Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puberťačka - 3. Kapitola

11.04.2010 (16:45) • AliceHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2527×

Puberťačka

Pohled: Bella

Sebrala jsem se a šla za ředitelkou. Šla po chodbě směrem ředitelna. Koukala jsem se po stěnách. Byly béžové. Už jsem byla u dveří, když jsem zaslechla hlasy. Byl to chlapec asi stejně starý jako já a mluvil s ředitelkou.

„Mami, já za to nemůžu to Emmett. Zase se se mnou vsadil, že to nedokážu.“

Co nedokáže? A kdo je Emmett? Tyhle otázky jsem si kladla. Byla jsem přilepená na dveřích, abych slyšela, co si povídají. A najednou někdo otevřel dveře a já jsem mu vpadla do náruče. Připadalo mi jako bych padala na skálu, ale jak je to možný?

„Promiň, já nevěděl, že jsi za dveřmi,“ usmál se na mě takovým nádherným úsměvem, že kdyby mě nedržel, tak by se mi podlomily kolena. Nemohla jsem z něj spustit oči. Je tak nádherný a... a dál už nevím. Je prostě dokonalý a ty jeho oči. Měla jsem pocit, že bych se do nich mohla koukat pořád. Utápěla jsem se v nich, a pak asi po věčnosti prolomil to ticho, které tu vládlo, jeho nádherný hlas.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

„Jo jsem. Jenom jsem se zamyslela,“ zalhala jsem.

Nemohla jsem říct, že je úžasnej a že jsem se asi zamilovala. On taky myslel na to samé jako já. Určitě.

A pak mě postavil na nohy a pustil mě. Já jsem si připadala jako opuštěná, jako když necháte malé štěně na ulici.

„M-hmm. Já jsem Edward, Edward Cullen,“ řekl.

Myslel jsem si, že se asi... asi... rozplynu nad tím nádherným hlasem, který má.

Tak počkat tady něco nesedí. Edward Cullen, Esmé Cullenová. On je její syn??? Těkala jsme mezi nimi jako na tenisovém zápase.

„Jestli se chceš zeptat, jestli to je můj syn tak ano,“ řekla a já byla udivená.

„A Alice je vaše dcera?“

„Ano je,“ odpověděla mi Esmé teda ředitelka.

„Jo, je to moje setra. Je šílenej manijak do nákupů,“ ozval se Edward a zněl trochu pobaveně a mrzutě.

Asi musí s ní strávit chození po obchodech. Musela jsem se usmát nad tou představou, že s ní chodí po nákupech. S tou si budu rozumět ohledně módy.

„E-mm. Zaslechla jsem něco jako Emmett, tak se chci zeptat, jestli to je váš syn?“

„Ano, je to můj syn,“ zněla udiveně a strach v hlase byl trochu znát.

Ihned se koukla na Edwarda a ten ji to oplatil jenom pohledem.

„No Emmett je můj starší bratr a neustále se směje, až ho poznáš, tak uvidíš čeho je schopný.“

Zněl pobaveně, ale jeho matka se na něj káravě podívala.

Zase jsem se musela usmát. Oba se na mě podívali a já si uvědomila, co potřebuju vyřídit.

„To je tolik hodin už bych měl jít. Zatím se mějte dámy,“ řekl pobaveně, když odcházel.

A zase jsem se musela usmát nad tím, co dělá. Páni má tak ladnou chůzi jakoby tanči a ne chodil. Když zavřel dveře, tak jsem se podívala na ředitelku, ta se jen usmívala.

„Tak tady potřebuju, abys mi to tady podepsala.“

Podávala mi papír a já jsem se u jejího prstu podepsala. Nevím, k čemu to potřebuje, ale to je mi jedno. Hlavně, že tu bude nějaká zábava, alespoň doufám.

„Tady je plánek školy, učebny a vyučující na jednotlivé předměty a na tenhle papír se každý z učitelů podepíše, abych věděla, že nechodíš za školu nebo tak něco. Ale nechci tě urazit,“ řekla a já jsem jí to oplatila úsměvem a kývnutím. Pochopila, tak můžeme pokračovat v krasojízdě.

„A tady jsou učebnice a klíče od auta, kreditní karta a poslední mobil. Nějaké otázky?“ dořekla a já na ni koukala jako vůl na nový vrata. Ta otázka mě dorazila úplně.

„N-ne,“ dokázala jsem ze sebe vykoktat.

Všimla si mého údivu a usmála se na mě, jako moje máma, která už zemřela. Najednou ji úsměv pohasl, asi viděla můj obličej, po kterém se začali kutálet slzy. Obešla stůl, přistoupila ke mně a mateřsky mě objala. Byla jsem jí za to vděčná, hladila mě po zádech a tím mě uklidňovala. Lepší mámu mít nemůžou, závidím jim, že ji mají.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

„Ano jsem. Jenom jsem si vzpomněla na svojí mámu, která zemřela,“ řekla jsem smutně.

Podívala se na mě. Bylo vidět na jejích očích, jak je jí to líto, že mi ji připomněla.

„To je mi líto, že jsem ti musela připomenout,“ řekla smutným hlasem, ale já jen záporně zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku. To se může stát každému, co to neví,“ řekla jsem jí a ona si oddychla, ale pořád měla trochu smutný obličej.

Usmála jsem se na ni a ona se usmála na mě tak krásným úsměvem, že jsem se musela usmívat. Pořád jsem ji za to vděčná.
„Už nechoď to třídy, počkej jen přede dveřmi na Alici. Ta tě pak doprovodí do pokoje,“ řekla mi.

„Dobře,“ odpověděla jsem jí a šla hledat učebnu, abych mohla počkat na Alici.

Vyšla jsem ještě se slzami na obličeji a zase do něčeho narazila. Ale tohle bylo trochu jiné než Edward. Jakoby to byl nějaký z jeho bratrů.

„Promiň, nevěděl jsem, že jsi byla u ředitelky,“ řekl ten neznámý.

Musela jsem zvednout hlavu, abych viděla kdo to je. Už podle hlasu jsem poznala, že je to kluk, ale neměl stejný hlas, jako Edward. Byl jiný v několika bodech, ale stejně krásný až nelidsky krásný. Když jsem se mu podívala do obličeje, málem jsem nevěřila svým očím. On je měl černé jako noc, neměl je zlatavě hnědé, jako měl Edward, ale doslova černé jakoby, nebyl člověk a byl taky tak studený jako Edward a Esmé. Tak počkat stejně studený jak je to možné. Pořád jsem nad tím dumala, až jsem málem zapomněl, v jaké poloze tu jsme. Byla jsem skoro ve stejné poloze, jako když jsem vrazila do Edwarda. Netušila jsem, kde berou tu rovnováhu a postřeh, ale já ho nikdy neměla a mít nebudu. Pořád jsme tam tak stáli, já si prohlížela jeho a on zase mě. Mohli jsme tam stát asi minuty, když se na jeho dokonalém (ale na Edwarda nemá) obličeji objevily vrásky, jak se na mě bez přestání díval a pak se zeptal.
„E-mm.“ A já se probrala. Postavil mě a promluvil.

„Já jsem Jasper, Jasper Hale. Nejstarší bratr Edwarda,“ řekl a já jsem si myslela, že to bude asi on. Když Edward říkal o Emmettovi tak říkal, že se pořád směje, a Jasper spíš vypadá, jakoby ho něco bolelo. Asi ho vážně něco bolí. Ale ty oči jsou jenom černé, až děsivě černé. Musela jsem se vzpamatovat a říct mu jak se jmenuju, ať si nemyslí o mně nic špatného.

„A ty jsi?“ zeptal se mě.

„Isabella, Isabella Swanová,“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem vykládat všechno, někomu koho znám jenom pár minut.

„Ty jseš ta nová, co sem přijela, protože ji sem poslal její otec?“ zeptal se mě.

„Ano, jak to víš?“ musela jsem se zeptat, jak asi se to mohl dozvědět.

„No, moje máma tady dělá ředitelku a já se jí potají občas dívám do složek. Ostatní holky mají klasická jména, ale zatím žádná Isabella. Tohle ti spíš měl říct Edward, než já, ale to je na dýl,“ dořekl a já málem spadla. Jak jako, že je to na dýl. Vůbec ho nechápu.

„Tak mi to pověz,“ řekla jsem mu.

„Ne tohle ti musí říct Edward, ne já. Stejně si chci promluvit s Esmé a tak, zatím Bello a.“ Naklonil se ke mně tak blízko, blízko k mému uchu a pošeptal mi: „Edwarda najdeš na ošetřovně je tam s Carlislem. To on nás adoptoval, ale zbytek ti řekne on sám,“ dořekl a šel za Esmé.

A já jsem se vydala na ošetřovnu. Šla jsem po chodbě, a jak jsem se tak procházela, tak jsem nedávala pozor na cestu, zakopla jsem. Ruku jsem natáhla napřed, abych zmírnila pád. Ve zdi u které jsem upadla, čouhal hřebík a já na něj narazila. Ucítila jsem jak jeho ostrá hrana, prošla mou kůží a udivilo mě, že necítím bolest. Ale omyl! Ta nastala hned po několika nekonečných vteřinách, až mi samy od sebe vystříkly slzy. Musela jsem se na ruku podívat, ale to jsem neměla dělat.  Nesnáším pohled na krev, vždy když se na ni podívám, začne mě pohlcovat tma a nakonec úplně omdlím. Jak jsem řekla tak se i stalo. Omdlela jsem.

Když jsem byla trochu schopna vnímat, tak jsem uviděla, jak ke mně někdo jde. Byl to blonďák a měl na sobě bílý plášť a s ním šel Edward. Ne to snad ne nemůže mě takhle vidět, ale to asi jinak nepůjde. Už byli u mě a mě se zrychlil tep. Slyšela jsem svoje srdce a cítila ho skoro až v krku.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Edward, a když se podíval na moji ruku, jakoby ztuhl a přísahala bych, že jeho oči zčernaly. Byly černé jako ty Jasperovi. Jak je to možné tohle nemůže být normální.

„Bello, jak je vám?“ zeptal se mě Carlisle a jemně mi zvedl ruku, aby se na ni mohl podívat. Měl tak studený ruce jakoby, byl v ledničce na pokecu s rodinkou. To mě trochu pobavilo, ale ta ruka bolela. Příjemně ji chladil, jak mi ji držel.

„Edwarde, pomůžeš mi ji vzít na ošetřovnu?“ řekl a Edward jenom přikývl a klekl si ke mně.

AliceHaleCullen

Předchozí kapitola - Další kapitola

Autor: AliceHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puberťačka - 3. Kapitola: