Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 7. kapitola

19.12.2011 (11:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 5287×

7. kapitola – Narozeniny – část 2.

(pohled Belly)

„Co… co se to stalo?“ zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Damon a moji otázku ignoroval.

„Jo… jak to, že ze mě není upír?! Stefan mě kousl, ale nevysál a ty… ty jsi… jak ses mohl zranit?!“

„To je složité… Ale jak je vidět, tak o nás taky nevíš všechno.“

„Vím toho dost na to, abych věděla, že to, co se teď stalo, není možné.“

„Ne, pokud ti něco nedluží nějaká čarodějka,“ usmál se ironicky a poklepal prstem na svůj prsten. Všimla jsem si ho už dřív, i toho, že ten samý nosí i Stefan, ale myslela jsem, že jde třeba jen o rodinou památku.

„Čarodějka? Ony existují?!“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Ano, Bello, a existuje toho mnohem víc. Vlkodlaci, hybridi, duchové, ale to je teď jedno. Potřebuješ znát jen jednu stranu příběhu.“

„Fajn… Povídej…“ málem jsem se zajíkla.

„No… jak jsem řekl, existují čarodějky a pokud máš to štěstí a některé třeba zachráníš život, je ti něco dlužná.“ Rukou s prstenem mi opět zamával před obličejem.

„A ty jsi nějakou zachránil? Co to dokáže?“

„Já přímo ne, ale to je jedno. Kdysi jsem dostal tenhle prsten, který dokáže tři úžasné věci. Za prvé, když někoho kousneme, ale nevysajeme, nepřemění se. Je to docela výhodné, spousta upírů vznikala nechtěně.

Za druhé, dokážeme se sami zranit a naše krev dokáže lidi vyléčit, i kdyby je od smrti dělily pouhé vteřiny. Funguje to vlastně stejně jako náš jed, jen se nepřeměníš. Navíc dokážeme zranit jen sami sebe, pro ostatní je naše kůže stejně tvrdá, jako u normálního upíra.

A konečně za třetí. Tyhle výhody platí spíš pro lidi. Kousneš je, vyléčíš a hotovo, ale co z toho máš ty? Tak jsme si vyjednali poslední výhodu. Když vyjdeme na slunce s tímhle prstenem na ruce, netřpytíme se.“

„Wow.“ Nezmohla jsem se na nic jiného. Damon se usmál.

„Za brášku se omlouvám, vždy měl trochu problémy se sebeovládáním, ale nečekal jsem, že by někdy napadl tebe.“

„Byla to moje chyba, řízla jsem se o papír, měla jsem to vědět, že to udělám znovu.“ Sklopila jsem hlavu.

„Znovu?“

„Chci říct, měla jsem to tušit, jsem nešikovná –“

„Počkat, řekla jsi znovu. Tohle už se ti někdy stalo?“

„Ne, já…“

„No, jasně! Já jsem idiot, byla jsi sem převezená přesně měsíc po tvých narozeninách! Tak proto… Kdysi už se stalo něco podobného, napadl tě… a pak tě pravděpodobně opustil,“ uvažoval nahlas.

„Co? Ne!“

„Bello, taky jsem ti o sobě právě teď něco řekl, nebylo by fér mi teď říct, kvůli čemu tu teď vlastně jsi?“

„Já… nemůžu o tom mluvit… bolí to…“

„Dobře… já budu jen hádat… A ty buď přikyvuj, nebo zakruť hlavou, ano?“

„Hmm-mm.“

„Slavila jsi narozeniny?“ Kývla jsem.

„Stalo se to na oslavě?“ Znovu jsem kývla.

„Rozbalovala jsi dárky a přitom ses řízla o papír.“ Další pokývání a k tomu slzy v očích.

„Napadl tě?“ Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„Tak počkej… Bylo jich víc?“ Kývnutí.

„Napadl tě někdo z jeho klanu?“ Skoro neznatelně jsem kývla a už brečela na plno.

„A pak tě opustili - pro tvé dobro?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak odešli jen tak?“ Znovu jsem zavrtěla hlavou.

„On si našel jinou?“ Pokývnutí.

„Využil tě a opustil?“ Na to už jsem nebyla ani schopná pokývat hlavou. Přitáhla jsem si k sobě nohy, hlavu si položila na kolena a začala neuvěřitelně nahlas brečet.

Skoro nepřítomně jsem vnímala, jak někdo sedí vedle mě a sdílí mou bolest. Jediné, co vím, že už jsem to dlouho nevydržela a usnula.

*   *   *

Vzbudila jsem se v jedenáct večer. K mé smůle bylo stále třináctého září. Pomalinku jsem se zvedla a postavila se k oknu.

„Stále zasněná?“ ozvalo se těsně za mnou. Byla jsem už zvyklá – Damon tyhle vtípky miloval –, tak jsem se ani nelekla.

„Co tady děláš? Neměl už bys být doma?“ zašeptala jsem, ani se na něj neotočila.

„Dostal jsem za úkol od brášky dohlížet na tebe. Moc se omlouvá…“

„Nebyla to jeho vina, až ho uvidím, řeknu mu to.“

„On se tu u tebe teď nějaký čas neukáže. Vlastně vůbec v nemocnici. Musí se z toho dostat a překonat to. Lidskou krev už nepil moc dlouho. Jeho přítelkyně mu pomáhá.“

„Ona je taky upírka?“

„Teď už ano,“  řekl váhavě.

„Byla člověk, když ji potkal?“

„Ano.“

„A přesto s ní zůstal,“ zamumlala jsem.

„Bello, všichni nejsme stejní, nemůžeš nás házet do jednoho pytle. A upřímně, zamilovat se do člověka je snazší než cokoliv jiného. A taky bezpečnější.“

„Říkáš to, jako by snad všechny upírky byly zabijácké mrchy.“

„Všechny ne...“

„Tak to odtud pramení ta vaše nevraživost!“ došlo mi najednou.

„Co?“

„Zamilovali jste se do jedné upírky! Vy… to už jste byli upíři?“ Mlčel. Myslela jsem si, že už ani neodpoví, když řekl: „Ne.“

„A ona vás přeměnila oba?!“

„Ano,“ řekl znovu a mírně sebou trhl, jakoby moje dotazy vyvolaly nepříjemné vzpomínky, což asi taky ano.

Vycítila jsem, že na tohle téma už se nemám dál vyptávat. Vždyť co jsem na to mohla říct? To přebolí? Nebo to je mi líto? Takové ohrané fráze stejně nepomohou. Místo toho jsme tam stáli – teď už vedle sebe – a mlčky sledovali vycházející měsíc.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 7. kapitola: