Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 18. kapitola

09.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 924×

Vyjeveně jsem na něj zírala. Sice se tvářil překvapeně, ale na mě rozhodně neměl. Alice jen těkala pohledem mezi námi dvěma a nic neříkala.

„C-co?“ vykoktala jsem a hlas mi během jediného slova třikrát přeskočil. No tě bůh!

Potutelně se usmál. „Bello, lásko, mohla bys sem jít?“ Mluvil normálně hlasitě, jako by si povídal se mnou. Oklepala jsem se. Schizofrenik jeden. Očekávala jsem jeden z těch jeho vypočítavých úsměvů, ale nic se nestalo. Pomalu mi to začalo docházet. On mě neslyší! Je vůči mně úplně hluchý! Viva la já! Byl to pro mě takový šok, že jsem se začala nahlas hystericky smát. Tolik možností! Svoboda!

Isabella sešla pomalou lidskou chůzí z patra a zastavila se na posledním schodu. Spolkla jsem řehot v očekávání nevraživosti, ale ona se jen tiše usmívala. Tak nějak… klidně. Zaskočilo mi podruhé. Okamžik jsem pozorovala, jak si s Edwardem vyměňují rozradostněné pohledy, ale potom mi to nedalo. Musela jsem to zkusit.

Edwarde? pomyslela jsem si naprosto jasně a zřetelně. E.T. volá E.T.ho.

Nic. Ticho. Prázdno. Jako bych se něčeho zbavila. Ne, spíš… Jako by se něco, co tam vždycky bylo – ta bariéra, moje hlasová schránka, která mi blokovala vzpomínky – přetavilo do něčeho jiného. Jako když se nevyužité svaly na pažích v mžiku přemění na bicepsy. Bůhvíproč mi při tom pomyšlení před očima vyvstal obrázek polonahého Jacoba, když se vrátil z noční obchůzky v lese. Nejspíš jsem zrudla, protože upíři mě divně pozorovali. A že těch divností nebylo málo.

„To je super!“ rozzářila jsem se jako vánoční stromeček, po mnoha týdnech poprvé opravdově. Bellin úsměv se ještě rozšířil. Rázem mi připadala sympatičtější. Tedy, jestli si na tohle zvyknu… Směr mých myšlenek mě zaskočil. Copak já počítala s tím, že s nimi budu? Že tu zůstanu? Copak jsem ještě nedávno nechtěla prchnout za hory a doly?

Copak jsem počítala s nimi?!

Navzdory veškerým přirozeným instinktům i tvrdě vypěstovaným reflexům mi to poznání… nevadilo. Bylo to stejné, jako ona rodičovská chvilka s Edwardem. Málem jsem se otřásla – tohle bylo moc, takhle najednou. Nikdy jsem nebyla extra rozhodná a tolik vypjatých situací jsem řešila týdny, ne-li měsíce – rozhodně by se nevecpaly do jediných dvou týdnů. Cullenovi mě změnili. Jen jsem si nebyla jistá, zda k lepšímu, či k horšímu.

Během mých interních úvah, které netrvaly příliš dlouho, si upíři vyměňovali tiché poznámky. Neposlouchala jsem je, ale teď jsem jim začala věnovat pozornost.

„…jako Bella?“ zaslechla jsem zbytek Aliciny věty, jejíž první část zanikla v obluzení smyslů. Úžasném obluzení smyslů. Začala jsem dávat pozorný pozor. Co je s Isabellou?

Edward na mě mrkl. „Ne, tohle… Neodráží, ale pohlcuje všechno kolem do sebe. Je to taková červí díra. Vsadím se,“ dodal profesorským tónem, „že by na ni právě teď nefungovala ani Jasperova nebo Bellina schopnost.“ Pohladil svou družku po tváři a ona mu opřela obličej do dlaně. Zase ta jejich dokonalá láska. Píchlo mě v hrudi.

Alice přeběhla ke dveřím do garáže. „Miláčku, mohl bys?“ zeptala se. Zevnitř se ozvala odpověď, které jsem nerozuměla, a upírka se zachichotala, načež se vrátila zpátky k nám. V závěsu za ní rozvážně kráčel Jasper a já přemýšlela – vzhledem k Edwardově indispozici jsem si to náramně užívala – zda se vůbec dokáže rozzuřit. Vnitřně možná ano, ale navenek to není poznat, napadlo mě.

Chvíli si povídali tou svou rychlo-řečí, než se Alicin manžel usmál.

„To je zajímavé,“ přitakal a pohlédl na mě. Podle zarputilé vrásky mezi obočím jsem poznala, že něco zkouší… Ale co? Nic se nedělo.

„Zajímavé,“ zopakoval tišeji a já se pousmála. Fungovalo to! S tímhle bych mohla… cokoliv! Žádný upír s darem by mě nemohl zastavit, protože by to nefungovalo.

V tu chvíli se objevil Carlisle, který nás zřejmě poslouchal. Vypadalo to, že v tomhle domě se vážně nikdy nespí. Tedy…

„Červí díra? To zní zajímavě.“ Začínala jsem si připadat jako zvířátko v zoo, jak tam tak na mě všichni civěli. Bylo to… zvláštní.

Vydala jsem se nahoru, že se také trochu prospím – přeci jen, poslední dobou jsem odpočinku moc nedala. Do schodů jsem se musela skoro plazit, abych takovou dálku vůbec zvládla, a s výběrem ložnice to nebylo o moc snazší. Napoprvé jsem vlezla k Torry a na druhý pokus k Thomasovi. Kde to jen… Aha! pomyslela jsem si a zívla, když jsem konečně padla do správných dveří.

Trudy se zavrtěla pod dekou. „Co je?“ zamumlala ospale a já jí málem nerozuměla.

„Nic, spi dál,“ odpověděla jsem stejně nesrozumitelně.

Asi to i tak pochopila, protože jsem uslyšela dunivou ránu, jak její hlava dopadla zpátky na polštář. Nikdy jsem nechápala její spací návyky – už odmala dokázala vytuhnout za jakýchkoli okolností, ať už jsme stanovaly, nebo cestovaly autem.

Užuž jsem se chystala padnout naznak směr postel – ne že bych se nějak zvlášť starala, zda budu spát na zemi, nebo na matraci – když vtom jsem koutkem oka zahlédla stín. Na tom by zřejmě nebylo nic zvláštního a za normálních okolností bych mu pravděpodobně ani nevěnovala pozornost, kdyby se ovšem nepohnul. Bylo to tak rychlé, že jsem si ani nemohla být pořádně jistá, jestli se to skutečně stalo, ale instinkty jsou holt instinkty, a proto mi to nedalo. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala a nenechala se majznout kyjem po hlavě nebo něco takového – uznávám, nemyslelo mi to.

„Psst!“ Hrklo ve mně. Bylo to skutečné, nebo mě jen šálí sluch?

Znovu se ozval nějaký zvuk a ten stín se opět pohnul. Tentokrát jsem to už viděla zřetelně – obrys mužské postavy, obrovský a děsivý.

V první chvíli mě to zaskočilo tak, že jsem ani nemohla zaječet. Mozek přestal ovládat tělo a já strnula. Stála jsem tam jako tele před porážkou a… čekala. Asi na zázrak.

„Beck!“ sykl hlas a já zalapala po dechu.

Jacob se s tichým klením vypotácel zpoza závěsu, do kterého se celkem nešikovně zamotal, a já málem omdlela úlevou. Nevěděla jsem, jestli mu dřív začít nadávat, nebo ho zbít.

Nakonec jsem si vybrala první možnost.

„Idiote, co tu děláš? Víš, jak jsem se lekla, ty pakoni?!“ ječela jsem potichu a zatínala ruce do pěstí, abych mu jednu neubalila. Perfektní sebeovládání, vážně.

Konečně se vyhrabal z květinové záclony a stanul mi tváří v tvář. Moje autorita naštvaného kuřete zmizela stejně rychle, jako se objevila, a mně se roztřásla kolena. A s nějakým obluzováním to vážně nemělo co dělat.

Odkašlal si a tím známým gestem se podrbal na hlavě.

„Em, já, no… Asi…“ žvýkal jednotlivá slova a nic kloudného z něj nevypadlo. Rozpačitý Jake byl nezvyk. Ve většině případů, kdy jsme se my dva střetli, buď řval, nebo nadával. Někdy taky obojí.

To jeho koktání mi připomnělo scénu před domkem. To, jak mě políbil.

A také to, co řekl potom.

Odstoupila jsem. Všiml si toho a natáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl zadržet, ale nakonec ji zase spustil. Ten den mě už pokolikáté píchlo u žaludku. V duchu jsem mu spílala do bláznů a bůhvíčeho ještě, ale nahlas jsem… mlčela.

Povzdychl si a sklopil hlavu jako zlobivý žáček. „Víš, já…“ začal stejně jako předtím a já si pomyslela, že jestli hodlá takhle pokračovat, tak se k důvodu jeho návštěvy nedokopeme ani ráno. „Přišel jsem se omluvit,“ zakončil a ve smířlivém gestu mi znovu nabídl dlaň.

To bylo opravdu nečekané. A urazilo mě to.

O krok jsem od něj ustoupila. „Jasně, a když jsem předtím přilezla já, tak jsem byla za blba, co?!“ vrčela jsem a umanutě si založila paže na prsou. „Nech si svou omluvu, nechci ji.“

Navzdory tmě jsem viděla, jak mu tvář zbrunátněla. Někdo mi taky mohl říct, že mužská ješitnost se urážet nemá. „Fajn,“ odsekl. „Jak si přeješ.“

Pryč byl kajícný Jacob. Ztěžka jsem polkla, když se znovu začal přibližovat.

Z posledních sil jsem našla svůj ztracený hlas. „Už zase můžeš jít, třeba oknem, nebo jak ses sem dostal.“ Nevypadal, že by se k něčemu takovému chystal.

Zády jsem narazila na zeď. Uniklo mi vykvíknutí a on se samolibě usmál. Kdybych v tu chvíli neměla srdce až v krku, nejspíš bych se bránila. Takhle to ovšem nešlo.

Byl těsně u mě, když se ozval ten prokletý domovní zvonek. Trhla jsem sebou tak silně, až jsem do něj narazila. Zmateně se ohlédl. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a jako střela kolem něj vyrazila ke dveřím.

„Návštěva!“ smál se jakýsi mužský hlas zdola. Nebyl mi povědomý.

Prolétla jsem pootevřenými dveřmi a v momentě byla dole. Cullenovi se tísnili ve vstupní hale a z hloučku se ozýval veselý hovor a smích. S někým se zdravili, objímali a já nevím co dalšího.

„Měli jsme cestu kolem, tak nás napadlo zaskočit za starými přáteli,“ usmíval se vysoký černovlasý upír s jantarovýma očima, zatímco odpovídal na něčí otázku. Potom se jeho pohled zaměřil na mě. Zatvářil se překvapeně.

Carlisle si mě z našich všiml jako první. „To je Rebecca Connorová, další z poloupírů. Je pod naší ochranou.“ Všechny oči se upřely na mou maličkost a já si přála vrůst do schodiště.

„Další maličká?“ zacukrovala malá černovláska s mexickými rysy, která se tiskla k upírově boku.

„Rebecco, tohle je náš spřátelený klan z Denali. Eleazar, Carmen, Tanya, Kate, Garrett,“ představoval je Carlisle a zároveň ukazoval na každého z nich.

V ten moment jsem zachytila povědomý pach. Netušila jsem, odkud ho znám, jen jsem věděla, že…

„Chtěl bych vám představit nového člena naší rodiny. Seznamte se s Waynem Flakem.“ Na světlo se vynořil brunet s povědomou tváří, která strnula v šoku a poznání, když mě uviděl.

Hlas mu přeskočil o dvě oktávy výš, když vyjekl: „Ty žiješ?“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 18. kapitola: