Tady je první kapitolka Půlnoční záře. Doufám, že si ji užijete a napíšete mi komentíky. Budu ráda za každý, klidně i kritiku, ať vím co mám zlepšit. Díky moc.
19.05.2009 (21:00) • Aniska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1584×
1. Úkol
Běžela jsem lesem. Vnímala jsem čistý, nezkažený vzduch kolem mě, který byl vzhledem k mé rychlosti prudký a studený. Ne, že by mi to vadilo. Každý list a malá větvička pode mnou, skoro nezaznamenala můj pohyb. Malá zvířata na stromech přede mnou prchala do kmenu, ale než se stačili pohnout byla jsem daleko za nimi. Jejich pach mi nebyl příliš příjemný, ale do lesa prostě patřil. Zvedla jsem hlavu. Slunce už se pomalu přibližovalo k západu, ale ještě jsem měla trochu času. Les se zdál najednou o něco temnější, než před chvilkou. Pak jsem zavětřila jinou, novou vůni, daleko lákavější, přesto ne lidskou. Přicházela od jihu a tak jsem prudce změnila svůj směr. Lovila jsem. Přidala jsem na rychlosti a nosem si vychutnávala tu vůni.
Netrvalo to moc dlouho, než se přede mnou objevila moje kořist. Docela dobře krmený medvěd. Zpomalila jsem, neměla jsem proč spěchat. Pomalu jsem se přibližovala ke své kořisti a v ústech se mi začal hromadit smrtonosný jed. Medvěd zavětřil mou vůni a silně zaburácel.
Tak on se chtěl prát? No, dobře. Stejně nemá žádnou naději. Byla jsem sice zastáncem hesla „S jídlem se nehraje“, ale dnes jsem měla podivnou náladu a není zase tak špatné se čas od času pobavit.
Medvěd běžel proti mně, zbývaly sekundy, než se střetneme. Už napřahoval mohutnou tlapu k úderu a prudce švihnul, ale já už tam nestála. Zdál se zmatený. Zasmála jsem se za jeho zády. Prudce se otočil, připraven k dalšímu útoku. Prohnula jsem se a s úšklebkem na rtech jsem po něm skočila. Zasadila jsem mu ránu do hrudi a on odletěl pět metrů ode mě. Když spadnul na zem, ozvalo se zapraskání kostí. Můj harmonický smích se rozlehl lesem. Nebyla jsem až tak k ničemu.
Tohle ovšem byl ubohý medvěd a ne žádný smrtonosný vlkodlak. Tohle byla jiná situace. Moje kořist se zdála pouhou mouchou oproti zbraním a chytrosti vlkodlaků. Nemohlo se to srovnávat. Povzdechla jsem si.
Medvěd se statečně postavil, odhodlaný bojovat dál. Jenže já už neměla chuť.
Aniž by si toho moje kořist všimla, zaryla jsem své ostré zuby do jeho hrdla. Medvěd ze sebe vydal poslední bolestný sten. Pila jsem čerstvou krev, dokut nebyl medvěd celý vysátý. Poté jsem mrtvolu odhodila a podívala se na slunce.
Začalo se stmívat a moje volnost skončila.
Vysokou rychlostí jsem si to namířila přímo ke svému domovu. Domovu mého klanu. Do náruče právě se probouzejících upírů.
Tedy ne v pravém slova smyslu, protože upíři nikdy nespí. Jen se skrývají před sluncem, které pro ně znamená smrt. Tedy alespoň pro pravé upíry a ne ty poloviční jako jsem já. A já jsem taková jediná.
Malá myška vykukující z díry se před mým pachem v rychlosti schovala zpátky do svého primitivního domova. Pousmála jsem se. Bylo velice zvášní, že obyčejná zvířata na můj pach reagovala, ale vlkodlaci ne. Na první pohled by mě nepoznali od člověka. A kdybych se snažila, tak ani na ten druhý.
Podívala jsem se na oblohu. Slunce už skoro celé zapadlo. Měla jsem už málo času, zrychlila jsem. Dům naštěstí nebyl daleko.
Po pár minutách se přede mnou začala rýsovat vysoká zeď. Oběhla jsem si jí, abych se dostala k bráně.
Brána byla vysoká, celá ze železa. Věděla jsem, že proti našim skutečným nepřátelům příliš nezmůže, ale byla tu z jiných důvodů. Hlavně proto, aby se odtud drželi lidé dál. A taky z okrasních důvodů.
Zastavila jsem se před bránou a čekala jsem. Po chvilce se z rezavěním začala otvírat. Vkročila jsem dovnitř, připravená podat radě Starších hlášení. Vždycky to byla taková nuda. Za těch čtyři sta let, co začala válka není nic, než jen neustále hlášení. Dělal se mi knedlík v krku, kolik jsem za tu dobu mohla zažít, ale místo toho trčím tady a nic se kolem mě neděje.
Přímo před domem leželi dva silně přikovaní vlkodlaci – jediní otroci co nám zbyli. Jenom mírně zvedli hlavu když jsem procházela.
V domě vládl neobvyklý ruch. Jen co jsem překročila práh už se ke mně začala tlačit malá na krátko ostříhaná černovlasá upírka. Jmenovala se Kate a měla za úkol doručovat vzkazy od Starších.
„Ahoj, Kate,“ pozdravila jsem ji, jakmile se ke mně dostala. „Děje se něco?“
„Ahoj, Gabriel,“ napodobila mě. „Rada s tebou chce mluvit.“
Povzdychla jsem si. „Jako pokaždé,“ řekla jsem znuděně.
„Tentokrát je to jiné. Starší pro tebe mají nějaký úkol.“ Překvapeně jsem zvedla obočí. Já nikdy nedostávala úkoly. Ani jsem o to nestála. Byla jsem mimo tyhle věci. Kate jen pokrčila rameny a odešla jinam. Zmateně jsem se vydala dolů, ke Straším.
Sál nebyl příliš velký, a na vyvýšenině byl jen starožitný, jemně vyřezávaný stůl a devět židlí na kterých seděli zahalené postavy v bílých kápích. Poslední, desátá židle byla prázdná. Měla čestné místo uprostřed a vypadala spíš jako trůn. Jinak bylo v místnosti všechno holé a osvětlené pouze svícny stojícími na krajích u stěn. Všechno dohromady to nedělalo příliš dobrý dojem. Připadali jste si, jako před komisí. Povzdechla jsem si.
„Pojď dál, Gabi a nepostávej jen tak u dveří,“ ozval se přívětivý mužský hlas. Poslechla jsem ho a vyrazila dovnitř. Zavřela jsem za sebou těžké mosazné dveře. Postavy v kápích si začali šeptat, tak tiše, že ani můj ostrý sluch nedokázal rozpoznat jednotlivá slova.
Došla jsem až ke stolu a uklonila se. Někdo se od srdce zasmál. Zvedla jsem hlavu. Byl to Konstantin, nejhlavnější ze všech straších.
„Neukláněj se, má milá,“ řekl. „My bychom se měli klanět tobě Poloupíří princezno,“ – ušklíbla jsem se, ten titul jsem nesnášela – „tvoje má být tady to čestné desáté místo. Ty bys měla vládnout, kdybys začala uplatňovat svůj nárok. Takže, už ti po milionté říkám – neklaň se.“
Jasně, říkal to vždycky. Jenže já věděla jaký ve skutečnosti je. Pod maskou dobráka se skrýval mocichtivý zloděj. A co se týká mého nároku – nechtěla jsem být součástí těch intrik. I když jsem teď byla pouze nadbytečný voják, jehož služby ani nevyužívají, bylo to stokrát lepší než se posadit vedle nich a hrát si na boha. Navíc se mě prozatím Konstantin nepokouší zabít a já jsem věděla jak by to dopadlo, kdyby se o to začal snažit. Pro mě určitě ne, příliš dobře.
Nakonec jsem to vzdala s úklonu se postavila rovně.
„Podej hlášení, Gabriel,“ zvolala další ze Starších, jejichž slova měly váhu. Podle mě to byla jako jedna z mála nezkažená mocí.
Nadechla jsem se. „Dnes se nic neobvyklého nestalo. Po vlkodlacích ani stopy,“ odvykládala jsem stručně. Straší přikývli.
„Žádné jiné zprávy?“ zeptal se Konstantin. Zavrtěla jsem hlavou. „Dobrá tedy,“ dodal.
„Gabriel, máme pro tebe jistý úkol,“ začal po chvíli. Zpozorněla jsem. „Jsi jediná kdo to dokáže.“
„To jde mimo mě,“ odporovala jsem rozmrzele.
Zahalené postavy se zamračili. „Samozřejmě, že jej můžeš odmítnout. Ale poslechni si ho první, prosím,“ prosil Konstantin.
„Dobrá,“ souhlasila jsem nakonec.
„Tak tedy,“ začala další ženská postava. Obličej měla schovaný za kápí. „Jistě víš, že největším problémem nejsou samotní vlkodlaci, ale to, že nemůžeme předvídat jejich útoky. Nemají žádnou pevnou strategii - pouze moment překvapení. Přesto nás kvůli tomu ubývá. Jejich jediným zdrojem moci je Alfa. Neboli jejich vůdce. A ty máš za úkol ho zničit.“
Vyděšeně jsem na ně zírala. „Ale… Jak?“ dostala jsem ze sebe nakonec. Věděla jsem, že těch málo upírů co se dostalo do střetů z jejich vůdcem nepřežilo déle než pár sekund. Jak bych ho potom mohla já?
„Nepodceňuj se tolik, drahá,“ zasmál se Konstantin. „Máš v sobě víc moci než tušíš.“
Jeho poznámka ve mně vzbudila hněv. Stiskla jsem pěsti. Moje obvykle dlouhé, lehce zvlněné, zlaté vlasy se začaly měnit. Pomalu se jejich barva měnila na hnědou až nakonec úplně černou. Jejich sestřih dostal tvar egyptské paruky. Bývalé pomněnkové oči byly tatam. Místo nich jsem měla krvavě rudý pohled.
Také počasí venku se začalo měnit. Z klidné noci plné hvězd a nádherného měsíce, se stala prudká letní bouře.
Dělala jsem to nevědomky. Nebo spíš jen tehdy, když mě něco rozrušilo. Věděla jsem, že kdybych cvičila, mohla bych dosáhnout toho, že mě počasí bude poslouchat na povel a já budu moct když budu chtít, změnit svou podobu. Ale o to jsem nestála. Být ještě víc divná? Díky nechci…
Mojí hlavní schopností – a podle mě jedinou užitečnou - bylo odrážet cizí dary. Byl to takový štít. V radě Straších měl každý takovou schopnost, kterou jsem odrážela. Třeba Konstantin – měl dar vnutit všem okolo svá přání. Nebo Sibana, ta dokázala číst cizí myšlenky (proto nebylo dobré radě Straších lhát). Já jsem byla imunní. Občas opravdu velice užitečné.
S mých myšlenek mě vytrhlo tiché odkašlání.Vzhlédla jsem. Rada se zdála ohromená. I když mě to stálo veliké úsilí, snažila jsem se uklidnit.
Po chvilce námahy se všechno vrátilo k normálu. Já vypadala stejně jako dřív a venku už byla zase vidět obloha.
„Tak jak to mám udělat?“ zeptala jsem se znovu, snažíc se vyhnout otázkám k incidentu. Věděli sice o mé moci, ale málokterý to viděl v přímém přenosu. Jim se to totiž, narozdíl ode mě, zdálo fascinující.
„No neříkal jsem to, kdybys chvíli cvičila Gab-,“ začal Konstantin.
„Od toho tu nejsme,“ utnula ho upírka, která se mi snažila objasnit úkol. „Gabriel, ty ho musíš svést.“ Spadla mi brada. Cože to po mě chtěli? Já jsem snad špatně slyšela! To prostě… Nemůžou! Však oni ví, jak vlkodlaky nenávidím! Nevěřícně jsem si prohlédla všech devět Starších. Jejich tváře byly kamenné. Měla jsem co dělat ať se věci kolem mě zase nezačnou měnit.
„Víme Gabriel, jaké to pro tebe bude, ale prosíme tě. Jsi naše jediná naděje! Jen tebe neobjeví,“ prosila mě ta upírka.
„Musím,“ Nadechla jsem se, „musím si to rozmyslet,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Starší přikývli.
„Dáme ti tolik času kolik budeš potřebovat, Gabi,“ prohlásil Konstantin. „Jestli to nakonec přijmeš, dostaneš bližší informace.“ Taky jsem přikývla, rychle – tak aby nikdo nestačil nic namítat – se uklonila a odkráčela ze sálu. Čekala mě dlouhá noc. Musela jsem si všechno promyslet a nevěděla jsem kolik času budu potřebovat.
Při cestě do svých pokojů jsem potkala Kate. Jak příhodné.
„Kate,“ zavolala jsem na ni.
„Ano Gabriel?“
„Ať mě dneska nikdo neruší, vyřiď to Jane,“ přikázala jsem. Přikývla a rychle odkráčela.
Autor: Aniska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Půlnoční záře 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!