Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 31. kapitola

01.08.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 985×

„Kdo je Thalia?“

Stalo se několik věcí naráz. S tím, jak jsem se zastavila a v té samé vteřině se prudce otočila jako korouhvička v tornádu, se Jacob, který se konečně vzpamatoval z náhlé změny v mém chování, vymrštil z křesla a strhl mě na sebe. Lekla jsem se a vyjekla, přičemž se mi podařilo máchnout rukou a vykopnout. Skleněná deska nízkého konferenčního stolku ten náraz nevydržela a roztříštila se na kusy. Střepy skla létaly vzduchem jako v nějakém šíleném sci-fi a já si v jednu chvíli, kdy se jakoby zastavil čas, připadala, jak Neo uhýbající kulkám.

Mezi mnou a Keanu Reavesem byl ovšem jeden podstatný rozdíl – on to trénoval se speciálními efekty, kdežto já to měla pěkně naživo. Zřejmě jsem byla ten nejbeznadějnější poloviční upír, co kdy chodil po světě, protože se mi povedlo nastavit letícím střepinám jedno ze dvou nechráněných míst na mém těle – ohbí lokte.

Největší střep se mi s řachavým zvukem roztříštil o ruku, stejně jako zbytek. A v dalším okamžiku jsem ucítila krev. Bylo mi jasné, že je zle.

Někdo mě popadl za nadloktí, až jsem sykla – rána sama o sobě moc nebolela a téměř ihned se zatahovala, ale tahání za porušenou kůži bylo vážně nepříjemné – a rychleji, než bych řekla upír, mě přenesl na druhou stranu pokoje.

Byla jsem zmatená a omámená. Už hodně dlouho se mi nestalo, aby mě něco fyzicky zranilo. Jistěže jsem už zažila nějaké ty škrábance na místech, kde byla kůže slabší, a chodidla to také párkrát schytala, když jsem si nedávala pozor a šlápla na hodně ostrý kámen, ale ještě nikdy mi krev netekla v takovém množství. Střep sice neskončil v mase, ale i tak stačil nadělat pořádnou paseku. Výsledkem byla téměř vylidněná místnost – zůstal se mnou jen Jacob a Edward, jak jinak.

Uvědomila jsem si, že cítím i jinačí vůni – tupý závan železného pachu, který se mi rozplýval na jazyku jako tiramisu, měl někde na konci molekulárního spektra jakýsi lehce odpudivý zvířecí podtón, z něhož sálalo jasné varování: Nejíst! Instinktivně jsem si otřela jazyk o zuby, abych se toho zbavila – chuť se proměnila v pach, který se až nepříjemně podobal mokré psí srsti.

Jake si zrovna vytahoval střep z dlaně.

Potlačila jsem lehce hysterické uchichtnutí a pomalu se vydala směrem k němu. Nestihla jsem ale ještě udělat ani krok a už mě Edward držel u zdi. Hrudník mu duněl potlačovaným vrčením.

„Ani se nehni,“ sykl. Netuším, zda se mi to jen zdálo, ale tehdy jsem měla dojem, že v jeho tónu zněl… strach.

„Ano, tatínku,“ sykla jsem stejně obezřetně, protože mi došlo, co se mohlo stát. Já vím, upírům moje krev nevoní, ale čerstvě prolitá… To byla kapku jiná liga.

Až příliš pozdě mi došlo, že v místnosti nejsme sami. „Cože?“ vyjekl Jacob a hlas mu přeskočil o oktávu či dvě výš.

Sakra… Bylo jediné, nač jsem v ten moment dokázala myslet.

A tak jsem vyprávěla. Edward už to dávno věděl z mé hlavy, z níž dokázal naprosto nepochopitelně číst jen v době, kdy jsem spala. Zřejmě jsem to měla… po rodičích. Minimálně po jednom z nich, podle toho, co jsem se dozvěděla.

Jake byl výborný posluchač. Ne, že by se mě nesnažil přerušovat, ale Edward na něj pokaždé zavrčel, takže jsem mohla vyprávět.

A já vyprávěla.

Hodně pozdě v noci, když už po vůni mé krve nezbyla v domě ani památka, jsem ležela stočená do klubíčka, s Jacobem za zády, v našem novém společném pokoji. Ne, že bychom měli potřebu páchat nějaké nemravnosti, ale nikdo nic nenamítal, tak se ke mně nastěhoval.

Cullenovi vlastně ani protestovat nemohli – ještě se nevrátili. Po té nehodě se rozhodli odjet na třídenní lov, aby si vyčistili hlavy a asi aby si ode mě i odpočinuli. Nedivila jsem se jim. Vážně jsem byla tak trochu – nebo možná trochu víc – páté kolo u vozu, přestože se mi to snažili nedávat najevo tak okatě. Občas jim ale nějaký ten pohled utekl a já v neopatrné chvíli postřehla, jak si mě smutně prohlížejí. Bylo mi to jasné. Zavázela jsem jim tam.

Do školy nikdo z nás nechodil.

Ten večer, když mi Jake chrápal za zády a jeho rozpálené torzo mi ohřívalo ledviny, jsem přemýšlela. Měla jsem taky dost o čem. Teď, když byla pravda venku, se situace značně zkomplikovala. Stále jsem jim nedokázala začít naprosto důvěřovat.

Nebyla jsem připravená mít rodinu.

Všechny myšlenky jako by šly mimo mě. Připadala jsem si jako neviditelný pozorovatel mého vlastního tichého vědomí. Ani se mi nechtělo zasahovat do mých myšlenkových pochodů. Dát volnost veškerým představám, na něž jsem se za normálních okolností neodvažovala ani pomyslet, bylo tak osvobozující.

Představovala jsem si, co by – kdyby. Měla jsem dost dobrou fantazii na to, abych mohla samu sebe vidět v bílých šatech před oltářem, nebo s mrnětem v náruči. Viděla jsem se, jak stárnu, za deset let, za dvacet… Kdybych byla člověk, bylo by to možné.

Ale já člověk nebyla. Dítě, o které jsem se starala, bylo pryč, a to mou vinou. A já se to ani nesnažila napravit. Zklamala jsem sebe. Zklamala jsem všechny.

Jake na mě zkoumavě hleděl přes stůl. Zamyšleně žvýkal domácí housky, které nám Esmé napekla, a ani si nevšiml, že jsem mu snědla všechnu slaninu. Byla jsem z jeho nepřítomného pohledu lehce nervózní, ale usoudila jsem, že se nemám čeho bát, a tak jsem jakoukoliv vyděšenost odsunula do pozadí.

„Víš,“ ozval se najednou, až jsem nadskočila, „za týden jsou Vánoce.“

To mi nedošlo. Dokonce jsem si ani nevzpomínala, jaké je datum. Zamračeně jsem naklonila hlavu na stranu. „Aha,“ vypadlo ze mě nakonec inteligentně.

Znovu bylo ticho. Přemýšlela jsem, jestli mi jen chtěl připomenout, kolikátého je, nebo má nějaké vážnější úmysly, když se opět ozval. „Napadlo mě, jestli bys nechtěla strávit Štědrý den doma?“ zakončil své sdělení neobratně.

Nechápala jsem, kam tím míří. Vždyť doma jsme právě byli a Esmé už se před několika dny ptala… „Aha,“ řekla jsem znovu, tentokrát zaraženě. Jacob vypadal, že je mou geniální dedukcí docela znepokojený. Možná bych měla obnovit slovník.

Doma. Napadlo mě, jak dlouho už jsem tam asi nebyla. Snažila jsem se to v duchu rychle spočítat, ale nějak jsem se nedokázala dobrat ke správnému výsledku. Když jsem nad tím tak přemýšlela, sevřelo se mi hrdlo. Tenkrát jsem tam byla ještě s Trudy. Roztřásla jsem se, a nebylo to zimou.

Jacobovi to ihned došlo. Vyskočil na nohy a dvěma kroky byl u mě. Než jsem se nadála, tiskl mě k sobě a šeptem se mi omlouval. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem mu začala máčet triko. Moje obvyklé já by na mě už v tu chvíli řvalo, ať se okamžitě vzpamatuji a nedělám tragéda, ale to nové se ohradilo napřaženou pěstí a povolilo stavidla slz.

„Dobrý?“

Přikývla jsem a otřela si nos. V poslední době jsem byla až hnusně přecitlivělá. To jsem prostě nebyla já. Nezbývalo mi než uvažovat nad tím, jak lehce se Jacob vyrovnal s mou novou identitou. Vždyť já pro něj vlastně byla úplně cizí. Nepamatoval si na to, co bylo v minulosti. Nevzpomínal si, kdo jsme byli… Tak proč tohle dělal? Proč to dělal pro mě?

Nadechla jsem se, abych se omluvila za svůj výlev, ale moje pusa si dělala, co chtěla. „Musím do Volterry,“ vypadlo ze mě. Samotnou mě překvapilo, jak naléhavě jsem zněla.

Pokud jsem si myslela, že upíři umějí být nehybní, nebylo to nic proti tomu, co se stalo s ním. Doslova se proměnil v sochu. „To nemyslíš vážně,“ procedil skrz zaťaté zuby a začal se třást.

Silně jsem mu stiskla ruku, kterou mě držel za rameno, a vážně se mu zahleděla do očí. Ačkoliv jsem to říct nechtěla, muselo to tak být. „Myslím to vážně, Jakeu. Musím za ní. Nikdy bych si neodpustila, kdybych to alespoň nezkusila.“

Vztek mu probleskl v očích. „Rebecco, ne! Nepustím tě tam!“

Právě tehdy se, v naprosto nevhodnou dobu, probudila moje vzpurná stránka. „Chceš mi to snad zakázat?!“ zavrčela jsem a pokusila se mu vytrhnout. Marně. Svíral mě příliš pevně. Rameno mě začínalo bolet.

„Copak ses úplně zbláznila? To tam chceš jen tak nakráčet a nechat se zabít?! Kvůli holce, která je možná mrtvá, umřeš taky?!“ vpálil mi přímo do obličeje.

Docela jasně jsem cítila, jak blednu. „Tos fakt nemusel, Jacobe,“ opáčila jsem tiše. Zlost byla ta tam. Najednou zbylo jen ticho a já nevěděla, co říct.

Několikrát naprázdno otevřel a zavřel pusu, ale neřekl ani slovo. Svěsil ruce a celý tak nějak ochabl. Bylo pozdě litovat.

Nechala jsem ho tam tak a odešla jsem.

Není pravda, že když umíráte, odehraje se vám před očima celý život. Já už umírání zažila nesčetněkrát, přestože smrt si se mnou ještě nikdy nechtěla podat ruku. Život bývá dost často hodně nefér. Nehraje poctivě. Když si přejete přežít, podrazí vám nohy a vy umřete. A když naopak chcete zemřít… No, já jsem pořád tady.

A možná je to dobře.

„Půjdeme ke mně,“ rozhodla a nedovolila mi tak odporovat. Ačkoli jsem za celou dobu nepronesla jediné slovo, připadala jsem si jako po hysterickém záchvatu. Byla to odezva na boj, který se odehrával v mém nitru.

Musela jsem mlčet.

Bylo to jako čekání na smrt. Nebo možná ne jen jako.

„Docela jsi mě překvapila, víš,“ otočila se na mě za chůze. „Nečekala jsem, že se necháš tak snadno chytit.“ Mluvila pomalu, převalovala ta slova na jazyku, a já se jen tiše obávala okamžiku, kdy ji mluvení začne nudit.

„Co chceš, Thal?“ zeptala jsem se unaveně. Přestávalo mě to bavit. Tyhle opletačky nebyly moje parketa. Nikdy jsem nebyla diplomat. Neuměla jsem vyjednávat. Dokonce ani o svůj život ne.

Potměšile se usmála a zakoulela očima. „Neboj, jen ti něco ukážu,“ vycenila zuby v nebezpečném úsměvu. „Víš, když mám teď prostředky, mohu si dovolit pár inovací.“ Rozhodila rukama a zatočila se jako baletka. „Vymyslela jsem geniální plán. Jistě jsi slyšela o těch divokých upírech v Jižní Americe a severní Evropě. Jsou to dost odlehlé končiny, poddaní se domnívají, že tam má autorita nesahá… Ukážu ti důvod, proč se mýlí. Já nikdy neprohrávám.“ To jsem věděla až příliš dobře.

„Dokázala sis to tu podrobit docela rychle,“ odtušila jsem zamyšleně. To byla skutečně věc, která mě překvapila. Proč ji všichni ti upíři poslouchali?

Nepříliš vladařsky se ušklíbla. „Nezapomínej, že jsem měla mnoho času, abych si to stihla promyslet, drahoušku,“ řekla a uculila se. „Ta tisíciletí ve sklepeních se občas vážně vyplácejí…“

Zamrazilo mě na zátylku. Čeho všeho je schopen upír, byť jen poloviční, po staletích týrání a věznění? Nedokázala jsem si představit, jak hluboké je její šílenství.

„Jsme tady,“ oznámila mi hrdě a rozpřáhla paže v uvítacím gestu. „Jen se kochej. Není to nádhera?“ Byly jsme v jakési zatuchlé kruhové místnosti. Vlevo a vpravo od vchodu se táhla dlouhá řada zamřížovaných dveří. Slyšela jsem tiché sténání, vzlykot, tepot desítek lidských srdcí…

Lidských?

Vzduch mi uvízl v hrdle. Začala jsem se dusit.

Došlo mi, o co se jedná. Cedulka na vstupních dveřích, vyvedená ve staré italštině, se mosazně zaleskla. Udělalo se mi špatně, když jsem rozluštila, co je na ní napsáno.

„To nemyslíš vážně,“ vydechla jsem sípavě. Dusila jsem se. Ta místnost mě zabíjela. Atmosféra… Pach smrti…

Thalia na mě shovívavě pohlédla. „Ale no tak, přece nezačneš být najednou lidumil,“ pohladila mě po tváři. Ucukla jsem. „Chceš se jít podívat blíž?“ optala se. Zněla jako hrdá matka, která ukazuje svého novorozeného potomka.

S narůstající hrůzou jsem zavrtěla hlavou. Že je to špatná odpověď, jsem poznala hned. Zamračila se a zaťala čelist.

„Ano,“ vyhrkla jsem rychle a udělala krok vpřed ve strachu, že by si svou zdánlivou vstřícnost mohla rozmyslet. Spokojeně zapředla a kráčela těsně za mnou.

Došla jsem k první cele. Vlastně to byla jen taková větší klícka. Na špinavé, močí páchnoucí slámě ležela jakási žena – už na první pohled mi bylo patrné, že je lidská. Ta situace byla strašnější, než se na první pohled zdálo. Byla to drobná zrzka, vlasy měla jen o pár odstínů světlejší než já. Nedalo se poznat, jestli jsou tak špinavé od dlouhého pobytu v zatuchlé kobce, nebo z nějakého horšího důvodu.

„Člověk?“ zasípala jsem. Dýchala jsem krátce a mělce, abych se nepozvracela.

„No ano,“ přitakala Thalia. Ta žena při zvuku jejího vyděšeně zakňučela. Jako zvíře. Když jsem pominula její vzezření, byla mi matně povědomá.

„Copak? Nepoznáváš ji?“ zašeptala mi vládkyně do ucha. Po zádech mi přejel mráz.

Vytřeštila jsem oči. Došlo mi, kdo to je. „Ne,“ zašeptala jsem zděšeně. Ne, to nemohla být pravda. Jen to ne.

Ale bylo očividné, že je to ona. Ta, která mi pomohla utéct z Volterry, když jsem se dostala z kobky. Neodešla s námi, se mnou a s Demetrim, přestože jsme jí nabízeli šanci na nový život. Nezachránila se.

Byla to Rebecca Attalliová, lidská žena, která mi zachránila život.

Thalia mě chytila za bradu a přinutila dívat se jí do očí. „Vidíš, cos zavinila?“

„Řekni, že to není pravda,“ zakňučela jsem a marně se jí pokusila vykroutit.

Hlasitě se rozesmála. „Ale Beck, tomu přece sama nevěříš,“ vycenila zuby. „Dítě, které nosí pod srdcem, je lidské… zatím. Až přijde čas, poslouží naší věci, stejně jako ti další.“ Rozmáchlým gestem ukázala na všechny zdejší kobky. „Budu mít malou armádu. Není to nádhera? Nikdo se neodváží mi odporovat.“ Oči se jí leskly potlačovaným šílenstvím.

Vybavila jsem si to, co stálo na tabulce na dveřích. Semenzaio. Líheň.

Živé inkubátory.

Pochopila jsem.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 31. kapitola: