Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puclík - kapitola II

21.10.2012 (18:45) • Nuougil • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2615×

Rosalie

Seděla jsem před zrcadlem a snažila se vymyslet vhodný účes. Chtěla jsem vypadat zodpovědně. Ještě nikdy jsem nedostala takovou možnost, takže jsem téhle hodlala využít.

Po krátkém rozvažování jsem si vlasy vyčesala do hladkého drdolu a ze šatní skříně jsem vyhrabala speciálně zakoupené oblečení. Byla to nutnost. Učitelka ve školce by asi nemohla přijít v některém z těch hadříků, ve kterých obvykle chodím. Pravdou sice je, že jsem se v té dlouhé sukni a košili necítila nejlíp, ale to už bylo zkrátka součástí toho všeho. A to za to bude stát.

Rozhlédla jsem se po naší ložnici a nespokojeně nakrčila nos. Až přijdu dnes z práce – v duchu jsem poskočila radostí – budu to tu muset dát trochu do pořádku. Sem do Dershiru jsme přijeli teprve včera, což vysvětlovalo, byť neomlouvalo tu nehoráznou spoušť. S vybalováním jsme si včera s Emmettem hlavu nedělali, takže jediné, co bylo na svém místě, je prostorná postel opatřená nebesy. Vypadala kouzelně.

No, momentálně ale nemám zrovna čas zabývat se takovými maličkostmi. Už za půl hoďky mě čekají v práci. Tolik jsem se tam těšila! Nechápu, že mě to nenapadlo nikdy dřív. Jasně, je rozdíl pracovat s dětmi a mít dítě, ale i tak. Příští čtyři roky, které tu strávíme, budou nejlepší v mém životě. O tom jsem nepochybovala.

S posledním pohledem vyjdu z ložnice do chodby našeho nového, krásného domu. Esmé si dala mimořádně záležet. Především na tom, aby dům v ničem nepřipomínal naši vilku ve Forks.

Jo, jasně. Volejme sláva. Edward se totiž rozhodl, že s námi opět zkusí žít. Asi bych se měla alespoň tvářit, že mě to těší, ale nechtělo se mi plýtvat energií. Pořád ještě jsem mu neodpustila jeho nepochopitelné chování a to, jak ublížil naší rodině. Kromě toho, jestli se hodlá i nadále tvářit tak jako včera večer, nemusel se vracet už vůbec.

„Rose, lásko,“ přitočí se ke mně Emmett s úsměvem, když vejdu do jídelny.

„Ahoj,“ usměji se na něj a věnujeme si krátký polibek.

„Tak co, pojedeme?“ navrhne, když se ode mě odtáhne. „Vím, že se nemůžeš dočkat,“ dodá s rozpustilým úsměvem.

„Jasně.“ Má mě přečtenou. „Miluju tě.“

„Já vím. Hodím tě do práce a pak se vrátím pro Jazze a Alice.“

„Edward nejede?“ zeptám se zvědavě.

„Ne. Prej na to není připravenej.“ Pokrčí lhostejně rameny, ale z očí mu jasně vyčtu, že mu to dělá problémy. Emmett nedokázal mít odstup.

„Fajn. Jeho volba. Tak jdeme?“

Ke školce dorazím díky mé nedočkavosti o dvacet minut dřív i přes to, že jsem strávila dobrých deset minut loučením s Emmem. Když chtěl, dokázal být vážně sladkej.

Pro jistotu si překontroluju účes v zrcátku auta zaparkovaného naproti budově, přejedu rty rtěnkou a nervózně si uhladím sukni. Jde se na to.

Nesměle vejdu do areálu a užasle se rozhlížím po pozemcích školky. Bylo tady všechno, co si můžou děti přát. Obrovské pískoviště, průlezky, houpačky, dvě skluzavky a přístřešek s koloběžkami a podobnými hloupostmi. S lehkým píchnutím smutku si znovu připomenu, že mě tohle nikdy nečeká. Nikdy nebudu mít dítě, které bych sem každý den vodila a které bych sledovala, jak tady řádí. Nikdy…

Ze smutnění mě vyruší až přátelský hlas ženy přicházejí po chodníku naproti mě.

„Dobrý den, vy musíte být slečna Haleová,“ osloví mě žena okolo čtyřicítky a podá mi ruku. „Jmenuju se Rachel Kingová.“

„Dobrý den,“ usměji se a podáme si ruce. „Můžete mi říkat Rosalie. Máte to tady opravdu moc pěkné.“

„Děkuju. A také bych vám chtěla poděkovat za to, že jste byla ochotná nastoupit takhle ze dne na den. Zvlášť, když jste se s rodinou přistěhovala teprve včera! Velmi si toho vážím, opravdu.“

„To je v pořádku. Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi a vaše nabídka mě velmi potěšila,“ přiznám upřímně.

„Výborně. Tak pojďte, ukážu vám třídu, kde budete učit. Děti začnou přicházet tak za hodinu, do té doby si musíte uklidit, vyřídit některé telefonáty… Všechno vám to ukážu,“ přislíbí ochotně.

Paní Kingové se mi podaří zbavit až poté, co úspěšně do své třídy Berušek přijmu prvního kloučka. Jakmile zmizí, otočím se k chlapci, naprosto okouzlená a unešená.

„Ahoj, zlatíčko,“ přičapnu k němu. „Jakpak ti říkají?“

„Jmenuju se Ben,“ usměje se chlapeček rozkošně a zvědavě pokračuje: „Ty jsi naše nová paní učitelka, že jo?“

„Ano, jmenuju se Rosalie. Tak co budeme dělat, než přijdou ostatní děti? Mám tady omalovánky, pexeso, puzzle, stavebnici,“ vyjmenovávám pečlivě vštípený sortiment hraček.

„Chci lego,“ rozhodne se Ben a rozběhne se k vysoké skříni. Pro příštích pár minut máme zábavu.

Během dopoledne přijde ještě dalších patnáct dětí. Podle dostupných lejster mi tím pádem chybí jen dvě děvčátka – Kate Whiteová a Kia Swanová. Obě omluvené pro nemoc. Při přečtení druhého jména se mi v hlavě promítnou nepříjemné vzpomínky na jistou jmenovkyni malé Kii, nicméně je zaplaším. Kdybychom byli ve Forks, dělala bych si s tou shodou jmen větší starosti. Krom toho, měla jsem tady patnáct dětiček, které se dožadovaly mé pozornosti, takže jsem stejně neměla čas hloubat nad významem příjmení té holčičky.

Celý den jsem si vysloveně užívala. Cítila jsem se šťastná. Děti byly naprosto úžasné. Od dopolední svačinky až po odpolední hraní na zahradě. V průběhu dne jsem si oblíbila především blonďatou copatou Sarah, která se ode mě dobrovolně nehnula ani na krok. Když si ji na konci dne vyzvedli rodiče, měla jsem sto chutí jim ji sebrat. Díky bohu, že se s ní i s ostatními prcky zítra zase uvidím.

Když se zabouchly dveře za posledními opozdilci, pustila jsem se do úklidu hraček i svého pracovního stolu. Dětem se podařilo tady vytvořit dokonalý nepořádek, ale já si dokonce i tohle užívala. Už teď jsem se nemohla dočkat zítřejšího dne.

Bella

Uháněla jsem po dálnici směr Forks takřka stovkou. Rychlá jízda mě děsila, ale sakra, měla jsem takovej strach. Dnes ve dvě ráno jsem měla telefonát z nemocnice, že přijali Charlieho. Prý měl nějaký problémy s dýcháním a tak, takže si ho chtějí nechat na pozorování. Samozřejmě jsem neváhala a okamžitě sedla do auta.

Původně jsem nechtěla brát Ki sebou, ale nakonec jsem neměla zbytí. Andy by mi ji asi pohlídala, ale já se bála nechat Kiu v Dershiru samotnou. Nebo, mám-li být upřímná, jsem se možná bála jet do Forks sama.

To město mi stále nahánělo husí kůži, ačkoliv to byly už dobré tři roky, co jsem odtud s malou utekla. Možná je to v naší rodině dědičné. Ani já nebyla o moc starší, než byla Ki, když se mnou matka odešla.

Ať tak či tak, ve Forks jsme od té doby byly jen dvakrát – pokaždé na vánoce. Když chtěl Charlie vidět malou, obvykle přijel on za námi. A teď jsem se sem vracela, navíc zřejmě na delší dobu. Ta sestra, se kterou jsem mluvila, tvrdila, že Charlieho nejspíš během dvou dnů propustí do domácího ošetřování. Samozřejmě, pokud se neobjeví nějaké komplikace. Tak jako tak, dokud nebude v pořádku, zůstanu s ním ve Forks. A Kia nejspíš také. Přece jen jsem usoudila, že nechat šéfové na krku poloupíře by bylo poněkud riskantní.

Mrkla jsem do zrcátka na zadní sedačku. Ki spala ve své autosedačce, zamotaná v dece. Nebylo divu, byly čtyři ráno. Když jsem ji v noci probudila s tím, že jedem za dědou, byla na vrcholu blaha. To jí samozřejmě nezabránilo, aby po deseti minutách cesty opět neusnula.

Já sama jsem navzdory strachu měla co dělat, abych to nezalomila taky. Prvních pár kilometrů jsem vyřizovala telefonáty – volala jsem Andy, že nepřijdu ráno do práce a vysvětlovala jí situaci s otcem. Naštěstí to pochopila a okamžitě mi nabídla týden volna. Přijala jsem. Pak jsem samozřejmě musela volat do školky a odhlásit Ki. Naneštěstí mi to vzala paní Kingová, takže mi trvalo dobrých patnáct minut, než jsem se jí zbavila. Na její obranu je ale třeba říct to, že je to nesmírně dobrosrdečná paní. Například tu novou učitelku, jakousi Haleovou, chválila až do nebes, a to ji ještě ani neviděla. No, každej jsme nějakej.

Za podobných myšlenek jsem konečně dorazila ke sjezdu z dálnice. Aniž bych se nadála, vzápětí jsem už vjížděla do malé a jediné světelné křižovatky Forks. I když jsem nechtěla, okamžitě na mě zaútočila vlna vzpomínek na to, jak jsem sem přijela poprvé. Tolik se od té doby změnilo.

Zpomalila jsem a zařadila se do kolony dvou aut, které odbočovaly na stejnou stranu jako já. Cestou k nemocnici jsem projela okolo školy. Jediný letmý pohled – víc jsem se neodvážila jí věnovat – ale stejně mnou projelo silné mrazení vzteku, strachu i… jo, musím si to přiznat. Touhy. Nedokázala jsem na něj zapomenout, ačkoliv jsem se snažila.

V nemocnici jsem předala klimbající Kiu sestřičce na ošetřovně a sama netrpělivě vyjela do druhého patra, kde měl být Charlie.

„Tati?“ otevřela jsem dveře pokoje, na kterém měl být  ubytován, a po špičkách vešla dovnitř, nechtějíc rušit ostatní pacienty.

„Bells, tys přijela?“ Charlie se na mě rozzářeně podíval, očividně dojatý.

„Samozřejmě. Jak ti je, tati?“ usadím se u jeho postele.

„Už je to lepší. Kde máš Kiu? Doufám, žes‘ ji nebrala sebou.“

„A kde jsem ji asi tak měla nechat?“ zeptám se sarkasticky, ale vzápětí už mírněji dodám. „Nechtěla jsem, aby zůstala v Dershir beze mě. Dokud budeš nemocnej, budeme se o tebe starat. Ki ten týden bez školky přežije.“

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral.“ Ohradí se podrážděně.

„Tati, právě jsi zkolaboval. Neodjedu, dokud nebudu mít jistotu, že je ti líp,“ ujistím ho optimisticky. S mrknutím na hodinky se na něj usměju a zvednu se. „Dorazíme za tebou o návštěvních hodinách. Teď už bych vážně měla vzít Ki domů. Dáš mi klíčky?“

Když si dole na příjmu opět vyzvednu Kiu, jsem už podstatně klidnější. Charlie nevypadl nijak zle, takže to snad bude v pořádku. Naložím dřímající dcerku zpět do auta a společně se rozjedeme k domovu. Zpět ve Forks, co víc si přát?

Jsem ráda, že jste si přečetli i tenhle druhý díl. Snad se vám líbil. Velmi děkuju za jakékoliv reakce – jen díky tomu, že mi píšete, vím, že povídku někdo čte. Budu velmi ráda, když pošlete byť i jen smajlíka. Vaše nuougil.

Shrnutí

Autor: Nuougil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puclík - kapitola II: