Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 11. kapitola

01.07.2011 (19:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1030×

Byla jsem už u sto čtrnácté ovečky, ale stále jsem nedokázala usnout. Hlavu jsem měla plnou něčeho úplně jiného.

Návštěva u Cullenových se maličko protáhla, a tak jsme absolvovali první oficiální spací mejdan, pokud se to tak dalo nazývat. Alice se na jednu noc vystěhovala k Tory a ty dvě zřejmě strávily noc drbáním – smích byl slyšet i skrze dvě stěny, pokoj, šatnu a chodbu. Nebo jsem to byla jen já, kdo to musel poslouchat? Jak vidno, Trudy spala jako zabitá a Thomas s tím také neměl problém. Zdálo se mi, že mé svěřenkyni věnuje příliš mnoho pozornosti – o což ona zcela jasně nejevila zájem.

Nebo jsem jen zaměňovala nesnášenlivost za trochu méně nevinné kočkování? Vždyť co se škádlívá, to se rádo mívá, ne? Otřásla jsem se při té myšlence. Odněkud, snad zdola, jsem slabě zaslechla Edwardovo pobavené odfrknutí. Chviličku jsem měla chuť zahrát si na Harryho Pottera a proklít ho, ale nakonec jsem si jen povzdechla a unaveně zamručela.

U sto padesáté šesté vlnice jsem to vzdala. Raději jsem se pokusila v duchu recitovat Evžena Oněgina, ale po úvodních verších Taťánina dopisu jsem toho taky nechala – pozdě mi došlo, že děj knihy se až příliš podobá zdejšímu statusu.

Pitomec Black! zaklela jsem – málem nahlas. Vážně, nemohla jsem ho dostat z hlavy. Jasně, možná jsem nebyla úplně férová, ale ta jeho „věčná láska“ k oné, mně neznámé, Elizabeth Alici Cullenové, zřejmě nebyla tak moc věčná, jak všichni doufali. Netušila jsem, zda je to jen můj pocit, ale tak nějak mi připadalo, že si to jenom namlouvá. Nikdy ji doopravdy nemiloval – takový byl můj názor. Přemýšlela jsem nad tím celý večer. Edwarda už dávno přestalo bavit vrhat po mně zamračené pohledy a raději se odklidil do místnosti od podlahy ke stropu obložené knihami – všichni tvrdili, že je to vedlejší průchodová chodba do sklepa, ale mně to připadalo spíše jako knihovna. Ten dojem ve mně umocňoval fakt, že žádný sklep neměli.

Nakonec jsem s navztekaným zavrčením vstala a trochu nemotorně se vypotácela z ložnice velikosti menšího diamantového vrtu. Dalo mi práci najít správné dveře, ale na popáté se přeci jen zadařilo a já slavila úspěch. Holky byly vážně hlasité – nebo alespoň mně se to tak zdálo. Prostě jsem nemohla spát a tečka, ať se třeba Edward staví na hlavu.

Asi jsem byla přece jen trochu ospalá, protože se mi podařilo projít kolem upíra a nevšimnout si ho. Otočit se mě přimělo až tiché zasyčení. Trhavě jsem pohnula hlavou nazad a zaklesla se očima do těch Isabelliných. Poté, co jsem se dozvěděla, jak to s ní bylo, jsem ji potkala jen jednou – a to si mě nevšímala, stejně jako svého manžela, který se mnou držel basu. Teď to ale bylo… jiné.

Propalovala mě pohledem. Co mě ale překvapilo víc, bylo to, že je zkoumavý, nikoli nenávistný. Sykavě se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale potom vzduch zase vypustila. Nedivila jsem se jí – taky bych nevěděla, jak oslovovat cizí dítě, které si nárokuje rodinný post mojí dcery.

Nakonec, když už jsem ani nedoufala, že něco řekne, se odhodlala.

„Jsi šťastná?“ vypadlo z ní váhavě. Zamrkala jsem a tázavě na ni pohlédla, jako bych se musela ujistit, jestli jsem vážně dobře slyšela. Poprvé na mě promluví přímo – a řekne tohle?

Odkašlala jsem si. „P- proč?“ vykoktala jsem ospale.

Tvářila se, jako by jí bylo líto, že s takovým neandrtálcem vůbec ztrácí čas.

Povzdychla si a zopakovala: „Jsi šťastná, Rebecco Connorová?“ Rozhodila ruce, jako by mi to mělo být jasné – jako by se ptala jen proto, že ji k tomu někdo donutil, když jí se do toho vlastně vůbec nechtělo.

Nejistě jsem pokrčila rameny. „Měla bych být?“

Čelo se jí na okamžik hněvivě zvrásnilo, ale hned nato se její pohled vyjasnil a ona se téměř usmála. Tváří jí přelétl stín smutku, ale vzápětí opět nasadila neutrální masku.

„Fajn,“ řekla jen a v mžiku byla fuč.

Ještě chvíli jsem tam stála jako tvrdé Y a čekala na zázrak. Když se nekonal, znovu jsem nejistě pokrčila rameny do prázdného prostoru a pomalu se vydala po schodech dolů.

Edward seděl na stoličce u klavíru a potichu brnkal jakousi skladbu. Zaujatě jsem poslouchala, ale po pár tónech mi došlo, že ji znám. V ten moment melodie utichla a poslední doznívající nota se mlčky vznášela ve vzduchu.

Pomalým krokem jsem sešla dolů a zamyšleně si onu melodii pobrukovala. Když jsem si všimla Edwardova pohledu, zarazila jsem se. Mračil se jako sto jedna čertů a poprvé za celou dobu, co jsem ho znala, alespoň vzdáleně připomínal upíra.

„To byl Bach?“ zeptala jsem se a snažila se tvářit znalecky, abych nevypadala jako absolutní umělecký ignorant. To, že jsem byla múzou nepolíbená, přeci nemuselo vyjít najevo ihned… Samozřejmě si to přečetl v mojí hlavě a čelo se mu na okamžik vyhladilo, než se vrátil k předchozímu výrazu.

„Odkud ji znáš?“ zašeptal, jako by se bál promluvit hlasitěji – snad nechtěl rušit atmosféru, kterou zvuk klavíru vytvořil.

Zapřemýšlela jsem. Byla mi povědomá, hodně povědomá, jako bych ji někde nedávno slyšela… Ačkoli jsem netušila, odkud se vzala, zkusmo jsem zmáčkla pár kláves. Křídlo vyloudilo několik divných zvuků a z křesla před televizí se ozvalo přidušené uchichtnutí. Zamračila jsem se tím směrem, ale Emmett pozorně sledoval jakýsi zápas, jako by na něm závisel jeho život. Nikdy jsem baseball nechápala, ale co už…

Zavrtěla jsem hlavou a promnula si spánky.

„Nevím, jen je mi povědomá,“ zamumlala jsem a protivně se zaškaredila na klavír.

Pousmál se mému výrazu, ale vzápětí se opětovně zachmuřil.

„Už je to dlouho, kdy jsem ji hrál naposledy,“ povzdych si a svěsil ramena. „Naposled pro… Lizzie.“ Při vyslovení toho jména jsem sebou nepatrně trhla, ale on si toho přesto všiml. Smutně se usmál. „Minulost se pořád vrací, ať chceš, nebo ne.“

Přikývla jsem – musela jsem s ním naprosto souhlasit.

Okamžik mě zadumaně pozoroval, než se polovičatě usmál a zlehka se nadechl. Slyšela jsem jemný šustot, jak mu vzduch proudil do plic.

„Nechtěla bys nám o sobě,“ začal, vzhlédl ke stropu a opravil se, „o vás konečně něco prozradit?“

Přikrčila jsem se. Cítila jsem, jak se mi automaticky napínají svaly na nohou, připravené k běhu, i ty na břiše, kdybych se chystala vrčet. Obranný reflex, naprosto seriózní.

Okamžitě zvedl ruce v obranném gestu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit,“ klidnil mě a snad i sebe – bojovné upíří pudy se v něm nezapřely, přestože žádné nebezpečí nehrozilo.

„Až budeš chtít, stačí říct… Nebudeme vás k ničemu nutit, samozřejmě!“ automaticky přešel do plurálu. Jistě, podpora rodiny byla důležitá, ale právě tehdy se to nehodilo, pokud si chtěl získat mou důvěru. Mělo to přesně opačný efekt. Málem jsem zavrčela.

Kdyby se v tu chvíli neotevřely venkovní dveře a ke mně nezavanul puch čerstvě vykoupané březí feny, asi bych utekla. Instinkty jsou instinkty. Jacob samozřejmě jako vždy zachránil situaci.

Edward, který měl online zpravodajství od ostatních dvacet čtyři hodin denně, balancoval mezi výbuchem smíchu a zacpáváním nosu. Nakonec to skloubil tak, že mluvil jako nakažený rýmou.

„Kde ses válel, Blacku?“

Jake se po nás unaveně ohlédl a mně okamžitě přestalo být do smíchu. Vlasy měl plné bahna, a když jsem si ho prohlédla pozorněji, všimla jsem si, že je od bláta celý. Navíc měl na levém lýtku ránu, která krvácela. Hodně krvácela. Stihla jsem si pomyslet, že ho Esmé za ten koberec vydědí, ale vzápětí už jsem se zaobírala něčím úplně jiným – Jacob se skácel na podlahu a nejevil známky života.

V mžiku se seběhla celá rodina; chyběla jen Trudy s Thomasem – zřejmě stále spali. Bella se drala dopředu přes všechny ostatní a zřejmě ji nezajímalo nic jiného než indiánovo nehybné tělo.

Zato já se strachy nemohla pohnout. Co se to proboha děje? opakovala jsem si v duchu freneticky. Ten zápach, linoucí se z Blacka, nebyl jeho. Patřil někomu úplně jinému. Někomu, koho jsem znala… Moc dobře znala…

Se smíšenými pocity – byl mezi nimi i strach, nikoliv však o mou maličkost – jsem se vypotácela ven do deště. Možná, že to byla hloupost, ale nic jiného jsem v tu chvíli udělat nemohla. Jestliže to byl on… Jestliže dobrovolně přišel k sídlu upírů… Znamenalo to hodně velké potíže, a nejen pro něj.

Moc dobře jsem věděla, čí ten pach je.

„Olivere?“ zavolala jsem do tmy.

Někde v blízkosti vily se ozvala tupá rána. A kníknutí. Nepatřilo psovi.

„Olie? Pojď sem, neboj se,“ lákala jsem ho, jako by byl opravdové zvíře. Přitom se jednalo pouze o jednoho mladého, nevychovaného, předčasně dospělého kluka. Zpod větve nejbližšího smrku do tmy zasvítily oči. Vzdala jsem snahu ho přilákat a vydala se za ním. Pokud nechtěl přijít blíž, měl pro to dostatečně pádný důvod.

Když jsem přišla blíž, konečně jsem zahlédla obrys ladného zvířecího těla. Seděl pod stromem, částečně schovaný za kmenem, a výmluvně si olizoval polštářky na tlapě. Poťouchle na mě poulil oči a snažil se vypadat nevinně.

„Pocem, škvrně,“ zamumlala jsem a láskyplně ho popadla za kožich na krku. Vyděšeně zamňoukal a vytasil dvoucentimetrové jehličkovité zoubky. Smotala jsem si ho do náruče a rozeběhla se zpátky k domu. To by jeden neřekl, co všechno v tak krátké době zažiji.

Dveře byly stále otevřené. Když jsem vešla, nikdo na mě nečekal. Vypadalo to, že jsou všichni stále u Jacoba. Najednou mě popadl strach – co když mu něco vážně je? Vlkodlaci přece jen tak zničehonic neomdlévají!

Než mě stačila drapnout hysterie, objevil se vedle mě Edward. Lekla jsem se – další dávku upířích vlastností jsem momentálně vážně nepotřebovala. Oliver byl zřejmě téhož názoru, protože se mi snažil zuřivě vydrat z náruče. Rozčilením málem začal chodit po stropě.

Edward ho chvíli zkoumavě pozoroval, než se zeptal: „A kdopak je tohle?“

Vzhlédla jsem od kotěte a smutně se usmála. „Kamarád,“ poznamenala jsem a pohladila jaguára po zcuchané hlavě.

***

Olie :)

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 11. kapitola: