Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 34. kapitola

10.08.2011 (08:30) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1101×

„Souhlasíš tedy?“

Zamyslela jsem se. Nemohla jsem přeci souhlasit tak lehce… Nejlepší stratégové mívají vždycky v záloze nějaký plán. Nějakou podmínku.

„Dobrá,“ usmála jsem se. „Ale než si na to podáme ruku, musíš mi přísahat, že svůj slib neporušíš.“ Natáhla jsem k němu ruku v jasném gestu.

Blonďák, který mi byl představen jako Taweeny, Shawin bratr, si posměšně odfrkl – na jeho vkus jsem byla příliš teatrální. Byl prostě… přímočarý. Kdyby bylo po jeho, s nějakým domlouváním by se vůbec nezdržoval. Byl mi snad ještě protivnější než Aledwen, ta malá generálka z druhého klanu, a to už bylo co říct.

Všechno totiž bylo daleko složitější, než jsem si myslela, když jsem je zahlédla poprvé. Klany byly dva - dánský a norský. Celkem jich bylo třináct – nešťastný počet – když jsem opomněla jejich zjevně chybějící druhy. Mými oblíbenci přesto zůstávali ti dva „emmettovští“, na které jsem nedala dopustit. Prostě jsme si nějak sedli, nebo co.

Briedis, vůdce dánských upírů (mimo jiné i stvořitel Shawnee, Taweenyho a Dackse), pravý válečník a vládce, mi neochotně stiskl ruku. Nebylo mu příliš po chuti, že se má podřizovat podmínkám takového bastarda, jako jsem já.

To byl ostatně názor, který sdílela většina upíří populace – že my poloviční nejsme normální, a proto bychom měli být vymýceni. Thalia pro něj byla jasným důkazem, že halvt, poloviční upíři, nemohou být přirození. Jediné, čím se lišil od Ara Volturiho, bylo to, že na dětech upírů nechtěl provádět pokusy. Jen nás vybít, nic víc. Neměla jsem z něj dobrý pocit.

Proto jsem je donutila na čest přísahat, že moji rodinu nechají na pokoji. To, že jsem znala Adama a všechny ty legendy o nich, bylo jedině štěstí – zabránilo mu to odpravit mě v momentě, kdy jsme se poprvé setkali. Alespoň něco málo k dobru.

Pandra, jeho družka, mi věnovala úsměv a nad svým mužem jen mávla rukou a protočila oči v sloup. Naštěstí jsem to viděla jen já.

Kolem dokola krytého náměstíčka, kam se lidé ani upíři nemohli dostat – Isander, Aledwenin druh, nás zaštiťoval – postával zbytek obou upířích klanů, přičemž naší drobné konfrontaci byly přímo přítomny pouze oba vůdčí páry a já. Pandra mi z nich byla nejsympatičtější; nějakým svým vnitřním světlem připomínala babičku Esme. Při pohledu na její jemnou tvář se mi zastesklo po domově.

Z norských tam kromě Aledwen a Ise postávali Asenath, krásná Italka s očima kolouška Bambiho, její druh Raziah, nefalšovaný Asiat s věčným nepostřehnutelným úsměvem, temperamentní Španělka Danae, zvaná Dee, a Tobias, rovněž Ital, ne však Nathin příbuzný. Měla jsem z něj nepříjemný pocit – vzhledem i výrazem mi připomínal Felixe Volturiho.

Dánští se dostavili v početnějším zastoupení – blonďák Taweeny se svou ženou Ionou, Shawnee, Dacks a Maira. Poslední jmenovaná mi připadala odtržená od kolektivu a já netušila proč. Došlo mi to až později – ona jediná byla bez druha. Neodvažovala jsem se ptát – přeci jen byli cizí –, ale Dee prohodila něco o tom, že by mohla jít šlapat, protože pak by alespoň něco vydělala. Uražená upírka po ní ve vzteku skočila – nepřipadala mi jako novorozená, zřejmě měla jen slabé nervy – ale než jí stačila něco udělat, Briedis je od sebe odtrhl. Tím byl konflikt podle všeho ukončen a mně došlo, že pro tyhle dvě muselo být společné cestování opravdovým peklem. Jediný, kdo s Dee vydržel pohromadě, byl Tobias. Musel mít svatou trpělivost. Ani jsem se tomu nedivila. Jeho družka byla rozená provokatérka.

Skandinávské klany si vlastně přišly vzít jen to, co jim právem náleželo. Podle všeho o absolutistickou moc nad světem nesmrtelných dříve válčilo daleko více klanů, než jen Italové a Rumuni. Dle toho, co mi vyprávěla Thalia v době, kdy nás věznili v podzemí, jsem věděla, že Volturiovi, ten vznešený blahoslavený klan, se před třemi tisíci lety dostal do vedení jen díky zradě vlastních spojenců. Jednalo se o jakousi prapodivnou variantu války sever versus jih, kde jižané – Italové, v té době dosud neusídlení, a Egypťané – vedli zuřivé vyhlazovací války proti kultivovanějšímu severskému obyvatelstvu – Skandinávcům, Rumunům a Britům. Nedalo se říci, že by severští byli mírumilovnější, situace je však pouze donutila bojovat. Indiánská Amerika nebyla pro upíry tolik zajímavá ani lákavá jako Evropa a asijští upíři se příliš nestarali o to, co se děje na ostatních kontinentech.

Rumuni podle všeho hráli na obě strany – nejprve zdánlivě pomáhali seveřanům, ale poté, co byli odhaleni jistou upírkou s darem rozpoznat lež, prchli na jih a dopomohli Italům (kteří v té době zvítězili nad vzbouřenými Egypťany) k drtivé porážce severských klanů. Tato aliance však nevydržela dlouho, neboť Rumuni krátce po vítězství začali spřádat plány, jak se zbavit Italů, mezitím již usazených na stálém působišti ve Volteře. Volturiovi se jich stačili zbavit dříve, než Rumuni stihli uskutečnit své vlastní plány. Od té doby nám vládli Volturiovi a nikdo se jejich vládu neodvažoval zpochybňovat. Na to byli příliš silní.

Jak logicky poznamenal Dacks, jejich nejsilnějším článkem vždy bývala Chelsea. Co jsem si pamatovala ze své poslední návštěvy v italské domovině, Thalia si ji držela poblíž sebe, stejně jako Renatu. Loajalita byla zřejmě namístě.

Kdybychom odstranili tyhle dvě, vítězství by bylo naše.

Náměstíčko, které jsme si k poradě vybrali, se nacházelo stranou obvyklých turistických stezek, a tak jsme se nemuseli bát, že budeme vypadat divně, když naše družina vyjde na denní světlo v plném počtu. Isander stále držel štít, abychom nebyli odhaleni dříve, než zahájíme útok. Moment překvapení byla zřejmě jediná výhoda, kterou jsme měli.

Rozdělili jsme se do tří skupin, z nichž každou vedla žena. Dacks se na to ksichtil a mrmlal něco o sexistické diskriminaci, ale Shawnee si ho nevšímala a naschvál ho poslala na konec fronty. Já naštěstí padla pod její ochranu, tudíž jsem se nemusela obávat nečekaného útoku ze strany Tawa nebo Dee. Aledwen a Iona vedly další dvě skupiny. Všechny tři si rovnoměrně rozebraly bojovníky z obou dvou klanů, snažily se však, aby k sobě braly co nejméně cizích.

Pochopila jsem, že jsme pomyslně spadali do tří kategorií: silní, nadaní a ten zbytek. Já se zřejmě počítala do té poslední, ačkoli byl můj dar celkem užitečný – nikdo na mě nemohl použít žádnou psychickou schopnost.

Zatímco se Aledwen s Ionou handrkovaly o to, ke komu kdo půjde, Shawnee mi popisovala, jak je to u nich s dary. Některé byly velmi výjimečné. Například Dee byla schopná proniknout jakýmkoli druhem obrany (proto ji předtím nezastavila ani moje vnitřní černá díra, která obvykle pohlcovala veškeré schopnosti a nedovolovala jim zneužít je proti mně) a znehybnit útočníka na libovolně dlouhou dobu. Skrz Isův štít nepronikl nikdo kromě ní. Shawnee, jak mi už předtím převedla, uměla vycítit spojitosti mezi ní a kýmkoli dalším. Ani tu nezastavil můj štít. Začínala jsem si připadat porouchaná.

Raziah, manžel Asenath, dokázal vykouzlit ze vzduchu oheň – zařadila jsem si ho do kategorie vysoce nebezpečných upírů. Iona dovedla pouhou myšlenkou srazit upíra na kolena, jako by mu zasadila drtivý úder, a Maira se dokázala pohybovat tak rychle, že ji ani kolikrát nebylo vidět.

Nejpůsobivější ovšem byla Asenath. Nenápadná Italka, o které by si kdekdo mohl myslet, že se nedovede ani pořádně prát, byla doslova neskutečná. Nikdo netušil, z čeho plyne její dar, pravdou ale bylo, že dokázala zmást i upíra. Kdysi patřila k Volturiovým, kteří ji ostatně také stvořili, ale prchla od nich ještě v době, kdy k nim patřil Carlisleův přítel Eleazar. Silou vůle dokázala opticky „rozdvojit“ svůj obraz – vězelo to sice jen v protivníkově mysli, ale i tak to bylo fascinující.

Nikdo jiný už talentovaný nebyl. Malou generálku Aledwen muselo jistě hodně štvát, že žádný dar nemá. Nikdy – alespoň v tomto novém životě ne – jsem nebývala zákeřná, ale tohle jsem jí docela přála. Navzdory skutečnosti, jak dokázala být protivná, získala si můj obdiv, protože dokázala vést tak velkou skupinu, aniž by mezi nimi vznikaly nějaké větší spory. Něco z ní, z jejího vystupování, mi dávalo neochvějně najevo, že je to vůdčí osobnost. Vyplatilo se ji poslouchat a následovat.

Nakonec se i ty dvě přestaly dohadovat a vrčet na sebe. Konečně.

Briedis před nás předstoupil a chystal se pronést řeč. „Je důležité, abychom eliminovali všechny směry nebezpečí. Neberte hrozbu, byť by byla sebemenší, na lehkou váhu. Jde nám o hodně.“ Pohlédl mi zpříma do očí. „Nevyžadujeme po tobě přísahu krve, ale jako vůdce klanu tě vyzývám – bojuj až do konce.“

Jako těžký plášť na mě dolehla odpovědnost. Vážně jsem přikývla.

„Nyní rozdělím úkoly.“ Nejen z Aledwen vyzařoval dojem vůdcovství. Měla jsem nutkání postavit se do pozoru. Briedis pohlédl na Ionu. „Jsi můj zástupce, proto povedeš útok. Ty a tvá skupina zneškodníte Chelseu a Renatu, aby se zbytek nemohl bránit.“

Iona se semknutými rty mlčky přitakala a založila si paže na hrudi. Vybavila jsem si její dar. Byla to opravdu mocná upírka. Nebýt jí… Ale ne, nebudu předbíhat.

Obrovitý upír se zaměřil na vůdkyni druhého klanu. „Nemohu ti rozkazovat,“ začal a Aledwen se pobaveně ušklíbla, „ale jakožto voják jsi teď pod mým velením, takže poslouchej: vy budete držet v šachu ostatní upíry. Sama dobře víš, že jich je v sídle mnoho, a proto se nesnaž útočit na jednotlivce. Sežeňte je pokud možno do co nejtěsnější skupinky a nebezpečné zneškodněte. Někteří, pokud se nám podaří vyřídit Chelseu, se možná budou chtít vzdát. V takovém případě jim to dovolte, ale nezapomínejte si hlídat záda. Je to jasné?“

Aledwen si neodpustila ironický úsměv, ale nakonec také souhlasila.

„Isander nebude moci bojovat, proto se snažte spoléhat na Tobiase,“ dodal ještě upír, než se obrátil k Shawnee. „Vy máte největší zodpovědnost. Každé vaše rozhodnutí může ovlivnit vývoj bitvy. Musíte zajmout halvt.“

„Jen zajmout?“ podivil se Dacks. Periferním zrakem jsem zahlédla, jak si protahuje svaly – jako by něco takového potřeboval.

Najednou mi došlo, oč jde – tihle krvežízniví upíři, ne zas tak nepodobní dřívějším vládcům, se chystají zabrat, ne-li vyvraždit palác se spoustou nevinných lidí. Nemají zábrany, nejsou vegetariáni jako Cullenovi. A já jim pomáhám.

Málem jsem zapomněla na své původní poslání – zachránit Trudy. Bylo mi nanic.

Nemohla jsem si na nich však vynucovat slib, aby je nechali jen tak jít. Zaprvé by to nedovolili a já bych pravděpodobně přišla o hlavu, zadruhé by ti lidé mohli vypovídat. A to nikdo z nás nechtěl. Možná to tak pro ně bude lepší. Válka vyžaduje oběti.

Nastal čas vyrazit.

It's in your heart (Je to ve tvém srdci)
It's in your soul (Je to ve tvé duši)
Don't be scared (Neboj se)
Keep believing (Udrž si víru)
I know you know (Já vím, že víš)
Deep inside (Hluboko uvnitř)
That your time has come (Že tvůj čas nadešel)

Once in every lifetime (Jednou za život)
If you do believe (Pokud věříš)
Man can move a mountain (Že člověk může pohnout horou)
Change the course of history (Změnit průběh dějin)
How far we've come (Jak daleko jsme se dostali)
So far (Tak daleko)
From home (Od domova)

Příště se těšte na velkou bitvu...

dánští - norští

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 34. kapitola: