Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pudřenka - 1. kapitola

29.12.2013 (15:30) • RosalieLillianHale4 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2438×

Myslím, že něco takového zažijeme aspoň jednou v životě všechny. Někoho poznáme. Oslní nás, okouzlí, nadchne. Prostě nás uhrane a my do něj šíleně zblbneme. Láska na první pohled? Asi jo. Od první chvíle je pro nás naprosto dokonalý! Je nepostradatelný a nenahraditelný. Aspoň v tu chvíli. Nějakou dobu. A co víc! Bože i on si nás všimne! Už si v tu chvíli začneme plánovat sváděcí taktiku, první rande a vztah jako z telenovely. Jenomže! Najednou se objeví nějaký problém a náš sen se rozplyne jako mýdlová bublina. Překážka, kvůli které ho nikdy nemůžeme mít! Naše nejhorší představa, kterou si je tak těžké připustit!
Buď nejsme jeho typ, takže u něj nemáme šanci, nebo nejsme tak movité, jak by si přál, a nemáme ty správné kontakty, které potřebuje. Ale asi nejhorší je, když už je samozřejmě zadaný. A z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů ji nechce pustit k vodě a dát šanci nám. Ovšem asi úplně nejhorší je, když ji ke všemu známe! Co na ní vidí? Pokaždé, když ji potkáme, je to jako kudla do srdce. A mačeta, když je vidíme spolu! A největší masakr motorovou pilou je, když on to vidí jinak než my. Chce se přátelit. Chce být náš kamarád a nepochopí, že my ho tak šíleně milujeme a trpíme, když o ní před námi mluví, když na ni chmatá a oblizuje ji! Vrrr!
Poznáváte se? Tak se netrapte! Nejste v tom sami!

♣♣♣

Nervózně jsem poklepávala prsty po tašce. Autobus jel velmi pomalu. Už jsem ani nedoufala, že na ten pracovní pohovor dorazím včas, když autobus zastavil v cíli. Rychle jsem vyběhla ven, pršelo, jak jinak. Podívala jsem se na hodinky, šestnáct minut zpoždění! Super. S takovou vizitkou tu práci opět nedostanu! Zapátrala jsem v tašce a vyndala složený kus papíru se stručným popisem cesty. Během minulého měsíce jsem přečetla stovky nabídek zaměstnání, desítky z nich obvolala a nevyhnula se zklamání z odmítnutí. Proč?

„... a máte praxi v oboru...?”

„Ne, ale...”

„Hm, pak je nám líto, chceme profesionála. Na shledanou!”

Klasika! Bez dostatečné praxe v oboru vás dnes nikdo nezaměstná. Ale jak mám získat v něčem praxi, když mi nikdo nechce dát tu zatracenou práci? A pak jsem objevila zajímavou nabídku. Požadavky byly skromné.

Modelingová agentura hledá novou osobní asistentku. Požadujeme výbornou znalost cizích jazyků, komunikační a organizační schopnosti, naprostou pracovní samostatnost, osobu bez závazků, základní všeobecný přehled ve světě módy. Obstojný vzhled výhodou.

Řekla jsem si, proč ne? Maximálně mi zase řeknou: „Na shledanou!” Zavolala jsem na uvedené číslo. Zvedl mi to nějaký manažer. Starší muž, který se mnou velice příjemně hovořil, ale je pravda, že měl zvláštní doplňující otázky. Třeba jak jsem na tom s trpělivostí. Nebo jak zvládám konfliktní situace. Nakonec k inzerátu doplnil, že hledají někoho, kdo podepíše spolupráci minimálně na jeden rok bez možnosti předčasné výpovědi. To mě překvapilo. Kdo by takové místo chtěl pustit? Vždyť to byla práce snů pro člověka, který tyto body splňoval! A já je splňovala. Zvlášť když se mi na stole hromadily účty s uplynulým datem splatnosti. Rok je jen rok. Uteče jak voda. Souhlasila jsem a tak, protože jsem jeho požadavky prošla, pozval mě na pohovor.

Takhle jsem se dostala sem. Před staré, opuštěné tovární haly na okraji města. Vydala jsem se vpřed deštěm podle popisu na papírku. Proběhla jsem hlavní bránou a zatočila do úzké uličky, která vedla k hale č. 12. Déšť zhatil veškerou mou snahu vypadat aspoň trochu upraveně. Proto má řasenka, která měla být voděodolná, skončila steklá v nedalekém kanále a z mého voděodolného make-upu byl ozdobný flek na tričku. Doběhla jsem k budově. Kolem ní stály spousty aut namačkaných na sobě a déšť na ně bubnoval jak na bicí. Těšila jsem se, že rychle zaběhnu dovnitř. Těsně před vchodem mi však do cesty skočil nějaký kluk a zastavil mě. 

„Moment! Dovnitř nemůžete! Tam se fotí!” řval, aby přehlušil to bubnování deště. 

„Co? Já mám ale domluvenou schůzku s panem Cullenem! Jdu na pohovor!” řvala jsem taky.

„Jo tak! Aha! Tak to je v pořádku!” konstatoval. Sjel mě celou od shora dolů a zpět nechápavým pohledem. Pak se uculil.

„Fanynka emo?” zeptal se vysmátě.

„Koho? Ne! Tu kapelu neznám! Tak můžu už dovnitř? Ten déšť je fakt nepříjemnej!” naléhala jsem. Vybuchl smíchy. 

„Jo, promiň! A nechceš se nejdřív trochu upravit?” zeptal se.

„Ne! Jsem v pohodě, chci jen dovnitř!” trvala jsem na svém.

„No, fajn, když myslíš! V tom případě hodně štěstí, slečno!” dodal obdivně a podržel mi dveře.

Konečně! Vážně mi lezl na nervy. Vpadla jsem do budovy. Několik lidí, kteří sledovali focení, strhlo své pohledy na mě. Nechápavě zakroutili hlavou a se smíchem se k focení vrátili. Uznávám, že obléknout si na pohovor do modelingové agentury černé džíny s dírou na koleni, bílé tričko, které teď zdobil flek, černý propínací svetr, plátěné tenisky - momentálně promočené, a čvachtavou a odřenou tašku přes rameno, to opravdu není nic moc. Ale nic lepšího nemám. Tak co sakra mají? Když zmoknou, taky jim určitě kape voda ze svetru a dělají za sebou mokrou stopu. Kdo mohl vědět, že začne pršet zrovna dnes. Nebo snad vypadá blbě ta tenká červená čelenka na mé hlavě? No a co? Prostě ráda nosím to, co se mi líbí! Snad je zajímá víc, co umím, ne? Z levé strany se ke mně blížil starší světlovlasý muž. Oblečený v drahém obleku, výrazné oči, pečeťák na ruce, světlé, až skoro bílé vlasy. Usmíval se a působil velice příjemným uklidňujícím dojmem.

„Dobrý den. Slečna, Swanová?” zeptal se vlídně.

„Ano. Těší mě, pane Cullene!” podala jsem mu ruku.

„No, musím říct, že jste mě překvapila. Při našem telefonním rozhovoru jsem si vás představoval trochu jinou. Ale to je v pořádku,” rozpovídal se s úsměvem. Co tím myslí?

„Tak pojďte za mnou. Představím vás vaší budoucí práci, abyste věděla, do čeho jdete, a mohla si to třeba ještě rozmyslet, když se na to nebudete cítit,” řekl a vedl mě k místu focení. Rozmyslet? Když je nemožné vůbec nějakou práci sehnat? A po té dřině sehnat aspoň tohle? Možná jen v případě, že by si to rozmyslely moje účty. Ne? Takže beru vše! 

Došli jsme k cíli. Za spoustou vysokých reflektorů, které nasvěcovaly kulisy starobylého pokoje, stálo přesně uprostřed dobové sofa a na něm seděla moje budoucí práce v celé své kráse. Dnes však v poněkud nevrlé náladě.

„Omlouvám se za ten menší zmatek kolem, ale právě fotíme novou kolekci od Diora a máme už několik dní skluz,” vysvětloval mi pan Cullen, jako by chtěl omluvit to, co jsem viděla a slyšela. Co jsem viděla?
Na sofa seděla jejich modelka, pardon - topmodelka, pardon - barbie, má budoucí práce, které jsem měla dělat rok asistentku. Na sobě měla šaty nebo spíš těsný živůtek s hromadou tylu v černobílé barvě, který se válel všude kolem sofa. V hlavě měla naaranžované peří a držela péřový vějíř. Kolem ní pobíhalo několik asistentek, které ji narychlo dokrášlovaly, aby se mohlo fotit dál. Jedna ji česala a upravovala peří, druhá ji líčila, třetí natřásala tyl, čtvrtá vybírala a aranžovala šperky, pátá boty. Byla jak pravá od Mattela. Taková, jakou jsem nikdy nedostala. Ona jen nadávala, peskovala, urážela a štěkala na všechny kolem sebe, včetně fotografa. Z toho si jistě odvodíte, co jsem slyšela.

„Nebojte, slečno Swanová. Není to tak strašné, jak to vypadá,” uklidňoval mě neustále pan Cullen, abych nevzala roha.

„Má pravdu. Bývá to ještě horší!” doplnil nějaký osvětlovač, který stál pár kroků od nás.

„Jacobe! Já jsem to slyšela!” zakřičela ta ledová blond ze svého sofa. Osvětlovač rychle před něčím uhnul. Můj bože! Opravdu po něm právě švihla botou? Zděšeně jsem se podívala na pana Cullena. Nevinně se na mě usmál.

„Kdo je to strašidlo?” zeptala se mattelka vzápětí.

„Tvá nová asistentka!” odpověděl jí provokativně ten osvětlovač. Celá hala ztichla a všichni na mě upřeli zrak. Byla to celá směska pohledů. Šokovaný, pobavený, nevěřícný, přejícný, užaslý... Potom se otočili na ni. Stála jsem bez hnutí, jak socha. Ona bez hnutí, jak socha seděla a provrtávala mě očima. Byly všude! Na mých plátěnkách, na mé díře na džínách, na mé odřené kabele, na fleku na tričku, na mém vytahaném propínacím svetru i čelence ve vlasech. Nedokázala jsem se ani nadechnout! Pak bez pohnutí do naprostého ticha pronesla:

„To nemyslíš vážně!”

„Smrtelně!” rýpl si znovu osvětlovač. Proletěla druhá bota!

„Jsi normální? Copak se s touhle hrůzou můžu ukázat na veřejnosti? A před novináři?” vyjekla hystericky směrem k panu Cullenovi. Všichni se hned vrátili ke svému.

„Ale, Rosalie! Všechny ostatní asistentky utekly!” snažil se ji uklidnit. „A tahle má zatím nejlepší reference ze všech! Čtyři světové jazyky, vystudovala Cambridge s vyznamenáním, je naprosto bez závazků...” jmenoval, aby mě prosadil.

„To si radši budu asistovat sama!” vztekala se, jak malé dítě.

„O co, že ani minutu?” rýpal dál pobaveně osvětlovač. Letěl kelímek od kafe. Potom se výhružně podívala znovu na mě.

„Fajn! Ale ať s ní něco udělají!” souhlasila s nechutí a přestala si nás všímat. Pan Cullen se usmál.

„Všichni zpět do práce!” rozkázal ostatním a focení pokračovalo. Vzal si mě na stranu.

„Vítejte v týmu, slečno. Tedy pokud si to ještě nerozmyslíte, tak podepíšeme smlouvu a ráno můžete začít pracovat.” Podívala jsem se na mattelku. Kroutila se před foťákem jak kobra před flétnou. Rok. Jeden rok snášet její ponižování a vrhací talent. Ale nemám jinou možnost. V tuhle chvíli ne. A rok? Uletí rychlostí její boty.

„No, není to sice práce mých snů, ale kdo si dnes takovou práci může dovolit, že? A potom si myslím, že té vaší topmodelce neuškodí menší mráček v jejím dokonalém světě,” pronesla jsem zamyšleně. Pan Cullen se vřele usmál.

„Jste opravdu velice inteligentní. Myslím, že mi dva si budeme dobře rozumět,” mrknul na mě.

Můj ortel byl zpečetěn vlastním podpisem. Rok prokletí je přede mnou. Zítra v osm ráno začne můj dvanáctiměsíční psychothriller. Nejlepší bude, když se na to pořádně vyspím. Před cestou domů jsem ještě zaplula na záchody. Před zrcadlem jsem se zděsila! Už mi bylo jasné, co proti mně každý měl! Z deště jsem měla zplihlé vlasy, rozteklé linky, oteklé oči, řasenka, co měla být voděodolná, mi udělala čáry od očí k bradě a jediné, co zdatně vydrželo, byla načervenalá rtěnka, která teď zářila jako terč do dálky! Katastrofa! Byla jsem jak přízrak z hororu! To mi ta práce fakt bezvadně začíná. Tsss! Prý beru všechno! Vzteky jsem se umyla a vypadla domů. 

Autor: RosalieLillianHale4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pudřenka - 1. kapitola: