Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pushinka - 2. kapitola

01.03.2012 (18:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2010×

Zpívala jsem mé malé berušce ukolébavku a sledovala, jak se jí pomalinku zavírají očka. Byla tak moc krásná, a tak moc se podobala svému otci, až mi to vhánělo slzy do očí. Jenže to nebylo nic oproti tomu, co mi udělali oni. Neodpustím jim, že mi odepřeli zkušenost, na kterou jsem se tak těšila. Zkušenost, při které bych si vytvořila ještě intimnější city k mé malé holčičce – kojení.

Ležela jsem na lůžku a čekala, až mi donesou Kaiu, ale stále se na něco vymlouvali. Jednou spala, podruhé jsem spala já, poté jsem nebyla dost silná… Štvalo mě to, ale ještě stále jsem se nedokázala moc dlouho udržet na nohou, abych se ji vydala hledat.

„Chci ji a je mi jedno, že spí!“ rozkřičela jsem se. Vyděšený pár očí na mě upřel pozornost a srdce se mi roztlouklo neuvěřitelnou rychlostí.

„C-co je s mojí dcerkou?“ vzlykla jsem.

„Uklidněte se, Ello. Kaia je v pořádku,“ snažil se mě uklidnit, ale moc se mu to nepovedlo.

„Už to jsou dva dny! Chci ji vidět!“

Na moje slova reagoval odchodem z místnosti. Vztekle jsem sebou plácla do postele a čekala, až opět někdo vejde do místnosti, a já budu mít další možnost zjistit, co se doopravdy děje.

„Koukej, maličká.“ Mou pozornost upoutal něžný hlas – Ailenova matka.

„Kaio,“ zašeptala jsem dojatě. Byla mnohem krásnější, než jsem si ji pamatovala. Ručičkama mávala sem a tam…

Renesmé ke mně přišla a ukazovala mi Kaiu. Toužebně jsem k ní natahovala ruce, ale ona uhnula.

„Dej mi ji!“ vyštěkla jsem.

„A ještě ji upustíš? Ani nápad!“ Vrátila ji.

„N-neupustím,“ nevěřícně jsem zalapala po dechu. Jak si něco podobného opovažuje říct? Něco tak… odporného!

„A jak to můžeš vědět? Je to tvé první dítě.“ Výsměch byl jasně slyšet z jejího hlasu, stejně jako nadřazenost.

„No a co? To, že ty jsi Ailena odkopla při první příležitosti neznamená, že já budu stejně špatná matka, jako jsi ty!“ okřikla jsem ji, ale bohužel moc nahlas. Kaia začala křičet, jako když ji na nože berou. Rvalo mi to uši i srdce, a přesto mi to přišlo fascinující. Jak takto malinký tvor dokáže ze sebe dostat něco tak hlasitého?

„Podívej, co jsi udělala, huso hloupá!“ začala se rozčilovat a utěšovala mé dítě.

„Já?! Je to moje dítě! Dej mi ji!“ Bylo mi jedno, že Kaia bude brečet mnohem víc, chtěla jsem ji mít vedle sebe. Dotknout se jí, políbit ji, vyprávět jí o jejím otci…

„A to jako proč? To, že jsi její matka, nic neznamená,“ odfrkla. Němě jsem otevírala pusu dokořán a zase zpět. Co tím chtěla naznačit? Ch-chce mi ji snad vzít?

„Potřebuje mě, potřebuje mé mateřské mléko,“ šeptala jsem zlomeně.

„Nepotřebuje. To si opravdu myslíš, že celé dva dny byla bez jídla? Naivko.“ Její slova mě zlomila. Nedokázala jsem udržet slzy na uzdě a opět jsem se rozbrečela.

Kéž bys to viděl, Ailene, a pomohl mi, pomyslela jsem si. Kéž bych na to všechno nebyla sama.

„Ahoj, Ello.“ Do místnosti vešla Esmé a usmála se zvláštním, bojácným úsměvem.

„Já ji odnesu do postýlky.“

„Ne, chci ji mít u sebe,“ odmítla jsem.

„Ale… Ale tam to pro ni bude pohodlnější,“ snažila se, ale marně. Už jim neskočím na jejich slova. Už nikomu z nich neuvěřím ani nos mezi očima.

„Pohodlnější než u své matky? Pochybuji, takže – ahoj.“ Dál už jsem jí nevěnovala žádnou pozornost. Přála jsem si, aby už uběhla doba šesti týdnů. Doba, po kterou tu musím zůstat. Ailen se v těchto týdnech poprvé proměnil, takže bylo jisté riziko, že Kaia taky. Nemohla jsem ji vzít k nám a čekat, jestli se stane něco nadpřirozeného nebo ne.

O dva týdny později

Bylo neuvěřitelné, jak rychle rostla. Byly jí tři týdny a vypadala, jako by jí bylo půl roku. Cullenovi tvrdili, že její růst je podobný poloupírovi a že až vyroste, zastaví se. Děsilo mě, že za pár měsíců bude stejně velká jako já. Přijdu o všechny ty radosti a starosti, které děti způsobují. Vždyť si ji skoro vůbec neužiji!

„Ahoj!“ vykřikl Jacob nastejno s Renesmé. Oba dva se vřítili do místnosti a začali na ni mluvit, cpát jí různé hračky… Chovali se, jako kdybych tady nebyla já, její matka. Jako kdyby oni byli její rodiče.

„Na shledanou,“ pokusila jsem se jim naznačit, že mají odejít.

„Ty odcházíš? Ale to nemusíš… Stačí, když se přestěhuješ do kouta, abychom měli víc místa,“ řekl Jacob. Vztek ve mně opět vzrostl, stejně jako poslední týdny. Vůbec je nezajímalo, že jsem nechtěla, aby se k mé dceři přiblížili. Využívali chvilek, kdy jsem potřebovala do koupelny, jíst… Prostě kdy to bylo možné, nebo se do místnosti vřítili a nešli vyhodit. Jako odporné pijavice.

„Vy máte odejít,“ odpověděla jsem mu.

„A ty nás nemáš co vyhazovat z naší vily. Jestli se ti tu nelíbí, můžeš jít.“ Renesmé mě bez jediného pohledu vyhodila. Měla jsem sto chutí sbalit mně i malé naše věci a odejít. A proč ne?

„Fajn, tak my tedy půjdeme,“ odfrkla jsem a vstala. Popadla jsem svou, skoro prázdnou, ale přesto nevybalenou cestovní tašku, naházela do ní nějaké dětské oblečení, hračky, které měla ráda, a do ruky popadla teplé oblečení, které jí obléknu, aby nenastydla.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vyjekla ta zatracená čarodějnice.

„Právě jsme byly vyhozeny, takže jdeme domů.“ Nevšímala jsem si jejich vyděšených výrazů.

„Ty jsi byla vyhozená!“ rozčilovala se.

„Kaia tu zůstane! Nemůžeš mi ji vzít!“ ječela na mě a tím moje malé zlatíčko rozbrečela.

„Nebuď směšná. Je to moje dítě. Jestli chceš svoje, řekni si tomuhle,“ ukazovala jsem na indiána.

„Vlastně, nedal už ti jedno? No jasně! Ty jsi vlastně dopomohla k jeho smrti… Promiň, nechtěla jsem ti to připomínat,“ zazubila jsem se na ni, popadla Kaiu, cestovní tašku a vydala jsem se pryč.

Chlupáček - 1. kapitola 

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pushinka - 2. kapitola: