Vyzrazený plán Jacoba a Nessie. Jak zní? Jak se bude Ella bránit?
09.03.2012 (07:45) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1928×
Unaveně jsem si sedla na sedačku a položila si hlavu do dlaní. Kaia rostla rychlostí blesku, o to víc jsem se jí musela věnovat. Bála jsem se od ní vzdálit i jen na krok. Strach, že se jí něco stane, byl až moc veliký. Tak moc mě její sledování unavovalo…
Pamatuji na to, když se poprvé proměnila ve vlče. Byla tak… sladká a úchvatná. Sledovala jsem, jak se její úsměv postupně rozšiřoval a poté se před mýma očima začala postupně měnit. Její ruce a nohy se změnily v malinké tlapičky, bříško se zakulatilo a pomalu zarůstalo šedými a černými chloupky. Byla jsem na ni tak hrdá.
„T-jé?“ vykřikla a ukázala na televizi, kde hrála její oblíbená ovečka Timmy.
„To je televize,“ odpověděla jsem na její otázku a sledovala, jak se rychle přesunula před televizi a uchváceně sledovala jednoduchou pohádku.
Bylo zvláštní být v tomto domě sama. Stýskalo se mi po mamce i po tátovi, jenže tady se jim nedařilo. Pár dní před porodem se odstěhovali do Evropy. Nechali mi dům a sami se přestěhovali do menšího. Bylo mi to líto a i když mi stále opakovali, že to není kvůli mně, nemohla jsem se zbavit špatného pocitu.
Ze vzpomínání nad našimi společnými chvilkami mě vyrušil zvonek. Neochotně jsem se zvedla a rychle se dobelhala ke dveřím. Nechtěla jsem nechat Kaiu dlouho bez dozoru.
„Co si… No nazdar!“ vyštěkla jsem. Prudce jsem švihla s dveřmi a rozešla se zpět do obýváku. Bohužel, Jacob stihl dát nohu mezi dveře a společně s jeho partnerkou cupitali za mnou.
„Kaio!“ zavolala Renesmé a rozeběhla se k ní. Popadla ji do náruče a přitiskla si ji k sobě a z Kainých úst se ozval řev. Z očí jí pomalu stékaly slzy a její obličej nabral rudou barvu.
„Dej mi ji!“ vyštěkla jsem a musela jsem jí malou vyrvat z ruky.
„Aby ses nezbláznila. Taky jsem měla dítě!“ vyštěkla.
„Měla – to jsi řekla hezky. Toto je moje dítě a já jsem její máma.“ Začala jsem s ní lehce pohupovat a pobrukovala jsem jí písničku do ouška. Ručičky mi obmotala kolem krku, pevně se ke mně přitiskla a přestala plakat. Z jejích úst se začaly ozývat skřeky napodobující tóny písničky, kterou jsem pobrukovala.
„Fajn, už nám ji můžeš dát. Vezmeme ji ven na hřiště a…“ začal Jacob, ale já ho okamžitě zarazila.
„A to víš jak?! Myslím to, že vám ji půjčím. Jasně jsem vám řekla, že nechci, abyste sem chodili, viděli ji.“ Má slova evidentně neměla žádný smysl. Renesmé sáhla po jejím oblečení a začala ji strojit.
„Ale…“ snažila jsem se jí zabránit, ale marně. Kolem zápěstí se mi obmotala horká dlaň jejího partnera, která mě odstrčila stranou.
„Ale my jsme řekli něco jiného a ty to budeš respektovat. Je to dítě našeho syna, tudíž na něj máme taky nějaké právo.“ Blesky z jeho očí přímo šlehaly, ale jakmile se otočil na ty dvě… S láskou k nim přiskočil a obě je políbil na čelo. „Jdeme?“
„Ano,“ zašeptala a popadla Kaiu do ruky.
„Fajn, ale jdu s vámi!“ řekla jsem odhodlaně, popadla bundu a rychle nazula boty. Na to mi nikdo neodpověděl – naštěstí. Mají jediné štěstí, protože nevím, zda bych se udržela.
Šla jsem za nimi jako stín. Jediná má holčička se na mě sem tam otočila, věnovala mi svůj nádherný úsměv a zamávala mi. Jenže ani to netrvalo dlouho. Jakmile tak učinila, jeden z těch dvou jí podal hračku nebo mlsku. Jak já je nenávidím!
„Pojď, zlatíčko, půjdeme si hrát, jo?“ Přeslazený hlas, který vycházel z jejich úst, byl k nevydržení. Samé zlatíčko, miláčku… Proč se takhle nevěnovali Ailenovi? Proč mi berou mou dceru, zatímco on musel trpět? Je to nespravedlivý, ale copak zmůžu proti dvěma bytosem, který nepatří na tento svět? Vím, že nemám právo někoho soudit, ale tihle dva jsou odporné zrůdy bez duše. Jak se říká – vrána k vráně sedá.
Sledovala jsem, jak si špinila ruce v písku a nadšeně ho házela kolem sebe. Bábovičkami hrabala a i přes snahu těch dvou nebyla schopna nahrabat písek do bábovičky a otočit ji. Mohlo by jim dojít, že na toto je ještě moc malá.
„Co tam tak stojíš! To nevidíš, že má Kaia žízeň?!“ vykřikla a tím mi jasně řekla Hýbni kostrou a dones nám pití.
„A od čeho máš nohy?“
„Neříkala jsi, že ty si její máma?“
„A neříkala jsi, že jsi taky měla dítě, tudíž se o Kaiu zvládneš postarat?“ Slovní přestřelky s touhle otravnou čarodějnicí mě nebavily, ale bylo to to jediné, čím jsem se mohla bránit. Oni mi ji nevezmou.
„Tobě už dlouho říkat mami nebude,“ zašeptala mi do ucha, popadla pití a vrátila se k těm dvěma. Zaraženě jsem sledovala každý její pohyb a němě jsem otevírala pusu. Slzy se mi nahrnuly do očí a dobelhala jsem se k nejbližší lavičce.
Toto je poprvé, co přiznala, že mi ji chtějí vzít. Ale… Já to nedovolím. Nemůžou! Jenže jak to udělat? Utéct nemůžu. Díky jejich financím by mě velice rychle vypátrali a kdyby nechtěli utrácet, upíři by to také zvládli rychle. Ale přeci musí být i jiná možnost. Vtom jsem si vzpomněla na Ailenova slova…
„Má milá Ello,“ zašeptal, udělal dva dlouhé kroky, kterými překonal hranici mezi námi a pevně mě objal kolem pasu. Rty se otřel o mé ucho a zavrněl jako kočka.
„Dlouho jsi tu nebyl…“ zašeptala jsem zklamaně.
„Ano, nemohl jsem jít pryč. Upíři jsou opravdu silní,“ zasmál se a oba dva přesunul do křesla.
„Ale nějak se bránit musíš!“ ohradila jsem se. Přeci nemůže dovolit, aby se k němu chovali jako k vyvrhelovi společnosti.
„To nejde, lásko…“ utnula jsem jeho slova.
„Tak jim příště řekni, že jestli tě nepustí, prozradím jejich totožnost.“
„Tak toto nikdy, rozumíš? Nikdy neříkej. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, znamenalo by to smrt, ale pro tebe. Upíři mají svá pravidla, která musí dodržovat a jedno z hlavních je, že se žádná lidská bytost, jako jsi ty, nesmí dozvědět o našem světě. Jmenují se Volturiovi, podle města, ve kterém sídlí, a jsou velice mocní. Ten, kdo chce žít, se jim vyhýbá na míle daleko,“ vyprávěl mi.
„Ano…“ zašeptala jsem si pro sebe. Možná, že kdybych je poprosila o pomoc, zabránila bych jim, aby mi ji vzali.
Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pushinka - 3. kapitola:
PRVNÍ! (snad) Ale to je teď vedlejší...
Ten začátek... Kikuš, já myslela, že se rozteču... Ta její první přeměna byla tak sladce popsaná, tak dokonale, až jsem skoro nemohla dál číst a jen se kochat těmi kouzelnými slůvky.
ale co to potom jako mělo být! Renesmé bych fakt dala ihned přes držku, tedy... Oběma bych dala hned přes držku! Stejně ale věřím, že Kaia je hrozně chytrá, takže by Ness nikdy "mami" neřekla...
Jako fakt... Čekala bych od Cullenů trochu lepší přístup, ale zjevně jsou všichni tak ztrhaní Ailenovou smrtí, že musejí v baráku mít stále nějakého fakana (za ten výraz se omlouvám, nemyslím to zle).
Renesmé a Jacob jsou svině nejhorší a Elle se ani nedivím v jejím rozhodnutí, i když, abych pravdu přiznala.. Vyrazilo mi to zprvu dech. Ale co má ta holka dělat? Ty kreténi... Já už nemám slov. Jsem zase šíleně rozčílená ale už to nejde dávat do slov...
Kikuš, chci další kapitolu... HNED! Ba ne... Chci kapitolu co nejdřív. Takže... Už mlčím... Až napíšeš, tak napíšeš...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!