Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 35. kapitola

11.08.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 672×

Loučení Asenath a Raziaha bylo tak osobní, že jsem se na to nedokázala dívat. Připomnělo mi to osoby, které na mě čekají doma – a jednu z nich především. Ne, teď jsem na to nedokázala myslet. Už jen při pomyšlení na Cullenovy, moji rodinu, můj život, mi hrudník svírala nepopsatelná trýzeň. Budou mě ještě chtít, až se vrátím? Vrátím se vůbec?

Jako bych svoje myšlenky neovládala já, ale někdo jiný, samovolně jsem si vzpomněla na Jacoba. V první chvíli, kdy mi jeho tvář vytanula před očima, jsem si myslela, že mě to složí a já už nedokážu vstát nebo se vůbec pohnout. Nevím, co mi dodalo dostatek sebeovládání – snad to byl pohled na ty dva, kteří se museli rozdělit, stejně jako my. Oni to zvládnou – tak já snad taky, ne?

Kupodivu mě to vůbec neuklidnilo. Připadala jsem si rozervaná na dva kusy, z nichž se každý toužil dát jiným směrem. Byly to dvě volby, jedna těžší než druhá. Musela jsem se rozhodnout nyní, dokud jsem toho ještě byla schopná.

A já si vybral tu těžší cestu. Vyrazili jsme.

Naše malá skupinka se vydala levým podchodem, kdežto ostatní dvě zamířily doprava. Isanderův tisíciletý výcvik měl jednu velkou výhodu – při zaštiťování nemusel mít přehled o tom, co právě děláme nebo kde se nacházíme. Každý z nás měl svou vlastní bublinku ochrany, která s námi putovala nezávisle na Isově vědomí.

Shawnee rázovala v čele a Dacks se jí držel těsně v patách. Za nimi jsem šla já a vedle mě rozvážně kráčel Raziah. Po očku jsem ho sledovala a on se na mě co chvíli usmál. Stále jsem měla na paměti, že je to nebezpečný upír, ale jaksi se mi nedařilo vyburcovat v sobě dostatečně silnou ostražitost, která by se mi za jiných okolností hodila. Uvědomila jsem si, že Cullenovi mě nevratně změnili – z dříve nedůvěřivé poloviční upírky, která stála vždy pevně nohama na zemi, se stala emocionální troska schopná důvěřovat snad i svému nepříteli. V duchu jsem si představila Caia a poté mlčky zakroutila hlavou. Zas tak důvěřivá ne.

Všimla jsem si, že Raziah mě upřeně pozoruje, a neklidně jsem se ošila. Bůhvíproč se tvářil pobaveně. Nechápala jsem ho. „Co je?“ zamračila jsem se na něj – nemohla jsem si pomoct.

Zašklebil se, čímž mi připomněl ten obraz, na němž byli zpodobeni všichni původní členové prastarého klanu. „Víš, že Thalia je původem od nás?“

Překvapeně jsem zamrkala, přestože jsem něco takového vytušila už dříve. „Opravdu?“

Pobaveně přikývl. „Je to zvláštní, jak se členové jedné rodiny dokážou navzájem odcizit, nemyslíš?“

Posmutněle jsem přikývla a vzpomněla si na sebe a Elizabeth. „To ano,“ souhlasila jsem.

Zpředu se ozval povzdech. „Nehodláš jí to vyprávět teď, že ne?“ Dle mého mínění zvolila příliš ostrý tón, ale kdo se mohl divit. Tyhle dva rody se zřejmě neměly příliš v lásce. Na moment jsem si vzpomněla na Romea a Julii, ale vzápětí jsem tuhle myšlenku vypudila z hlavy. Tady se ještě neumíralo, pokud jsem věděla. Nechtěla jsem být příliš analogická.

Černovlasý nesmrtelný se uculil a já měla dojem, že vidím, jak se nad jeho dlaněmi mihotá horký vzduch. Obezřetně jsem zvažovala, zda stihnu uskočit do strany, kdyby náhodou začal metat ohnivé koule.

„Nejspíš ne, paní velitelko,“ brblal si pod vousy. „Někdy ti to povyprávím, co ty na to?“ řekl už hlasitěji a spiklenecky na mě zamrkal. S vynuceným úsměvem jsem přikývla a stále rozpačitě sledovala jeho ruce.

Všiml si toho. „Neboj, dobrého nepálí,“ zazubil se.

Pousmála jsem se o něco opravdověji.

„Hej!“ křikla na nás Shawnee. To bylo poprvé, co jsem ji viděla neusmívat se. „Nejsme tu na výletě, děcka, takže poslouchejte,“ mračila se.

„Prý děcka, ts,“ mrmlal si pro sebe Raziah, ale dával pozor. Začínala jsem mít pocit, že trpí samomluvou. Rozhodně by to v upířím světě nebylo poprvé.

„Takže,“ pustila se do vysvětlování, „vezmeme to tajnou chodbou, kterou mi poradila Asenath,“ ušklíbla se, jak jí to jméno nešlo přes pusu. „Vede podél podzemních základů na západní straně hradu. Ví o ní jen málo lidí a většina z nich ji ani nepoužívá, takže je celkem nepravděpodobné, že tam na někoho narazíme. Navzdory tomu, co říkal Briedis… kdybyste měli pocit, že nemůžete vyhrát, utečte. Nerada bych vás měla na svědomí jen kvůli rodové cti. Jasné?“ Pohlédla každému z nás na vteřinu do očí, než jsme přikývli. Její přání bylo pochopitelné, ačkoli to možná někomu nemuselo vyhovovat. Já ale měla svůj život docela ráda a nehodlala jsem se ho vzdát bez boje.

Vzpomněla jsem si na dobu před pár týdny, když jsem ještě chodila do školy. Jak vzdálené mi ty okamžiky připadaly… A znovu se mi to celé připomnělo – Jacob a to všechno ostatní. Chtělo se mi brečet a vztekat se zároveň. Nevěděla jsem co dělat dřív.

„Jak ti vůbec máme říkat?“ ozval se zničehonic Dacks. Došlo mi, že jsem se za celou tu dobu ještě nestihla představit, a v duchu jsem se zastyděla. Tomu se říká vychování?

Ten upír mě ovšem postavil před docela zásadní otázku. Zatím jsem příliš neuvažovala nad tím, kým chci být. Renesmée Cullenová, rozmazlený spratek, který neví o životě zhola nic, nebo Rebecca Connorová, opuštěná holka bez domova a bez přátel? Těžká úvaha.

„Říkejte mi třeba… Rea,“ ucedila jsem lehce navztekaně kvůli té nerozhodnosti. Potom mi došlo, že Rea je dobrá. Líbila se mi – nová přezdívka pro nový začátek, přestože možná všechno brzy skončí. Zároveň to v sobě mělo něco z obou dvou mých podstat. Neměla jsem si nač stěžovat.

„Dobře, Rey,“ vyslovila pomalu Shawnee, jako by zkoušela, jak to zní. „Ty víš, kde se Thalia nejčastěji zdržuje?“ Přitakala jsem. „Dobrá, povedeš nás.“

Nezbývalo mi než se podřídit.

Znovu jsme se vydali na cestu, tentokrát potichu. Napětí bylo ve vzduchu cítit skoro hmatatelně, čím blíž jsme byli hradu. Rozhlížela jsem se, jestli nezahlédnu nějaké hlídkující strážné, ale všude bylo pusto. Jako by se něco chystalo, šeptal mi hlásek uvnitř hlavy, ale já se ho snažila zapudit. Teď jsem se nesměla nechat odradit – na to jsem se ocitla příliš blízko svému vytouženému cíli.

Shaw čekala na nás opozdilce přikrčená na rohu jednoho domu. „Pojďme,“ zašeptala, jako by nás právě v tuhle chvíli mohl někdo slyšet. Ten hlásek se ozval znovu, ale já na to nedbala a mlčky jsem se plížila za ostatními, co nejnenápadněji to šlo.

Přikradli jsme se k dalšímu podchodu, který jsem bohužel poznávala. Tudy mě vedli posledně, když nás chytili. Mě a Demetriho. Myšlenky mi odskočily k onomu upírovi. Jak se asi má? přemítala jsem. Od té doby, co nás ten první den rozdělili, jsem ho neviděla. Na hradě jsem ho nikdy nepotkala, ale Thalia řekla, že ho nezabili. Možná utekl? To se mi zdálo nemožné vzhledem k tomu, jaká bezpečnostní opatření po našem návratu zavedli. V duchu jsem si slíbila, že se po něm poohlédnu, kdyby náhodou, ale jinak jsem se tím nehodlala zdržovat. Každopádně to pořád mohlo znamenat, že máme na nepřátelském území spojence. Alespoň nějaká výhoda pro nás.

Vchod byl zabezpečený proti vloupání, ale pro upíry to neznamenalo problém. Šla jsem předposlední, ale vůbec mi to nevadilo. Shawnee šla tentokrát druhá, za Dacksem, který předstíral karate výkopy, kdykoli obcházel roh. Měla jsem z něj nervy nadranc a jeho žena zřejmě také, protože mu to skoro okamžitě zatrhla. Chvíli brblal, že mu nedopřeje žádnou srandu, ale nakonec se začal soustředit. Právě včas.

Z odbočky asi deset metrů před námi se vyřítil upír – ne, to nebyl upír. To bylo… „Můj bože,“ vydechla Shawnee ohromeně a znechuceně. Já dokázala jenom mlčet.

To něco byl výtvor Thalii. Nebyl to upír ani poloupír, ale něco mezi tím. Rychle jsem počítala – měla na svůj výzkum dvanáct let. Za tu dobu jich mohla vyrobit spoustu. Nepohybovalo se to upíří rychlostí, ale zdálo se to být silné. A především… především to vůbec nevypadalo jako člověk.

Myslela jsem na něco hodně sprostého, ale nahlas jsem to neřekla. To monstrum se na nás řítilo obrovskou rychlostí, kterou by lidské oči jistě nezaznamenaly. Nestačila jsem ani mrknout a už to bylo u nás. Dacks měl naštěstí rychlé reflexy, a tak stihl proti tomu stvoření napřáhnout paži. Jako by to byl nemyslící stroj, narazilo se to na jeho ruku až po loket, než to konečně zastavilo. Udělalo se mi špatně. Obsahu mého žaludku se zřejmě zachtělo mrknout se na tu zrůdu pěkně zblízka. Než jsem se nadala, vyvrhla jsem snídani. Hnus.

„Dobrý?“ zeptal se Raziah účastně a poplácal mě po ohnutých zádech. Viděla jsem, jak krčí nos, a trochu mě to urazilo – já si taky nestěžovala na jejich stravovací návyky, že –, ale potom jsem se nadechla a málem zvracela znova. Ten zápach byl odporný, a to doslova. Bylo to horší než koňská zdechlina v parnu zavřená na léta nevětraném WC (i to už jsem zažila).

Naštěstí se mi podařilo udržet žaludeční šťávy – nic jiného už ve mně nezbývalo – uvnitř. „V pohodě,“ hekla jsem a s jeho pomocí se postavila zpátky na nohy.

„To je nechutný,“ zabručela Shawnee se zacpaným nosem. Všichni křivili tváře odporem. Přísahala jsem, že jestli z tohohle vyváznu živá, už nikdy mi nebude z ničeho blbě. Po chvíli jsem se uklidnila natolik, že jsem se na tu stvůru mohla jít podívat blíž.

„Musím uznat, že proti tomuhle byli i Volturiovi slabý čajíček,“ podotkl Dacks štítivě. Ne, vážně bych si ho v ten moment nedokázala dobírat, že se chová jak holka.

To stvoření leželo zkroucené na zemi a vydávalo to sípavé a kníkavé zvuky. Přemýšlela jsem, zda to umírá, nebo se to zotavuje. Ani jedna možnost se mi nezdála zrovna příjemná. Dacks do toho strčil špičkou boty a z toho křížence se vydralo jakési divné vřeštivé zachroptění. Všichni od toho kus odstoupili. Bylo to děsivé. Pak to zakvílelo a zřejmě pošlo, protože se z toho neozývalo už vůbec nic. Náš hrdina Dacks k tomu pomalu přistoupil, jako by očekával, že to po něm skočí, a kopnul do toho. Ta nestvůra se převrátila na záda, ale stále se nic neozývalo. Ten dobrodruh si k tomu kleknul a jednou rukou si zakryl nos.

Naklonila jsem se blíž. Kříženec měl narudlý obličej, čelo pomalované krví a podivně svraštělou kůži, jako by ho dlouho máchali ve vodě. Z mordy – spíš to byl jen otvor uprostřed spodní části hlavy – mu čouhaly dva dlouhé tesáky. Špičaté měl snad všechno, co šlo – bradu, nos i uši. Připadalo mi, že ho někdo náhodně tvaroval a jen tu a tam se snažil, aby to vypadalo alespoň trochu vzhledně. Porost krátkých štětin na hlavě připomínal drátěný kartáč na drhnutí podlah. Celkově to mělo podivně zúžený obličej – jestli se to obličejem vůbec dalo nazývat – a tváře vyboulené dopředu. Oči toho stvoření byly vypouklé jako dva tenisáky, ale zároveň i zúžené do štěrbin. Měly divnou žlutou barvu. Nedalo se poznat, jakého pohlaví to je. Jestli vůbec nějaké pohlaví mělo.

„Tohle dělají z… lidí?“ zašeptala Shawnee znechuceně, jako by se jí taky chtělo zvracet.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, tohle je výsledek křížení poloupírů s upířím genem. Oni… vyrábějí… z tříčtvrtečních potomků… tohle. Je to geneticky… upravené.“ Znovu mě přepadl záchvat nevolnosti. Odpotácela jsem se kus dozadu.

„A kurva,“ hlesl Dacks. Nevyjádřila bych to lépe.

„Spálíme to?“ ozval se Raziah a ve výmluvném gestu pozvedl dlaně. Napadlo mě, proč jsem si vlastně brala sirky.

Shawnee, jakožto vedoucí naší skupiny, pomalu přikývla. „Raději ano. Co kdyby to objevili,“ zamumlala znechuceně a odvrátila se, když si Raziah zamnul dlaně, ze kterých mu vzápětí vyšlehly plameny. Divila jsem se, že nezačne hořet, ale on mě ujistil, že to ani necítí. Všimla jsem si, že oheň se vznáší kus nad jeho kůží. Vypadalo to… nezvykle. A že už jsem pěkných pár upírů hořet viděla.

Zkroucená kreatura vzplála a v momentě z ní zbyl jen popel. Představila jsem si, kolik jich tam asi bude… a co všechno už asi stihli udělat s Trudy. Rozklepaly se mi nohy. Jestli přijdu pozdě, jestli to nestihnu… Jestli zemře…

***

EDWARD:

Dva dny.

Přesně to byla hraniční lhůta, kterou jsem byl ochoten jí dát. Nemohla se odstřihovat navěky jen proto, že nás chtěla držet dál od hlavního boje. Nezáleželo na tom, kým byla – patřila k nám a to se neopomíjelo. Musela vědět, že my se nevzdáváme. Jsme jedna rodina a to znamená, že si pomáháme. Pokaždé.

Zuřil jsem a měl jsem strach. Nebylo zvykem – kromě té jediné dlouhodobé výjimky v podobě Elizabeth –, abychom nevěděli, kdo kde je. Uvědomoval jsem si, že moje zkušenosti s výchovou dětí nejsou právě valné, snad se dalo i říci, že dosti mizerné vzhledem k tomu, jak se obě naše dcery zachovaly, přesto jsem si však dělal starosti. Netušil jsem, zda je horší, že nevím, jestli je ještě naživu, anebo vědomí, kde se právě nachází. Ta nejistota byla tak… děsivá. Být člověk, zřejmě bych to neustál.

Pro všechny to byl naprosto nezvyklý tlak. Každý se s ním snažil vyrovnat po svém, ale klidné soužití prostě nebylo za těchhle okolností možné. Co pár minut se do sebe někdo pustil a ne vždycky to byly jen nevinné hádky.

Nejhůř to nesla Bella. Chodila po domě, pokud se v něm vůbec obtěžovala ukázat, jako tělo bez duše – špatné přirovnání. Neustále si vyčítala, jak se zachovala k té malé a také tu neustupující zlost, když se nedokázala rozhodnout, které ze svých dcer ublížila víc. Ač nerad, musel jsem si přiznat, že se nám obě pomstily svým vlastním geniálním způsobem. Asi jsme si to zasloužili.

Jasper se doma neukazoval vůbec. S Alicí se téměř nevídal, neboť ona se neustále snažila zahlédnout něco z Itálie. Náš nejstarší bratr trávil dny i noci rozjímáním o životě, stejně jako my ostatní. Naneštěstí to však vyhnal do takové úrovně sebemrskačství, že jsem v jeho přítomnosti nevydržel ani já. Tak hlubokou trýzeň jsem ještě nezažil.

Neklidné očekávání zpráv, jakýchkoli sdělení o tom, co se děje na jihu, se šířilo vilou jako morová rána. Snažil jsem se vyhýbat nebezpečným tématům hovorů, ale pokaždé se našla nějaká skulinka a pohár pokaždé znovu přetekl. Křik a obviňování se staly naším denním chlebem a nikdo z nás na tom nedokázal vůbec nic změnit.

Když se konečně ozval vyzváněcí tón Alicina mobilního telefonu, byl jsem v domě sám. Takové ticho myšlenek mi vyhovovalo; přinejmenším jsem nemusel svou vlastní sebelítost dopovat tou od ostatních. Trvalo mi pár vteřin, než jsem, si uvědomil, že jsem to já, kdo musí hovor přijmout.

S tíživým povzdechem jsem opustil svůj kout, kde jsem už osmačtyřicet hodin vysedával, a v mžiku stanul přede dveřmi ložnice mých sourozenců. Za běžných okolností bych tam zřejmě neměl povolený vstup, ale momentálně na to jaksi nikdo nebral zřetel. Běžné okolnosti by jeden těžko pohledal. Navíc byl onen telefonát zřejmě právě to, nač jsme celé ty dva dny útrpně čekali.

Jakmile jsem aparát držel v dlani, bez meškání jsem stiskl tlačítko pro příjem hovoru a opatrně si přístroj přiložil k uchu. Nerad bych ho rozbil – Alice měla tuhle moderní hračku docela ráda.

„Haló?“ ozvalo se z druhého konce spojení. Hlas patřil ženě a já v ní po pár setinách přemítání rozpoznal Tanyu. Na moment mi zatrnulo, ale poté jsem se uklidnil. V tomto ohledu bylo všechno v pořádku, byť možná ne v naprostém.

„Ano,“ odpověděl jsem po krátkém zaváhání.

„Edwarde? Díkybohu,“ oddechla si a já v jejím tónu zaslechl skutečnou starost. „Máme čerstvé zprávy přímo z Volterry.“

Za mnou cosi zašustilo, ale já to nevnímal. Právě v tu chvíli jsem totiž dělal čest slovnímu obratu mramorová socha. Jen s tím rozdílem, že já k ní měl hodně blízko. „Opravdu?“ zašeptal jsem téměř neslyšně. To, co mi málem podrazilo nohy, se jen stěží dalo nazvat úlevou. Bylo to víc, mnohem víc. Byl jsem úplně mimo.

Až když se do mého zorného pole vloudila jedna zuřivě mávající ruka zaťatá v pěst, uvědomil jsem si, že už nejsem sám.

Alice byla zpátky.

***

Řev zesílil na maximum. Nebylo slyšet vlastního slova. Na přípravu jsme dostali málo času. Nestihli jsme se ani rozhodnout, kterým směrem se vydáme, protože nás téměř okamžitě obklíčili. Neměli jsme šanci utéct.

Neúspěšně jsem se pokoušela oznámit Shawnee, že se sem z opačné strany blíží další horda znetvořených kreatur, ale moje snaha přišla vniveč. Kdysi vkusná a luxusní recepce se proměnila v pravé peklo. Na moment jsem se zamyslela nad tím, co se asi stalo s lidskou recepční, ale potom mi došlo, že to vlastně nechci vědět.

Podle toho, co jsem si pamatovala, byly Thaliiny komnaty v levém křídle hradu, což znamenalo, že bychom si museli probojovat cestu několika sty metry nepřátelských linií. Byl to obtížný úkol, ale my neměli na výběr.

Prioritou bylo najít Trudy. A zajmout Thaliu.

Přitočila jsem se k Shawnee, která bezvýrazně pátrala po nejsnazší únikové cestě. „Musíme do levého křídla. Tam by měla být,“ křikla jsem jí do ucha, abych si byla jistá, že mě slyšela. Pohlédla na mě s lehce přimhouřenýma očima, jak taktizovala, a poté neznatelně přikývla.

Dacks nás pozoroval, takže věděl, kam se chystáme, a Raz se celou dobu držel za mými zády. Bylo fajn pro jednou nemuset nikomu nic vysvětlovat.

Jako jeden muž jsme se vrhli do nejbližší levé chodby. Dacks rval nestvůry na kusy, mnohdy nehybná torza spolu s končetinami metal do všech stran. Byl jako buldozer. Zanedlouho jsme měli volný průchod. Raz za námi zapálil hranici z mrtvých těl, a tak nám žádná z těch kreatur nemohla vpadnout do zad. V duchu jsem si oddechla. Aspoň někdo neztrácel rozum.

Vatra žhnula těsně za námi, když jsme co nejrychleji prchali úzkou chodbou do vzdálenější části pevnosti. Bylo tam dusno a já měla pocit, že se na nás každou chvíli zřítí strop. Jen s největším sebezapřením jsem se přinutila nadechnout toho páchnoucího vzduchu a běžet dál.

Někde za námi se probořila stěna. Vykřikla jsem. Zezadu se ozval nelidský řev. Slyšela jsem dusot mnoha nohou. Měla jsem nahnáno a sotva stačila držet krok s upíry.

„Zdržím je!“ vykřikl někde za mými zády Raz. Chtěla jsem se otočit a zařvat na něj, ať nezastavuje, ale v tu chvíli mě na nadloktí popadly čísi silné paže a strhly mě stranou. Ani jsem si nevšimla, že probíháme kolem jedné z odboček. Právě včas. Dlouhou chodbou, kterou jsme ještě před pár okamžiky pádili jako o život, se prohnal sloupec ohně. Plameny požíraly všechno, co bylo v jejich dosahu.

Čas jako by se zastavil, přestože to nemohlo trvat více než pár vteřin. Oněměle jsem zírala na to ohnivé peklo, které se převtělilo do neopadající žárové clony. Nedokázala jsem se dívat přímo, aniž bych riskovala, že oslepnu.

Tohle upír prostě nemohl přežít.

Vědomí, že kvůli mně právě někdo zemřel, mě doslova ochromilo. Nedokázala jsem pohnout jediným svalem, ačkoliv všude kolem už zase nastala vřava. Připadala jsem si, jako bych se nacházela v bublině odříznuté od okolního světa, a na jeden krátký okamžik mě napadlo, jestli někde poblíž není Isander a neovlivňuje mě svou schopností.

A potom do mě to vědomí vrazilo silou demoliční koule.

Slyšela jsem něčí řev, a až když se mnou Shawnee pořádně zatřásla, došlo mi, že to křičím já. Nedokázala jsem přestat – skoro jako by mě ovládal autopilot, zatímco vědomí mělo, padla.

Znovu jsem přišla o někoho, kdo se mi snažil pomoct. Opět někdo zemřel.

Kvůli mně.

Proč mi to děláš?
Proč tak snadno?
Je těžký usmívat se, když
Se ti nedýchá lehce
Proč mi to děláš?

Měl jsem vědět, že to nebylo skutečný
A probojovat se pryč a bojovat, abych to cítil
Co je nejdůležitější? Tohle všechno
Způsob, jak posloucháš, co říkám
Slibuju, že tě přivedu domů
Dovedu tě domů

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 35. kapitola: