Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční záře 2. kapitola

22.05.2009 (09:00) • Aniska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1401×

2. Noční můra

Ležela jsem na posteli, byla krásná, taková jako bývá v luxusních pálacích. Z ebenového dřeva a měla nádherné červené nebesa. Z takovou starožitnost by dal každý sběratel jmění. Přesto bych raději ležela někde na zemi a dívala se na oblohu. Měsíc byl skoro v úplňku a to byla ta nejkrásnější doba. Vyrazila jsem k oknu a stáhla rolety - moje pokoje byly jediné místnosti, kde okna nebyly plně zabedněné. Otevřela jsem tedy okno a nadechla se čerstvého vzduchu. Jak jsem říkala. Noc byla tak krásná až to bolelo. Tisíce hvězd posázených vedle sebe. A to nejkrásnější? Samozřejmě měsíc. Lidské oči by ani nepostřehly ten kousek, který zbýval do úplňku. Zalitovala jsem, že nemám balkón.

Stála jsem u okna velice dlouho. Bylo to tak příjemné, že bych tam byla věčnost. Žádné starosti, žádné rozhodovaní. Jen ten nádherný pocit.

Noc mi připomínala maminku.

Milovala jsem noc. Kdybych mohla prostě bych se jí nikdy nevzdala. Jenže, teď to bylo jiné. Noc pro mě už neznamenala volnost, ale vězení.

Cítila jsem jak mi po tvářích stéká jediná slza smutku. Bylo to tak silné, že vánek, který mi před chvílí čechral vlasy, najednou ustal. I moje podoba se začala měnit. Vlasy se mi vyrovnaly a pomalu se zesvětlovaly, až byly úplně bílé. Moje oční panenky, ztrácely mou obvyklou modř a také zbělaly tak, že to vypadalo, jako že žádné nemám.

Ticho bylo velice tíživé. Ještě víc prohlubovalo mou depresivní náladu. Prudce jsem zavřela okno a zatáhla rolety. Všechny podivné změny se vrátily zpátky do původního stavu. Přešla jsem znovu k posteli a opět si lehla. Pak mě něco napadlo. Posadila jsme se a rukama zašmátrala v nočním stolku. Našla jsem to co jsem hledala. Maličký ipod naplněný mými nejoblíbenějšími písničkami. Chvíli jsem jím projela, než jsem našla, co jsem hledala. Poslední dobou jsem preferovala skladby Linkin Park. Dala jsem si sluchátka do uší a pustila si dvě jejich straší alba. Hybrid Theory a Meteora. Do ticha ze rozlehly tóny prvního singlu. Lehla jsem si, zavřela oči a zaposlouchala se.

Nevím jak dlouho jsem si tam jen tak lebedila, ale nakonec se mi nějakým prapodivným způsobem podařilo usnout. Jako poloupír, jsem potřebovala spát, ale ne tak často, jako lidé. Stačilo mi to tak jednou do týdne. Ale pokut jsem si dobře pamatovala, naposledy jsem spala před dvěmi dny. Nemohla jsem být unavená, ale stalo se…

Zdál se mi sen…

Začínalo to jako každé normální ráno. Vyšla jsem ven, ještě než před dům stačili dopadnout první paprsky slunce a zamířila jsem si to rovnou do lesa. Bylo krásné, čisté ráno – po dešti. Bylo to cítit ve vzduchu a mokrá tráva mi promáčela boty. Nevadilo mi to, nemohla jsem nachladnout.

Užívala jsem si to. Bylo zvláštní, jakou radost ve mně pokaždé vzbuzovala ta svoboda. Přála jsem si nikdy se nevrátit do toho domu, chtěla jsem zůstat jen já a příroda.

Nedívala jsem se kudy běžím. Šla jsem tak mě táhly nohy. Nosem jsem vsála vzduch a ucítila všechny vůně lesa. Bylo zvášní, jak moc byly po dešti zesílené. Z dálky ke mě přivanul příjemný pach. Puma, nejspíš. Nechala jsem jí tak. Na lovení jsem měla ještě dost času později.

Prostě jsem jen běžela. Utíkala jsem dlouho, nebo mi to tak alespoň připadalo. Doběhla jsem až k malinkaté mýtince. Byla nádherná, taková ta kouzelná uprostřed všech těch stromů. Dokonce tam rostly jahody. Jedna byla obzvlášť červená a vypadala velice šťavnatě. Kdybych byla člověk, neodolala bych. Lehla jsem si do trávy a přitom dávala velký pozor na to abych nějakou jahodu nerozmačkala. Koukala jsem jen tak na oblohu a broukala si.

Najednou – zčistajasna – všechno zčernalo. Ne tak jako když přijde noc. Tohle bylo jiné, neviděla jsem ani na krok, ale přitom jsem měla zrak velice ostrý. Byla tma a ze mě jakoby se vytratilo všechno štěstí, které mě ještě před chvíli tak pohlcovalo. Bylo mi jako by mi vzali mého nejbližšího člověka, nebo nějaký důležitý orgán k bytí.

Bylo to dost zlé a já měla opravdový strach. Zažili jste někdy ten pocit kdy se strašně bojíte, ale vlastně ne o sebe, nýbrž o někoho ze svých nejbližších? Jako by jste ho měli ztratit navěky? Nikdy ho znovu neuvidět? Pokud ano, tak jistě víte jak jsem se cítila. Pokud ne… Nejspíš si to ani nedovedete představit.

Celý svět se zastavil a já neměla dost kyslíku k dýchaní.

Pak jsem to uviděla. Tu postavu v šedé kápi přes obličej. Osoba měla kolem sebe podivnou mlhu a jakoby ze sebe vydávala zvláštní, tlumené světlo.

Ztuhla jsem, nebyla jsem s to se pohnout. Bylo to jakoby mě někdo přikoval k zemi. Samým napětím a strachem jsem ani nedýchala.

Postava se zatím taky nepohnula. Člověk by řekl, že je to nastrčený panák. Samozřejmě, je tu menší problém. Já nejsem člověk. Vlastně ano, z poloviny. Ale ta má druhá polovina věděla docela jistě, že přede mnou stojí živá bytost. A většinou je dobré mou upíří polovičku poslouchat. Nikdy se neplete.

Nevydržela jsem nedýchat dlouho. Jen co jsem do sebe vtáhla první vzduch, ucítila jsem otřesný pach. Chtěla jsem se zašklebit, ale měla jsem dost rozumu a sebeovládání, abych se o to nepokoušela. Vzduch byl cítit krví, zatuchlinou a nepříjemně mi dráždil nos. Byl to pach smrti.

Pak se postava obrátila směrem ke mně a tiše promluvila, skřípavým a vlastně nejnepříjemnějším hlasem vůbec. Vstávaly mi z toho chlupy v zátylku.

„Musíš to udělat, musíš říct ano. Je to nutné, udělej to.“ I přes tu příšernou proměnu, jsme v tom poznala velice známý hlas. Hlas mé matky…

…Pak jsem se probudila. Nenásledoval žádný křik, žádné slzy, ale zbyla ve mně prázdnota. Tak jasná, tak definovaná, že by se dala krájet. Byl to nejhorší sen, jaký jasem kdy v životě měla.

Bylo zvášní, jak takový obyčejný, bezvýznamný sen dokázal rozhodit tak silného tvora, jako jsem já. Bylo to nelogické, ale přesto… Přesto se tak stalo.

Nehroší na tom byl ten hlas. To zjištění. Moje matka, jako takový odporný tvor? Jaké zvášní mozkové posuny vyvolaly tak nepříjemnou podívanou?

Nevěděla jsem, nechápala jsem.

Kdyby moje matka ještě žila, mohlo by být všechno v pořádku. Mohla bych žít s ní a radovat se s každého dne. Neměla bych žádný nárok na trůn a žila bych si podle sebe. Tahle barabizna, by byla mým opravdovým domovem, nikoli vězením.

Ale osud chtěl jinak. Vlkodlaci měli svoje plány. Už je to skoro 400 let, mohla bych si zvyknout, ale nešlo to. Ztratila jsem jí a byla jsem tehdy ještě dítě. Oni mi ji vzali. Rozvzlykala jsem se. Zase.

Zatraceně, pomyslela jsem si po chvilce, Co to dělám? Měla bych se sebrat, slzy mi nepomůžou. Nejsem přece z cukru, ne? Na to jsem vstala z postele a trhnutí v uších mi připomnělo, že mám na sobě ještě sluchátka. Žádná hudba už nehrála a tak jsem si toho zpočátku nevšimla. Teď však přišel čas ho zastrčit zpátky do šuplíku. Podívala jsem se na stěnu z okny a světlo slabě vycházející přes rolety mě ujistilo, že už je den.

Vzdychla jsem.

Ať tak nebo tak, jsem zjistila, že musím nabídku od Konstantina přijmout. Měla jsem docela slušnou šanci pomstít se vlkodlakům za smrt mojí matky. A navíc, si konečně něco užiju. Kdy naposled jsem vytáhla paty z domu, aniž by nebyl den? Hodně, hodně dávno. Navíc jsem někde v sobě měla pocit, že musím úkol přijmout, že je mi to určeno. Jistě, neslo to veliké riziko. Jestli vlkodlaci zjistí, kdo jsem, nemám absolutně žádnou šanci. Jsem mrtvá. Možná, že cvičit svoje dovednosti, by nebylo až takové mrhaní času. Rozhodně menší, než to co jsem dělala doposud. Ale k čemu by mi to bylo dobré?

I když vlastně spustit hustou mlhu, když mě budou pronásledovat, nebo zcela změnit podobu, není až tak k ničemu. Zalitovala jsem, že mě nenapadlo dřív, že by se mi to mohlo hodit. Ale co už. Budu se snažit cvičit teď.

Mé rozhodnutí už bylo jasné.

Chtěla jsem zničit vlkodlaky a to jakýmkoli možným způsobem. Klidně i za tu cenu, že ze sebe budu muset udělat chudáčka a svést jejich Alfu.

Nebylo to poctivé, ale oni taky nebojovali fér.

Vyšla jsem z pokoje, celá šťastná, že brzy pomstím matku.

Autor: Aniska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční záře 2. kapitola: