Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 6. kapitola

19.05.2009 (15:59) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4534×

Rita mě dnes pustila dřív, skoro nikdo v restauraci nebyl a tak jsme se tam nudili. Je půl jedenácté, když zaparkuji na pravé straně domu, kde je něco jako parkoviště pro jedno auto. Když jsem vylezla z auta, začalo pršet. Se šňůry jsem co nejrychleji sebrala záclony a povlečení a rychle upalovala domů. Záclony pověsím až zítra a povlečení až půjdu spát. Do kalendáře, který mám v kuchyni a do kterého se vůbec nedívám, jen otáčím stránky, zapíšu datum schůzky. Když si všimnu datumu, leknu se. Je už 20. listopadu. Za necelý měsíc budou Vánoce. Až teď jsem si uvědomila, že nestárnu. A kruci. Jacob se kdysi dávno zmínil, že když se přestanou přeměňovat, zestárnou. Ale, ač je to divné, já se chci přeměňovat. Moc dlouho tu teda asi nezůstanu. Maximálně dva roky. Víc ne. Rozhodně tu však na Vánoce nezůstanu. Někam se pojedu kouknout. Třeba do Austrálie, tam bude teplo. Nebo do Španělska. Nebo do Seattleu. Tam sice teplo není, ale je to blízko k mému minulému domovu. Vlastně jsem měla hodně míst, kterým jsem říkala domov. Phoenix, Forks, Hay River. Nejnádhernější místo bylo a bude, je Forks. Zde jsem poznala svou lásku, svého anděla. Rychle jsem zatřepala hlavou. Proč, sakra, na něj pořád myslím? Copak mi nestačí, že mi zlomil srdce? To si ho budu stále připomínat? A jeho rodinu taky? Musím konečně pochopit, že on mě nemiloval. NEMILOVAL! To slovo bolelo. Moc bolelo. Co jsem mu proboha udělala, že mi to udělal? Neprozradila jsem žádné tajemství, nic. Neřekla jsem ani ň. Dala jsem mu celé své srdce a on...on si se mnou jen hrál. Mohl mě rovnou zabít a nemusela by se stát tohle. Nemuselo by se stát nic. Vůbec nic. Proč mě prostě ten první den, co mě viděl, nezabil? Nemusela bych se takhle kvůli němu trápit. Kvůli nějakému blbému rozmazlenému povrchnímu upírovi. NENÁVIDÍM HO! A někde v koutku mého ublíženého srdce miluji. Jsem divná, vím to. Abych zklidnila svoje myšlenky, jsem se šla osprchovat. Po studené sprše jsem si oblékla svoje tričko, tepláky a mikinu. Udělala jsem si svůj oblíbený ovocný čaj do mého velkého oblíbeného hrnečku. Sedla jsem si ven na verandu, na lavičku a pozorovala hustý déšť. Vzala jsem si ještě teplou chlupatou deku, do které jsem se zabalila. Neúmyslně jsem vzpomínala na celou Cullenovic rodinku. Na Carlislea, který byl velmi ohleduplný doktor a byl mi něco jako druhým otcem. Esme pro mě byla druhou matkou, která mi scházela, která všechny milovala, ať udělal cokoliv, nikdy se na nikoho nezlobila, všechny se snažila pochopit. Emmett byl vždy plný vtípků a nevydržel pár dní bez nějaké sázky či boje, všemu se dokázal smát, byl velký optimista, byl to můj velký silný a milý bráška. I když jsme si s Rosalii nepadly do oka, taky mi moc chyběla. Byla snad nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděla, samozřejmě až po něm. Jasper si radši vždy ode mě držel odstup, aby mi neublížil. Ve vegetariánství si moc nevěřil, ale jinak to byl velmi silný kluk. Musel, když vydržel s Alicí. Alice...byla tou nejlepší sestrou, kterou jsem kdy měla. Milovala nakupování a tak mě často tahala sebou, až mě to unavovalo. Pár výhod to však mělo - často jsem doma řekla, že jedu s Alicí na nákupy, ale byla jsem s Edwardem. Edward. Při tomhle jméně mě bodlo u srdce. Edward byl můj první kluk. Jeho andělská tvář, krása mě doháněla k šílenství, které bylo příjemné. S ním jsem se cítila bezpečně. Byl to můj strážný anděl. Anděl, který zklamal, ublížil. Když jsem čaj vypila, hrnek jsem postavila pod lavičku, abych do něj omylem nekopla a nerozbil se. Na Vánoce poletím do Seattleu a pojedu se kouknou na svůj hrob. Zní to divně. Mít svůj hrob, být pohřben, ale vy jste stále naživu. Ještě chvíli se dívám na déšť a hladinu jezera, která se díky kapkám krásně vlní a celkově vypadá kouzelně. Nakonec usnu venku na lavičce, s koleny těsně u hrudi.

Ráno jsem celá zlámaná z lavičky a tak se rozhodnu proběhnout. Jenže mi něco zkazilo plány. Sníh. Napadlo ho nejmíň čtyřicet pět centimetrů. Budou po mě stopy. A sakra. Rychle se jdu domů převléct, protože je mi trošku zima. Ono být jenom v pyžamu, mikině a zachumlaná do deky, když sněží není zrovna moc. Natáhnu na sebe rifle, rolák a svou oblíbenou černou vestu. Vyjdu ven a chvíli se jen dívám na tu nádhernou bílou věc. Dřív jsem sníh nemusela, ale teď... Místo svých starých oblíbených letních botasek jsem si vzala nové černo bílé vysoké botaskové kozačky. Ty jsem si koupila speciálně do terénu. Ještě víc se zachumlám, na hlavu narazím pletenou čepici, kolem krku šálu a vyjdu. Kousek půjdu a pak se někde proměním. Chtěla jsem udělat sněhovou kouli, jenže sníh se roztál, hned jak jsem se ho dotkla. Kvůli mé horké kůži. No super. Budu si muset koupit nějaké tlusté rukavice. Když už jsem daleko od svého domečku, proměním se a jdu zkoumat les. No zkoumat, les znám už dobře po tom věčném toulání. Po lese běhám asi hodinu, pak se vrátím na místo, kde jsem se přeměnila a vrátila se do své lidské podoby. Pak jsem se vydala dál tak, aby stopy na sebe navazovali. Musela jsem se usmát, když jsem se otočila a koukla na své otisky - jak lidské, tak psí. Když jsem se vrátila k mému domečku, uklidila jsem hrnek, nasnídala se, pustila jsem Blacka z ohrady, aby se trochu protáhl a popadla lopatu. Musela jsem odklidit sníh, abych se dostala do města, což mi bude trvat snad celý den. Mě to však nějak nevadilo. Odklidila jsem sníh prve před domem a udělala malou cestičku k autu. MP3 mi hrála mé oblíbené písničky a já zpívala na celý les. Byla jsem tu na samotce, tak proč ne, že. Kolem jedenácté už mám pěkný kus práce a jsem zpocená jak prase. Ha!, konečně něco, co se na mě nehodí. Budu muset ještě odklidit ohradu. Blackovi jsem dala nové seno a pár jablíček. Díky bohu, tu měl Ben hromadu sena snad na dalších několik let, takže se aspoň o to seno nebudu muset starat. Blacka jsem vyhřebelcovala a hřívu jsem mu párkrát pročísla. Strašně ráda jsem Blackovi pletla copánky, ale teď jsem neměla čas. Spokoje zařehtal, když jsem mu dala kostku cukru. Dlouho jsem přemýšlela, co na oběd, nakonec jsem vytáhla mraženou pizzu. Musela jsem zavolat Ritě, že dnes nedorazím. Pochopila a poslala své dva syny, jeden se učil na kuchaře a druhý na automechanika, aby začali odklízet z druhé strany. Poděkovala jsem a sedla si k jídlu. K tomu jsem četla kuchařku, kterou jsem si koupila. Vaření mě stále bavilo a stále jsem zkoušela něco nového. Rozhodla jsem se, že zkusím bábovku. Tu jsem ještě nepekla. Těsto jsem dělala asi půl hodiny. V kuchařce psali, že pečení trvá asi tak tři čtvrtě hodiny. Formu jsem dala do trouby a zapnula ji. Zatím co se bábovka pekla, já umyla nádobí, dala jsem prát pračku, pověsila záclony a povlékla peřiny. Akorát jsem scházela dolů do kuchyně, když někdo zaklepal. Málem jsem se přizabila na schodech, jak jsem rychle běžela otevřít. Když jsem otevřela, stáli tam dva kluci. Oba měli červené tváře od mrazu a byli zpocení. Ritinini synové. „Ahoj! Jsem Mary. Pojďte dál, dělám bábovku," pozvala je dál a představila jsem se. „Ahoj. Já jsem Robert," představí se jeden kluk, když si sundává bundu. „A já jsem Henry," usměje se druhý. „Kdo z Vás je starší?" zeptám se, když dávám bundy na topení, aby uschly. Oba kluci jsem spíše po Ritě. Mají její modré oči. „Já." „On." Řeknou naráz a já se začnu smát. Kluci se ke mně přidají. „Já," řekne znovu Robert. Myslela jsem si to. Pozvu je do kuchyně. „Co si dáte? Kávu, čaj nebo kakao?" zeptá se, když před ně pokládám bábovku, ze které se ještě kouří. „Kakao!" vyhrknou nadšeně a zase společně. Znovu se rozesměji. „Hmm, je dobrá. Ráda vaříš nebo pečeš?" zeptá se Henry. Přikývnu. Takže Henry bude kuchař a Robert automechanik. „Nechceš chodit do učení? Myslím, že by tě bez problému vzali," potvrdí mou myšlenku Henry. „Myslíš? No, abych pravdu řekla, už mě nebaví tenhle život, samá práce a práce," zamyslela jsem se a položila jsem dva hrnky na stůl. „Díky," poděkovali sborově. Zase se usměji. Vezmu si svůj hrnek a přisednu si k nim. „Jaký je mezi vámi věkový rozdíl? Já osobně bych řekla asi tak...rok, víc ne. Chováte se jako dvojčata," zeptám se. „Tipla si dobře, mezi námi je jeden rok," přikývne Robert, když se napije. „A to vážně jen pracuješ?" Přikývnu. „Téda, tak to by mě fakt nebavilo," zavrtí hlavou Rob. Usměji se. „Brácha má pravdu, pečeš dobře. Takhle snad nepeče ani máma," dodá. Začnu se smát. „Počkej, až to řeknu Ritě, budeš mít problém, kamaráde," zazubím se. „Opovaž se, nebo uvidíš," pohrozí s úsměvem. Zazubím se ještě víc. „Jak to vlastně vypadá ve zdejší škole?" zeptám se. „No, je tu víc škol pohromadě. Jsou tu jak normálně studijní programy, tak i učenické obory. Když vystuduješ normálně střední, můžeš na učňák. Tak jsme to udělali i my. Často si popučujeme učebny a tak. Ale jídelna je jen jedna a to pro všechny. A tělocvičny taky," popíše mi školu Henry. „Teď o prázdninách přestavěli kuchtíkům jejich část a na řadě jsou teď kadeřnice. Nám naši část přestavěli minulý rok," dodá Rob. Ještě nejméně hodinu si povídáme o škole, až mě kluci přesvědčí k přihlášení do učení. Když už ze mě nebude právnička, tak vyučená kuchařka, no. Kluci se stali mí kamarádi. Jsou vtipný, milý, sympatičtí a kamarádští. Aspoň někoho budu ve škole znát. Nabídnu se, že kluky odvezu. Rob zhodnotí moje auto „Za docela dobrý kus, ale už jsem viděl lepší," hošánek však neví, že auto jsem ukradla a že jsem ráda, že vůbec nějaké mám. Nabídne se, že kdybych potřebovala pomoct, tak ať brknu, že se na to podívá. Vyměníme si čísla a kluky hodím až před jejich dům. „Moc díky za to odhrnutí," poděkuji nejméně posté. „Není zač. A my děkujeme za svezení a za bábovku," oplatí mi stejnou mincí Rob. Usměji se a zamávám jim. Když večer ulehám do postele, mám dobou náladu a usínám s úsměvem na tváři. Se nedivte. Našla jsem nové kamarády, které potřebuji jako sůl. Až moc dlouho jsem byla sama, bez přátel, bez rodiny. Abych pravdu řekla, těšila jsem se do školy, i když se mi před dvěma měsíci vůbec nechtělo. Teď jsem se těšila na nové věci, přátelé, učitelé. Henry mi říkal, že má často praxe, jak u Rity v restauraci, nebo v jiné hospodě, tak i ve školní jídelny. Tak na to jsem se těšila ze všeho nejvíc.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 6. kapitola: