že za tohle můžeš ty.“

Trochu provinile jsem sklonila pohled k vlastním nohám. To, že přesně odhadl, co se mi honí hlavou, mi s bodnutím u srdce připomnělo dny s Edwardem. S mým tátou, který o mě měl strach. A já jim neřekla ani sbohem. Byla jsem hrozná dcera.

Naprosto vážně jsem se rozhodla, že dokážu zůstat naživu, abych mu řekla, že je ten nejlepší táta na světě. I když jsme zatím neměli moc času se poznat.

„Dobře,“ zašeptala jsem slabě a pokusila se vstát. Pomohli mi na nohy.

Dacks se usmál, přičemž se mu kolem očí udělaly vějířky vrásek, a já najednou naprosto přesně věděla, že to ví. To všechno, byť možná ne v detailech. Celou tu divně blbou situaci, ve které se plácám. Proto to řekl. A ani mi to nedal sežrat, jak by to udělala třeba… Trudy. Musela jsem uznat, že mám poněkud zmatek v tom, jak mám koho ráda, ale zároveň mi bylo jasné, že tohohle divnýho velkýho prehistorickýho bráchu beru všemi deseti.

„Někdy mi to budeš muset povyprávět,“ dodal ještě. Přikývla jsem. Někdy mu to vážně moc ráda povyprávím. Jestli se z tohohle dostaneme. Znovu na mě dopadla tíha okamžiku. Kolik času jsme asi ztratili?

„Jdeme!“ zavelela Shawnee a zněla naštvaně. Došlo mi, že jsme ji úplně odstavili na druhou kolej. Připsala jsem si to jako další položku na seznam věcí, které jsem za posledních osmačtyřicet hodin řádně pokazila. Začínal být celkem dlouhý.

Vyrazili jsme úzkou chodbou, která páchla kouřem a neustále mi tak vnucovala, co se stalo. Zanedlouho jsme dorazili na rozcestí a já po pár okamžicích soustředěného přemýšlení kývla hlavou k druhé chodbě zleva. Nebyla jsem si tím stoprocentně jistá, ale tušila jsem, že míříme na západ. A to byl správný směr, no ne?

O pár minut později mi došlo, jak fatálně jsem se mýlila. Celou dobu jsme šli opačným směrem a mně to vůbec nepřišlo. Nadávala jsem si do idiotů a na tázavý pohled mých dvou společníků jsem jen s povzdechem zavrtěla hlavou. Shawnee jen něco zaúpěla, ale jinak mě mlčky následovali, když jsem beze slova zamířila zpátky. Po zhruba pětiset metrech jsem zabočila do vedlejší chodbičky, které jsem si prve nevšimla, přestože jsem o ní věděla. S ubíhajícím časem se mě začínal zmocňovat pocit, že jdeme špatně a že se celou dobu motáme v podzemí. Když vtom…

… jsem do někoho vrazila. Zmateně jsem se zapotácela a přitom se mi povedlo o něco zakopnout. Na poslední chvíli mě zachytily tvrdé ruce. Byla jsem zmatená a dezorientovaná.

A pak se mi do nosu vkradla ta vůně. Rozechvěla mi chřípí, když jsem v poznání prudce zalapala po dechu, a neúprosně zaútočila na mou mysl. Vzpomínky. Byl to on. Nemohla jsem se plést. „Demetri,“ zašeptala jsem téměř nábožně. Vzápětí jsem to jméno zopakovala hlasitěji. A potom znovu.

Byl tak překvapený, že se v první chvíli nezmohl na nic. Jen mě držel na délku paží před sebou, díval se a mlčel. Jeho oči prozrazovaly nechápavost – nedokázal si vysvětlit, co tu dělám, nebo jestli je tohle vůbec skutečné.

Na zlomek sekundy mě napadlo, že jsem možná byla jen hodně naivní, když jsem čekala nějaké dramatické přivítání se smíchem a potoky slz. Vzápětí mi to ale on sám vyvrátil, když mě popadl za ramena a přitiskl na své kamenné tělo. Dusil mě, ale já na tom nehodlala nic měnit. Pokud bych měla zemřít, tak přesně pro tuhle chvíli.

První kapka vinny se oddělila od ostatních a pomaloučku přetekla přes hráz. Další ji krátce nato následovala. Cítila jsem se… úplná.

O dvě vteřiny už to přestalo být tak příjemné. „Co tu zatraceně děláš?“ Odtáhl mě od sebe a zpříma mi hleděl do očí. Ten rozzuřený výraz se mi vypálil do mozku a ne a ne zmizet.

Několikrát jsem naprázdno polkla, než jsem byla schopná promluvit. „Nejsi rád, že mě vidíš?“ Ten sarkasmus byl vážně nechtěný, ale přesně takhle jsem občas reagovala na stresové situace. „Ne, promiň… Přišla jsem si pro Trudy,“ zašeptala jsem omluvně a sklopila pohled k zemi, přestože jsem v té tmě skoro nic neviděla.

Pustil mě a já zaslechla povzdechnutí. „Viděl jsem ji.“

Srdce se mi rozbušilo čtyřnásobnou rychlostí. „Je v pořádku,“ hlesla jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec slyšel.

Navzdory tmě jsem postřehla, že přikývl. „Snad ano. Byla hrozně vzteklá a hlučná.“

„To zní jako ona.“ Ještě pořád jsem mluvila potichu. Ani jsem si neuvědomila, že brečím, dokud mě v koutku oka nezaštípala slza. Popotáhla jsem. „Je naživu.“

Věděla jsem, že mám pravdu.

Zpoza mých zad se ozvalo netrpělivé odkašlání a mně došlo, že tu nejsem sama. Napůl jsem se obrátila dozadu ve snaze zahlédnout své upíří průvodce. „To jsou mí spojenci, Shawnee a Dacks. Mají tu ještě pár dalších, ale se mnou jdou jen tihle dva.“ S bodnutím u srdce jsem si vzpomněla na Raze. „Vlastně s námi byl ještě Raziah, ale ten…“ Netušila jsem, jak to dokončit.

„Nezvládl to,“ doplnil mě Dacksův hluboký hlas a já cítila, jak mi stiskl rameno. Opravdu se choval jako starší bratr.

„O jednoho nepřítele méně,“ odfrkla si Shawnee s despektem. Navzdory tomu, že byla nejpřátelštější ze všech seveřanů, v tu chvíli bych jí nejraději něco udělala.

„Zachránil nám všem život,“ odsekla jsem. Smířlivě zabručela a už neřekla ani slovo. Zapřemýšlela jsem, jestli moje reakce nebyla příliš prudká, ale nakonec jsem to pustila z hlavy. Ona si začala.

Demetri to nijak nekomentoval, přesto po mně vrhnul zvláštní pohled. „Raději pojďme odsud, dokud je vzduch čistý,“ navrhl. „Mohli by se tu objevit každou chvíli.“

„Dobrá,“ přitakal Dacks. Napadlo mě, že tihle dva by si mohli rozumět.

Vyrazili jsme směrem, kterým jsme mířili původně. Demetri šel tentokrát vpředu místo mě a já za to byla vděčná. Přeci jen ve tmě viděl lépe než já. Najednou se zastavil a já do něj slepě vrazila. „Jdeme špatně,“ řekl potichu.

Zamračila jsem se a v duchu projela trasu. Ne, určitě jsme šli dobře. Nadechla jsem se, že ho opravím, ale on mi jen zacpal dlaní pusu. Ta drzost!

„Slyšíte to?“ zašeptala někde vzadu Shawnee. Poprvé jsem z jejího hlasu vycítila strach. Jemné vlásky vzadu na krku se mi naježily do pozoru, aniž bych já sama zaregistrovala jakékoli nebezpečí. Bylo to divné.

A potom jsem to zaslechla taky. Tichý šum hlasů, skoro jako když se ve velké síni dohaduje spousta… lidí? Bůhvíproč mi při té představě nebylo nejlépe.

Dacks mi zaklepal na rameno, až jsem se vyděsila. Plácla jsem ho po hlavě, protože se ke mně naklonil. „Začínám pochybovat o tvém orientačním smyslu,“ prohodil posměšně.

„Přestaňte ze mě dělat nesvéprávnou, sakra!“ rozčílila jsem se.

„Neklej,“ zamumlal Demetri nepřítomně a dál soustředěně poslouchal. Potlačila jsem nutkání vypláznout na něj jazyk, jak bych to při podobné příležitosti udělala dřív; byla to jedna z věcí, které nemohl vystát. Hned nato jsem málem vyprskla smíchy, když mi došlo, že ty hlasy zavánějí schizofrenií. Tohle bylo vážně… stresující.

Zčistajasna mě něčí paže přišpendlila ke zdi. Vytřeštila jsem oči a marně se snažila prohlédnout skrz tmu. Najednou bylo ticho. Nemohla jsem dýchat.

Kousek od mého obličeje se ozvalo vrčení, až jsem v panice ucukla. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. „Co to má znamenat?!“ sykl Demetri. Nepoznávala jsem ho. Nikdy se mnou nemluvil takhle… s nenávistí, jako bych byla nepřítel.

Musel slyšet, jak mi vyplašeně buší srdce, ale nic neříkal. Jen mlčky čekal na odpověď. Skoro jsem fyzicky cítila, jak z něj sálá vztek.

Namáhavě jsem polkla a namáhavě zasípěla: „Co se děje?“ Připadalo mi, že spím – celá ta situace šla jakoby mimo mě, nechápala jsem, o co jde. A motala se mi hlava.

„Kam jsi nás to zavedla?“ ozval se i Shawneein polekaný hlas.

A pak jsem to ucítila. Stovky upířích pachů, znásobené přítomností jejich majitelů. Čerstvé.

„Zatraceně,“ zašeptala jsem náhle sevřeným hrdlem. Byla to jediná věc, kterou jsem v tu chvíli byla schopná říct. Absolutně bez rozmyslu jsem se pokusila skrýt tvář do dlaní, protože jsem se cítila trapně. Takže Dacks měl pravdu.

Demetri mi při tom pohybu chytil obě ruce a bolestivě je stiskl. „Tak mluv!“

Z trochu větší vzdálenosti promluvil Dacks. „Řekl bych, že to je spíš desorientační smysl, co ona má,“ zasmál se. Cítila jsem, jak blednu. Kam jsem je to sakra zavedla?

Opět všichni chvíli mlčeli, načež Shaw vyprskla smíchy. „Dobrý, už ji asi můžeš pustit.“

Najednou jsem upadla na zem, nohy mě neudržely. Vyčítavě jsem zabručela něco o diskriminaci. Vzápětí se mi vybavilo Dacksovo nedávné kňourání na to samé téma a musela jsem se usmát, navzdory situaci. „Moc díky.“

„Nemáš zač,“ odsekl Dem. Měla jsem z něj strach.

Přimhouřila jsem oči. „Proč jsi nepoznal ty, kde jsme?“ vyjela jsem na něj bojovně.

Z jeho místa se ozval unavený povzdech. „Dlouho jsem tu nebyl.“ Cítila jsem jemný závan vzduchu, jak se ke mně otočil. „Hledal jsem tě, ale po tobě jako by se slehla zem. Nedávno jsem se ale doslechl o nějakých nepokojích na Aljašce. Možná to není tak beznadějné, jak to vypadá.“ Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase vážně slyšela úsměv?

Nechápala jsem, co ta poslední věta měla znamenat, přesto jsem přikývla. „Radši bychom měli jít,“ namítla jsem chabě, když mě trochu váhavě objal kolem ramen.

„Spíš by se nám hodil útěk,“ poznamenal Dacks jakoby mimochodem a já konečně začala dávat pozor. Někde blízko jsem slyšela kroky, nedokázala jsem však určit jejich přesnou polohu, jak se zvuky v prostoru rozléhaly.

„Sakra,“ sykla Shawnee. Tentokrát však nenásledovalo žádné napomenutí ze strany mého přítele. Už jsem to slyšela taky – minimálně dva hlasy, které si spolu povídali. Jeden z nich, dívčí, se něčemu smál. Tématu hovoru jsem nerozuměla, ale to v tu chvíli vůbec nevadilo. Poznala jsem totiž osoby, které k nám neomylně mířily.

„Nehýbejte se,“ zašeptal Demetri téměř neslyšně. Nedělalo mi problém ho uposlechnout – už tak jsem byla ztuhlá překvapením. Kolikrát jsem za ty poslední roky doufala, že tenhle hlas už nikdy v životě neuslyším?

Demetri byl jako blesk. Když byla dvojice upírů nadosah, téměř nepostřehnutelně vykročil vpřed. Slyšela jsem jen svist vzduchu a potom až třesknutí, jako by do sebe narazily dva kameny. Alec, kterého Demetri jedinou ranou odrazil zpátky, něco zakřičel, ale v hluku boje mu nebylo rozumět. Jediné, co jsem v ten moment měla v hlavě, byla jeho schopnost. Já vůči němu měla být imunní, což on nevěděl. Měla jsem to, co ostatní ne – moment překvapení.

Dřív, než mě stačila opustit odvaha, jsem vyběhla zpoza rohu, za nímž jsme se skrývali, a jen taktak minula vrčící Jane, která se po mně ohnala. Vyhnula jsem se i Demetriho napřažené ruce, když se mě pokoušel zadržet, a pak už přede mnou byl poslední upír.

Navzdory tomu, že byl poněkud vyveden z míry, na nohy se dostal celkem rychle. Když mě uviděl, překvapeně cosi zachrčel, ale poté, aniž by se namáhal připravit se k boji, se soustředěně zamračil. Já však pokračovala dál a vzápětí jsem do něj vrazila. Ten náraz nás vychýlil z rovnováhy, ale oba jsme zřetelně slyšeli – a já to i moc dobře cítila – jak něco křuplo. V návalu adrenalinu jsem necítila bolest. Věděla jsem, že mám poslední šanci to s ním vyřídit – další už bych nedostala.

Nebylo pochyb o jeho výcviku. Jenže já měla taky dobrou školu. Bohužel v jeho prospěch hrála i tisíciletá praxe, s čímž jsem se rovnat nemohla. Navíc jsem neměla tak dobré reflexy jako on, a tak mi zorientovat se trvalo o trochu déle, než bylo rozumné. A rozhodně byl rychlejší, jak jsem stihla poznat při prvním kontaktu. Jeho ruka mi proletěla kolem obličeje, a kdybych neodletěla metr daleko – jelikož chodba širší nebyla – asi bych to ani nepostřehla. Náraz o kamennou zeď mě přiměl zavřít oči, protože hrozil příval slz. Blbec, vyrazil mi dech! Dokonce jsem viděla hvězdičky, než se mezi nimi objevila jeho samolibá tvář.

To mě vytočilo. Mátoživě jsem se vyškrábala na nohy, ale jeho ruka mě chytila za rameno a přirazila zpět k zemi. Nové hvězdičky přišly ve chvíli, kdy mi dupnul na nohu. Jasně, že jsem zařvala. Bolelo to jak čert! Jenže nebyl čas na lízání si ran. Měla jsem co dělat, abych uhnula před další ránou. Zeď za mou hlavou pod úderem povolila a mě zasypala sprška šutrů.

Napadlo mě, co jsem si to sakra myslela, že jsem se mu takhle servírovala rovnou pod nos. A taky to, že klít se nemá, jak mě vždycky napomínal Demetri. Zatřepala jsem hlavou. Teď se nesmím rozptylovat.

Přetočila jsem se a protáhla se kolem něj. Zdravou nohu jsem vykopla proti jeho zádům. A – zásah! Naboural do zdi, kde jsem ještě před chvílí byla přikovaná já. Zaskočilo ho to snad ještě víc než jeho nefunkční schopnost. Měla jsem čas vstát a rychle najít nějakou zbraň. V kovovém stojánku na zdi jsem nahmatala louč a tou těžší stranou ho vzala po hlavě. Jen slabě zavrávoral, ale bohatě to stačilo k tomu, abych svůj výpad zopakovala ještě třikrát. Docela mě to bavilo a bylo mi i líto, že se mezitím přihnali ostatní a odstrčili mě stranou.

Neviděla jsem, co se děje, ale následný praskot a jekot pro mě byly dostatečnými důkazy, že Alec už mi nikdy cestu nezkříží. Jane jsem také nikde neviděla. Nedalo se říct, že bych kvůli tomu zrovna brečela, ale nadšená jsem z toho taky nebyla.

Najednou mě za ramena popadl upír a já nestačila ani vyjeknout, když mě jako hadrovou panenku vytáhl kus nad zem. To, že mi vrčel do obličeje, byl detail, který jsem přes drcená ramena téměř nevnímala.

„Tohle už nikdy nedělej!“ prskal na mě a já v něm konečně poznala Demetriho. Oddychla jsem si, ale potom mě dohnala bolest v noze a na temeni a já zalapala po dechu.

„Co je ti?“ zeptal se už mírněji, když viděl, že skoro omdlívám. „Rebecco, prober se!“ Neměla jsem páru, jestli mě fackuje, nebo mi jen tepe krev v hlavě. Sázela bych na obojí.

Vidění se mi rozostřilo. Měla jsem dojem, že letím. Pak ale následovalo tvrdé přistání a já konečně otevřela oči. Někde blízko musel někdo zapálit oheň, protože jsem nad sebou viděl tři hlavy. Skláněly se vysoko nad mou hlavou a dvě z nich se tvářily ustaraně. Ta třetí byla ovšem docela naštvaná, takže jsem pro jistotu přestala polemizovat o hlavách a pokusila se vytáhnout do sedu.

„Vypadáš hrozně,“ zamumlala jsem k Demetrimu, když mi pomohl vstát.

„Ty máš co mluvit,“ povzdychl si a oprášil mi záda.

Zapotácela jsem se, když se mi Shawnee pověsila kolem krku. Slyšela jsem, jak se nadechla, že mi začne nadávat a vyčítat a bůhvíco ještě, ale zarazilo ji něčí syknutí. Neřešila jsem to a taky ji objala. Najednou mi bylo líto, jak jsem se k ní předtím chovala. Ona se to jen snažila přežít, stejně jako já. Neměla bych jí to ztěžovat.

Podívala jsem se jí přes rameno. Pár metrů od nás plápolající vatra, podobná jako předtím, když jsme narazili na toho křížence. Jenže tentokrát oheň nevytvořil ten přátelský upír, co mi tolik připomínal Jaspera.

Na omluvy nebyl čas. Pustila jsem Shaw a ona se jenom přívětivě usmála. Věděla jsem, že pro teď je všechno v pořádku. Dacks mě bratrsky poplácal po rameni a neodpustil si nechápavé zavrtění hlavou. Raději jsem to nekomentovala.

„Pojďme,“ řekl nakonec Demetri, když už to zírání z očí do očí začínalo být trapné. „Hlavní síň máme skoro za rohem, kdyby tě to zajímalo, drahá stopařko,“ uculil se. Rozpačitě jsem si odkašlala a v duchu ho asi tucetkrát proklela.

„Takže tam vtrhneme a pobijeme co nejvíc upírů? Nebo jaký je plán?“ zabručela Shawnee.

Tentokrát jsem se ušklíbla já, když Demetri teatrálně stočil pohled vzhůru a začal podrobně vysvětlovat náš plán. „Zkoušel jsem najít Ann, ale u vás polovičních to zřejmě nefunguje.“

„Kdo je Ann?“ přerušila ho Shawnee zmateně.

Roztrpčeně se na ni zamračil. „Kvůli komu jste sem asi přišli? Nemysli si, že jsem neviděl zbytek vašeho klanu. Jedna z nich mě zahlédla, ale to byla jediná. Je mi jasné, o co vám jde, ale být na vašem místě, zmizel bych odsud.“

„Nedošlo mi to,“ odsekla blonďatá upírka naštvaně. Já to věděla jen proto, že o Thalii vždycky mluvil jako o Ann.

„Všiml jsem si,“ reagoval Demetri. To jejich dohadování už mě přestávalo bavit.

„Hej, klídek, hoši,“ zamračila jsem se na ně. „Proč bychom tu neměli být?“

Zachmuřeně mi pohlédl do očí. „Ty o tom nevíš?“

„O čem?“

Rukou si v nervózním lidském gestu pročísl vlasy. „Míří sem spousta dalších skupin. Jedna kanadská skupina je vyburcovala. Nevíš o tom náhodou něco?“ Ten zpytavý pohled se mi zavrtával až do morku kostí. Měla jsem dojem, že vím, kdo je ta skupina.

Němě jsem přikývla. „Jak se to mohli dozvědět?“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe. Nic na to neřekl a beze slova vyrazil k hlavnímu sálu. Nechtěla jsem ho ztratit z dohledu, a tak jsem se vydala za ním.

Opravdu jsme to neměli daleko. Za druhou zatáčkou se v nenápadném výklenku nacházeli staré dřevěné dveře. Divila jsem se, že se nerozpadly, když vzal Demetri za kliku. Zbystřila jsem a zaposlouchala se do zvuků vycházejících zevnitř. Teď to rozhodně nepřipomínalo klidnou rozmluvu mezi několika upíry. Někdo něco vykřikoval a jiný mu stejně hlasitě oponoval. To, co mě ale zaujalo, bylo jedno klidně bijící srdce. Frekvence tepu však nebyla lidská. Před očima mi okamžitě naskočil obraz povýšeně se usmívající modrooké zrzky.

Náš cíl byl tentokrát správný.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 36. kapitola: