Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 12. kapitola

03.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 819×

„Mohla bys mi to vysvětlit ještě jednou, prosím?“

Pomyslela jsem si cosi o upíří inteligenci a protočila oči v sloup. „Jmenuje se Oliver Miguel Mauricio,“ začala jsem s povzdychem znovu recitovat tu ohranou písničku. Říkala jsem to už aspoň po šestnácté, ale nevypadalo to, že by mě Edward v předchozích patnácti případech nějak extra poslouchal. „Někdy teď by mu mělo být třináct, jestli se nepletu, ale jinak vypadá na víc.“ Zněla jsem otráveně i sama sobě.

Upír si černé kotě, které mi utahaně usínalo na klíně a blaženě přivíralo očka, změřil pochybovačným pohledem, načež se očima vrátil zpátky k mému obličeji. „Třináct?“

Chápala jsem, co tím myslel. Oliver vypadal, jako by se sotva naučil chodit, natož aby mu bylo víc než pár týdnů. „Jo, třináct. On je… jiný, než se na první pohled zdá.“ Při poslední větě jsem se už usmívala. Ano, tenhle kocour byl hodně… jiný.

Edward pochybovačně zavrtěl hlavou. „Vždyť by se to nedalo ani pořádně jíst,“ zamumlal, jako bych tam nebyla.

Šokovaná jsem vzhlédla. „Zopakuj to, upíre,“ sykla jsem a zabalila si kočku do náruče.

Omluvně se usmál, ale při dalším rozhovoru mu oči ještě několikrát zakmitaly k Oliverovi. Při každé takové příležitosti jsem na něj potichu vrčela, ale on se nedal. Omlouval to tím, že neslyší jeho myšlenky. To zaujalo jak mě, tak Carlislea, který se za námi, jakmile mu to Jacobův zdravotní stav dovolil, přišel podívat. Jedno srdce v domě navíc upírům rozhodně uniknout nemohlo.

Když jsem se ho na to ptala, krčil rameny a nechápavě vrtěl hlavou. „Netuším, jak je to možné. Jacob je také měnič, ale u něj s tím nemám nejmenší problém.“

„Nemůže to být tím, že je zvíře?“ poukázala jsem na onu skutečnost.

Zavrtěl hlavou. „V tomhle ohledu s měniči nemám nejmenší problém. Leda by to nebyl tvůj Oliver, ale obyčejné zvíře, což se mi zdá dost nepravděpodobné vzhledem k tomu, že se nesnaží utéct.“ V tom měl pravdu – upíří přítomnost by ho sama o sobě měla děsit.

„Nemůžeš ho požádat, aby se přeměnil… zpátky?“ navázal Carlisle na Edwardovo předchozí vyptávání. „Možná by -“ zarazil se, když se na něj upřely dvě velké kávově hnědé oči. „Tak asi ne,“ povzdychl si, když kocour naklonil hlavu na stranu a rozvalil se na záda. Jazyk mu čouhal z tlamy a na světlo světa občas probleskly špičaté zuby, když nakrčil nos nebo zívnul.

Roztomilost sama.

„Až bude chtít, přemění se,“ poučovala jsem upírstvo kolem. „Prý má radši kočičí podobu – je víc sám sebou.“

Carlisle se tvářil zaujatě. „Slyšel jsem dobře – třináct?“

Povzdychla jsem si. „Když jsem se s ním seznámila, bylo mu pět.“ Upíři se po sobě divně podívali. „No vážně, nevymýšlím si. On je…“ Kousla jsem se do rtu. Neměla jsem právo prozrazovat cizí tajemství, přestože tu Oliver byl s námi. Na druhou stranu se mi do toho vůbec nechtělo – povědět jeho příběh by znamenalo odhalit část mé vlastní historie, kterou jsem pečlivě chránila i sama před sebou.

Když se na mě ovšem upřely ty inteligentní oči, které prozrazovaly víc, než jsem chtěla vědět, rozhodla jsem se. Pokud by to nebylo životně důležité, nebyl by tu. Nadechla jsem se a pustila se do vypravování. „Oliver pochází z Brazílie. Má nevlastního bratra a čtyři nevlastní sestry. Jeho bratr, mimochodem poloupír, se jmenuje Nahuel – možná ho znáte?“ zvedla jsem konec věty do otázky.

Edward s Carlislem se po sobě znovu podívali, tentokrát ohromeně. „Joham,“ poznamenal potichu Carlisle a Edward pomalu přikývl. „Nezničili ho,“ vydechl nevěřícně. Poté na mě upřel zvláštní pohled, jakoby zadumaný – přemýšlel o mně. To se mi nelíbilo.

„Pokračuj, prosím,“ vybídl mě tiše a posadil se do protějšího křesla.

Polkla jsem. Trvalo mi pár vteřin, než jsem znovu našla hlas. „On… Jeho matka otěhotněla s upírem. Byla ze stejného kmene, z něhož pocházela i ta Nahuelova. Joham zřejmě doufal, že když se mu povedlo… zplodit chlapce jednou, může se to povést i podruhé.“ Chvíli mi trvalo, než jsem našla vhodná slova.

„Naneštěstí se to skutečně podařilo. Žena zemřela při porodu, ale to tomu upírovi starosti nedělalo. Zklamalo ho, když se k němu jeho potomek nechtěl znát.“ Ušklíbla jsem se. „Prvních pár let rostl jako normální poloupíři – ale jen do okamžiku, kdy se poprvé přeměnil. Vrátil se do vesnice, kde jeho matka dříve žila, a vyhledal staršího jejich kmene. Indiáni pochopili, že pro ně nepředstavuje hrozbu, nýbrž že je to jeden z dávných mutre – ochránců kmene. Žil s lidmi pár měsíců, dokonce si měl brát náčelníkovu vnučku, ale na vesnici se snesla pohroma. Volturiovi se už nějakou dobu nestarali o správu upířího světa, trestné výpravy byly jen mlhavou vzpomínkou. Armády novorozených se znovu stávaly záležitostí moci. Jedna taková přišla i do jeho vesnice.“ Odmlčela jsem se – pamatovala jsem si vyprávění pozůstalých zbytků rozprášených kmenů. Sama jsem jeden z takových útoků zažila – bylo to v době krátce po mém probuzení, kdy jsem o sobě vůbec nic nevěděla. Žila jsem tehdy jako divoška uprostřed pralesa, lovila zvěř a jedla syrové maso. Neuměla jsem mluvit a neměla ponětí o vnějším světě.

Zamrkala jsem, abych se probrala z toho podivného transu. Edward mě zkroušeně pozoroval. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že má mlčet, ale nepodívala se na něj. „Novorození se neobtěžovali nějak skrývat. Plenili, vraždili… několik obyvatel stihlo utéct. Upíři se pustili za nimi, ale po cestě na ně padla jiná skupina, která se toulala poblíž a náhodou narazila na jejich pach. Pustili se do sebe a někteří z přeživších indiánů měli čas dostat se pryč. Přežilo jich jenom málo,“ zašeptala jsem. V krku mě pálily slzy, ale nedovolila jsem si nechat je vytrysknout. K čemu by to bylo? Příběh, který jsem vyprávěla, byl minulostí. Nikdo nemohl změnit tok dějin.

„Oliver zůstal s lidmi ve vesnici, ale některý z novorozených ho napadl. Za život mohl v tu chvíli děkovat jen svým upířím genům – jeho krev nebyla dost… chutná,“ pousmála jsem, ačkoli mě stále tížily vzpomínky. „Cizí jed v jeho těle způsobil, že omdlel. Vlastně měl docela štěstí, že to bylo jen to. Málem ho to zabilo. Není tolik odolný jako poloupíři. Novorození ho nechali napospas ohni – někteří byli zřejmě o něco málo starší, a tak jim došlo, co by se dělo, kdyby jiní lidé našli vyvražděnou vesnici.“

„A dál?“ ozval se po nějaké době Edward, když jsem nepokračovala. Všimla jsem si, že se k nám přidružilo pár dalších zvědavců, mezi nimi i Jasper s Torry – dva ze tří, kteří mě od počátku nemohli vystát, ač to nedávali tak okatě najevo jako Isabella.

Promnula jsme si oči. „Naštěstí byla poblíž Zafrina.“ Zmlkla jsem, jestli jim to jméno bude něco říkat. Někteří z nich se usmáli nebo přikyvovali. To mi jako souhlas stačilo. „S Kachiri, Sennou a Huilen tu skupinku už pár dnů pronásledovaly. Některý z nich měl zřejmě dar, mazal jejich stopu – pravděpodobně někdo ze starších, protože mladší by si s tím pravděpodobně tak snadno neporadil. Stopovaly je podle vypálených vesnic,“ konstatovala jsem unaveně. „Huilen cítila povědomý pach a upozornila na to ostatní. Pátraly po něm několik minut. Kdyby Zafrina váhala a neskočila pro něj do ohně, byl by…“ demonstrativně jsem se odmlčela. Podle jejich výrazů jsem poznala, že to chápou.

„Tak se Oliver setkal se svým bratrem. Nahuel o sourozence nijak zvlášť nestál – přestože své sestry zbožňoval, věděl, jaký vztah mají k Johamovi, a proto s nimi nechtěl mít nic společného. Amazonky nebyly nadšené z jeho přítomnosti, a proto od nich brzy odešel,“ zesmutněla jsem. „Byly mu čtyři roky, jako člověk se zdál být dospělý, ale ve své druhé podobě to bylo stále ještě dítě.“

Edward se nahnul dopředu. „Neměl už vyrůst?“

Zasmušile jsem přikývla. „Nikdy nezjistil, proč to tak je. Roste pomalu, skoro jako člověk. Nevíme, proč se nemění.“

Upíři mezi sebou začali potichu diskutovat. Carlisle spolu s Jasperem a Edwardem rozvíjeli nejrůznější konspirační teorie a Alice s Carlisleovou ženou Esme se do rozhovoru občas zapojily. Kromě nich už tam byla jen Torry. Netušila jsem, kam se poděl zbytek.

Torry, ta vysoká nádherná blondýnka s dlouhýma nohama, která mnou a Trudy od začátku opovrhovala, si ke mně přisedla s bohorovným úsměvem a nejistě nahrbila ramena. Překvapenější bych nemohla být, ani kdyby Emmett oznámil, že si bere Edwarda za ženu.

„Je roztomilý,“ poznamenala a stydlivě se usmála. Nějak mi to k ní nesedělo.

Všimla jsem si, že po nás několik párů očí zvědavě pokukuje. Upíři se snažili tvářit, jako by nic, ale někdo jim asi zapomněl říct, že vůbec nejsou nenápadní. Edward se smál, provokatér.

„To mu říkej, až bude člověk,“ ušklíbla jsem se. Kocour, který nás celou dobu poslouchal s nohama vzhůru, natáhl přední tlapy a, jako by byl opravdové kotě, zašmátral po ženiných loknách, které se jí svezly z ramen. Musela jsem se smát. I Torry se smála.

Olie na mě vycenil zoubky a zamrskal tou tyčkou, kterou hrdě nazýval ohonem. „To ti tak budu věřit, prcku,“ usmála jsem se. Slyšela jsem upírčino lapání po dechu.

„Jak to s ním bylo dál?“ zeptala se po nějaké době ticha.

Překvapila mě. Co tím sledovala? Vážně jsem nestála o to, aby projevovala zájem, když se jí to příčí. Ohlédla jsem se po Edwardovi. Jeho mírné vrtění hlavou mě vyvedlo z míry ještě víc. Tak jsem jen pokrčila rameny a znovu se ponořila do vyprávění.

„Přestal se přeměňovat do lidské podoby a dalších několik měsíců zůstal v pralese, daleko od svého původního života. Na žádného upíra za celou dobu nenarazil – snad měl štěstí, nebo ho možná nějaká dobrá duše ochraňovala. Když se ovšem jednou zatoulal blíž k lidským obydlím, chytili ho a prodali na kožešinový trh. Použili na něj uspávací šipky; neměl nejmenší šanci.“ Vzpomněla jsem si na dobu, kdy uspávadla zkoušeli na mě. Otřásla jsem se a nebýt poloupír, naskočila by mi husí kůže. „Lodí se dostal do Evropy a tam se mu podařilo utéct. Přizpůsobil se a znovu se naučil žít jako člověk. Potkali jsme se na letišti v Římě, odkud jsem už podruhé utíkala,“ ušklíbla jsem se.

„Odletěli jsme do New Jersey a chvíli bydleli všichni tři společně. Měla jsem na krku dvě děti,“ pousmála jsem se při té vzpomínce. Tohle už byla má vlastní minulost, ale najednou mi tak nějak nevadilo, že jim to vyprávím. Možná jsem si prošla svým osobním peklem, ale to oni jistě také, jak jsem pochopila z náznaků. Nebyla jsem jediná, kdo… Zamrkala jsem a už poněkolikáté si povzdechla. „Když jsme se museli odstěhovat, nešel s námi. Zůstávali jsme jen v pravidelném kontaktu a občas se vídali, ale to bylo spíš omylem. Až jednou…“ ztichla jsem. Upíři opět poslouchali jako u vytržení. „Napadl mě upír. Byla jsem právě na lovu, nečekala jsem to. Pamatuji si… rudé oči a krev, všude kolem. Byl jako šílený. Zřejmě měl hlad a narazil na mě. Naštěstí… naštěstí byli poblíž nějací lidé, dřevorubci… Mě si chtěl nechat jako zákusek. To bylo těsně předtím, než jsme se stěhovaly sem,“ zakončila jsem to.

Všichni mlčeli.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 12. kapitola: