Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puclík - kapitola III

25.10.2012 (19:15) • Nuougil • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2140×

Bella 

V úterý ráno mě probudilo hrobové ticho. Byla jsem zvyklá slyšet Ki už od časného jitra vyvádět, takže tohle bylo znepokojující. Pohled na budík mě v tom utvrdil. Bylo už osm a v posteli, o kterou jsme se s Kiou dočasně dělily, jsem byla sama.

Znepokojeně jsem se vyhrabala na nohy.

„Ki? Puclíku, kde jsi?“ zkusmo jsem zavolala do tichého domu.

Vynervovaná prolítnu všechny místnosti. Nešokuje mě, když ji nikdy nenajdu. Já tu pitomou holku vážně jednou zabiju. Jen co ji najdu.

Asi nikdy mi nepřestane být záhadou, kterak se dokáže dostat ze zamčeného domu. Mohl by se od ní učit i sám Houdini.

V letu si natáhnu župan a u dveří gumáky a vyletím ze dveří. Otočím se kolem své osy v marné snaze získat nějaké vodítko a vzápětí se málem přerazím o hromádku cihel, ze kterých se má nadaná dcera nejspíš snažila sestavit zmenšenou napodobeninu atomového krytu.

„Kio!“

„Mami, tys mi lozbila můj domecek,“ fňukne, když se špinavá, mokrá a v pyžamu vypotácí z okraje lesa, v náručí další cihličku.

„Promiň,“ omluvím se a naprosto zaskočená sleduju, jak tu stavbu dává zase dohromady. Vzápětí, když se otočí na patě a vydá se zpět k lesu, se konečně proberu ze šoku.

„Kam si myslíš, že jdeš?“

„Musím to dostavit,“ vysvětlí mi nechápavě.

„Ani náhodou,“ ujistím ji zlověstně a popadnu ji za ruku. „Ty půjdeš hezky se mnou domů. Kolikrát jsem ti už, Kio, říkala, že absolutně nikdy nebudeš nikam chodit sama?!?“

„Chtěla jsem si hlát s tebou, ale tys pozád spala. Tak sem si sla hlát ven.“

Vzdávám se dalšího komentování situace a místo toho ji doma strčím do vany, převléknu a nakrmím. Za tři roky s Kiou jsem se naučila zlatému pravidlu – při hádce s dítětem nemáte šanci na výhru.

Během odpoledne, po krátké návštěvě u Charlieho, se mi podaří úspěšně zapomenout na ranní příhodu a dostaví se do mě nová várka elánu. Optimisticky usoudím, že nám s Ki potom napětí z nemocnice přijde vhod menší procházka. A celkem logicky vyberu jediný místo, které se mi ve Forks vždycky líbilo. Pláž v La Push.

Unešeně jsem sledovala temnou vodu, která v jednotvárných vlnkách převalovala barevnou změť kamínku a ve vytrvalém tempu nám k nohám přinášela řasy a naplavené dřevo. Obloha nad námi byla pošmurně šedá, u obzoru splývala s vodou. Slunce bylo schované za mraky, jen místy probleskovalo a házelo zlatavá zrcátka na hladinu oceánu. Kapičky naděje v nekonečném temném proudu.

„Tak co, puclíku, líbí se ti tady?“ zeptala jsem se zvědavě dcerky, když jsme se ruku v ruce procházeli po kamenitém břehu.

„Líbí,“ obrátila ke mně kulatý obličejík a usmála se.

„To jsem ráda. Tohle bylo moje nejmilejší místo,“ dodám zamyšleně, spíš sama pro sebe než pro ni. Z toku myšlenek mě vzápětí vyruší vzrušený hlas.

„Bello! To snad ne, jsi to ty?“

Překvapeně se obrátím a vzápětí se široce usměju. Naproti se mi rozběhne kluk, kterého poznám i navzdory té době, co jsme se viděli naposledy.

„Jacobe! Páni! To už je taková doba!“ Upřímně potěšená tím náhodným setkáním se mu vydám vstříc, abychom se přivítali. On ale - pár kroků ode mě - sklouzne pohledem na Ki a vzápětí ztuhne.

Nechápavě sjedu pohledem dolů na moji dceru, ale i ona pozoruje Jakea jako uhranutá. Střelím pohledem zase zpátky, zoufale se snažíc pochopit, o co tady jde.

„Jacobe? Kio!“ chytnu Ki za rameno a otočím ji tváří k sobě: „Co je ti?“

Jacob mezitím dojde až k nám a unešeně – jiné slovo pro to prostě nejde použít – si klekne před Kiou. Zbožně se k ní natáhne a ona udělá váhavý krok k němu. V očích má, pro ni tak neobvyklý, vážný a zadumaný výraz.

Strčím malou za sebe a vyděšeně do Jacoba strčím. „Co si myslíš, že děláš?“ vyjedu na něj podrážděně. „Běž pryč!“

„Počkej, Bells,“ osloví mě, ale oči nespouští z Ki. „To je tvoje dcera?“ zeptá se podivně vzdáleným a zasněným hlasem.

„Jo, to je. O co tady sakra jde, Jacobe?“

„Pamatuješ si, jak jsem ti kdysi dávno vyprávěl o vlkodlacích?“ zeptá se obezřetně.

Vytřeštím na něj oči. Jasně že si na to pamatuju. Než jsem odjela z Forks, hodně jsme se s Jacobem sblížili. Jeho vlkodlačí já mi ale bylo v tuhle chvíli naprosto ukradený.

 „Hele, nechápu, proč mi o tomhle vykládáš, ale nech nás na pokoji!“

Ignoruje mou zoufalou snahu o vystrnadění a bohorovně pokračuje.

„Víš, vlkodlaci mají něco, čemu se říká otisk. Dalo by se říct, že to je synonymum pro slovo láska. Vlkodlak se může otisknout do kohokoliv,“ dodá vítězoslavně a natáhne se ke Ki.

V hlavě se mi při slově otisk promítne mlhavá, velmi vzdálená vzpomínka na některý z našich rozhovorů. Momentálně se tím ale ani v nejmenším nehodlám zabývat. V mysli se mi stále dokola omílalo jen pár slov. Synonymum pro slovo láska. Může se otisknout do kohokoliv.

„Opovaž se jí dotknout, ty úchyle!“ zaječím na něj vzápětí a uskočím dozadu.

Aniž bych se zdržovala nějakým ujišťováním, že za námi nejde, popadnu Ki do náruče a vyřítím se s ní na parkovišťátko. Cestou sebou málem škrábnu, na nohách mě drží jen ten nejsilnější instinkt – mateřský. Nechtěla jsem vůbec přemýšlet nad tím, co mi tam vykládal. Hodlala jsem se postarat pouze o to, abych dostala Kiu co nejdál od něj.

„Ahoj, Andy,“ vyhrknu ze sebe, sotva mi šéfová vezme telefon.

„Ahoj, Bello. Stalo se něco?“ vyděsí se.

„No, tak trochu. Jde o tátu,“ zalžu pohotově.

„Co se stalo? V pondělí, když jsi odjížděla, říkalas, že by to nemělo být vážný.“

„Jo, dneska mi řekli, že ho zítra propustí. Jenže ho bude potřeba kontrolovat, takže tu chci zůstat do dalšího týdne.“

„Voláš jen kvůli volnu? Jasně že ti ho dám.“

„Já vím, díky. Jenže nechci, aby tady byla Ki. Víš, jaká je. A Charlie bude potřebovat klid. Nemohla by sis ji nechat u sebe?“ vymáčknu ze sebe konečně prosbu.

„Cože? Bello, já nevím.“

„Prosím!“ nenechám se odradit, naprosto odhodlaná dostat ji od Jacoba. „Nemá mi ji kdo pohlídat,“ dodám plačtivě.

„Dobře, dobře. Mám si pro ni přijet?“

„Díky! Ne, dovezu ti ji dneska večer. Jsi zlato, Andy.“

„Jo, já vím. Vyřiď Ki, že se na ni s Johnym těšíme,“ dodá odevzdaně.

„Jasně. Pozdravuj malýho.“

Se smíšenými pocity zaklapnu telefon a unaveně se otočím k dcerce.

„Puclíku, co bys říkala na to, kdybys dneska jela za tetou Andy a za Johnym?

„Jasně!“ zavýskne vesele. „Pojedeme hned?“

„Za chviličku. Jen bych ti sbalila nějaký věci. Nějakou dobu bys bydlela u ní, abych se mohla starat o dědu.“

„Budu u Andy sama?“ zeptá se nejistě a přestane kolem mě poskakovat.

„No, bude tam Johny,“ připomenu jí Andynina synka a jejího spolužáka. „Přijela bych za tebou, až bude dědovi líp.“

Byla jsem připravená na to, že bude plakat a nebude chtít samotná odjet. Tohle mělo být naše případné první odloučení. Ki mě ale - jako vždy - dokonale překvapila.

„To je super! Mamí, já se tak těším,“ svěří se mi ta malá potvůrka nevděčně a opět začne okolo mě vesele hopsat. „Andy mi vždycky dává po vecezi cokoládku a budu si hlát s Johnym! A pojede s námi i ten pán, co byl na pláži? Mně se móc líbil,“ svěří se mi.

„Ne, to není náš kamarád. Oblíkni se, nachystala jsem ti oblečení. Dojdu ti pro věci.“

Pomalu vyjdu nahoru do pokoje, který mi tady dřív sloužil jako ložnice. V posledních letech to byl spíš pokojík Ki, měla tady spousty hraček, které jí Charlie nakoupil.

Zpod postele jsem vytáhla starou cestovní tašku a zabalila Kie věci, se kterými by mohla ty dva týdny vydržet. Neměla v nijak zvláštní oblibě hračky, takže jsem do tašky přihodila jen plyšového méďu, kterého zdědila po mně, a jednu panenku. Zapnula jsem zip a hodila jsem si tašku přes rameno. Usilovně jsem se snažila nemyslet na to, proč tohle dělám.

Zatímco jsem sbíhala schody – chtěla jsem vyrazit na cestu co nejdřív – hrkly mi do očí slzy. Nedokázala jsem si představit, že bych měla strávit bez Ki byť i jen jediný den, natož dva týdny. Bylo to nezbytný, nehodlám dovolit tomu úchylovi, aby se ke Kie přiblížil, ale stejně to bolelo.

„Kio, pojedeme,“ zavolám na ni ode dveří a rychle si rukávem osuším slzy. Nechtěla jsem ji rozesmutnit, obzvlášť když to brala tak dobře. Až moc, pomyslím si dotčeně.

„Uz du!“ Přiběhne za mnou a pověsí se mi na tašku. „Vzalas mi méďu?“

„To víš, že jo,“ vlepím jí pusu do vlasů. „Tak jdeme, ať na tebe teta nečeká.“

K Andy jsme dorazily po osmé večer. Po pravdě, ani tady se žádné srdceryvné loučení neudálo. Kia mi dala pusu, v rychlosti zamávala a jako střela zmizela s Johnym v domě. Já se ještě na pár minut zdržela s Andy u dveří – za ty dva dny, co jsem byla pryč, jsme si toho měly hodně co říct – a pak jsem vyrazila zpět směr Forks, i když jsem měla pocit, že moje srdce zůstalo s Ki v Dershir.

Edward

Ležel jsem na nízké skalce a užíval si deště, který se vytrvale snášel k nebi. Tohle bylo počasí, které mi sedělo. Nad Dershir se roztáhly mraky a já stejné oblačno cítil v sobě už dobré čtyři roky. Na obloze se nakonec mraky roztáhnou a opět vyjde slunce. Moje slunce nevyjde. Zhaslo už velmi dávno, nenávratně rozbito na miliony kousků, příliš drobných, než aby je kdy kdo ještě složil.

Přes tu nekonečnou spoušť, která se táhla mojí myslí, se jako zlatavý paprsek světla a naděje táhla jen jediná myšlenka. Udělal jsem to pro ni.

Kdybych mohl snít, zdálo by se mi o jejích očích. Pevně jsem věřil, že její svět je v pořádku. Mohla žít, tak jak by měla. Možná je vdaná a má děti, možná holčičku se stejnýma očima, jako má sama. Neměl jsem tušení, kde je nebo co dělá. Ale ať už ji osud dovál kamkoliv, doufal jsem, že je šťastná.

Bolest v místech, kde bylo mé zbytečné neživé srdce, mě nakonec přinutila zanechat vzpomínek. Ne na dlouho, ty myšlenky se vrací v nekonečném kruhu. Teď jsem se ale donutil vstát a alespoň na okamžik nemyslet.

V lese jsem zachytil pach vysoké a pustil se po stopě stáda. To byly ty trosky, které zbyly z mého života. Jíst a snažit se nemyslet. Cyklus, který se už nikdy nezmění.

Tak, první zvrat už nám nastal a Bella to očividně příliš dobře nevzala. Doufám, že jste si díl užili stejně jako já, když jsem ho psala. Díky za přečtení. Komentář potěší. :-)

Autor: Nuougil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puclík - kapitola III: