Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pugio per-sentio cor - 6

05.01.2010 (19:15) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2217×

6. kapitola Zpět v domově

Když jsme dojely do Volterry byla noc. Já šla rovnou do svého pokoje. Jane s Heidi byly hned u mě. Skočili mi kolem krku.

„Jsem tak ráda že jsi se vrátila. Bez tebe tu byla nuda.“ Spustila hned Heidi.

„Já jsem taky ráda že jsem zpět. Už jsem tam začala cvokatět a to doslova.“ Vyvalila jsem oči a holky se začaly smát, já se k nim s radostí přidala. Bavily jsme se o všem možném. Holky mě asi v pět nechali abych se upravila. Vzala jsem si čisté věci a zalezla do sprchy. Nechala jsem kapky vody volně dopadat na mou mramorovou kůži. Byl to příjemný pocit být zase doma. Oblékla jsem se a šla zpět do pokoje, vlasy jsem měla zabalené v ručníku. Sedla jsem si ke stolku a začala se činit. Na řasy jsem nanesla řasenku, na víčka kouřový stíny a na rty jemný lesk. Vlasy jsem zakroutila do lokýnek a pár pramenů jsem svázala na temeni. Celkový dojem byl skvělý. Na sobě jsem měla šaty, žluté které se jemnou šňůrkou která začíná mezi prsy svazují za krkem, byly karmínově červené. Slyšelo mi to. Na nohy jsem si obula baleríny. Vyšla jsem z pokoje a šla k otci. Zaťuka jsem na dveře jeho pracovny.

„Pojď dál drahá.“ Vyzval mně.vešla jsem. Byl tam i Carlisle s Edwardem. Ti dva se na mně otočily.

„Ahoj. Chtěla jsem se zeptat jak to bude teď s těmi Rumuny. Už mi to začíná lézt krkem.“ Řekla jsem a posadila se do křesla.

„No já jsem už nad tím přemýšlel. Zatím budeš tady ve Volteře a potom se uvidí.“ Řekl.

„Nehodláš mě držet prosím v hradě. Že ne?!“ ptala jsem se ho a udělala psí oči. On se na mně koukl a svraštil obočí.

„Prosím, prosím, víš že někde zavřená dlouho nevydržím.“ Prosila jsem ho jak malá holka.

„Dobře ale když někam půjdeš budeš neustále pod dohledem.“ Řekl.

„Jasně vždyť víš že se mnou bude Heidi. Díky.“ Skočila jsem mu do klína a dala pusu na tvář. Edward s Carlislem na mně valily oči. Zasmála jsem se a seskočila mu z klína. Šla jsem ke dveřím, ještě jsem mrkla na Edwarda a vyšla ze dveří. Courala jsem se po hradě s dobrou náladou. Narazila jsem na Emmeta v západním křídle, zrovna seděl pod zdí a něčemu se smál jak pominutý. Přišla jsem k němu a koukala se na něj.

„Co si zase vyved?“ ptala jsem se. On se lekl a hned si stoupl na nohy. Já se začala smát.

„Panebože, chodíš jako duch, víš jak jsem se lekl?“ ptal se a snažil se jakoby vydýchávat.

„No trochu strachu by ti prospělo vždycky. Tak co jsi zase vyved?“ ptala jsem se. On se koukl přes roh. Tak jsem se koukla taky. Byl tam Caius a na hlavě měl růžovou barvu s kýblem. Otočila jsem se zase za roh a sjela jsem po zdi ve stejném záchvatu smíchu jako Emmet. Ten se taky začal smát. Po chvilce jsem se postavila a šla dál chodbou. Emmet mě dohnal.

„Kam pak, kam pak princezničko.“ Rýpnul si. Já na něj hodila pohled. Radši mlč nebo se ti něco stane. Naštěstí sklapl. Šli jsme dál. S Emmetem jsme si říkaly vtipy a couraly se po hradě. Když jsme li chodbou okolo královských obrazů Emmet se zastavil zrovna u toho mého.

„Emmete pojď.“ Zaskuhrala jsem.

„Ne, ne chci si ho prohlídnout. Vypadáš na něm zajímavě, tak nebezpečně, tak chladně.“ Koukl se na mně, uhnula jsem pohledem.

„Víš Emmete potom co mně Edward opustil jsem na tom byla bledě. Zhroutila jsem se , měla jsem noční můry, nakonec jsem se rozhodla a vydala do Volterry. Edward mi jednou o nich vyprávěl. Napsala jsem Charliemu dopis a vydala se na cestu. Až tady jsem se dala plně dohromady. začala jsem si užívat života, chodit se bavit, svádět muže. Docela mě to začalo bavit, ale vše se mi zbortilo s vaším příchodem, umím se dobře přetvařovat Emmete, lhát jsem se taky naučila bravurně. Moje schopnosti jsou nepřekonatelné. A teď tohle, Aro mně prohlásí za svou dceru, Rumuni jdou po mně a objevíte se tu vy. Víš Emmete myslím že by bylo lepší aby jste co nejdříve odjeli z Volterry.“ Čekala jsem na jeho odpověď. Mlčel, to bylo poprvé co jsem od něho nic neslyšela.

„Bello to nemůžeš myslet vážně. To nevíš co bylo s Edwardem než jsme tě objevily tady. Byl jak tělo bez duše, nenechej aby byl zase takový, naše rodina bez tebe už není to co bývala, ani Alice nechodila nakupovat, Bello to nám nesmíš udělat.“ Žádal mně. Sklopila jsem pohled.

„Promiň Emmete ale už jsem se rozhodla. Je mi to líto.“ Řekla jsem a odcházela. Emmet tam stál.

Emmet

To co mi Bella řekla jsem nemohl uvěřit, chce abychom odjely. Bella odcházela a já jsem tam stál a tupě na ní zíral. Rozeběhl jsem se k našim pokojům. Když jsem vpadl do společenské místnosti tak všichni nadskočily.

„Co se děje Emmete?“ ptala se Rose a hned byla u mě.

„ Chce abychom odjely.“ Řekl jsem.

„Kdo?“ ptala se Esme nechápavě.

„Bella, chce abychom odjely.“ Řekl jsem už o poznání klidněji.

„Proč?“ ptal se zdrceně Edward.

„Podle toho co mi řekla jsme jí moc ublížily a nechce takové zklamá zažít znovu. Prý se bez nás naučila žít a prý se to všechno zbortilo když jsme se tu objevily mi.“ Sedl jsem si na sedačku. Esme to bylo líto. Všichni byly zdrcení. A nejvíce Edward. Najednou vstal a vyběhl z pokoje, nemusel jsem dlouho přemýšlet abych věděl kam jde.

Edward

Emmet vletěl do místnosti jako střela až Esme nadskočila. Myšlenky mu poletovaly jako neřízené střely. Ale to co mi Emmet řekl potom mě zarazilo. Ona chce abychom odjely? Musel jsem za ní hned jít. Ani nevím jak jsem se objevil před dveřmi jejího pokoje. Vlítnul jsem tam jako střela. Bella seděla v křesle u okna. Ani se neotočila.

„To nemyslíš vážně. Že ne?“ řekl jsem zoufale.

„Promiň Edwarde bude to tak lepší. Ty si půjdeš svou cestou a já svou.“ Řekla ledovým tónem.

„A to co se stalo na tom ostrově pro tebe nic neznamenalo?“ ptal jsem se šeptem. Neodpověděla. Přešel jsem k ní a klekl si před křeslo ve kterém seděla.  Koukala se na svoje ruce. Prstem jsem jí nadzvedl bradu a tím ji donutil aby se mi podívala do očí.

„Znamenalo to pro mě hodně Edwarde ale jinak to nepůjde. Já mám svůj vlastní život a ty zase svůj. Najdi si někoho kdo se k tobě bude hodit a milovat tě tak jak si zasloužíš. Já toho nejsem schopna Edwarde. Nikdy jsem se k tobě nehodila. Odjeď a buď šťastný.“ Nevěřil jsem jejím slovům. To nemůže myslet vážně, že ne? Letmo mě políbila na čelo.

„To nemůžeš myslet vážně že ne? Ty jsi byla a budeš vždy jediná kterou jsem kdy miloval. Tohle mi nedělej prosím.“ Sklonil jsem hlavu naplněnou zoufalstvím. Slyšel jsem povzdech. I přes neustálé nutkání jsem nevzhlédl.

Bella

Edward mi to dělá neustále těší. Povzdechla jsem si. Vstala jsem z křesla a sedla si na postel a schovala hlavu do dlaní. Slyšela jsem kroky a potom jak si ke mně sedl. Přelezl za mně a ovinul ruce kolem mého pasu. Dal mi pusu do vlasů.

„Ty a tvá rodina se tu necítíte dobře. Měli by jste odjet.“ Řekla jsem dál.

„Bello kolikrát ti mám říkat že bez tebe nikam nejedu. Miluji tě a už tě nikdy nenechám samotnou.“ Šeptl mi do ucha. Já jsem se zachvěla.

„Opravdu?“ otočila jsem se na něj. Kývl.

„Přesvědčím tě.“ Políbil mně. Ten polibek byl tak něžný. Dávala jsem do něj všechny pocity co se ve mně nahromadily. Od něžnosti jsme přešli na vášeň. Pomalu jsem začala na Edwarda naklánět až jsem se na něj převalila. Ležela jsem na Edwardovy a plně si užívala to že jsme na sebe nalepení. Sjela jsem mu z rtů na krk. Jemně jsem ho kousala a dráždila. Hlasitě zasténal. Začala jsem mu rozepínat knoflíčky od košile a nepřestávala ho dráždit. Najednou jsem byla pod ním. Přisál se mi na rty a pomalu jako já předtím sjížděl svými rty na můj krk. Jedno rukou jezdil po mé siluetě a druhou držel za zápěstí spojené mé ruce nad hlavou. Už teď jsem věděla že jsem v jeho moci. Mohl si se mnou dělat co chce. Najednou mi roztrhl všechno oblečení co jsem měla na sobě. Byla jsem úplně nahá. On sjel rukou na má ňadra. Laskal je. Hrál si s nimi. Sjel na ně svými rty, moji vzrušením ztuhlou bradavku vzal do úst, kousal a sál. Já jsem se pod jeho doteky chvěla a prohýbala jako luk. Potom svou rukou sjel do mého klína. Vzdychla jsem když se jeho ruka dotkla mého místečka. Nejdříve po něm přejížděl a poté na mě zanořil prst. Příval rozkoše mě nutil zalapat po dechu a prohnout se v zádech. Vzdychala jsem a kroutila se pod jeho doteky. Přivedl mě až k extázi. Zhluboka jsem oddechovala a viděla jsem jeho samolibý úsměv. V nestřeženou chvíli jsem se na něj převalila.

„Teď já.“ Zašeptala jsem. Jedním pohybem jsem mu strhla oblečení jako on mně. z jeho košile po které zbyli jen cáry jsem ho přivázala k čelu postele.

„Zkus je roztrhnout a nepřej si mně.“ začala jsem ho líbat tak jako on mně. Obkroužila jsem jeho bradavku, sténal. Sjela jsem níž přes jeho pupík až k jeho údu. Byl velký, přejela jsem po něm prstem a Edward zalapal po dechu.

„Bello.“ Zasténal. Vyjela jsem zase nahoru a políbila ho. Rukou jsem sjela do jeho klína a uchopila ho do ruky. Dráždila jsem ho. On vzdechal mé jméno. Potom jsem ho vzala do úst. Tím jsem ho přivedla k vrcholu. Vrátila jsem se k němu a políbila ho. Roztrhl pouta a přetočil se nade mně. Zadíval se mi do očí, políbil mně a v nečekaný moment do mě vnikl. On pořád přirážel rychleji a rychleji a já jsem mu pánví vycházela vstříc. Oba dva jsme ve stejnou dobu dosáhli vrcholu. Lehnul si vedle mě a přitáhl si mně na svou hruď. Zhluboka jsme oddechovaly, když jsme se dostatečně uklidnily začal se znovu ptát.

„Pořád chceš abychom odjely?“ jeho hlas byl smutný.

„Promiň Edwarde ale bude to tak lepší.“ Koukla jsem se mu do očí. Byly plné bolesti.

„Když to tak chceš budu tvé přání respektovat. Odjedeme ještě dnes.“ Rychle vstal, pozbíral si věci a odešel.

„Edwarde, Edwarde prosím.“ Žadonila jsem ale on se neotočil.

„Edwarde.“ Zašeptala jsem a zrak upřela na dveře ze kterých odešel. Rozvzlykala jsem se.

Edward

Doufal jsem že jí přesvědčím ale nestalo se. Slyšel jsem jak mě volá, jak žádá, jak prosím. Opřel jsem se o dveře a slyšel vzlyky které se z pokoje ozývaly. Oblékla jsem si kalhoty a košili šel do svého pokoje. Se svěšenou hlavou jsem procházel chodbami. Došel jsem do společenské místnosti kde všichni čekaly.

„Tak co?“ ptal se Emmet. Koukal jsem se dál do zemně.

„Edwarde přesvědčil jsi jí?“ ptala se tentokrát Alice.

„Ne, chce abychom odjely. Já jsem jí řekl že odjedeme ještě dnes. Běžte si zabalit.“ Mluvil jsem tiše. Slyšel jsem povzdechy. Sebral jsem se a začal si balit. Carlisle volal na letiště aby zamluvil letenky, já měl zabaleno za pár chvil. I se zavazadly jsme šli za Arem. Byly jsme před sálem a slyšeli jsme hádku. Byl to Aro a Bella.

„……. proč s to udělala?“ křičel Aro rozzuřeně.

„Neřvi na mně. Já nejsem žádný tvůj poskok a stejnak vím že je chceš přetáhnout k sobě. Ale to ti nedovolím.“ Řvala zpět Bella.

„Taková drzost. Co se opovažuješ. Stejnak se s tím mladým Cullenem jenom zahazuješ.“ Řval na ní. Chtěl jsem tam vlítnout ale zadržela mně Carlislova ruka na mích ramenou.

„Vydáváš se za mého otce ale stejně jím nikdy nebudeš. A víš co? Odcházím teď hned a nikdo mně nezastaví. Nebojím se tě Aro.“ Dveře od sálu se najednou rozrazily a naštvaná, ne rozzuřená Bella z nich vypochodovala. Aro se zvedl z trůnu a došel mezi dveře.

„Však ty se jednou připlazíš. Ještě mě budeš prosit na kolenou abych tě vzal spátky.“ Řekl to se zákeřným úsměvem. Bella se zastavila.

„Tak já ti něco řeknu papínku. Toho se nikdy nedočkáš, klidně se nechám zajmout Rumuny, protože kdybych znovu viděla tu tvojí prdel musela bych jí nakopat.“ Blaženě se usmála, otočila se na podpatku a se vzpřímenou hlavou odcházela pryč. Emmet měl co dělat aby se nerozesmál a většina hradu vlastně taky. Nikdo z nich totiž neměl odvahu říct Arovy o něm co si myslí.  Arova mysl byla plná šoku. Ale když si všimnul nás přešel jako cvaknutím vypínačem na jiný režim

„Omluvte jí. V poslední dobou je nějak přecitlivělá.“ Mávl nad tím rukou. Pak si všiml kufrů.

„Už odjíždíte?“ ptal se i když to věděl.

„Ano, a jak vidím nejsme sami.“ Otočil pohled ke dveřím v nichž zmizela Bella.

„Ano. To je mi líto, myslel jsem že tu zůstanete déle.“ Slizký jako had se na něj dokonale hodilo. Aro se s námi rozloučil a my jsme šli do garáže pro auta. Tam jsme se srazily z Bellou. Měla na sobě kožený kalhoty, bundu a na zádech batoh a v ruce kufr.

„Bello.“ Řekl jsem. Zkoumavě se na nás podívala.

„Alice jedete na letiště?“ ptala se a zrak pořád upírala na mně.

„Jo proč?“ ptala se. To nebyla její obvyklá otázka. Asi nic neviděla.

„Protože to můžete zrušit, pojedete se mnou. Co říkáš na Lamborginy?“ teprve teď se na ní otočila. Hodila jí klíčky.

„Odvezeš mi ho na letiště?“ ptala se.

„Jasně ale v čem pojedeš ty?“ ptala se. Na tváři se jí objevil úsměv.

„Já si vezmu svého broučka.“ Otočila se a odešla někam do tmy. Ani já jsem tam svým zrakem neviděl. Poté se ozvalo předení kočky a Bella před nás vyjela s úžasnou motorkou.

„Tak jedete?“ ptala se nás a nasadila si hensfree, přes to helmu. Rozešli jsme se do aut, v každém zapalování byly klíčky. Já jsem si vzal jako obvykle Volvo, Emmet a Rosalie jely se mnou, Esme s Carlislem si vzaly audi. Alice s Jasprem jeli v Lamborginy, a Bella na motorce. První jel Carlisle s Esme, za ním Bella, pak já a nakonec Alice a Jasper. Najednou mi zazvonil telefon, koukla jsem se na displej a tam bylo neznámé číslo. Zvedl jsem ho.

„Prosím?“ ptal jsem se. Z druhé strany se ozval smích. Byla to Bella, proto to hensfree.

„Odkud máš moje číslo?“ ptal jsem se.

„Tajné zdroje.“ Odpověděla jen.

„Takže Alice.“ Konstatoval jsem. Chvilka váhání.

„Dobře prokoukl jsi to ale já ji slíbila že tě neprásknu, tak mlč.“ Řekla rázně a potom se zachichotala.

„Věřil bys mi že jsem ráda když řeknu že jsem z tý kobky vypadla?“ ptala se mně.

„Ani se ti nedivím, a tak mně napadá jak vznikla ta vaše hádka?“ stejně nedostanu odpověď ale zeptat jsem se mohl. Povzdychla si.

„Pohádali jsme e kvůli tomu že jsem vás prý vystrnadila z Volterry. Pche. Píš jsem vám zachránila zadky. Aro vás chtěl netáhnout na svojí stranu. Idiot jeden.“ Odfrkla si. Já zůstal zaraženě koukat na zadní světlo její motorky. Pohled mi najednou sklouzl víš a já se zakoukal na Bellin zadeček.

„Nekoukej mi laskavě na zadek.“ Zavrčela.

„Kam vlastně jedeš?“ ptal jsem se.

„Nevím. Možná zpátky do Forks. Nebo někam jinam. Nemám určený cíl.“ Úplně jsem viděl jak pokrčuje rameny.

„A co kdybys jela s námi?“ ptal jsem se jí. jí to zřejmě překvapilo protože se motorka nebezpečně zakymácela.

„Já nevím…….myslím že to není dobrý nápad.“ Řekla a bylo ticho.

„Promyslím si to.“ Zavěsila. Vytárovala motor, předjela Carlisla a ujela. Byla daleko od nás. Znovu mi zazvonil telefon. Tentokrát to byl Carlisle.

„Ano?“ ptal jsem se.

„Proč odjela?“ ptal se nechápavě.

„Potřebuje si něco promyslet.“ Řekl jsem a zavěsil. Telefon jsem položil na sedadlo vedle sebe. Bellu jsem ztratily z dohledu už po dvou zatáčkách. Dojely jsme zrovna do města. Samozřejmě jsme chytly červenou vlnu. Vedle sebe jsem uviděl stát Bellu. Otočila se na mně. otočila se zpátky dopředu a rozjela se. Předjela Carlisla a jela před ním. Dojely jsme na soukromé letiště. Bella hned zajela motorkou do letadla. Vylezla a mávla na Alici s Jasprem aby ho naložily. Ta ihned poslechla, opatrně zajela do letadla aby Belle auto nepoškrábala. Bella si sundala helmu a rozpustila si vlasy. Vedle ní se objevily Jasper s Alicí. Bella se koukala na horizont.

„Děje se něco Bello?“ zeptal se Jasper. Vypadalo jako by jí vytrhl z tranzu.

„Ne nic. Mělo by?“ řekla, otočila se a odešla. Pokrčil jsem rameny a vydal se do letadla. Auta jsme nechali na letišti.

„Kam to bude?“ ptala se Bella.

„Do New Yorku.“ Řekla Alice. Bella lhostejně pokrčila rameny a odešla. Když se vrátila mněla na sobě minisukni a fialkový top. Boty na vysokém podpatku a vlasy svázané do culíku, vypadala úžasně. Něco hodila Jasprovy.

„Povezeš jí ty? Já pojedu autem.“ Na to se Jasprovy rozzářily oči. Kývnul. Bella zase zmizela. Dlouho se neukázala ale slyšel jsem nějakou hudbu z nákladového prostoru. Došel jsem tam. Bella seděla v Lamborginy, hudbu měla puštěnou nahlas a na nohou měla notebook. Hledala něco na internetu.

„CO se stalo Belli?“ ptal jsem se a sedl jsem si ke dveřím které byly otevřené.

„Nic, nic se nestalo. Jen mě ta otázka zaskočila.“ Otočila se na mně a rukou mi zajela do vlasů.

„A zůstaneš?“ ptal jsem se. Zadívala se mi do očí a já měl pocit že mi vidí až na dno duše.

„Dobře.“ Souhlasila. Vydechl jsem úlevou. Bella se otočila zpět k notebooku a hledala něco.

„Co hledáš?“ ptal jsem se jí.

„Dům a taky práci.“ Řekla.

„Nebudeš pracovat. Máme peněz dost.“ Dostal jsem ze sebe ukřivděně.

„Já vím ale já chci pracovat.“ Políbila mně na čelo a usmála se. V očích ji jiskřilo.

„Co chystáš?“ ptal jsem se jí.

„Já a něco chystat?“ ptala se naprosto nevině.

„Máš úplně ten samej výraz a ty jiskřičky v očích jako Emmet když něco plánuje.“ Řekl jsem.

„No dovol.“ Urazila se. Hraje to. Potom zavýskla.

„Mám to. Co říkáš?“ otočila na mně notebook. Byla tam fotka velkého domu. Byl to dvougenerační baráček a byl moc hezký.

„Krása.“ Řekl jsem.

„ano je krásný ale po úpravách Esme bude nádherný.“ Zašeptala si spíš pro sebe. Dál tam seděla a brouzdala na internetu. Občas něco naťukala prsty.

„Už jsem sehnala práci. Mám jednu která by mohla bavit nás oba, vezmeme jí. budeš tam chodit se mnou?“ ptala se a tázavě se mi zadívala do očí.

„Jistě že ano. Když budu s tebou budu je učit klidně i počítat do pěti.“ Řekl jsem jí a prostě chtě nechtě jí musel políbit.

„Tak o je dobře protože budeme na tamnější univerzitě učit tanec.“ Usmála se nevině a otočila se zpět k počítači. Něco ještě naťukala a vypnula ho. Otočila se ke mně a nohy vyndala z auta. Musel jsem polknout. Předklonila se a políbila mně. Polibek byl vášnivý.

„Bello.“ Zasténal jsem jí do úst. Ona se zachichotala. Vytáhla mně na sebe. Líbaly jsme se dlouho a já ji sjel rukou až ke stehnu které jsem pohladil.

„Edwarde.“ Vzdychla. Teď jsem se usmál já. Někdo si za námi odkašlal. Emmet.

„Potřebuješ něco Emmete?“ zavrčel jsem.

„Ne. Víš že si bledá jak stěna Bello?“ ptal se pochechtávajíc.

„Od tebe to sedí. Já na rozdíl mám aspoň nějakou barvu za to ty mám prdel bílou jak běluha.“ Střela ho. On tam jen stál a koukal.

„Ještě něco Emmete?“ ptal jsem se. On kdyby mohl tak rudne vzteky.

„V9š co Emme? Naštvi se a odejdi.“ Požádala ho Bella. On jako poslušný pejsek se otočil a odklusal. Všichni náš rozhovor samozřejmě slyšely. Smáli se. Znovu jsem jí políbil ale už to nebylo ono. Povzdechl jsem si. Ona mně pohladila po tváři. Položil jsem si hlavu na Bellin hrudník. Ona se mi začala hrát s vlasy.

„Copak?“ ptala se.

„Nic jen jsem si uvědomil že nebudeme mít nikdy žádné soukromí.“ Zamumlal jsem jí do jemné látky který pokrývala její tělo.

„Kdo řekl že ho mít nebudeme?“ zvědavě jsem se na ní koukl. Ona se nevině usmála. Svraštil jsem obočí.

„Pronajala jsem si domeček kousek od té univerzity. Myslím že tak to bude lepší. Nebudeme do školy jezdit spolu aby to nebylo moc. Takhle budeme už vyčnívat. Taneční hodiny jsou součást vyučování. Budeme tam mít vlastní kabinet a tam svoje věci, vyučovat budeme v tělocvičně.“ Řekla mi. Já jen kývl.

Shrnutí

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pugio per-sentio cor - 6: