Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční úsvit - 3. kapitola

23.12.2012 (12:45) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1184×

3. kapitola: Znovuzrození

Ten oheň mě propaloval skrz naskrz, nevynechal ani milimetr z mého těla. Spaloval jeho každou buňku. Jako kdyby se mi vysmíval, jako kdyby tohle celé bylo potrestání. Za co?
Marně jsem hledala ve své zraněné mysli; ani v té nejvyšší bolesti, kterou jsem prožívala, jsem si nedokázala vybavit jedinou vzpomínku. Ale musela jsem udělat něco hrozného.

Něco moc špatného… Pokud tohle byl trest za mé provinění.

Trpěla jsem opravdu dlouho.

Neměla jsem ani ponětí o čase, ale připadalo mi to jako celá desetiletí. A smrt stále nepřicházela. Chtěla jsem křičet bolestí, ale zapomněla jsem, jak se to dělá.

Prosila jsem Boha o odpuštění, prosila jsem ho o ránu z milosti.

Pokoušela jsem se vstát a utéct od té bolesti, ale nepohnula jsem jediným svalem.

Byla jsem slepá, neviděla jsem nic jen žhnoucí tmu, i když jsem měla oči rozevřené dokořán.

Celé mé tělo se chvělo a hlavou mi duněly zběsilé údery mého srdce.

Stačilo by, aby se má bolest zvětšila, třeba jen o malinkatý kousek… Byla jsem si jistá, že by se mé tělo rozpadlo na prach. Věděla jsem to, víc by nedokázalo unést. Ani o kapku víc.

Bylo neuvěřitelné, že se neroztříštilo pod tíhou téhle bolesti a to trvala tak dlouho…

Věděla jsem, že každá vteřina s bolestí vypadá jako hodina. Snažila jsem si spočítat…
Rok. Určitě nejméně rok už ležím v téhle příšerné bolesti. Jak dlouho to může ještě trvat?

Oheň se rozžhavil a zaútočil na jedno určité místo. Na mé srdce.

Jako kdyby ho svým rychlým tepáním přivábilo, začal ho pohlcovat. Mé srdce prohrávalo.

Tlouklo tak rychle, že mi to připadalo až nemožné, a pokoušelo se bojovat.

Zpomalovalo s každou vteřinou. A pak se ozval poslední, velmi tichý úder.

A pak nic.

V tu chvíli bolest zmizela, tak rychle, jako když sfouknete svíčku.

Nemohla jsem tomu uvěřit, jako kdyby nikdy neexistovala. Žár taky zmizel, na mém těle nezbyl ani závan nějaké horkosti. Poprvé po té hrozivě dlouhé době jsem si uvědomila sama sebe.

Ale… jak to? Mé srdce vypovědělo službu, měla bych být mrtvá.

Byla tohle smrt?

Ostrost mého sluchu mě zasáhla jako první.

Slyšela jsem letmé doteky kapek deště, které dopadaly na okenní tabulku. Venku mrholilo.

Ten zvuk byl tak ostrý, tak hlasitý… nechápala jsem. Spolu s tím jsem si uvědomila další zvuky.

Frenetický tlukot srdce, ale tentokrát nepatřil mě. Musel být někde blízko, ale kde…?

Co znamenal? Bušení doprovázel přerývavý dech a pak jsem slyšela ještě jeden dech, ten byl klidný. Slyšela zpěv ptáků, šumění vody a hučení aut. Jak to bylo možné? Všechny tyhle věci byly přece tak daleko…

Otevřela jsem oči a podívala se nad sebe.

Byla jsem v šoku.

Všechno bylo tak… jasné. Dokonalé.

Můj zrak byl tisíckrát ostřejší a obyčejné věci najednou vypadaly úchvatně.

Na dřevěném stropě nad sebou jsem dokázala spočítat všechny záhyby lét.

Jeho hnědá barva byla sytá a definovaná.

Ve vzduchu jsem viděla malá zrníčka prachu, staly se prostou součástí okolí.

Posadila jsem se, pohybem tak jednoduchým a rychlým, že to popíralo veškerá pravidla reality. Při vzpomínce na to, jak moc namáhavý a bolestivý mi připadal každý nepatrný pohyb při mém pobytu v nemocnici, to bylo neuvěřitelné. 

Zvedla jsem svou dlaň a podívala se na ní. Byla bílá a pružná.

Dokázala jsem rozlišit každou pravidelnou částečku mé zvláštní kůže, každý pravidelný záhyb kloubu. Nebyla na ní žádná nerovnost.

Sáhla jsem si na čelo, tam nad levým obočím, ještě před nedávnem zela hluboká rána.

Nyní jsem přejela po hladkém povrchu bez jediné známky nedokonalosti.

Přejela jsem pokoj pohledem rychleji, než jsem pokládala za možné.

Věděla jsem, že v něm nikdo není, díky mému novému sluchu. Stejně tak, jako jsem věděla, že ve vedlejší místnosti jsou dvě… bytosti. Jedna neobyčejně klidná a druhá rozrušená.

Postavila jsem se na nohy s pocitem, že nevážím ani tolik jako smítko prachu.

Bylo to neskutečné. Mohla jsem se pohybovat bez toho, abych vydala sebemenší zvuk.

Opatrně jsem přešla po dřevěných parketách, bosýma nohama ochutnávajíc jejich povrch.

Všimla jsem si, že mám na sobě volné bílé šaty. Dokonale opisovaly křivky mého těla a byly jemnější než samet.

V pokoji nebylo nic zajímavého k probádávání; obsahoval jen postel, ze které jsem vstala, a velkou almaru, a tak jsem se rozhodla k dalšímu kroku.
Přešla jsem k pootevřeným dveřím docela neslyšně. Užuž jsem je chtěla otevřít a vejít do další místnosti, ale v tu chvíli jsem si uvědomila jednu zásadní věc.

Já nedýchám. Nedýchala jsem od té doby, co mě opustila bolest. A nevadilo mi to…

Projel mnou lehký záchvěv paniky.

Kdo jsem? Nepotřebuji vzduch, vidím ostřeji než sokol, slyším věci na kilometry vzdálené, pohybuji se rychle a neslyšně, a moje kůže je bílá jako alabastr.

Je tohle nebe nebo peklo?

Věděla jsem, že odpověď nepřijde jen tak sama a tak jsem začala jednat.

Se vší opatrností jsem dveře otevřela dokořán.

Raději jsem se nenadechla, nechtěla jsem žádná další překvapení.

Nahlédla jsem do vedlejší místnosti.

Čekal na mě.

Stál sotva dva metry ode mě a hleděl na mě svýma zlatýma očima.

Bylo dobře, že jsem už od začátku byla bez dechu, protože teď bych ho stejně ztratila.

Už předtím mi připadal nadpřirozeně krásný… dokonalý – bez jediné chybičky!

Ach, jak jsem byla slepá. Jak jsem byla naivní!

Teď pro jeho vzhled už neexistovala slova, později budu muset nějaká vymyslet.

Krásný bylo tak nevýstižné, dokonalý téměř urážlivé…

Fascinace mě přimrazila na místě a já měla dojem, že tam budu muset zůstat už navždy.

Protože tenhle pohled nikdy nerozdýchám…

„Maybelline,“ oslovil mě opatrně. Jeho hladký, jemný hlas zněl jasněji než předtím.

„Pane…“ To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat.

Pořád jsem nebyla odhodlaná se nadechnout, tak jsem raději zase zavřela pusu.

„Prosím, říkej mi Carlisle,“ požádal mě jemně.

Byla jsem proti tomu. Protože rozdíl mezi námi byl tak velký, jak jen mohl být, a on si zasloužil vyjádření alespoň nějaké úcty, při autoritě, kterou měl. Ale požádal mě o to.

A jeho přání mi byla vždy rozkazem…

A pak tu byla ještě jedna věc. Při pohledu na něj, do jeho temně zlatých duhovek, už jsem znala odpověď.

„Tohle je nebe,“ vydechla jsem jistojistě.

To znamená, že jsem prošla očistcem, byla jsem potrestána za všechny své hříchy a teď strávím věčnost v jeho kouzelné přítomnosti. Když jsem trpěla, myslela jsem si, že nic nestojí za tu hroznou bolest. Mýlila jsem se.

Carlisle se smutně usmál a mírně zavrtěl hlavou.

„Ani zdaleka, Maybelline…“

Nelíbilo se mi to, co mu zračilo ve tváři. Jako kdyby bojoval s nějakou vnitřní nejistotou a počátky provinilosti. Neměla jsem ani tušení, co mu dělalo takové starosti. Ale věděla jsem, že neexistuje žádný důvod, aby se anděl jako on musel trápit.

Mé tělo se automaticky pohnulo vpřed, ovšem příliš rychle.

Během setiny vteřiny jsem stála před doktorem Cullenem, naprosto zaskočená svou rychlostí.

Zastavila jsem ruku, kterou jsem se ho chtěla dotknout, v polovině pohybu a zmateně mrkala do prostoru. Už jsem si netroufla pohnout se byť o milimetr, jak je tohle možné?

Carlisle si mě opatrně prohlížel; vyděsila jsem ho? Když však viděl zmatek v mé tváři, jeho rysy změkly. Pomalým pohybem zachytil mou ruku ve vzduchu a jemně jí schoval do svých dlaní.

„Všechno je v pořádku,“ chlácholil mě tiše. „Takhle to má být.“

Ani na malý moment mě nenapadlo mu nevěřit. Najednou jsem byla klidná, klidnější než kdy jindy. Věci, které se kolem mě míhaly, tak nové a neskutečné, už mě neděsily. Protože řekl, že je to tak v pořádku a já mu věřila.

Zadívala jsem se na naše spojené ruce. Jeho dotyk mi vždycky připadal studený, chladný a v dobách mých nejhorších horeček neuvěřitelně osvobozující. Ale teď nechladil, ani nehřál.

Bylo to, jako kdyby jeho dlaň měla naprosto stejnou teplotu, jako ta má.

Jeho bílá kůže na té mé vždycky zářila. Jenže teď měly naše ruce úplně stejnou barvu.

Všiml si mého překvapeného pohledu a pomalu couvl, společně semnou.

Jemně mě stiskl a natočil doprava, přímo před velké orámované zrcadlo.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Bylo mnohem pravděpodobnější, že ta odrážející se žena je obraz a dokonce jsem tomu chvilku věřila. Ovšem to by vedle té neuvěřitelné bytosti nemohla stát Carlisleova dokonalost.

Byla… krásná.

Uvědomovala jsem si, že jsem to já, ale zatím jsem o tom nedokázala tak přemýšlet.

Přišlo mi navýsost nevhodné přirovnávat se k té dokonalé osobě v zrcadle.

Z její… z mé tváře čišel půvab a každý záhyb nedovoloval ani maličkou nerovnost.

Má bílá kůže přecházela s mými vlasy do divokého kontrastu. Moje vlasy už totiž nebyly černé. Ne, černá nevystihovala jejich barvu, černá byla tmavé vybledlé nic…

Moje vlasy zářily jako nejtemnější noc. Přímo žhnuly černí a leskem, a v pravidelných hustých lánech mi spadaly až do půlky zad. Tak krásně vykrojené rty bych nikdy nedokázala nakreslit. Dokonale symetrický nos, pravidelné tenké obočí, oči orámované tisícem řas…

Moje oči.

Při pohledu do nich se rozšířily šokem.

Modř byla pryč, nikdy neexistovala. Na jejím místě byla ostrá červeň.

Mé oči zářily do šera místnosti jako krev.

Zajišťovali dokonalý kontrast mé bytosti, ve třech jednoduchých barvách.

Bílá, černá a červená.

Myšlenka na ty děsivé oči zmizela hned, jak jsem si uvědomila neuvěřitelnou podobnost mezi mnou a Carlislem. Už mezi námi nezela bezedná propast, přesto má fascinace jeho zjevem ani trochu nepolevila. Ale byli jsme si podobní… Proč jsme si byli podobní? 

Z druhé strany místnosti se ozvalo tiché zasténaní a já za ním okamžitě otočila hlavu.

Věděla jsem, že tam někdo je – už od samého začátku jsem slyšela jeho rychlý dech.

Ovšem byla jsem tak fascinovaná Carlislem, že mě ani nenapadlo odtrhnout od něj pohled.

Ale jakmile jsem se otočila, věděla jsem, že od tohoto výjevu také dlouho neodvrátím svou tvář.

Protože tam ležel. Kůži stejně bílou, jakou jsem měla já, a jeho rusé vlasy házely ještě bronzovější odstíny než předtím. Edward.

Carlisle se k němu přemístil, stejně rychle jako já předtím k němu.

Bylo to zvláštní, protože jsem věděla, že se pohybuje nadlidsky, ale nečinilo mi problém jeho pohyb sledovat. Naklonil se nad jeho mělce dýchající tělo, a když jsem se zaposlouchala pozorněji, neslyšela jsem žádný tlukot srdce. Zastavilo se, stejně jako to mé.

„Ne,“ řekl zničehonic Edward, hlasem zvučným a sametovým, naprosto odlišným od toho, kterým na mě mluvil v nemocnici.

Carlisle se zatvářil zmateně, ale neřekl nic.

„Ale ano,“ povídal Edward trochu vyčítavě, přes čelo postele jsem neviděla, že otevřel oči.

„Ptal jste se přece, jestli…“ Věta vyzněla do ztracena.

Nevěděla jsem, co se děje. Ale tak nějak mi nemohla ujít podobnost mezi mnou a Edwardem.

I on před malou chvílí ještě lapal po dechu a svíjel se v bolesti, a nyní byl docela klidný a v hrudi mu panovalo mrtvé ticho. Přesto žil.

Pokud to bylo stejné, musel být i on teď zcela uchvácen ostrým zrakem a dokonalým sluchem.

„Slyšíš, co si myslím?“ zeptal se Carlisle užasle.

Překvapeně jsem zamrkala, i když jsem to nepotřebovala – jen lidský zvyk.
Na druhou stranu… neuvěřitelná rychlost, nadpozemský zrak, rudé oči…

Čtení myšlenek – proč ne?

„Myslím, že ano,“ odpověděl Edward nejistě a vyšvihl se do sedu, pohled upřený na své bělostné ruce. „Co se to děje…?“

Moje oči se, jako už poněkolikáté od té krátké doby, co jsem se probrala, rozšířily šokem.

Byl to Edward, určitě byl. Krásnější a bez jakékoliv nerovnosti, stejně jako já.

Ale jeho zelené oči zmizely, byly pryč! V očích mu hrála stejná červeň jako mě.

Bůhví proč mě změna barvy jeho očí zasáhla o tolik víc, než má vlastní.

Edward zvedl oči od svých dlaní a s mikroskopickou přesností je zabodl do těch mých.

I ty jeho se rozšířily překvapením. Zíral na mě, jako na boží zjevení, chvíli neschopen jediného slova. Zůstal strnulý v sedu déle, než bylo pro člověka možné.

„Carlisle, je tohle sen?“ vydechl neuvěřitelně.

„Ne,“ odpověděl mu Carlisle.

„Ale ona…“ namítl Edward dřív, než mohl Carlisle dodat cokoliv dalšího. „A ten… zrak. Slyším šumění řeky, dokonce vím, jak je daleko! To přece není skutečné…!“

„Tohle je realita,“ začal Carlisle opatrně. „Ovšem jiná, než jste znali. Je to ona, Edwarde, jen prošla… proměnou. Stejně jako ty.“

„Proměnou… v co?“ dožadoval se Edward, aniž by ode mne odtrhl oči.

Trvalo přesně dvě vteřiny, než Carlisle odpověděl.

Byly to dvě nejdelší vteřiny mého života. A když pak zazněla odpověď, ta odpověď, kterou jsem už od svého probuzení chtěla znát, nebo mnohem dříve, když jsem Carlislea poprvé spatřila, všechno se změnilo. A nic už nikdy nemělo být stejné.

„V upíra.“ 

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční úsvit - 3. kapitola: