Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 25. kapitola

23.07.2011 (08:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 830×

Ta scéna byla tak iracionální, tak sotva uvěřitelná, až jsem si pomalu přestávala být jistá, že se jedná o skutečnost. Že se mi to jen nezdá. Že je to třeba jen příšerná noční můra, z níž se musím každým okamžikem probudit.

Že se dnešek vůbec nestal.

„Prosím,“ nevzdávala jsem se. Klidně bych si s Trudy vyměnila místo, jen aby to nemusela být ona. Ona ne. Nesměla zemřít. Kdysi dávno jsem se její matce zavázala, že ji ochráním za cenu ztráty vlastního života. Tak to také mělo skončit. Tak to muselo skončit.

Neexistovala jiná možnost.

Jane se rádoby mile usmála. Snad by mohla být i krásná, kdyby její oči nebyly tak chladné. Ta černá byla děsivá. „Vida,“ přežvykovala to slovo s pomalou razancí, jako by si ho chtěla vychutnat – pochlubit se s tím pochybným triumfem všem přítomným, mě nevyjímaje. „Říkala jsem ti, že budeš žadonit. Říkala?“

Mlčela jsem.

„Tak říkala?!“ zaječela a její bezcitná maska zmizela. Najednou se místo ní na tom obličeji zračilo všechno zlo světa, přes pohrdání a opovržení, až k nejhlubší nenávisti. To já jí rozbila mozaiku snů o šťastné budoucnosti. To já tohle způsobila. Byla to moje vina.

Odevzdaně jsem přikývla a sklopila tvář k zemi. Nedokázala jsem… se na ně dívat.

Jacob se mnou celou dobu třásl, ale já si to uvědomila až teď. „Neopovažuj se to vzdát,“ zašeptal mi horlivě těsně u ucha a já pochopila, že nechce, aby to slyšeli. Ale k čemu to bylo? Naděje byla vtahu. Neměli jsme nejmenší šanci přežít.

Teď už nemělo cenu bojovat.

Upírka se zčistajasna zklidnila a zamyšleně se pousmála. Děsilo mě to víc než její hněv. „Navrhuji výměnu, maličká.“ Blýskla zuby v pokusu o úsměv. „Ty,“ ukázala na Jakea, „a ty,“ pohlédla na mě, „za tyhle dva,“ kývla k Trudy a šerifovi, který sípal v pevném upířím sevření.

„Ne,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou, nemajíc daleko k hysterickému záchvatu. Copak bych mohla vyměnit jednoho za druhého?!

„Vůbec!“ křikl ve stejný moment Jacob a jeho stisk zesílil.

Jane si naštvaně odfrkla. „Ale no tak! Kazíte mi zábavu. Cožpak má pro tebe jeho život vyšší cenu než ten její, Rebecco? Nebo jsi tak slepá a nevidíš, jakou ti tu nabízím šanci? Nevzpomínáš si snad, proč jsi považovala za nutné odvést tu malou s sebou?“

Zaťala jsem čelist. Samozřejmě, že jsem si vzpomínala! Ale to neznamenalo, že bych… Že bych vůbec mohla… Jako bych dokázala… Šílené!

Odplivla jsem si. „Mám lepší návrh,“ zasyčela jsem odhodlaně.

Arogantně se ušklíbla. „Poslouchám.“ Bylo vidět, že mi nevěří. Ačkoli mi byla silně nesympatická – mírně řečeno –, chápala jsem ji. Já být na jejím místě, taky bych mi nevěřila.

„Odejdu s vámi,“ začala jsem tiše a upřeně jí hleděla do očí, jako bych se ji pokoušela zhypnotizovat. Do jisté míry se mi to i dařilo. Visela na mně pohledem jako buldok na syrovém mase. Snažila jsem se nevnímat Jacobovy protesty. Tahle partie byla moje. „Půjdu dobrovolně a přistoupím na Arův návrh. Na jeho a na Thaliin.“

„Mhm…“ zamručela. Přimhouřila oči do úzkých štěrbinek a já sotva dokázala potlačit tu vlnu úlevy, která mi málem podrazila nohy. „Zajímavé,“ poznamenala, znovu zamyšlená. „Popřemýšlím o tom.“ Pokynula Felixovi a on pustil řetěz, který jako jediný poutal vlkodlaka. „Nemusíte se ho bát. Není úplněk, takže je neškodný… Celkem.“ Usmála se, jako by vycítila blízký triumf.

Bob se pomalu, jako v nějakém hororu – trefné, pomyslela jsem si – postavil na nohy a v přikrčení zavrávoral. Poté se ovšem jeho chodidla přizpůsobila drsnému terénu a on na nás upřel krví podlité oči.

A vtom jsem v nich zahlédla záblesk lidství. Byla to jen kratičká setina, ne delší než upíří mrknutí – a přesto to tam bylo. Žluť se na momentíček vrátila do původní okrové a panenky se úžasem roztáhly, když mě poznal. Chytila jsem se šance a vrhla na něj beznadějný pohled, jímž jsem se snažila obsáhnout zoufalost naší situace. Bylo mi do pláče, když jsem si uvědomila, že je opět zvířetem. Ta doba nebyla dostatečná.

A potom se stalo něco nečekaného.

Vlkodlak se jako korouhvička v tornádu otočil čelem ke svým věznitelům. Než stačil kdokoli z nich zareagovat nebo se nějak bránit, vrhl se na nejbližšího z nich – na Aleca. Bylo to výhodné a naprosto beznadějné zároveň. Alec na něj nemohl uplatnit svou schopnost – neměl možnost, ani čas koncentrovat se. Jediné, co jsem v té rychlosti vnímala, byl vysoký jekot a hlučný zvuk, jako když se o sebe se skřípotem odírají dva kameny.

Druhým problémem ovšem byla Jane. A ta to nenechala jen tak.

Netušila jsem, zda ji to nenapadalo, nebo prostě jen chtěla zachránit svoje dvojče – každopádně se muži, který už vlastně nebyl mužem, vrhla na záda a zaryla mu tesáky do mohutného krku.

Opět setinku před tím, než se jí to podařilo, vlkodlak se jí vysmekl a já si povšimla, že po muži není ani památky. Nad upíry se tyčil mohutný dravec ve své majestátní vlčí podobě.

Stáli jsme tam jako přikovaní a nedokázali se pohnout. Tedy alespoň já to nedokázala. Že jsem naprosto sama, jsem si povšimla až v okamžiku, kdy se kolem mě šílenou rychlostí prořítila druhá rudohnědá šelma.

Měla jsem pocit, že bych měla něco dělat… Myslet a konat je ovšem velký rozdíl.

Nedokázala jsem se přimět k pohybu.

Hluk zuřící bitvy náhle proťal hrůzný řev, který se vzápětí utlumil do nekonečného klokotavého stenu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ten hlas patřil Trudy.

Něco jsem zaječela. Nebylo to slovo, věta, příkaz – ne, ani v nejmenším. Mnohem více se to podobalo zvířecímu řevu. Když mi došel dech, vydávala jsem jen jakési prapodivné, neartikulované skřeky.

Viděla jsem to. Spatřila jsem kradmý pohyb, jak se upír vrhl na svou lidskou kořist, a bylo to to nejhrůznější a nejzrůdnější, co jsem kdy zažila. Křik umírající nemohl trvat déle než pár vteřin – mně se to však zdálo jako hodiny. Stále znovu a znovu mi ten příšerný zvuk rezonoval v hlavě a já ho nemohla vypudit, nemohla jsem se ho zbavit, ačkoli jsem z toho šílela. Umírala jsem bolestí a náhlým prázdnem, v němž ještě před pár okamžiky – nebo to byly hodiny? – duněl ten tepec věčnosti.

Ďáblův výsměch. Šarlatový pohled a nachová řeka plynoucí ze rtů. Zadunění vkrádající se do morku kostí jako zimnice – to, když neživá zátěž dopadla na zmrzlou zem. Zvuk se ztratil v záplavě boje. A já ho slyšela; to zadunění, ten neslyšný pohřební pochod.

Neviděla jsem, kdo skonal. Výkřiky, nadávky, proklínání, to všechno šlo mimo mě.

Neslyšela jsem to.

Nechtěla jsem to slyšet.

První, co jsem vnímala, byly dvě horké paže, které mě tiskly k vroucí lepkavé pokožce. A další dvě ruce, drobnější, jistě ženské, mi prohmatávaly obličej.

Nevnímala jsem.

Nedokázala jsem vnímat.

Víte, jaké je umírání? Jediné, nač dokážete myslet, je ticho. To plíživé prázdné ticho, které zbude po všem ostatním. Takové ticho, jaké si nedokážete představit ani v těch nejhlubších snech. Ticho, které ohlašuje smrt.

To jediné jsem doopravdy viděla, cítila, vnímala. Ticho. A neživost, s hořkou chutí konce.

Zemřela jsem s tou hloupou, lidskou a naprosto nepotřebou polovinou srdce. To já byla ta mrtvá. Ač jsem si to nechtěla připustit, najednou jsem přesně chápala, co tím tehdy dávno mínil Edward, když mi vyprávěl, co se z nich stalo – živoucí mrtvoly. A taková přežívající existence může mít jen jedno přání.

Jen ať je to navěky.

Prosím.

Yesterday all my troubles seemed so far away (Včera se mé starosti zdály být tak vzdálené)
Now it looks as though they’re here to stay (Nyní to tak vypadá, ačkoli přeci jen zůstaly)
Oh I believe in yesterday (Věřím ve včerejšek)

Suddenly I’m not half the man I used to be (Náhle nejsem ani zpola ten muž, jímž mám být)
There’s a shadow hanging over me (Nade mnou visí stín)
Oh yesterday came suddenly (Včerejšek přišel náhle)

Why she had to go (Proč musela odejít)
I don’t know she wouldn’t say (Nevím, nic mi neřekla)
I said something wrong now (Řekl jsem snad něco špatně?)
I long for yesterday (Teď toužím po včerejšku)

Yesterday love was such an easy game to play (Včera byla láska jednoduchou hrou)
Now I need a place to hide away (Teď potřebuji mít kam se schovat)
Oh I believe in yesterday (Já věřím ve včerejšek)

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 25. kapitola: