Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 22. kapitola

17.07.2011 (20:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1003×

„Tak my jedeme, ok?“ Emmettova hlava se objevila ve dveřích a udiveně mě pozorovala. Jo, taky jsem se nechápala. Od chvíle, kdy jsem vešla do vily (začínalo mi připadat, že je naprosto normální brát dům jako průchozí základnu – nikdy jsem se tam nezdržela moc dlouho), jsem byla jako náměsíčná. Pohyby jsem vykonávala naprosto automaticky a na dotazy odpovídala pokud možno jednoslovně. Delší věta by mi zřejmě dala pořádně zabrat. Raději jsem to neriskovala.

Cullenovi se rozhodli, že stráví noc na lovu, a jediný, kdo zůstal doma, jsem byla já. Sice mi také nabízeli, ať jedu s nimi, ale já nehodlala riskovat, že na ně padnu ve chvíli, kdy budou lovit. Nešlo o to, že bych jim nevěřila. Prostě jsem jen byla opatrná.

Thomas odjel s ostatními a Trudy si šla lehnout někdy kolem desáté, protože byla utahaná jak to kotě, což mi stihla sdělit, než vypadla nahoru. Vážně měla úplně rudé oči. Tušila jsem, že v tom nebude mít prsty jenom únava. Ted se jí už docela dlouho neozval a já začínala mít pocit, že už se asi ani neozve. Nechtěla jsem se jí do toho míchat, ale po dlouhém uvažování jsem nakonec dospěla k názoru, že neuškodí, když se trochu poptám. Umínila jsem si, že zavolám na městskou správu, kde pracoval. Přestože jsme se s lidmi za dobu našeho společného soužití tady v Angoonu stýkaly minimálně – její přítel byl jedinou výjimkou, kterou jsem byla ochotná tolerovat – pořád jsem měla pár známých, kteří byli více než připravení nám pomoci. Šerif býval jedním z nich, dokud… No, řekněme, že jsme jednou na jaře spolu měli menší konfrontaci. Tedy, ne že bych před ním předváděla, co všechno dokážu, ale zkuste si nepřipadat pomateně, když vidíte úctyhodného občana pobíhat po lese v šortkách a s holou hrudí. To vám vážně sebere vítr z plachet.

Potom tu samozřejmě byl ještě Jacob. Zamžikala jsem při tom jméně. Venku byla tma a já seděla na pohovce a civěla z okna. Dotyčný se zřejmě nemínil ukázat, dokud se upíři nevrátí. Asi se bál, že se na něj vrhnu… Ta myšlenka u mě vyvolala záchvat hysterického smíchu. Popadla jsem jeden z vyšívaných polštářků a zabořila do něj obličej, abych se nesmála tak nahlas. Připadala jsem si jako zoufalec. Vážně. A cítila jsem se kvůli tomu trapně i sama před sebou. Copak jsem nějaká stíhačka?

Byla jsem z něj zmatenější než obvykle, k čemuž navíc přispíval fakt, že se celé odpoledne a večer neukázal. Bylo mi… smutno, ačkoliv jsem si to přiznávala jen obtížně.

Nakonec, když křeče v břiše povolily, popadla jsem vztekle ovladač od televize a jala se zuřivě přepínat kanály. K mé nekonečné smůle nedávali nic lepšího než Titanic. Málem jsem se znovu začala smát. Tak kdopak půjde ke dnu tentokrát?

S postupem času jsem – jako ostatně pokaždé, když jsem se na tenhle film dívala – už zase propadla di Capriově kouzlu a nakonec ze mě byla jako vždycky uvzdychaná hromádka nervů s brzkým poločasem rozpadu. A stejně jako vždycky jsem doufala, že tentokrát se třeba neutopí… Marná snaha.

O poslední reklamě, když už jsem věděla, že se to blíží, jsem si doběhla pro papírové kapesníky a pak se pohodlně natáhla na pohovku, abych si mohla uslzený konec vychutnat pěkně vleže. Že na to pravděpodobně nebudu sama, jsem zjistila v momentě, kdy mi na pažích naskočila husí kůže. Nějak podvědomě jsem cítila čísi přítomnost, a jelikož jsem na dotyčného moje instinkty reagovaly takhle, nemohlo to věstit nic dobrého. Buď to byl upír, anebo…

Málem jsem zaječela, když mi po zádech přejela mokrá ruka. Když jsem se otřásla, ozvalo se ze tmy nad mou hlavou uchechtnutí. Byl to Jacob Black. To byla ta druhá možnost.

„Hm, je hezké to vědět. Nevěděl jsem, že v tobě vzbuzuju až takové sympatie.“ Jo, ironie by mu šla na jedničku. Měla jsem chuť mu něco udělat. To se přece nedělá, takhle mě děsit.

„Venku prší?“ optala jsem se a nedokázala zakrýt sarkasmus.

Na tváři přistálo něco studeného – kapka vody, jak jsem se po chvíli domákla. Asi od toho, jak zavrtěl hlavou. „Hádej,“ zasmál se, jako by si nevšiml mého tónu. „Můžu k tobě?“

Tos uhodl, chlapče. „Ani to nezkoušej, Blacku,“ sykla jsem dopáleně, když obešel gauč a začal se soukat za má záda. Ve světle televizní obrazovky jsem rozeznala jeho shrbenou siluetu a škodolibě jsem si uvědomila, že se musí předklánět, aby Esme nerozbil lustr.

„Šoupni se, slůně.“ Žďuchnul do mě, až jsem málem přepadla přes okraj na zem.

„To bylo na mě?“

„Posuň se, říkám!“

„To bylo na mě?!“

„Šmarjá, s tebou je práce, ženská! Prostě se hni a nemelduj pořád,“ vrčel a stále se mě snažil odstrčit k okraji, jehož jsem se držela zuby nehty. Tedy spíš jsem je do něj zatínala – ty nehty – abych mu jednu nevrazila.

„Bylo to na mě!“

Frustrovaně si povzdychl. „Ještě jednou to zopakuj a… a už to nikdy nezopakuješ,“ vyhrožoval a pohrozil mi polštářkem. To už vážně nešlo vydržet – vyprskla jsem smíchy. Jeho výraz byl vážně k popukání.

Chtěl něco dodat, ale já si v ten moment všimla, že mi už zase běží film. „Psst!“ zasyčela jsem a konečně se posunula. Svalil se na pohovku, až se matrace zhoupla, a pak se několik minut s funěním převaloval, než našel pohodlnější polohu. Já se jenom snažila hýkat potichu.

„Ty jsi děsná,“ brblal mi někde za krkem, ale já ho sprostě ignorovala, protože právě tehdy jsem si mohla oči vybrečet. Rose zrovna pouštěla Jackovu ruku a nechávala ho potopit se pod vodu. Kýčovitější scénu byste těžko hledali.

Nakonec film skončil a já pořád pofňukávala. Natáhla jsem se pro ovladač a vypnula zvukovou kulisu. Bylo ticho. Tak uši rvoucí ticho jsem ještě nezažila. Nahmatala jsem Jakeovu ruku a stiskla ji. Potom jsem spokojeně zavřela oči a pohodlně se uvelebila. Nevím, kolik času mohlo uběhnout, než jsem ucítila, jak mě hladí po vlasech.

Tohle bylo blízko. Hodně blízko, na můj vkus. Nevěděla jsem, co udělat, protože jsem netušila, jak k sobě mám pouštět lidi; neuměla jsem to. Nikdo mě to nikdy neučil. Nevěděla jsem, jak se v takové situaci zachovat. A i přes to jsem si dokázala docela jasně představit, co ode mě očekává.

Asi musel poznat, nač myslím. Svými slovy to potvrdil. „Dáme tomu čas, ano? Máme celou věčnost, pokud si vzpomínáš,“ zasmál se potichu.

Přikývla jsem a taky se pousmála. Možná jsem si i úlevně povzdechla. Dokonalejší chvíli jsem snad nikdy nezažila. Tomuhle nemohl konkurovat ani první okamžik svobody nebo radost z vědomí vlastního poznání. Pořád tu ovšem byla vlezlá zbloudilá myšlenka ohledně Elizabeth Cullenové – jeho otisku. Sice jsem netušila, jak se mi v tu chvíli dokázala vloudit do hlavy, ale najednou tam zkrátka byla. To se prostě nedalo ignorovat.

Všiml si, že se mračím. „Děje se něco?“ Nač ten opatrný tón?

V první chvíli jsem chtěla zalhat, že je všechno v pořádku, ale pak jsem si to rozmyslela. Pravdu? Proč ne. Někde se začít musí. Skousla jsem si ret. „Víš, já… Pořád mi nejde z hlavy, proč… No, ty… Otiskl ses,“ vyhrkla jsem a zrudla, oči zavrtané do pohovky.

Asi pět vteřin bylo naprosté ticho. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech, který se mi v prudkých intervalech dral z plic, udržujíc tempo, které nasadilo moje freneticky prchající srdce. A tentokrát to vážně nebylo obluzením z jeho blízkosti.

Potom mi ukazováčkem pozvedl bradu a chvilku zblízka zamyšleně pozoroval mou tvář. Myslela jsem, že mě pošle do háje. Vážně se mi to v tu chvíli zdálo tak reálné, že jsem se až málem roztřásla jako osika ve větru.

Nakonec se ale přeci jen usmál. „Mám pár teorií… Ale necháme to na ráno, co říkáš?“

On se mě ptá na můj názor? Fíha. „Dobře,“ zašeptala jsem a s odlehčeným srdcem si lehla zase zpátky k němu, zády se opírajíc o jeho mohutnou hruď. Přehodil mi paži přes bok a já se spokojeně uvelebila. Hřál. Měla jsem tendenci zavrnět jako namlsaná kočka, ale nakonec jsem se omezila jen na spokojené zamručení. Bylo mi příjemně, takže mě ani nepřekvapilo, když mě začala přemáhat únava. Zívla jsem a zavrtala se mu hlavou pod bradu.

Tentokrát jsem usnula u třetí ovečky.

Sháním se zoufale po tvém hlase
Poslouchám píseň, co jsme zpívali
V autě, pamatuješ?
Motýle, začátkem léta
Stejně jako tehdy
Když jsme se scházeli

Zrozen, abych řekl: Miluji tě
Co mám udělat, abys byla moje
Zůstaň se mnou přes noc

Nahý a lesklý, nový, čerstvý
Tak ambiciózní pocit
Ty a já, tělo na tělo
Protože každým nádechem
Který přijmeš, sedíc vedle mě
Život uvnitř mě
Co tomu říkáš?

Protože jsem zrozen, abych řekl: Miluji tě
A jsem nerozhodný, co mám udělat, abys byla moje
Zůstaň se mnou přes noc

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 22. kapitola: