Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 14. kapitola

05.07.2011 (11:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1065×

Zařekla jsem se, že do domu Cullenových už nikdy v životě nevkročím. O tom, co budu dělat ve škole, kde jsem se s ním nutně musela potkat, jsem se snažila nepřemýšlet – to už byla docela jiná parketa.

Asi jsem musela vypadat opravdu hrozně. Když Trudy o dvě hodiny později dorazila domů, našla mě sedět v obýváku na pohovce, usměvavou, s půllitráčkem ovocného čaje, a zírající do plamenů v krbu, myslela jsem si, že už jsem z nejhoršího venku. Vítací úsměv jí v mžiku zamrzl na rtech a rázem mě objímala, jako bychom se týden neviděly.

Hraní mi, stejně jako lhaní, nikdy moc nešlo. O to horší to bylo před ní, když jsem věděla, že mě stejně prokoukne. Přesto jsem si nedala říct a po příkazu, ať jí okamžitě všechno vyklopím, jsem to zkusila se svým silně nepřesvědčivým „nic se nestalo, všechno je v pořádku“, kterému ani za mák nevěřila. Nedala se, dokud jsem jí opravdu nevypověděla vše, co se odehrálo od mého odjezdu ze školy.

Její reakce mě překvapila snad ze všeho nejvíc.

„To je ale idiot,“ konstatovala, jako by se nechumelilo. Její „hm“ a „no jo“, které celou dobu vyluzovala, mi napověděla, že něco takového očekávala. Stejně jsem si ovšem připadala jako práskačka, když občas potichu zavrčela něco o tom, že mu zakroutí krkem, jen co jí přijde pod ruku. Takhle se prý ke mně chovat nebude, a tak dále.

Nalila si taky čaj a po několikaminutovém dohadování jsme se shodly, že si pustíme Příběh rytíře. Na Heatha Ledgera jsem se mohla dívat pořád. Nakonec to dopadlo tak, že u závěrečné scény jsme se rozbrečely obě, i když každá z nás kvůli něčemu jinému.

„To byl blbej nápad,“ fňukala, když mířila do kuchyně pro kapesníky. Taky jí někdo mohl připomenout, že budou potřeba – zapomínala na ně pokaždé, ale nikdy se nepoučila.

„Hele!“ ozval se najednou její hlas z kuchyně. Podle toho tónu jsem poznala, že se děje něco, o čem bych asi měla vědět. Vyletěla jsem z pohovky jako střelená, až jsem se málem přerazila o skleněný konferenční stolek, který se doslova prohýbal pod tíhou letáků a neumytých hrnečků, a namířila si to za ní.

V kuchyni byla tma, a přestože pro moje poloupíří oči to nepředstavovalo problém, chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, nač Trudy zírá. Stála u okna a sondovala, co se děje před domem. Přikradla jsem se k ní a šťouchla do ní loktem, aby se posunula. Lekla se a něco zabručela. Sykla jsem na ni, ať je potichu, a vyhlédla ven. Trudy si třela zasažené místo, ale už ani necekla.

Ale že bylo na co se dívat. Na příjezdové cestě se co chvíli zableskla přední světla dvou aut, ale pokaždé okamžitě zmizela, jako by měla v dráze nějakou překážku. Pár minut jsme to sledovaly jako u vytržení, než mi došlo, co to znamená – průšvih. A pořádný.

Sprostě jsem zaklela a strhla Trudy k zemi právě ve chvíli, kdy se ozvala první rána. Skleněná výplň okna se na nás s hlukem vysypala a já ucítila povědomý závan, který mi polil vnitřní stranu hrdla horkým dehtem – krev. Podívala jsem se na Trudy. Druhou rukou si tiskla rameno a zpod dlaně jí vytékal čúrek krve; v té tmě se zdála být až černá.

Věděla jsem, že je zle.

Chladný venkovní vzduch k nám zavál povědomý pach, který mi rozvibroval srdeční tep. Na moment jsem zavřela oči, abych se dokázala soustředit. Koncentrovala jsem svou mysl a zaměřila všechny instinkty a smysly na osoby venku. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se oddělit jednotlivé pachy.

Málokdo to ví, ale upíří vůně v sobě má jistá specifika, díky nimž si ji zkušený pozorovatel nedokáže splést s žádnou jinou. Někdy je to třeba zemitý pach, pachuť krve častého strávníka, nebo jen určitá složka v závěrečném podtónu. Ne nadarmo se říká, že každá vůně je tónem celistvé hudby…

Přesně tohle jsem hledala. Zakrátko jsem poznala, že jich je šest. To byl problém. Se čtyřmi bych se možná vypořádat dokázala – upírský trénink se občas přeci jen hodil – aby Trudy měla šanci utéct, ale se šesti? Ani ve snu… Ledaže by mi někdo pomohl.

Otevřela jsem oči a podívala se na ni. Celá ta analýza trvala jen okamžik. Trudy na mě zírala s očima dokořán – vypadala jako vyděšené mládě. Což vlastně i byla, oproti mně, nebo třeba upírům tam venku.

„Kolik,“ naznačila neslyšně. Rty se jí sotva zachvěly. Přesto jsem poznala, na co myslí. Jestli budeme mít čas utéct. Zároveň jsem také věděla, že si ještě nepřipouští možné následky – že bychom to třeba nemusely přežít. K tomu se její pomalý lidský mozek ještě nedopracoval. Naštěstí. Hysterie je nevypočitatelná družka strachu, a právě v takových chvílích mívá největší prostor.

Ukázala jsem jí pět zvednutých prstů a potom si ukazovák přitiskla na rty.

„Zavolej Cullenovým,“ zašeptala jsem tichounce. „Odlákám pozornost.“ Začala zuřivě vrtět hlavou, ale já ji umlčela zlým pohledem.

„Bude po nás tak jako tak, jestli to neuděláš. Samy nic nezmůžeme.“ Hodně jsem riskovala, protože jsem musela trochu zvýšit hlas, aby mě poslechla, ale nic jiného se bohužel dělat nedalo.

Nakonec odevzdaně přikývla a začala se plazit do chodby. Modlila jsem se, aby si jí nevšimli, nebo aby nevešli dovnitř. Ona byla jen slabý človíček, mohli ji snadno zabít a ani by se při tom nijak zvlášť nenamáhali. Ještě by jim posloužila jako moučník.

Došlo mi, že jsou to Volturiovi, trestná výprava. Zajímalo mě, co tu dělali – nás najít nemohli, na to jsme byly schované příliš dobře. Zařídila jsem, aby o nás nikde nebyla ani zmínka, žádné fotografie, články v novinách, nic. Ledaže by…

Možná přišli zkontrolovat Cullenovy, napadlo mě. Naštvala jsem se. Ti upíři nám způsobovali jenom samé potíže! Nic dobrého s nimi nepřišlo, jen samé trable a problémy. Jako by nestačil ten zatoulaný vlkodlak, kterého-

U téhle myšlenky jsem se zastavila. Vlkodlak? Co když tu jsou kvůli němu? Volturiovi vybíjeli vlkodlaky, stejně jako poloupíry a nesmrtelné děti. V posledních letech z nich byl vskutku ohrožený druh. A toho vlkodlaka od posledního úplňku nikdo neviděl…

Jenže jak se mohli dozvědět o něm? A co s ním vůbec udělal Jacob Black? Ne, vážně jsem na něj v tu chvíli nechtěla myslet, ale nic jiného mi nezbývalo. Nebylo to všechno nakonec jeho vinou? Jistě, mohla jsem to na něj celé svést a dost by se mi asi v ten moment ulevilo… Problém byl ovšem v tom, že jsme před domem měly bandu upírů, kteří nám šli po krku, a dost dobře jsme se proti takové přesile nemohly bránit. Pravdou bylo, že jsme potřebovaly pomoc upírů. Zlatoočky versus rudoocí, zasmála jsem se hořce v duchu.

Vtom se z předsíně ozvala rána, jak něco narazilo do dveří. Lekla jsem se tak, že jsem si málem rozrazila hlavu o pracovní desku, vedle níž jsem se právě nenápadně kradla, ale něco, snad nějaký hluboko zasunutý pud, mě přimělo udržet se při zemi a ani se nepohnout. Zřejmě mi to zachránilo život.

Když se ozvala další rána, už mě to nevyděsilo. Oddechla jsem si úlevou a poděkovala za prozřetelnost, že jsem nechala nainstalovat trezorové vstupní dveře. To by je mohlo na chvíli zdržet, napadlo mě.

Zřejmě jsem byla dost mimo, protože když mi na rameno dopadla těžká ruka, málem jsem omdlela leknutím. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozvřískala. V podřepu jsem se bleskurychle otočila čelem k útočníkovi, ale než jsem ho stačila začít mlátit, sevřel mi obě ruce v jedné dlani a druhou mi zacpal pusu. Uvědomila jsem si, že to není upír.

Byl to Jacob Black.

Zamračil se na mě, jako bych snad za tuhle lapálii mohla já, a postrčil mě směrem ke dveřím. V předklonu jsem vyklopýtala na chodbu, kde bylo zřízeno provizorní ležení. Během následujících vteřin mi vysvětlil, co se stalo – hlídkoval právě poblíž, když ho doběhla Alice a řekla mu, že musejí okamžitě k nám. Nevěděla sice proč, ale ten divný pocit jí za to stál. Připadalo mi to sice divné, ale nic jsem na to neřekla.

Bylo fajn mít posilu, ale ani tak to nebyla moc velká výhoda – jedna malá upírka, vlkodlak, poloupír a člověk. Jo, ať žije přesila. Ostatní Cullenovi už sice byli na cestě, ale mohlo nějakou dobu trvat, než by se k nám dostali. Netušili jsme, zda tu italských gardistů není víc a nemohli je tudíž zdržet. V hlavě mi naprosto nesmyslně vyvstal typický obrázek z amerických seriálů – FBI ohraničující oblast vyjednávání páskou a upozorňující novináře, že blíž už nesmějí. Víc ironické už to být vážně nemohlo.

Právě jsem si říkala, že už by tu mohli být – rány už se asi minutu neozývaly a já začínala doufat, že už se ani nezvou. Vtom do dveří něco narazilo s takovou razancí, až se zatřásla stěna, o kterou jsem se zády opírala, a já slyšela, jak těžký kov se zaduněním dopadl na zem.

Vyraženým vchodem se mihl stín a vzápětí byl u nás.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 14. kapitola: