Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 23. kapitola

19.07.2011 (11:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 939×

„No, skočili na to teda rychle.“

„Emmette!“

„Však už mlčím.“

„Pst, vzbudíte je!“

„To je tak sladké,“ povzdychl si šeptem další hlas a já konečně dospěla k názoru, že se mi to nezdá. Ono by samo o sobě sice nebylo divné, kdyby mě upíři strašili ve spaní. Ale když to byli Cullenovi… Navíc jsem jenom slyšela hlasy, které zatím neměly tváře. Došlo mi, že mám zavřené oči.

„Už jsou vzhůru,“ poznamenal pobaveně hlas, který jsem přiřadila Edwardovi. Za mnou se kdosi zavrtěl a mně to najednou došlo. Ani jsem nemusela mít otevřené oči, abych si byla stoprocentně jistá, jak to momentálně vypadá.

„Máme jít pryč,“ přetlumočil mé myšlenkové pochody milostivě můj oblíbený čtenář myšlenek – existoval totiž ještě jeden neoblíbený, ale na něj jsem v tu chvíli myslet nechtěla – a já si v duchu oddychla.

Počkala jsem pět vteřin a teprve potom se odvážila rozhlédnout. Obývací pokoj byl pustý, nikde nikdo. Zřejmě evakuaci zvládli – jako obvykle – v naprosté tichosti. Místnost vypadala úplně stejně jako předchozí večer. Nezměnilo se vůbec nic, a přitom tak mnoho.

„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou ospale.

„Dobrý,“ zamumlala jsem lehce, ale opravdu jen lehce navztekaně. Perspektivu krásného rána mi kazil snad jen fakt, že jsme byli tak náhle odhaleni a upíři si teď mysleli bůhvíco. Ne, vážně jsem na to nechtěla myslet, opravdu ne… Z kuchyně se ozval Edwardův smích. Když jsem si ovšem pomyslela něco o tom, že tady někdo pod stromeček dostane samo vzněcující sirky, zmlknul.

„Co je?“ zeptal se Jacob svým typickým chraplavým hlasem. Ne, rozhodně jsem si neměla nač stěžovat. Snad jen na pár upírů, kteří bouchali smíchy. A polovičních upírů. A lidí.

Nespokojeně jsem se zavrtěla. „Jsem rozlámaná, nevyspalá, je mi vedro, mám pocit, že jsem na něco zapomněla, třeští mi hlava… a asi mi z tamtěch brzo naroste druhá.“ Mávla jsem neurčitě rukou do prostoru.

„Ukaž? Ne, v pohodě, zatím máš jenom jednu,“ ujistil mě po podrobné prohlídce krku. Ohnala jsem se a bouchla ho polštářkem. Jenom se mi smál. Už jsem začínala chápat pořekadlo: „Nechval dne před večerem.“

„A já myslel, že tady se může až po svatbě,“ ozval se zase odněkud Emmett. Hned nato jsem sebou trhla, protože se ze stejné místnosti, odkud on mluvil, ozvala příšerná rána.

Vzápětí začala lamentovat Esmé: „To si nemůžete dát alespoň jeden den pokoj, nevychovanci?! Po kom ty děti jsou,“ zoufala si tentokrát už tišeji a zřejmě k někomu jinému.

„Tady asi moc klidu nebude,“ mrmlala jsem mrzutě, zatímco jsem se hrabala z deky, která se tam vzala, ani jsem si nepamatovala jak.

„Ani pusu na dobrý ráno nedostanu?“ fňukal hraně Jacob.

Přimhouřila jsem oči. „Až bude dobrý, tak přijď.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a raději utekla do kuchyně za Esmé a Edwardem. Na barovém pultu už na mě čekala snídaně.

Edward mě obezřetně pozoroval. „Asi nemá cenu se ptát, jak ses vyspala.“

Do místnosti nakoukl obr v baseballové kšiltovce. „Jestli vůbec,“ zasmál se. Bleskově jsem se otočila a mrskla po něm plastovou vidličku, ale on se, bohužel pro mě, stihl rychle přemístit kamsi do pryč.

„Je to výborné, Esmé,“ pochválila jsem jídlo paní domu. Jen se usmála, zjevně potěšena na nejvyšší míru, a potom se opřela zády o linku. Jo, určitě to musela být hrozná zábava, pozorovat mou maličkost při jídle. Raději jsem byla zticha.

Než se za námi Jake přikodrcal, snědla jsem většinu jídla. Posadil se a teprve potom si všiml, jak málo toho na něj zbylo. Nahodil psí oči – napadlo mě, jestli to náhodou není nemoc z povolání – a začal loudit na té milé upírce dvojnásobnou porci, než jakou jsem snědla já. Esme si jen povzdychla a postavila před něj obrovitánskou hromadu volských ok se slaninou, párků, domácích housek, cherry rajčátek a bůhvíčeho ještě. Při tom pohledu se mi udělalo kapku šoufl.

Edward se na mě zamračil. „Pro tebe je to alespoň k jídlu.“ Nakrčil nos a vypadal při tom jako nějaká fajnová slečinka z čajového kroužku. Vyprskla jsem džus, který jsem si zrovna pracně nalila do krku, a začala se smát jako pominutá.

To bohužel přilákalo i ostatní, takže tam bylo za moment přeupírováno. Netušila jsem sice, jak to dělají, když jich nebylo zase tolik, ale dokázali docela snadno nahnat strach. Nějaký podíl na tom pravděpodobně měla i Emmettova muskulatura.

Mou dlaň stiskla jedna horká. „Pojď se zdejchnout,“ zašeptal mi Jake do ucha a já se jen uculila a přikývla. Tohle bude ještě legrace.

Na to, jak potichu se upíři pohybovali, dokázali nadělat kravál, že by si je jeden spletl s cirkusem. S úšklebkem jsem se přikrčeně vykradla ven a indián mě poťouchle následoval. Nikdo, s minimální nezbytnou výjimkou v podobě Edwarda Cullena, si nás nevšiml, nebo nás prostě nechal na pokoji.

Když jsme vyběhli před vilu stále se smějíc, najednou se zastavil. Zmateně jsem se na něj ohlédla, co zase kuje za pikle, ale on se jen tvářil zamyšleně. Tedy, jen… Najednou se ďábelsky usmál a já si ho podezřele měřila. „Chtěl by se Budulínek povozit na liščím ocásku?“ zašišlal a mně z toho naskočila husí kůže.

To jsem vážně tak zkažená, anebo tam ten dvojsmysl fakt byl?!

Muselo mu dojít, jak jsem to pochopila – určitě minimálně podle mého výrazu –, a rozesmál se jako blázen. Když ho to přešlo, usmál se na mě. Nečekaně něžně. Roztřásla se mi kolena. „Nepochop to špatně, ale už jsi někdy jezdila na vlkodlakovi?“ Zase se zazubil.

Nedůvěřivě jsem zavrtěla hlavou. „Copak jsi nějaká kobyla?“

Ušklíbl se. „I tak se to dá říct,“ zasmál se a odstoupil pozadu pár kroků ode mě. „Sleduj,“ řekl potichu a pak se ozvalo hlasité prásk – jako když prudce rozškubnete látku na dva kusy. Ehm… Přede mnou stál obří rudý vlk v celé své kráse. Byl to ohromující pohled. V hubě, tedy v puse, držel botu, jako by čekal na aport. V první chvíli mě lákalo to zkusit, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Vlk se ke mně otočil zády a pak se ohlédl. Pohledem mě vyzíval, ať si už konečně nasednu.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale nezbývalo mi nic jiného než ho poslechnout. Opatrně jsem k němu vykročila, jako bych se bála, že se mi rozplyne ve vzduchu. Vážně vypadal spíš jako výplod mé bujné fantazie než co jiného. Když jsem stála vedle něj, připadala jsem si jako trpaslík. Byl vážně monstrózní. Takhle se asi museli cítit Angličané nastupující na Titanic, napadlo mě.

„Kde máš sedlo, poníku?“ zamumlala jsem a Jacob se začal třást. V první chvíli jsem zděšeně ustoupila, protože jsem očekávala, že se přemění, a Cullenovi mě už dříve varovali, abych při transformaci nikdy nestála moc blízko. Prý by mi mohl ublížit. Až po pár vteřinách mi došlo, že se směje. Zabrblala jsem něco o vymytých mozcích a Karkulkách a pohladila ho rukou po srsti. Měl ji hrubou a jemnou zároveň. Zvláštní, pomyslela jsem si.

Najednou se prudce předklonil a já s vyjeknutím uskočila. „Nech si toho, jasný?“

Zase se zasmál.

Nejistě jsem k němu znovu přistoupila. „Žádné prudké pohyby, slyšíš?“ Protočil oči v sloup. „Myslím to vážně,“ upozornila jsem ho a natáhla se, abych se mohla chytit srsti za ušima. Zakňučel, jako bych ho kdovíjak týrala, ale potom mi pomohl vylézt nahoru. Když jsem nakonec seděla pevně mezi lopatkami a on se ujistil, že nemůžu spadnout, plynule vstal a svaly na zádech se mu napjaly. A potom se rozeběhl.

Mohla jsem si představovat, jaké to bude – skutečnosti se to ovšem rovnat zdaleka nemohlo. Něco takového jsem v životě nezažila. Páni, to byla rychlost! Navzdory tomu, že jsem byla z poloviny upír, z lesa jsem viděla jen jednu jedinou rozmazanou zelenou šmouhu.

Chtěla jsem něco zakřičet, ale vítr mi odtrhl slova od úst. Bez dechu jsem se zasmála a potom se raději rychle přitiskla k vlkově srsti. Zabořila jsem mu tvář do kožichu a užívala si tu vůni. Cítila jsem les, slunce, divoké květiny a letní déšť.

Mohlo to trvat pár minut, nebo klidně hodiny, ale jednou jsme přeci jen museli zastavit. Když jsem si uvědomila, že stojíme, opatrně jsem se posadila a potom i sklouzla na zem. Dopadla jsem na nohy, za což jsem mohla děkovat jedině tomu, že jsem se stále držela jeho kožichu. Podívala jsem se mu do černých zvířecích očí a on mi předvedl něco jako vlčí úsměv. Oplatila jsem mu ho.

A v ten moment se to všechno důkladně pokazilo.

Vítr ke mně přivanul známý pach a já strnula. V očích se mi zaperlily slzy a já málem zaskučela nahlas. Proč jen musí být život tak hrozně neférový? Proč ve chvíli, kdy se cítím dokonale šťastná, všechno zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a já jsem zase na dně?

„Do háje,“ vydechla jsem. Přes slzy jsem viděla rozmazaně.

Jacob zakňučel a zděšeně na mě zíral. Copak on to… Uvědomila jsem si, že se netřese on, nýbrž já. A tentokrát za to vztek vážně nemohl. Bála jsem se. Neskutečně moc. Možná že předtím, když jsem si ještě tolik neuvědomovala, jak moc tuhle rodinu, a některé její členy obzvlášť, zbožňuji a že bych za ně klidně položila život, bylo by snazší se smířit s danou situací. Nyní však ne. Moje rodina, ta první opravdová, byla v nebezpečí.

„Volturiovi jsou tady,“ zašeptala jsem.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 23. kapitola: