Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 6. kapitola

02.12.2011 (22:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4992×

6. kapitola – Narozeniny – část 1.

(pohled Belly)

A je to tu zase. Dneska mám narozeniny. Je možné, že ta věc, co mi změnila od základů život, se stala už před třemi lety? Že už tu trčím tři roky? A že toho parchanta proklínám a zároveň miluju už tak dlouhou dobu?

Po tváři jsem nechala stéct osamocenou slzu. Pamatuji si, jak jsem si řekla, že už pro něj nebudu brečet. A tahle slza je taky ta jediná, co spatří světlo světa díky němu. Už nikdy víc. Nemůže mě stále tak ovládat, i když tu vůbec není. Stefan má pravdu. Tohle není život.

Musím se sebrat a začít taky myslet na sebe. Vždy jsem přednostně myslela na druhé. S tím je teď konec. Začnu myslet taky na sebe, protože když si to tak uvědomím, tak jsem do teď životem jen proplouvala. Všechna rozhodnutí šla mimo mě, já se jen řídila tím, co mi nakázali jiní. I s tím je teď konec. Už nebudu takový zbabělec a vezmu svůj život do svých rukou…

Přešla jsem k oknu a sledovala víření listů tam venku. Asi tam byla pořádná zima. Ale stejně mé největší přání bylo odsud vypadnout a začít konečně žít.

Jakmile mě odsud Damon se Stefanem dostanou, zajedu za tátou. Viktorie, ne Viktorie. Rozloučím se s ním a odjedu někam hodně daleko, kde mě nikdo nezná. A začnu od nuly, i kdybych měla pracovat jako servírka a měla bydlet s někým v podnájmu.

„Bello? Jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a pohlédla do očí Stefanovi.

„Ano, jsem.“

„Všechno nejlepší k narozeninám, Bello,“ usmál se a podával mi nějakou krásně zabalenou krabici.

„Stefane, to jsi neměl… nemusel sis dělat škodu…“ mumlala jsem, a pro sebe si řekla, že by bylo lepší, kdyby na moje narozeniny rovnou zapomněl. Připomínat mi, jak stárnu, nebyl nejlepší způsob léčby, ale on to nemohl vědět, takže jsem se usmála.

„No tak, Bello. Jen málokdy někomu kupuju dárky, udělej mi radost,“ zasmál se.

„Tak děkuju,“ kývla jsem a dárek si od něj vzala. Sednula jsem si na postel a dárek začala rozbalovat. Jo, asi si říkáte, že jsem se měla poučit z mé narozeninové zkušenosti před třemi lety. Ale já jsem asi úplně blbá.

Asi uhádnete, co se stalo. No, jak by ne, když jsem takový střevo.

Popsala bych vám to důkladněji, ale moc si z toho nepamutuju, protože se to celé událo hrozně rychle. V jednu chvíle sedím na posteli, rozbaluji dárek a říznu se. O vteřinu později už stojím na nohou a přimačknutá ke zdi. A o další milisekundu později cítím příšernou bolest na krku.

Ze všech svých sil jsem se snažila Stefana odstrčit. Vím, že za to nemohl, to já byla tak blbá, abych udělala stejnou chybu dvakrát, ale věděla jsem, že pokud něco neudělám, tentokrát už mě nezachrání ani můj anděl strážný a že ten se mnou musí mít fušku.

Ale přesto, jak jsem bojovala, jsem věděla, že je to marné a cítila, jak mi ubývají síly. Pomalu už jsem se loučila se životem, když jsem se svezla na zem. Stefan, který mě totiž držel u zdi, zmizel. Přede mnou se odehrával boj dvou upírů, ale nebyla jsem si jistá, který z nich vyhrává, ztrácela jsem vědomí…

Takže si ani nejsem moc jistá, že to, co jsem viděla, byla pravda, protože se to všemu, co o upírech vím, protivilo. Ale musela to být pravda, protože ta krev…

Najednou jsem byla ve vzduchu a vteřinu na to už na mé posteli. Damon mě držel za krk, kde jsem krvácela a dost na hlas klel. Potom udělal něco zvláštního. Svojí ruku přiblížil ke svému obličeji a kousl se do ní. Ano, prokousl nezranitelnou upíří kůži. A pak… než se ta rána stačila zahojit, přitiskl mi svoji ruku k ústům a donutil mě pít. Jeho krev.

Nejhorší na tom byla ta chuť. Ta krev totiž chutnala dobře. A já cítila, jak se s každým dalším douškem cítím silnější. Brzy mě už ani nemusel nutit pít, pila jsem sama.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale věděla jsem jedno. Chtěla jsem víc. Bohužel mi ale Damon odtrhl ruku od pusy a jal se prohmatávat můj krk a hledat mi tep.

Rychle jsem se posadila a sama si sáhla na krk. Stopy po kousnutí nikde, jen pevná a zdravá kůže. Vlastně, takhle skvěle jsem se už dlouho necítila. Zděšeně jsem pohlédla na Damona, když jsem si něco uvědomila.

Nejsem upír.

Ahojky,

omlouvám se za délku kapitoly, bylo to to první, co jsem stačila sesmolit po tom, co mi vrátili notebook. K mému naprostému zděšení právě jediné, co nešlo spravit/nahradit, byla paměť. Takže jsem přišla o absolutně všechny kapitoly všech povídek, co jsem měla napřed, nebo se je teprve chystala vydat. Tak snad mi to tentokrát prominete, budu se teď snažit přidávat kapitoly častěji, protože v nejbližší době mě ve škole čeká ještě několik testů, a pak bude snad až do Vánoc klid,

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 6. kapitola: