Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 31. kapitola

01.07.2009 (15:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3925×

Nejedu však do Seattleu – ještě ne. Chci se kouknout ještě na jedno místo. Doufala jsem, že tu cestu najdu. Musím ji najít. Chci se tam naposled kouknout. A pak…pak ho vymažu ze své mysli…i když vím, že se mi to nikdy nepodaří…nikdy…kdysi jsem se snažila a docílila jsem toho, že mi chyběl ještě víc a ještě víc to bolelo. Ale chci to místo vidět – ještě jednou, naposled. Milovat ho budu navždy, tak aspoň mít tuto vzpomínku…Opravdu mi hrabe...Mě to však nevadí…a taky nejsem sama…

Musím hlavně najít tu pitomou cestu…opravdu se na lepší místo nastěhovat nemohli. Dávala jsem pozor, abych tu cestu nepřehlédla…opravdu jsem měla štěstí a našla jsem ji hned na poprvé…Pomalu jsem jela lesní cestou a ještě pomaleji zaparkovala a vystoupila z auta. Přede mnou stál velký moderní dům, který vypadal osamoceně…

Pomalu jsem zamířila k vchodovým dveřím…Byly zamčené, ale já si poradila. Za chvíli jsem byla v předsíni. Dům nebyl zrovna dvakrát jištěný, čekala jsem nějaký alarm, ale ono nic…Vlastně nikdo nevěděl, kde bydlí…Nikoho to moc nezajímalo, myslím…Pomalu jsem šla do další místnosti…Obývací pokoj…Porozhlédla jsem se po pokoji. Myslela jsem, že bude prázdný, ale nebyl…V rohu pokoje stál černý klavír…Bodlo mě při vzpomínce, jak hrál…z kapsy jsem vytáhla CDéčko a fotky. Zamířila jsem ke klavíru. Byl zaprášený, není divu, už dlouho tu nebyl nikdo… Opatrně jsem si sedla na černý baret a  otevřela víko, které krylo klávesy. Opatrně jsem položila pravou ruku na klávesy…Tady, na tomhle klavíru, složil moji ukolébavku. Fotky a CD jsem položila na velké křídlo a začala jsem od těch nejtenčích tónů, až po ty nejhlubší…neuměla jsem noty, tak co jiného jsem si měla zahrát…

Když jsem byla prsty u posledních pěti kláves, všimla jsem si jedné věci – oranžového víčka od PET lahve. Naklonila jsem hlavu a vzala víčko do ruky. Měla jsem pocit, že jsem to víčko někde už viděla…Víčko bylo spíše placatější, jako od Nestea Vitao, mého oblíbeného ledového čaje…….Pak mi to dojde. To víčko jsem mu dala, když jsme spolu jednou seděli na obědě. Zřejmě si je tenkrát vzal. Pevně je stisknu v dlani a pěst si přiložím pod nos a pevně zavřu oči. Bože…proč jsem musela všechno tohle najít? Proč? Rychle posbírám svoje věci a rozeběhnu se ven…

Do Seattleu jsem přijela akorát. Rychle jsem se převlékla do krátkého modrého tílka, do riflových krátkých kraťásků, pak si dala pruhované bílo modré podkolenky a nakonec botasky. Do ruky popadnu mikinu a valím na autobus. Tentokrát se mi nechce autem. Potřebuji si dát nějaký alkohol. Klidně se i opiju, mě to je jedno. Vše je jednou poprvé, že?

„Ahoj Alane!“ pozdravím kluka u baru. „Ahoj Mary, ségra! Rád tě vidím!“ zakření se a obejme mě. Úsměv mu oplatím. „Tak co si dáš? Zase jen limonádu?“ „Dnes ne, jsem tu autobusem,“ zavrtím hlavou o objednám si pivo. „Super!“ „Ale jestli se opiji, tak je to na tebe a zařizuješ odvoz!“ varuji ho a společně se zasmějeme a jdeme na plac…

I když jsem byla vzhůru, nechtěla jsem otevírat oči…tak moc mě bolela hlava. Zřejmě jsem to trochu včera přehnala…asi trošku víc. Nakonec se donutím se zvednout a obléknout se. Musím balit. Všechny moje pohyby jsou tak pomalé, že se podobají šnečím. Přiznám, že skoro nic si z včerejšku nepamatuji. Maximálně tak do jedenácti, pak mě všichni začali zvát na panáky a já nějak ztrácela paměť…

Letenku mám objednanou až na večerní let, takže v poho. Na to, že jsem vstávala o půl jedenácté, jsem už ve dvanáct sbalena a stojím na recepci, připravena odevzdat pokoj. „…a tyto klíčky vraťte i s autem do firmy Black and White, ano?“ požádám recepční a ta přikývne. Rozloučím se s ředitelem, který mi osobně objedná taxi a s šéfkuchařem…zase jsem si vezla jeden recept domů…Stejně sem zase za týden letím, tak není co řešit. Hlava mě pořád bolela jako střep a prášky ještě nezačaly zabírat. V taxi bylo docela ticho, až na to rádio, které však hrálo tlumeně, ne moc nějak na hlas. O hodně horší je celkový hluk v letištní hale…

Musela jsem čekat půl hodina a neměla, co dělat a tak jsem vytáhla z batohu fotky, na kterých byl on. Všechny jsem si detailně prohlížela. I v letadle. Nakonec jsem vybrala dvě fotky – jednu si nechám zarámovat a druhou použiji na medailonek. Když se za pár let naše cesta rozdělí, ať je aspoň jeho podobizna pořád se mnou. Ale co se zbytkem? CD si určitě nechám, to opravdu nenechám vyhodit. A co s ostatními fotkami?................................

Rozhodla jsem se…udělám to….

Místo, abych rovnou jela domů, jsem si to zamířila ke Cullenovým. Cestou jsem koupila obálku a fotky, letenky a víčko jsem do ni dala. Za chvíli jsem byla tam, kde jsem chtěla být. Už podle vůně jsem poznala, že jsou všichni doma. Pomalu jsem vystoupila a zamířila k domu. Zazvonila jsem a čekala jsem. Byla jsem hodně nervózní…

Otevřela Esme. Pousmála jsem se na ni. „Ahoj Esme,“ pozdravila jsem tiše a než jsem se nadála, odjímala mě. „Tak ráda tě zase vidím!“ Pak mě sebraly jiné ruce a pak zase jiné a jiné. Ale jedny mi tu chyběly – Edwardovy. Co to meleš? Proč by tě měl takhle objímat a vítat? Jemně jsem zavrtěla hlavou. „Mohla bych mluvit s Edwardem?“ zeptám se. Udiví se, ale přikývnou. „Je v pokoji…s Natalii,“ odpoví mi Alice. Jen přikývnu a vydám se k jeho pokoji. Přes dveře uslyším hrát hudbu – Debussy. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala.

„Dej nám Alice, pokoj,“ zakřičela Natalie a já se musela pevně chytnout kliky, abych nevlítla do pokoje a něco ji neudělala. Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla do pokoje. Edward seděl na sedačce a Natalie měla svoji hlavu v jeho klíně. Zatnula jsem čelist. Edward ztuhl, když mě spatřil a Natalie se zamračila. „Můžu s Edwardem mluvit…o samotě,“ zeptám se a poslední slovo zasyčím skrz zuby. Ač nerada, ale přesto, se zvedne a odejde z pokoje.

„Co potřebuješ, Bello?“ zeptal se jemně a já protočila oči. Zamířila jsem k hifi věži a vyměnila CD – za jeho moje. Chvíli trvalo, než se klavírní skladba rozehrála po pokoji. Jako první byla moje ukolébavka. „Neříká ti tohle něco?“ otočím se na něj a v jeho tváři jde poznat bolestivý výraz. „Jak jsi to našla? Bylo to schované ve Forks,“ udiví se. „Správně, ve Forks, pod uvolněným prknem. O víkendu jsem zase letěla do Forks, abych si užila legrace a popovídala si s Jacobem a měla jsem chvíli času a Charlie nebyl doma a tak jsem si řekla, že se kouknu na svůj bývalý a zároveň současný domov…A narazila na tohle a tohle,“ řekla jsem rychle a hodila po něm obálku. Hbitě ji chytil a opatrně se koukl do obálky. „Hezké fotka, že? Jen je divné, že na všech je stejná osoba,“ usměji se ironicky. „Bello…já…,“ začne, pak se ale zamračí a hrábne do obálky. I já se zamračím a čekám, co se stane. V jeho krásných dlaní drží oranžové víčko. Koukne se na mě s otázkou v očích. „Tohle tam nebylo,“ zamumlá. „Ty jsi ale bystrý…Ne nebylo, našla jsem to u tvého klavíru.“ „Ty jsi byla u nás doma?“ Trochu se zamračím.

„Víš, vždy jsem měla pocit, že je to trochu i můj domov, ale to si možná chtěl, co? Mě oblbnout…ubohou lidskou dívku, která je naivní a se všemi to myslí dobře a udělá pro druhé vše…až se jednoho dne popálí a popáleniny ji zůstanou až do konce života…Víš…někdy jsem si říkala, proč si mě tenkrát před tím autem zachránil, proč si nenechal Jamese nechat, aby ze mě byl upír, proč jsem ti dala ten blbej slib, že si nic neudálm…Já totiž sliby plním…,“ zasyčím na něj. „Klidně si ty věci nech, pro mě už jsi přestal existovat, jak jen to jde,“ zavrtím hlavou. „Ale tohle si vezmu, už dlouho jsem neposlouchala,“ dodám a vytáhnu CD z hifiny. Na chvíli se mu kouknu do očí, pak se otočím a odejdu z pokoje.

Tak co, líbilo?

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 31. kapitola: