Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 26. kapitola

24.07.2011 (11:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 976×

EDWARD:

Jeden krátký hovor bylo to jediné, co jsme měli.

Nikdo z nás to nečekal. Bylo to už pár dní nazpět, kdy Alice uviděla rozhodnutí Arovy gardy zkontrolovat a pokud možno omezit místní populační situaci dětí luny. Byl to jen krátký záblesk, který jsem spatřil ve stejný okamžik jako ona – Arův spokojený úsměv v momentě, kdy pouštěl ženskou ruku ze svého čtivého sevření. A pocit konečného vítězství.

Byl to důvod ke strachu. Jejich poslední návštěva u nás nedopadla právě podle našich představ, ačkoli jsme si tak nějak vyjasnili, že Rebecca Connorová a Trudy Attalliová patří k nám, a tudíž spadají pod naše ochranná křídla. Bylo to jen několik „volných“ členů gardy, všeobecně známých jako potulní hlídači. Nebyli to přímo nomádi – vládci našeho světa pouze považovali za užitečné nechat si ve svém vlivu pár vázaných jedinců, kteří tak úplně nespadají pod královskou pravomoc. Pro Italy to bylo výhodné, pro vegetariánské klany žijící naším způsobem života na jednom místě však ne. Tato skupina byla naštěstí poměrně malá, a proto s námi nehodlali bojovat. Nikdy se nesetkali s vlkodlaky, o nichž se doslechli jen skrze historky nomádů, na které narazili cestou, a ty všeobecně považovali za nesmyslné povídačky. Navíc je povinnosti nutily pokračovat v cestě – mířili na sever a poté přes Atlantik do Norska, kde měli zpacifikovat nějaký poměrně rozrostlý a silný klan, který by mohl být hrozbou pro Italský absolutismus. To se nám hodilo. Popřáli jsme jim šťastnou cestu a co nejrychleji je vyprovodili z našeho území.

Zdálo se, že se věci vracejí do normálu – to byl zřejmě důvod, proč jsme přestali být ostražití. Jak řekl Carlisle, věčnost měla pomalý průběh. Nedalo se očekávat, jak rychlý bude mít všechno spád.

Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak jsme se o pár dnů později dozvěděli, ti takzvaní hledači se nechali zaskočit a zbyl po nich jen popel ve větru. To přilákalo pozornost Denalijských, kteří se u nás brzy stavili, a také několika dalších nomádských dvojic. Snažili jsme se to moc nerozmazávat, aby mezi cizí neuniklo nic, co by nás mohlo jakýmkoli způsobem konfrontovat. Bohužel se někdo dozvěděl, že se v okolí města nachází poměrně rozsáhlá vlkodlačí smečka – a nebyli to měniči. Bob Colville byl jeden z Původních, jak se mezi sebou nazývali – potomek Prarodu, čistokrevné vlkodlačí linie už od dob prvních křesťanů a možná ještě starší. Nemohl za to, čím byl – jedinou vinu nesl jeho otec, když se navzdory přísnému nařízení upírů rozhodl zplodit potomstvo. Vlkodlakům, kteří se dokázali ovládat a neměnili se samovolně při každém úplňku, bylo dovoleno žít v symbióze s lidmi, zestárnout a v klidu zemřít. Tak se mělo zabránit šíření W genu a poslední komunity by zanikly. Šerif měl další dva sourozence, ale ani jeden z nich se neměnil – podíl toho, že jejich matka byla obyčejný člověk. Zemřela při porodu Colvillova mladšího bratra, který se, jak jsem věděl z dokumentů, rád živil syrovým masem, ale to bylo vše. Nárůst vlkodlaků byl ostatně důvodem, proč jsme se přistěhovali právě do Angoonu a riskovali tak otevřenou válku se zdejším indiánským kmenem měničů. Občas bylo velice obtížné udržet příměří za každou cenu. My o tom věděli své.

Stačil jeden jediný rychlý hovor – a bylo nám okamžitě jasné, oč jde.

Pach italských upírů byl cítit na míle daleko – zřejmě prohledávali okolní lesy, přičemž se zdárně vyhýbali našemu loveckému teritoriu. Jane byla mazaná, to se jí muselo nechat.

Štěstí nám nepřálo. Navzdory tomu, jak byla momentální situace zoufalá, jsme museli dodržovat zavedená pravidla – hranice indiánské rezervace pro nás stále byly tabu a my jakožto upíři je nesměli překročit. Obrovští medvědi grizzly nás sledovali z povzdálí a hlasitě odfrkovali, jak se jim náš pach vkrádal do čenichů. Snažil jsem se pozorně sledovat jejich myšlenky, ale moc se z nich vyčíst nedalo – příliš mnoho překřikujících se hlasů a pachových a zrakových vjemů s jejich nedokonalou pozorností dělalo své. Byli roztěkaní a mně to bylo k ničemu.

Carlisle se snažil vyjednávat s jejich vůdcem, ale i přes veškeré jeho a Jazzovy taktické vyjednávací schopnosti trvalo nesnesitelně dlouho, než nám dovolili překročit hranici na západním cípu ostrova, kde se moře setkávalo se zemí. Měli strach, abychom je nenapadli ze zálohy. Chápal jsem to.

Nakonec jsme přišli pozdě. Zdivočelý vlkodlak, který se ze záhadných důvodů přeměnil uprostřed dne, byl ochromený bolestí z upířího kousance – nikoli smrtelného – a proto nás nemohl napadnout. Zanedlouho se naštěstí ráčil dostavit i jeho děd, který ho uklidnil a díky němuž nehrozilo nebezpečí napadení. Jaké štěstí, pomyslel jsem si se značnou dávkou ironie.

Jacob na tom byl podstatně lépe. Zatím jen mechanicky pracoval, sbíral ztracené kusy upíra, které se pokoušely upláchnout, a nosil je v tlamě do ohně. Snažili jsme se pomoci, ale zdálo se, že už není s čím. Ostatní nesmrtelní utekli.

„Jdete právě včas,“ ozvalo se za mnou kousavě. Překvapení z toho, že jsem ji necítil ani neslyšel přicházet, vystřídal údiv, když jsem spatřil, kdo to je.

Adonera, medvědí žena, která se s námi jako první odvážila vyjednávat podmínky společného nuceného soužití, stála kus za mnou a vlastním tělem stínila mladíka, který jí týlem dosahoval sotva po lopatky. Mohlo mu být dvanáct, možná třináct. Viděl jsem ho už dříve, když se spolu s jinými místními dětmi vydal na průzkumnou výpravu k „upíří vile na útesu“. Hrály si na dobrodruhy a házely nám kameny a hořící drny do oken. Byl to její syn.

Ten mladík držel v náručí drobnou schoulenou postavu. V první chvíli jsem ji nepoznal a dokonce mě ani nenapadla spojitost s tím, že mě jeho matka vyhledala. Vše se však změnilo v okamžiku, kdy jsem se pořádně zahleděl do začouzené a slzami zbrocené tváře.

Byla to ona. Rebecca. Další dítě, které jsme měli na svědomí. Další živý tvor, kterému bylo ublíženo naší vinou.

„Měl jsem přijít dřív,“ slyšel jsem sám sebe hlesnout, jakmile jsem objevil ztracený hlas.

Nera se pochybovačně ušklíbla a pokynula svému synovi, ať přijde blíž. Hleděl na mě se strachem v očích a každou chvíli uhnul pohledem. Tušil jsem, že mě poznal. A já jeho.

„Zdravím, výtržníku.“

Naprázdno polkl a ramena se mu roztřásla. Ano, starší jejich kmene si zjevně dali velmi záležet na tom, aby z nás jejich děti měly patřičnou hrůzu.

„Má neklidného ducha,“ ozval se do našeho ztichlého kroužku Neřin hluboký hlas. „Její přítelkyně se starala o mou sestru, když se jí přitížilo. Ráda bych jí pomohla.“ Z jejího odmlčení jsem pochopil, že netuší jak.

Náhle mi došlo, že tu někdo chybí. Zmateně jsem se rozhlédl a nakonec se pohledem vrátil k jejím nečitelným očím. Rty měla stisknuté do úzké linky a její měděná kůže se leskla v záři plápolající vatry.

„Odešla,“ ztišila hlas. „Hledali jsme její duši i tělo, ale ani jedno už mezi námi není. Rudoocí vrazi jí ukradli život. Je mi líto.“

Absence veškerých myšlenek byla ohlušující.

***

Zima.

Vždycky jsem to roční období zbožňovala. Taje světa skryté do závoje bílých krajkových vloček. Vybavovala se mi vůně čaje, zimních večerů a kouzla pohádek. Časy, kdy všechno bylo šťastnější a opravdovější. Časy, kdy jsem dokázala věřit a důvěřovat.

Tak to bývalo ještě v době, kdy jsem žila se svou rodinou.

Pamatovala jsem si…

***

Ani se na ni pořádně nepodíval. Když na sebe vzal svou lidskou podobu, očekával jsem, že bude první, kdo mi bude vrčet za zády a rvát mi ji z rukou. Nestalo se to. Pomalým plouživým krokem vyrazil zpět k domovu a s nikým nepromluvil.

Nechápal jsem ho. Nemyslel vůbec na nic; když jsem se mu snažil číst myšlenky, k vidění v jeho mysli bylo jen nekonečné moře sněhu, které se rýsovalo v jeho zorném poli. To bylo poprvé po dlouhé době, kdy mě něco pořádně vyděsilo.

„Jacobe?“

Neotočil se.

Zastoupil jsem mu cestu. „Blacku?“

Nevzhlédl, ale zdálo se, že poslouchá.

„Co se stalo?“ Připadal jsem si hloupě a v duchu se vysmíval sám sobě. Já se ptal jeho, co se děje? Vždyť celá tahle situace byla tak pitomá, tak absurdní, tak naprosto nesmyslná… Připadalo mi to jako hodně ubohý sen. Až na to, že upíři nesní.

Nepromluvil, ale jeho postoj vyjadřoval, nač se chce zeptat. To myslíš vážně?

Asi ne. „Potřebujeme to vědět.“ Ne, jen já. To já potřeboval odpovědi, které mi nikdo nemohl dát. Zvláště pak ne on.

„Nedokázal jsem to.“ Až v okamžiku, kdy vzhlédl, jsem si uvědomil, že se nedíval na mě, nýbrž na ni. „Přísahal jsem, že nenechám nikoho, aby jí ublížil.“ Odmlčel se. „Nedokážu to.“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 26. kapitola: