Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pudřenka - 2. kapitola

08.02.2014 (17:45) • RosalieLillianHale4 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2094×

Za okny byla ještě tma, když se rozdrnčel můj mobilní telefon. Strašně jsem se lekla! Neohrabaně jsem se převalila v posteli k nočnímu stolku. Světlo z displeje mě bodlo do očí. Chvíli trvalo, než jsem hovor vůbec přijala, jak jsem rozespale přejížděla prstem po obrazovce.

„Haló? Bello?” ozvalo se konečně z telefonu. Dala jsem si ho k uchu.

„Co je?” zeptala jsem se aniž by mě zajímalo, kdo vlastně volá.

„Ahoj. Potřebuji, abys za třicet minut byla připravená k odchodu!” 

„Cože?” vyletěla jsem z peřin. „Kam? A kdo vůbec volá?” zeptala jsem se teprve teď.

„Kam asi? Do práce! Jedeme fotit za město.” Mrkla jsem na budík, 3:20 hodin ráno!

„Moment! Já mám být v práci v osm! To je vtip?” vyhrkla jsem šokovaně na neznámou ženu.

„Ne, to je provozní změna! Mělo se fotit v ateliéru, ale zákazník si to rozmyslel. Chce přirozené fotografie venku, takže potřebujeme stihnout i východ slunce! Na to si zvykneš. A protože v tuhle ranní dobu neseženeš odvoz, který by tě dopravil za město, jedu pro tebe. Takže máš třicet minut na přípravu. Tedy teď už jen dvacet osm. Ještě něco nechápeš?”

„Ne, ale...”

„Tak zatím.” Telefon ohluchl. Ani se nepředstavila! Co myslela tím, že si zvyknu? A kdo považuje tři hodiny po půlnoci za ranní dobu? Tuhle práci mi byl čert dlužnej! Vyskočila jsem z postele, hodila telefon do peřin a zdrhala do koupelny. Nejprve jsem na sebe pustila ledovou vodu, abych se šokem probudila, pak teplou, namydlit, opláchnout a rychle ven. Na tělové mléko nebyl čas, natož vymýšlet, co si obléknu. Proto jsem si natáhla to samé, co včera. Než jsem stihla použít aspoň deodorant a pořádně sbalit tašku, zazvonil už zvonek!

„Moment!” zařvala jsem ke dveřím. Naházela jsem do brašny poslední věci a s deodorantem v ruce jsem otevřela. Stála tam krátkovlasá holka s nagelovaným účesem. Perfektně nalíčená, černé legíny, žluté letní šaty a háčkované bolerko. 

„Ahoj! Jsem Alice,” řekla a sjela mě překvapeným výrazem. „No, gratuluji k nové práci a tohle je pro tebe!” Podala mi služební mobil a diář. Vzala jsem to druhou prázdnou rukou a zírala na ní. „Ten deodorant si vem klidně s sebou,” dodala rozhodně.

„Co čekáš za zázraky ve tři ráno?” bránila jsem se jejímu dodatku.

„Nečekám zázrak! Jen prostě nepotkávám často někoho, kdo si vezme dva dny po sobě stejné oblečení! To je jedno, pojď už!”

„Ještě mám dvě minuty!” prohodila jsem ironicky při odchodu z bytu.

„Dělej! Už teď jdeme pozdě!” zavelela ze schodiště.

Před domem mi propadla pusa, když jsem ohromeně zůstala stát. Ty vole! To byla slova, která mě napadla první při pohledu před sebe. Zírala jsem na stříbrný sporťák - Mercedes SLS, který už nastartovaný a s otevřenými dveřmi vzhůru čekal, až si nasednu. Bylo to jak z filmu Jamese Bonda!

„Tak co je? Budeš zírat, nebo konečně vyrazíme?” napomenula mě Alice. Zapadla jsem do auta a zapomněla dýchat, když se dveře samy sklopily a zavřely.

„Ach! Rose bude naštvaná!” brbrala si pro sebe a dupla na plyn. Auto prudce škublo, až nás ten pohyb přišpendlil do kožených sedaček. Bílá kůže byla studená a krásně voněla. Místo okolí se za okny auta míhaly jen barevné fleky.

„Připoutej se! Už takhle máme zpoždění! Nebudu ještě zastavovat kvůli policajtům,” dodala přísně. Cože? Koukla jsem se na barevné mžitky čtvrti Henry Street.

„Policajtům? Jsi ve čtyři ráno v Brooklynu! V tuhle dobu tu hlídky nejsou! Pokud tu vůbec někdy nějaké jsou,” opáčila jsem jí s údivem a začala zkoumat pásovou mechaniku.

„I tak! Nebudu riskovat tvůj život, když spěcháme!” řekla rázně a zmáčkla nějaké tlačítko na palubní desce. Kolem našich sedaček okamžitě vyskočily černé popruhy a připoutaly naše těla. Ani jsem se nestihla hnout. Už jsem to auto přirovnala k Jamesi Bondu? Uvědomila jsem si, že vlastně stále držím v ruce svůj sprejový deodorant. Když mi docvaklo, že bych ho konečně měla strčit do kabelky, napadlo mě, že si ho spíš ještě nechám v ruce místo pepřáku. Pro jistotu.

„Kdo vlastně jsi? Masovej vrah?” vyhrkla jsem. Usmála se.

„Možná jo. Neptáš se trochu pozdě, když už sedíš v mém autě?” Ztuhla jsem. To byl fakt. Vybuchla smíchy nad mým výrazem.

„Ne! Neboj! Jsem jen šílená stylistka, která miluje svoji práci a bere ji smrtelně vážně,” uklidnila mě částečně. Ulevilo se mi. Tedy jen do chvíle, než jsem se podívala na palubní desku. Jely jsme skoro dvoustovkou!

„Brzdi trochu! Nechci mít oplétačky s policií za překročenou rychlost!” upozornila jsem ji panicky.

 „Jsme ve čtvrt na pět ráno v Brooklynu, vzpomínáš? V tuhle dobu tu hlídky nejsou!” citovala mě s úsměvem. Vjely jsme na Brooklynský most, profrčely na druhou stranu a pokračovaly nočním New Yorkem dál. V autě bylo nepříjemné ticho.

„Nebude ti vadit, když pustím hudbu?” prolomila ticho první.

„Ne, jasně. Je to tvoje auto,” podotkla jsem. Zapnula rádio a já leknutím nadskočila. Autem se rozezněl řev, jaký jsem v životě neslyšela. Něco mezi rapem a hausem. Odpočítávala jsem minuty do vlastního infarktu a pak skutečně přišel! Alice vytáhla z kabelky zvonící mobil a strčila mi ho do ruky.

„Vezmi to, prosím. Já řídím,” požádala mě, aniž by se na mě podívala. Mrkla jsem, kdo vlastně volá. Barbie! Šokovaně jsem se otočila na Alici.

„To nemáš handsfree nebo tak něco?”

„Bohužel a za jízdy se klasicky telefonovat nesmí. Takže je to na tobě,” řekla úplně klidně. Nechápala jsem. Ženská, která má super fantasy auto, nemá základní vybavení k mobilu. A ten nepřestával zvonit.

„Bello! Ten telefon! Přidržet a přejet prstem...” Promluvila Alice.

„Já vím, jak se zvedá chytrý mobil! Mám ho taky!” odsekla jsem podrážděně.

„No fajn. Ale čím déle bude čekat, tím více bude nepříjemná!” vysvětlila nervózně. Vypnula jsem ten kravál a přijala hovor.

„Sakra, co s tou holkou děláš? Saješ jí krev nebo co? A kde vůbec jste? Už jsi měla být dávno tady! Kdo mě připraví? Nebudou na mě chmatat cizí nány, když mám tebe! A ona už má dávno vyřizovat úkoly na dnešní den! Nebaví mě cukrovat s těmai úchyly od novin...” Myslím, že moje pravé ucho bude potřebovat neschopenku. Srdce mi pumpovalo, jak ještě nikdy a vydávalo poslední údery. Nadechla jsem se.

„Obě jsme v pořádku, slečno Haleová. Ale uvízly jsme v zácpě, proto to zdržení. Novinářům zatím neberte telefon, pak je vyřídím!” mluvila jsem na ni opatrně. V telefonu zavládlo ticho. Srdce mi vynechalo.

„Jestli mi okamžitě nedáte k telefonu Alici, vyřídím já vás!” ozvalo se chladně.

„Jistě!” zaskřípla jsem a přidržela mobil Alici u ucha. Barbie hned spustila.

„Co to má znamenat? Proč mi dáváš k telefonu tu nicku? Chceš snad, aby mi bylo hned po ránu špatně? A co mají znamenat ty kecy o dopravní špičce?” Okamžitě jsem pochopila, proč si Alice nepouští hovory do auta. Rosaliina hysterie by zahanbila i tu kapelu, která před chvílí hrála z rádia.

„Rose! Tiše, tiše, uklidni se, prosím! Už jsme skoro tam, neboj. Dej si zatím kávu a snídani! Za chvíli si tě vezmu do péče, klid. Zatím!” řekla a naznačila mi očima, abych fofrem zavěsila. Udělala jsem to. Byla jsem zvědavá, jak se za pár minut dostaneme na focení. Pořád jsme totiž trčely v centru. Když jsme se však prořítily přes Manhattan, zahnula Alice do podzemní garáže.

„Nejhorší část cesty je za námi! Teď už to bude pohoda,” vysvětlila při vystupování. Rozhlédla jsem se. Podzemní garáž měla leštěnou dlažbu a zdi malované antickými kresbami. Ani světla nebyla klasická garážová, ale byly to lustry ve tvaru trsů hroznů. Odvedla mě k výtahu. V něm hrála opera a vedle tlačítek vysel v rámečku aktuální program do divadla. Alice zmáčkla tlačítko posledního patra a někomu zavolala.

„Jsi připravený? Bezva, jedeme nahoru!” Nechápavě jsem se na ni podívala a ona se jen usmála, jako kdyby se nic divného nedělo a vše okolo bylo naprosto normální. To je Manhattan. Výtah cukl a dveře se otevřely. Ale ne v patře domu, byly jsme na střeše. Pusa mi znovu propadla ke kolenům, protože přímo uprostřed střechy stál spuštěný vrtulník. Uvnitř seděl namakaný pilot, který žvýkal žvýkačku.

„Sakra, kde se flákáš? Rose má nervy, že to dnes nestihneme, a telefonuje každý tři minuty. Ostatní vyhrožuj, výpovědí, když nedostanou rizikový příplatek!” vyjmenovával Alici při pokynu, že můžeme naskočit. Vítr mi ovanul tváře a rozfoukal vlasy. Zvuk, který vydávala vrtule, byl velmi nepříjemný. Jako když vám kolem ucha proletí bumerang, ale mnohem rychleji a pořád dokola.

„Doufám, že nemáš strach z létání?” zakřičela Alice, aby přehlušila ten rachot.

„Já nevím! Nikdy jsem ještě neletěla!”

„Vrtulníkem?” nechápala mou odpověď, jako kdyby létání helikoptérou byla běžná denní činost. Pro ni možná ano.

„Ničím jsem neletěla! Nikdy!” Stála jak opařená a koukala na mě. 

„Ta se mi snad zdá!” začal se smát pilot mé odpovědi.

„Potom se modli, abys nezvracela! Pytlíky došly!” varovala mě Alice, když mě popadla a vlekla dovnitř toho stroje. Strčila mě dozadu, nasadila mi sluchátka a zavřela dveře. Ona se posadila vedle pilota.

„Kde jsi ji sebrala?” zeptal se namakanec Alice.

„Vybral ji Carlisle,” vysvětlila mu. Usmál se a zakroutil hlavou. Pak se otočil na mě.

„Žvejku?”

„Ne, díky,” odmítla jsem nedůvěřivě.

„Tak se drž, bude to houpat!” Vrtulník začal stoupat. Nebylo mi na zvracení, ale točila se mi hlava a srdce jsem cítila, až v krku. Pod námi byl New York v celé své světelné kráse. Byla jsem přilepená na okénku jak dítě vyhlížející Santu! Zastavovalo to dech. Asi po dvaceti minutách jsme začali klesat. Byli jsme několik kilometrů za městem. Přistáli jsme na nějaké louce v parku. Možná v lese? Všude kolem byly spousty nástrojů, aut, světel a jiné techniky. Kousek dál bylo pár rozdělaných stanů. Z jednoho se ozýval Rosaliin křik.

„Radši se tam mrknu!” řekla Alice a odešla. Všimla jsem si, že nikdo nepracoval. Mělo by tu být větší rušno, když jsme s Alicí měly tak spěchat, ne? Šla jsem směrem ke stanu hrůzy, když nám naproti vyšel pan Cullen. Namakanec šel vedle mě. 

„Dobré ráno, slečno Swanová. Je mi líto, že zrovna dnes, když jste si měla užít první pracovní den, vám musím říct takovou špatnou zprávu!” začal šéf, když došel k nám.

„Jakou zprávu?” zeptal se pilot.

„Focení se bohužel muselo zrušit,” oznámil nám. 

„Cože?” vydechla jsem nevěřícně.

„Co se stalo?” zeptal se zase ten chlap.

„Firma, která nám zadala zakázku, dostala lepší nabídku. Takže fotit to bude konkurence,” vysvětlil nám. Nevěděla jsem, čemu dát přednost. Vzteku? Únavě? Zklamání? 

„James nám to přetáhl? Rose se zblázní, že to bude fotit Victorie!” okomentoval to ten pilot.

„Já vím, Emmette. Ale už s tím nic neuděláme. Nějak ji uklidním. Ty zatím odvez slečnu Swanovou zpět domů, aby se vyspala. Má náhradní volno,” zakončil rozhovor a odešel.

Ospalá jsem nasedla zpět do vrtulníku. Byla jsem pěkně naštvaná! Nejprve mě někdo žene v nelidskou dobu do práce a pak zase hned domů! Je tohle normální? Ale pokud nechci být nezaměstnaná, asi bych si měla rychle zvyknout. Aspoň než seženu něco jiného.

Autor: RosalieLillianHale4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pudřenka - 2. kapitola: