Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 20. kapitola

11.07.2011 (08:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1060×

Na schodech zadupaly kroky a vzápětí se k nám dolů přiřítilo splašené stádo. Thomas s Trudy a v závěsu za těmi dvěma Black. Šlehl po mně rychlým nic neříkajícím pohledem, a pak už se začal věnovat návštěvě.

„Á, psisko dorazilo,“ prolomil ticho Garrett a atmosféra se konečně uvolnila. Upíři se rozhýbali a znovu mluvili jeden přes druhého, takže nebylo vůbec rozumět. Všimla jsem si, že si Edward s Eleazarem povídají a sledují mě při tom, ale ze své pozice jsem neměla šanci cokoliv zaslechnout.

V momentě jsem na to ovšem přestala myslet, protože se kousek za mnou ozval mužský hlas, díky němuž mi srdce vyletělo až do krku. Rozhodně to bylo tím, že jsem se ho bála. Ne, určitě jsem z něj nemohla být tak odvařená… „Já ti ukážu psisko, pijavice,“ zavrčel Jacob a, nebýt křesla, na němž jsem byla usazená, válela bych se na zemi.

Thomas lítal od jednoho nově příchozího upíra k druhému a smál se jako pominutý. Nakonec zahnízdil u Carmen, která ho objímala jako druhá máma a vískala ho ve vlasech. Trudy, která po něm střílela žárlivými pohledy, stála u schodiště a držela se sloupku zábradlí jako malá holka, nevědomá si toho, co si počít s cizími lidmi.

Jako první z přítomných si jí všimla blondýnka, kterou Carlisle označil za Kate. Začichala ve vzduchu, a pak se překvapeně obrátila k Esme. „Máte tu člověka.“ Nebyl to dotaz, spíš konstatování, i když překvapeně to znělo i tak.

Hostitelka se mile usmála a přivolala zrzku mávnutím ruky k sobě. „Málem bychom zapomněli. To je Trudy, a ano, je člověk. Patří k Rebecce,“ kývla nyní ke mně a já si na obličej nasadila přívětivou masku. Muselo to vypadat hodně křečovitě.

Upíři se na ni dívali dost podezíravě, ale potom pokrčili rameny a přestali jí věnovat plnou pozornost. Viděla jsem, že se jí ulevilo. Také jsem si všimla pohledu Torry, který směřovala na Carmen a svého syna. Byl ublížený, hodně ublížený. Zkřivila jsem obličej – bylo mi jí líto. Věděla jsem, jak je obtížné snažit se vypořádat s takovou masou „lidí“ a ještě se u toho tvářit nezaujatě. Přinejmenším.

Někdy bylo vážně zajímavé pozorovat spektrum vztahů mezi upíry.

Edward se na mě usmál, když si všiml, že se na něj dívám. Zřejmě nemusel mít svůj dar, aby vycítil rozpoložení nálady v místnosti. Zalétla jsem pohledem k Jasperovi, který se stále tvářil jako zfetovaný. Čtenář myšlenek také. Tak asi ne, pomyslela jsem si a pousmála se.

Někdy to bylo snazší.

Jacob se vytratil do kuchyně, zřejmě dobýt lednici – v duchu jsem se okřikla a napevno se zařekla, že si ho nebudu tolik všímat. Nedělalo to dobrý dojem a pomalu se z toho stával princip. To mi bylo protivné. Nechtěla jsem se cítit provinile.

„Tak, a co s tebou?“ povzdychl si nakonec Eleazar a všichni znovu zvážněli. Thomas poodstoupil od Carmen, která se znovu přitulila ke svému muži, a vrátil se ke své matce. Carlisle a Esme se drželi za ruce a rovněž se tvářili upjatě. Stejně tak i Alice s Jasperem a Edward s Bellou, která mu seděla na klíně.

Wayne se zavrtěl, ale mlčel. Spustil nohy na zem a lokty si opřel o kolena. Výraz obětního beránka mu šel na jedničku – až na to, že jsem mu ho v nejmenším nevěřila.

Carlisle si odkašlal. „Nechtěl bys nám povědět, co se stalo? Většina z nás,“ přelétl pohledem po všech přítomných a mně z Edwardem si nechal nakonec, „stále netuší, oč se jedná, tak bys nás mohl zasvětit do situace.“

Brunet s nenápadným obličejem se zašklebil. „To by tu musela být vaše dcera.“ Poslední slovo plivl směrem k Belle. Upírce ztuhly rysy a já měla za to, že po něm každou chvíli skočí. Zřejmě však měla lepší ovládání, než jsem doufala.

Odkašlal si a pokračoval. „Samozřejmě si to nemůžete pamatovat,“ řekl. V jeho hlase bylo slyšet opovržení někoho, kdo si je jistý svým nadřazeným postavením. Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit, aby toho nechal. No, možná by jich zasloužil i víc.

„Nemůžete si pamatovat, o co šlo. Tenkrát jsme tu byli na návštěvě,“ blýskl vyčítavě očima po Eleazarovi, který se tvářil neústupně. „Elizabeth si přála, abys byla mrtvá,“ zasyčel mým směrem. Po zádech mi přeběhl mráz, když mi došla pravdivost jeho slov.

„Proč?“ vydechla jsem. I mně samotné zněl můj hlas cize a mrtvě. Kde jen se to vzalo?

Zle se usmál. „Nenáviděla tě. Ani se jí nedivím.“ Au, tak tohle bolelo.

Udiveně jsem se rozhlédla po Cullenových. „Copak vy mě znáte? Znali jste mě a nic jste mi neřekli?!“ poupravila jsem svůj dotaz a hlas mi vztekle přeskočil. Upíři jen překvapeně vrtěli hlavami, zmatení stejně jako já. Věřila jsem jim to. Jim ano.

„Pokračuj,“ vybídla jsem ho naštvaně.

Samolibě se uculil. „Přinutil jsem je zapomenout. Je všechny.“ Tentokrát pohlédl do očí každému z přítomných. Pryč by jeho strach z brzkého zničení. Kdyby to bylo na mně, pustila bych se do toho sama. S okamžitou platností.

„Neřekl jsi nám, že máš nějaký talent,“ ozval se zničehonic vyčítavě Eleazar.

Jeho „syn“ se po něm zhnuseně ohlédl. „Kdyby sis víc všímal, dávno bys to zjistil. Jsem s vámi mnohem déle, než tušíte.“

„Proč?“ zopakovala Carmen plačtivě mou otázku.

Podíval se na ni s mnohem menší jistotou. „Bylo to bezpečnější.“

„Pro koho?“ vypálila blondýnka Kate a napřáhla k němu dlaň, jako by se chystala dát mu facku. Garrett ji na poslední chvíli zachytil a strhl její ruku zpátky k tělu.

Znovu ten tvrdý pohled. „Pro všechny. Pro ni nejvíc,“ kývl hlavou ke mně.

Byla jsem v koncích. Absolutně mi nedocházelo, co s tím mám já společného. Tedy, ne že bych netušila, proč se o mně mluví, ale jakou jsem v tomhle všem hrála roli? Proč mě Elizabeth, kterou jsem si mimochodem vůbec nepamatovala a neznala, tak moc nenáviděla? Nebo mě nenáviděli všichni, jen si to nechtěli připustit? U Jacoba bych to možná chápala – on zřejmě tak docela nezapomněl – ale co ostatní?

Edward se najednou tak nějak úlevně usmál a uvolnil se. „Ne, tak to není. Vždyť to víš,“ dodal naléhavěji, přesto se nepřestal usmívat. Pochopila jsem, že se mu nějakým záhadným způsobem podařilo znovu přečíst mé myšlenky. Tohle by z výrazu mé tváře jen tak nevyčetl.

Kývnutím jsem přisvědčila a znovu se zaměřila na Waynea.

Usmál se. „Vážně by mě zajímalo, jak jsi mohla přežít. A že si vůbec nic nepamatuješ, to beru jako bonus navíc,“ zasyčel nakonec a už vůbec nevypadal přátelsky.

To mi bohatě stačilo. Chtělo se mi zvracet. V jednu chvíli jsem si v té upíří vile na útesu znovu připadala jako naprostý cizinec – jenže tentokrát jsem tam nepatřila. Nebyl to můj domov. Ten pocit rodinného zázemí, toho zvláštního hřejivého tepla, který jsem nedokázala zapomenout, se rozplynul a já opět tápala, ztracená v tom velkém nepřátelském světě. Nepatřila jsem sem. Byla jsem sama.

Vstala jsem a odešla. Bylo to horší, než kdybych se sebrala a utekla a už se u nich nikdy víc neukázala. Připadala jsem si zrazeně, ačkoli to byl naprosto iracionální pocit vzhledem k tomu, jak přívětivě se ke mně chovali.

Na rameni mi přistála kamenná ruka. Lekla jsem se, že je to Edward, který mi snadno mohl přečíst myšlenky, ale vzápětí mi došlo, že právě tento fakt by ho od chození za mnou pravděpodobně odradil. A když jsem se otočila, abych nesmrtelnému pohlédla do tváře, moje domněnka se potvrdila. Byla to Torry.

„Pojď se projít,“ navrhla mi.

Sešly jsme po kraji dolů z útesu a pokračovaly dál podél pláže. Byl odliv, a proto nehrozilo, že se vyrácháme v ledové vodě. Vzduch byl cítit solí a přicházející sněhovou vánicí.

„Edward se zmínil…“ začala, ale potom se odmlčela. Čekala jsem, jestli bude pokračovat, ale ona mlčela.

Vypustila jsem vzduch z plic. „Myslím, že si to docela dobře dovedu představit.“

Zasmála se. „Nesmíš na něj být tak přísná. Chce pro tebe to nejlepší. Jsi pro něj skoro jako jeho dcera,“ usmála se a pohladila mě po vlasech.

Málem mi vytryskly slzy. „Říkal, že pro ně nejsem jako Elizabeth,“ ohradila jsem se.

Přikývla a zamyšleně se zahleděla k dalekému obzoru, který co chvíli přeskupovalo moře. „To netvrdím. Nejsi Elizabeth – přesto jsi pro něj, a možná i pro ostatní, stejně důležitá.“ Napadlo mě, že ona to musí chápat – vždyť jsem viděla, jak pozoruje svého syna v náručí cizí upírky. „Nezažila jsem ji – já s Thomasem jsme přišli až později. Ty vlastně neznáš příběhy nikoho z nás, viď?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen Edwardův,“ doplnila jsem.

Pousmála se a posadila se na vyplavený kmen stromu. „A chtěla bys je slyšet?“

„Ráda,“ přitakal jsem a sedla si vedle ní.

Pár momentů zamyšleně hleděla na zem. Špičkou nohy do mokrého písku kreslila obrazce. „Všechno to začalo Carlislem. Je to takový zázrak evoluce, se vším tím soucitem a tak. Někdy před sto a něco lety našel Edwarda – o tom ti jistě vyprávěl.“ Počkala, než jsem přikývla. „Dva nebo tři roky po něm objevil Esme a zamiloval se. Nemohl se jí zeptat, zda chce být jednou z nás… Umírala a on neměl na výběr. Tehdy to byly zlé časy. Doufal, že mu odpustí – a překvapivě se tak i stalo.“ Zasněně si povzdechla. „Edwardova první žena, Marie, měla sestru. Ta naštěstí přežila a provdala se za soudce. Měli sedm dětí a tři z nich se dožily dospělosti. Linie přetrvala až dodnes – přinejmenším ve dvou poloupírech. Já i Bella jsme přímými potomky; vůči sobě jsme jako vzdálené sestřenice z druhého kolene nebo tak nějak,“ usmála se.

„Alice a Jasper… Ti dva jsou příběhy samy o sobě. Našli se ještě jako lidé – tedy, ona byla člověk a on upír. Prý mu neskutečně voněla, ale ovládl se a nezabil ji.“ Věděla jsem, o čem mluví. O takových případech jsem už slyšela. „Její rodina ji nechala zavřít do blázince, protože už tehdy se projevoval její talent – vidění budoucnosti. O tom jsi věděla?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Zadumaně přikývla. „Přeměnil ji až po čase. Jednou na ni nedával pozor a někdo ji surově zbil. Umírala… a to jen kvůli lidské nenávisti,“ vyprávěla. „Přišli ke Carlisleovi a jeho rodině. Tehdy už byli čtyři. Byla s nimi i Rosalie, překrásná poloupírka. Byla to Emmettova družka.“

Dělala jsem, že jsem neslyšela, jak vydechla poslední jméno.

„Byla němá a nikdo nevěděl proč. Esme ji našla na ulici a rozhodla se, že si ji nechá. Moc toužila po vlastním dítěti, které mít nemohla.“ Nakrátko se odmlčela. „Emmett pracoval jako noční hlídač. Napadl ho cizí upír a on měl jedině štěstí, že žil v témž městě jako Cullenovi. Všimli si, že jim tam řádí novorozený, a zkrotili ho. Po čase se dal dohromady s Rose a jediný samotný byl Edward,“ zasmála se.

„To bylo do doby, než si našel Bellu. Oni jsou zvláštní – jako by si četli myšlenky, přestože to není možné. Bella má schopnost odpuzovat všechny ostatní psychické schopnosti. Skoro jako ty, ale ona odráží. Doslova,“ pousmála se. „Narodila se jim Elizabeth a mohli být šťastní, ale… Ona nebyla úplně zlá, víš? Spíš jen rozmazlená. Vyprávěl ti někdo o otisku?“

Bylo mi více než jasné, koho tím někým myslela. Přesto jsem znovu přitakala.

„U nich to nebyl pravý otisk, jestli se to tak dá říci. Když byli starší, prý se hodně hádali. Chtěla po něm víc, než jí mohl dát. Toho večera se hodně pohádali – Jake se dokonce přeměnil – a ona utekla. Přesvědčila Rosalii, aby odešla s ní, a prostě šla. Nechala Jacobovi dopis na rozloučenou, ale nic víc.“

„Jak je to dlouho?“ zeptala jsem se znenadání. Můj hlas zněl ochraptěle.

Našpulila rty. „Možná… dvacet let? Možná míň, nejsem si jistá, ale okolo té dvacítky to bude určitě.“

Ta cifra mi vyrazila dech. Tolik let a oni přesto stále truchlili… Vyčítali si něco, co nemohli ovlivnit. A Jacob se z toho vinil nejvíc.

Jako by mi nechtěla dát šanci nad tím příliš přemýšlet, pokračovala. „Asi před pěti lety jsme sem přišli my dva,“ bezděky se usmála. „Cullenovi nám hrozně pomohli. Já… dříve jsem měla rodinu. Rodiče, sourozence… Byla jsem neuvěřitelně marnotratná a nedokázala si vážit toho, co jsem měla. Až když jsem poznala Roana, změnila jsem se.“ Její obličej se zkřivil podvědomou bolestí. „Byl… neuvěřitelný. Neúžasnější muž, jakého by si jen žena mohla přát. Mimo jiné byl také upír,“ smála se. Za tím vším, přestože se to snažila obrátit v žert, jsem viděla a slyšela jediné dvě věci. Lásku a utrpení. Ztratila nejvíc, co mohla.

„Slyšel něco o střetu Volturiových s Cullenovými, který se tu odehrál, ale netušil, že to má co dělat s poloupířími dětmi. Zaslechl něco o tom, že existují, ale nikdy nikoho takového nepotkal, a proto tomu příliš nevěřil.“ Opět se odmlčela. „Vzali jsme se a narodil se nám Thomas. Tehdy jsme ještě žili ve Walesu. Moje celé jméno je vlastně Dylwythen, což walesky znamená ‚víla‘. Zlomyslný skřítek z pohádek,“ ušklíbla se. „Přeměnil mě. A možná bychom žili šťastně, kdyby se u nás neobjevili Volturiovi.“ Její hlas potemněl. „Já s Thomasem jsme dostali šanci utéct – Roan zůstal a bojoval. Neměl nejmenší šanci.“

Byla jsem si jistá, že kdyby nebyla upír, prolévala by slzy. Mně tekly už dávno.

„Utekli jsme do Ameriky a dopátrali se klanu z Denali, který nás odkázal na Cullenovi. Tak jsme se ocitli tady,“ dovyprávěla.

Opatrně jsem ji pohladila po ruce a ona se usmála. „Kazím vám idylku, co?“

Tentokrát se smála nahlas, ale po chvíli zvážněla. „Ty to nevidíš, ale oni zase… žijí,“ ušklíbla se tomu slovu. „Carlisle mi vyprávěl, jací všichni bývali dřív. Emmett zase vtipkuje, Esme je veselá, Edward hraje… Donutila jsi je vstát z mrtvých.“

„Něco podobného říkal i on,“ poznamenala jsem kysele. Pomalu jsme se vydaly zpátky.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 20. kapitola: