Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 21. kapitola

12.07.2011 (17:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1099×

Edward byl zřejmě ochoten držet Waynea pod zámkem, dokud mu neřekne všechno. Jenomže Wayne Flake měl pevnější vůli, než všichni čekali. Možná neznal odpovědi na pokládané otázky, nebo prostě odpovídat nechtěl. Každopádně z něj náš čtenář myšlenek nedostal ani slovo. Navíc byl nevrlý a všem se vyhýbal obloukem. Idylka byla v trapu.

Nejpodivnější bylo, že já, právě já, která bych – dle mínění ostatních – na něj měla být naštvaná nejvíc, jsem to brala až s nenormálním klidem. Tak to označil Emmett. Tehdy už jsem vážně vyletěla z kůže.

Ne, vůbec jsem to nebrala v pohodě. Štval mě, strašně mě štval. Vlastně mě štvali úplně všichni. Byla jsem snad ještě vynervovanější než Edward, a to už bylo co říct. Hotová časovaná bomba. Přestože jsem se snažila tvářit mile, Jasper to na mně poznal a nikdy se mnou nezůstával ve stejné místnosti. I ten jediný útěk mě dokázal vytočit k nepříčetnosti, ačkoliv jsem se snažila mlčet.

Jacob Black mě soustavně ignoroval.

S Torry jsme od toho rozhovoru na pláži byly zadobře. Dokázala být milá – na blondýnu – a pokoušela se mě nějak zabavit, abych neštěkala na každého, kdo prošel kolem.

Neironičtější na tom všem bylo, že vlkodlak mlčel – i když vrčet by měl právě on.

Oliver se pár dnů neukázal a já bych na něj při všech těch strastech málem zapomněla. Jednoho dne se ovšem objevil s promoklou srstí plnou bodláčí a bahna. Než jsem stihla vymyslet, kam ho schovat, aby si Esme ty ťápoty na bílé semišové sedačce nemohla spojovat s ním, utekl přede mnou do kuchyně. Přemýšlela jsem nad jeho divným chováním celé odpoledne, po které se mi snažil vyhýbat. To jsem vážně tak nesnesitelná?! durdila jsem se v duchu, ale nahlas jsem… mlčela.

Nakonec, když už mi to nedalo, jsem se prostě sbalila a vyrazila na pozdně odpolední výlet. Nikomu jsem nemusela oznamovat, kam jdu – výhoda upířích uší a dalších výjimečných talentů. Vydala jsem se stejnou cestou, jakou jsme nedávno šly s Torry, ale kousek nad linií písku jsem změnila směr a zašla do lesa.

Že to byl pekelně blbý nápad, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem narazila na indiánovu pachovou stopu.

Byla jsem zvědavá jako myš – přirozená vlastnost, žádná novinka – u pastičky se sýrem, ale snažila jsem se tvářit nenápadně, když jsem se poklusem prodírala lesním haraburdím. Jasně, zvědavost zabila kočku, ale tohle mi prostě nedávalo spát – obrazně řečeno.

To, že se pohybuji na cizím území, mi došlo až ve chvíli, kdy se pachová stopa slila dohromady s jinou, která se mi zprvu zdála být absolutně neznámá. Po chvíli mi ale došlo, že ji znám. Pomyslela jsem si něco o geniálních dedukcích a zastavila se. A pak mi to došlo.

Tehdy už to ovšem bylo docela pozdě. V ten moment se totiž za mými zády ozvalo chrastění větví a já se bleskurychle otočila o sto osmdesát stupňů. A za mnou přirozeně nestál nikdo jiný než Jacob.

„Co ty tu děláš, Connorová?“ sykl potichu a nedůvěřivě se rozhlédl kolem, snad jako by někoho očekával. Tvářil se obezřetně, ale nakonec se odvážil udělat dva kroky směrem ke mně. Víc ale ne.

„Opaluju se,“ zavrčela jsem protivně a obrátila se původním směrem. Ne že bych byla kdovíjak odvázaná z toho, že ho mám za zády, ale co se taky dalo dělat.

Vztekle zafuněl. Zjevně jsem nebyla jediná, kdo byl naštvaný. „Tak se jdi slunit jinam. Tady to není bezpečné.“ Slyšela jsem něco jako začmuchání – ech?

Podezíravě jsem se na něj podívala. „Co ty se máš co staráš o to, kde se já procházím?!“

„Neříkala’s náhodou, že se opaluješ?“ povytáhl obočí a já měla chuť se plácnout do čela.

Jasně, hraj si na blbečka, Blacku. „Ti dík, žes mi to tak pěkně připomněl,“ odsekla jsem s notnou dávkou ironie a vydala se opačným směrem, než stál on – dále do nitra území nepřátel.

„Hej, stůj!“ křikl za mnou, ale já mu nevěnovala pozornost. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Když mě chytil za ruku a odmítl pustit – navzdory tomu, že jsem se mu pokoušela vytrhnout – došla mi trpělivost.

„O co ti jde, Blacku? Nejdřív se mě snažíš zavraždit pohledem a pak-“ Ne, vážně jsem se nehodlala vracet k té puse. Vždyť to byl omyl… Určitě.

„A pak co?“ zeptal se rozmrzele.

Podívala jsem se jinam. „A pak se mi uprostřed noci vloupeš do pokoje. Fakt, co si z toho mám pobrat? Docela tě nechápu, jestli ti to ještě nedošlo.“

„Nápodobně,“ ucedil.

Ušklíbla jsem se. „Co to tu tak smrdí?“ obrátila jsem směr rozhovoru a zavětřila do vzduchu. Ten nový pach mi byl opravdu povědomý, jen jsem jsi nemohla vzpomenout, odkud ho znám. Jakeova přítomnost tomu taky nijak zvlášť nenapomáhala.

Hlasitě polkl. „Vážně bychom měli vypadnout,“ zašeptal a já se na něj udiveně ohlédla. Co tím sakra sledoval?!

Odpověď jsem dostala dřív, než jsem čekala.

„Ale copak to tu máme?“ ozval se zpoza mých zad cizí hlas. Jediné, co jsem stihla zaregistrovat, bylo to, že patřil dospělému muži – indiánovi. Netvářil se zrovna přátelsky.

Jacob se naježil. „Ona o tom nevěděla,“ odsekl, jako by ti dva byli staří známí. „Běž za mě,“ zamumlal koutkem úst a já ho výjimečně poslechla, ani jsem se s ním nedohadovala. Jeho tón mi vyvracel všechny argumenty ještě předtím, než jsem je stačila vyslovit.

„Takže teď kopeš i za tyhle poloviční zrůdy? Bravo, Alfo, to se ti vážně povedlo,“ zasmál se onen muž bez špetky humoru. Měla jsem z něj divný pocit – skoro jako by to byl jeden z volterrských nesmrtelných. Po zádech mi přejel mráz, když mi jeho slova doputovala do mozku. Musel vědět, o čem mluví. A mně se rozhodně nezamlouvalo oslovení „poloviční zrůda“, ani nic podobného.

Jake mě postrčil dál za sebe, protože jsem mu nakukovala přes rameno, a pak mi došlo, že chce bouchnout. Bezva, pomyslela jsem si ironicky. Párty s překvapením, fakt.

„Už jsem vás jednou varoval, ať nás necháte na pokoji,“ zavrčel můj bodyguard.

Věc, která mi ovšem nedocvakla, byla podstatnější – totiž to, že ten cizinec to stihne dřív než Jacob. Přeměnit se. V nejmenším jsem netušila, že něco takového zvládá taky.

„Zdrhej!“ vykřikl Jacob a vyrazil na opačnou stranu než já, naproti obřímu medvědovi. Uposlechla jsem jeho rady a pádila, co mi nohy stačily. Dost často jsem sice padala, protože jsem kvůli samému ohlížení nedávala pozor na zákeřné větve a pařezy, ale nijak zvlášť mě to nedojímalo. Momentálně bylo důležitější přežít.

Po pár stech metrech jsem za sebou uslyšela dusot těžkých tlap, a tak jsem ještě přidala. Bála jsem se o Jacoba a bála jsem se o sebe, což nebyla dobrá kombinace – vzala jsem to zkratkou ze svahu, který ústil na nízkém útesu. Šikovnost sama.

Když jsem se vynořila a vykašlala snad šest litrů vody, nikde nikdo nebyl – jen při pohledu zpátky nahoru jsem zjistila, že mě se zájmem sleduje obří rudohnědý vlk s huňatou srstí. Čubičkou jsem to vzala ke břehu; jen ať si milostpán nestěžuje.

Už byl oblečený a čekal na mě. Seděl na písku těsně nad čárou přílivu a zíral do dálky. Svalila jsem se vedle něj a pokusila se vyždímat si vlasy a oblečení, jak jen to šlo, aniž bych se musela svlékat. Ještě to tak!

Najednou přerušil ticho nečekanou otázkou: „Proč jsi taková?“

Zmateně jsem se k němu otočila. „Jaká?“ dotázala jsem se. Když se ke mně natočil, aby mi viděl do očí, byl blízko. Moc blízko, na můj vkus. Ne že bych si chtěla stěžovat, jen mi to trochu ztěžovalo přemýšlení, mluvení a tak dále, ale jinak…

Vrhl na mě zvláštní pohled, ze kterého mě mrazilo. „Zlá,“ protáhl obličej a já se musela smát. Byla jsem si jistá, že to myslí jako vtip.

„Ne, vážně!“ zvýšil hlas, aby mě přehlušil. „Protivná, panovačná, paličatá…“

„Ještě nějaké vlastnosti od P?“ zasmála jsem se a dala si ruce pod hlavu. Uculil se. Prostě jen tak. Najednou mi bylo lehko. „To ty mě nesnášíš,“ dodala jsem potichu, jako bych snad doufala, že mě nezaslechne.

Bohužel to slyšel. „Kde bereš jistotu?“ Znovu úsečný, předchozí humor byl ten tam.

Nadzvedla jsem se na lokti. „A není to tak? Vzpomínám si na ten první den, kdy jste přijeli.“ Při jeho zmateném výrazu jsem doplnila „Tenkrát ve škole. Tvářil ses, jako bys mě chtěl uřknout.“

Ušklíbl se a najednou byl vážný. „To nebylo… To bylo jinak. Měl jsem strach…“

„Kvůli Elizabeth?“ přerušila jsem ho. Můj hlas zněl uštěpačně.

Vyložil si to po svém. „Taky,“ připustil neochotně. „Nechtěli jsme se – pijavice rozhodli – stýkat s lidmi, aby nedošlo k… potížím. Ale to jsem říct nechtěl.“ Vybavila jsem si tu noc, kdy byli u nás – tenkrát, když mě napadl vlkodlak – a to, jak jsem se já sama ohrazovala, že nechci problémy. Nyní mi to přišlo směšné. Napadlo mě, jestli by to vůbec šlo zařídit tak, jak jsem si předtím přála. Měla jsem dojem, že ani kdybych se snažila se tomu bránit, nedokázala bych odolávat jejich vlivu.

„A co tedy?“

Poškrabal se na bradě a vzdychl. „Víš, já… Byl jsem naštvaný, protože jsi byla hrozně neopatrná. Snažil jsem se na tebe dávat pozor, ale ty jako by sis koledovala o nebezpečné situace a dokonce je sama přivolávala.To jsem zažil jenom v době, kdy byla Bella ještě člověk, ale poslední dobou… Už jsem docela vyšel ze cviku a bylo náročné se znovu učit dávat na někoho pozor.“ Pochopila jsem, že teď nemluví jenom o dohledu nad mou maličkostí.

Což i samo o sobě bylo zvláštní. „A kdy, prosím tě?“

Bylo zvláštní ležet s Jacobem Blackem na pláži a povídat si. Neobvyklejší bylo snad jen to, že jsme se nehádali.

Zdálo se mi, že zrudl. „To ráno… u vás před domem… Byl jsem tam.“ Sklopil pohled k zemi. „Přijel pro vás šerif. On… není tak úplně… člověk. Myslel jsem, že ti něco udělá. Zíral na tebe jako na kus žvance a já…“ Mohla jsem si jen domýšlet, co chtěl říci v těch odmlkách.

„Tak abychom si to shrnuli – sleduješ mě, když o tom nevím, a snažíš se mi říkat, co mám dělat? Ouha. Už jsi skoro jako Edward, Jacobe,“ mrkla jsem na něj ve snaze odlehčit situaci.

Zasmál se a pak se zatvářil zděšeně. „No to snad ne!“

Se smíchem jsem přikývla, ale pak jsem si vzpomněla na to, co říkal o šerifovi. „Jaks to myslel, že není člověk?“ Hlas mi u posledního slova vypověděl službu. „A co mělo znamenat to extempore s tím chlápkem v lese?“

Z jeho místa se ozval povzdech. „To je jedno,“ zamumlal a pak se na mě zadumaně podíval.

„I pařez by byl výřečnější,“ ucedila jsem.

Zamyšleně pokývl hlavou. „To víš, starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Vyprskla jsem smíchy. Chvíli na mě nechápavě zíral, načež se rozesmál se mnou.

„Ten ‚chlápek‘ je místní náčelník kmene. Jsme na jejich území a oni nejsou moc tolerantní ohledně upírů. Pamatuješ na to mrtvé vlče, které jim hodili do okna? To je zábava místních dětí.“ Zatvářil se znechuceně.

„Mohlo by se něco stát?“ zeptala jsem se lehce vyděšeně. Přeci jen, rozzuření medvědi…

Položil mi ruku kolem zad a stáhl mě blíž k sobě. „Nenechám nikoho, aby ti ublížil. Slibuji.“ Po krátkém zaváhání dodal: „Přísahám.“

Potom už jsem se tomu přestala bránit. Líbal mě pomalu a něžně – tak jak to mělo být.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 21. kapitola: