Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 35. kapitola

07.07.2009 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4033×

Nevím jistě, jestli jsem byla vzhůru, nebo se mi to jen zdálo, ale slyšela jsem, jak se někdo hádal…bylo to asi tak pět lidí na jednoho. Ani jsem vlastně nevěděla, kde jsem, nevěděla jsem absolutně nic. Nechtěla jsem poslouchat, jak se nějací lidé hádají…nemám ráda hádky, přímo je nesnáším. Jestli se dva lidé nemůžou vystát, proč si lezou na oči, že?

„Vypadni!“ zašeptal někdo výhružně – podle hlasu jsem poznala dívku, měla nádherný hlas. „Proč bych měla?“ vyprskla další osoba s nepříjemný hlasem…tedy oproti předešlí dívce. „Kvůli tobě se mohlo sát i něco horšího!“ ozval se příjemný a sympatický chlapecký hlas. Dívka s nepříjemným hlasem se nadechovala, ale přeskočil ji ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšela. Byl nejblíže a musel patřit andělovi.

„Vypadni Natalie! Hned! Už tě tu nechci nikdy vidět! Stále dokola jsem se tě zastával a pak uděláš tohle? Vypadni!“ zavrčel. Tak to teda ne! Anděl by neměl být zlý…nebo ano? Na ty zlé lidi by měl být zlý? Nevím… Pak už jsem jen uslyšela něčí vzlykání, nejspíše té dívky s hnusným hlasem a já se znovu propadla do říši snů.

...

Pomalu jsem otevřela oči. Někdo vedle mě zavýskal radostí. „Už je vzhůru!“ Nechápavě jsem zkroutila čelo… Ten pokoj…ten pokoj přece znám…už jednou jsem tu byla…tenkrát, když jsem spadla z útesu a Cullenovi mě zachránili…CULLENOVI! A sakra! Už zase jsem u nich. Díky mě by si mohli pořídit klidně hotel!

„Co…co se stalo?“ „Ten tvůj…přítel…chtěl tě zneužít…díky bohu jsme tě s Edwardem a Emmettem zachránili v čas,“ usmála se na mě Alice. Jen jsem přikývla. „Jak ti je?“ „Dobře…hádala bych, že jste mě nechali prospat,“ zamumlala jsem a začala se zvedat ze své postele. Na sobě jsem měla něčí pyžamo. Na co vlastně mají pyžama, když nemusí spát? Alice se na mě tázavě podívala. „Hele, chci jen na záchod a taky se osprchovat…zajeď mi, prosím, pro nějaké moje oblečení,“ řekla jsem a Alice se hned usmála. „A potom tě vezmu na nákupy!“ Jen jsem protočila oči a vydala se do koupelny. Alice mi podala ručník a hned byla v trapu.

Jen jsem ji mávla na rozloučení a vydala se do koupelny. Strašně jsem se těšila na teplou a uklidňující sprchu. Ve sprše jsem strávila minimálně hodinu. Alice mi stihla přivézt nějaké mé oblečení. Oblékla jsem si krátké plážové džínové šortky, pak moje oblíbené vytahané triko a botasky. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, aby lépe uschly. Sešla jsem do přízemí. Byla tu jen Alice a Esme. Obě se usmály, když mě spatřili. „Je tu Carlisle?“ zeptala jsem se Esme, jako jeho manželka by to mohla tušit. „Ano, je v pracovně…v druhém patře vlevo,“ kývla Esme, poděkovala jsem za odpověď a vydala jsem se za Carlislem. Přeci jsem jen potřebovala vědět pár věcí, co se týkali včerejšího dne…nebo spíše večera.

Nejistě jsem zaklepala a čekala. Příjemný hlas mě vyzval dál. Potichu jsem vešla dovnitř a porozhlédla se po pokoji. Byl nádherný a velký a strašně moc se podobal tomu, co měl Carlisle ve Forks. Řekněme, že to byla přesná kopie. I obrazy tu měl. „Ahoj Carlislei, můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se nejistě. „Ahoj Bello, ale jistě, pojď dál a sedni si,“ kývl Carlisle a ukázal na jedno křeslo, které měl před velkým pracovním stolem. „Mám pár otázek…nebo spíš jen jednu,“ řekla jsem, když jsem si sedla. „Jen se ptej,“ pobídl mě Carlisle a opřel se o opěradlo své luxusní pracovní židle. „Proč…proč jsem se včera nepřeměnila…proč jsem nepoužila svoji velkou sílu?“ vyhrkla jsem.

Carlisle se pousmál. „Víš, taky jsem nad tím přemýšlel a místo, aby v noci spal…,“ přerušila jsem ho svým smíchem a on se ke mně přidal. „…Prostě, taky mi to nedalo a tak jsem hledal v knihách…Něco málo, o těch jako jsi ty Bello, tam napsáno bylo a jedna věc mě zaujala hned na první pohled…Psalo se tam, že když je vlkodavský pes, v lidské podobě, psychicky hodně špatně…nedokážou se přeměnit…dokázala by si jen tehdy, kdyby šlo o cizí život…jako by jste ani nechtěli chránit ten svůj…vlastně jste hrdinové… A sama musíš uznat, že je dobře, že ses nepřeměnila, muselo by se to všechno řešit a něco by si musela vymyslet, bylo by divné, kdyby devatenáctiletá dívka se před třemi kluky přeměnila ve vlka,“ řekl Carlisle. S tou poslední větou jsem musela souhlasit.

Kývla jsem, jako že rozumím. „Alice mě viděla, že jo?“ Musela, jinak by mě nenašli. „Ano, měla vizi. Prý, když jste zrovna vycházeli z haly…prve nechtěli zasahovat, mysleli si, že by sis poradila sama, pak si ale všimli, že situaci nějak nezvládáš a tak se rozhodli zakročit,“ přikývl Carlisle. „Díky, že sis udělal čas,“ usměji se, když se zvedám. „Nemáš zač, Bells, kdyby si něco potřebovala, jsme tu,“ řekl a já jen přikývla a odešla z pokoje… Tak,…to bychom měli jednu věc… Teď jdeme vyřešit další…a to s Edwardem. Tak nějak jsem si všimla, že tu není a že tu není, ani Natalie… Kdoví, kde jsou, ale já se Edwarda musím zeptat na jednu věc… Však ho stejně najdu, buď sama, nebo s pomocí Alice…

„Alice, kde je Edward?“ zeptala jsem se, když jsem sešla do kuchyně, abych se něčeho napila. Nic moc toho tady neměli, ale Esme slíbila, že pojede s Alicí nakupovat. Chtěla jsem namítnout, že tu moc dlouho nebudu, ale Alice se na mě usmála. „Budeš překvapená, jaká tě čeká budoucnost…a Edward je někde v lese, hledej šmudlo,“ usmála se a začala spolu se svou matkou sepisovat, co všechno budou potřebovat, aby uživili vlkodavského psa. Pousmála jsem se a vydala se ven hledat Edwarda…v psí podobě…

Tak co, líbilo? Napiš do komentářů a ať je to cokoliv, ráda vše vyssvětlím, pokud to teda neplánuji do další kapitoly!

Jinak můžete hádat nebo...nebo si klidně můžete přát, jestli bude happy end or no. (nebo ne). Já už vím, jaký bude, ale vy se nechte překvapit! ;-)

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 35. kapitola: