Tato kapitola je krátká, ale za to hodně důležitá. Co naše hlavní hrdinka najde? A co se stane? Nechte se překvapit!
28.06.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3633×
Probudila jsem se až v deset hodin. No super. Rychle jsem se vyhrabal z postele a zapadla do koupelny. Vysprchovala jsem se, oblékla a valila jsem na snídani. Hned, jak jsem dojedla jsem zamířila k autu. Samozřejmě jsem zase byla oblečená do černého oblečení - měla jsem tmavé rifle, černý rolák a černou vestu. Cestou jsem se zastavila zase v květinářství a koupila pár lilií, svíčku a zapalovač. Jela jsem docela rychle. Za necelé tři hodiny jsem byla ve Forks. S Jacobem jsme si dali sraz, jako o vánocích, ale to bylo nechtěně, na hřbitově u mého hrobu. Než jsem vystoupila, zkontrolovala jsem svůj vzhled. Vlasy už ztrácely černou barvu, ale i tak nebyly ještě hnědé. Na hlavu jsem si narazila kšiltovku a vystoupila z auta. Pomalu jsem vyšla. Hned mě do nosu uhodila vůně a pach. Udivila jsem se - Jacob tu nebyl sám. A sakra! Nejistě jsem šla. „Ahoj Jacobe," pozdravila jsem potichu svého nejlepšího kamaráda. Ten se otočil a na tváři mu hrál jemný úsměv. „Ahoj Bello," ozval se druhý muž. Spadl mi kámen ze srdce. Byl to Sam. „Ahoj Same. Ráda tě zase vidím," kývla jsem k němu. Jacob mě pevně objal. „Tak povídej, co máš na srdci," pobídne mě. Porozhlédnu se. „Musíme to řešit tady?" „Jistě že ne. Přijeď do La Push," kývne Sam. Správně pochopil, chci být na chvíli sama. Pousmála jsem se a koukla na svůj hrob. Položila jsem na něj lilie a z kapsy jsem vytáhla zapalovač a svíčku. Opatrně jsem ji zapálila a položila před moji vyrytou podobiznu. Usmívala jsem se na ni. Moc dobře si pamatuji na to, jak jsem se tenkrát fotila. Bylo to na konci střední školy. Táta i máma se rozplývali nad tím, jak moc mi to tam sluší. Pamatuji si, jak mámě tekly slzy, když jsem si přebírala svoje poslední vysvědčení na střední škole. Táta se docela držel. To však všechno byli vzpomínky.
Ruce jsem schovala do kapes. Něco studeného jsem ucítila na pravé ruce. Rychle jsem ji vytáhla...v ruce jsem držela klíče...od domu...nemyslím od toho, co mám v Hay River, ale myslím od svého domova...tady ve Forks. Moc dlouho nad tím nepřemýšlím a rozeběhnu se...proběhnu kolem autu a běžím...jako smyslů zbavená...zastavím se až, když mám na dohled velmi známý dům.
Nejistě se kolem sebe porozhlédnu...nikde ani živáčka. Dám se znovu do běhu...rychle odemknu hlavní vchodové dveře a vpadnu do domy...prudce zavřu dveře...zavřu oči a zhluboka se nadechnu...pomalu otevřu oči a kouknu se kolem sebe...skoro vše zůstalo stejné...nakoukla jsem do kuchyně...překvapil mě ten pořádek, který tu Charlie měl...nikdy ho nebavilo uklízení...pak jsem šla do obýváku...zde se skoro nic nezměnilo...jen na televizi byla fotka...na které jsem byla já...byla stejná, jako na náhrobku...pousmála jsem se a mířila si to ke schodišti...opatrně jsem našlapovala, jako bych se bála...spatřila jsem další fotku...zase jsem na ni byla já, tentokrát však i s Charliem a Reneé...fotilo se to na slavnostním předáváním vysvědčením na konci školního roku...musela jsem se usmát nad touto vzpomínkou - byla jsem strašně ráda, že jsem nikde nezakopla...vyšla jsem těch pár schodů a automaticky zatočila doprava, ke svému pokoji...pomalu jsem otevřela dveře...v tomto pokoji se nezměnilo absolutně nic, ale opravdu nic...jedině to, že na všem byla velká tlustá vrstva prachu...opatrně jsem se procházela po místnosti...pohled na okno mě zabolel...pomalu jsem k němu šla...najednou však vrzlo prkno...
strašně jsem se lekla...pak jsem si však uvědomila, že jsem ten hluk udělala já...sundala jsem si kšiltovku a hodila ji na postel...opatrně jsem si klekla a zkoumala prkna...objevila jsem jedno uvolněné...opatrně jsem je zvedla...zalapala jsem po dechu...to není možné...to nemůže být ono...určitě mám halucinace...myslela jsem si, že snad dostanu infarkt...
pomalu a opatrně jsem natáhla ruku do té nízké díry...uchopila jsem ty známé věci do ruky...sedla jsem si na postel, do tureckého sedu a věci si dala do klína...chvíli jsem na ně jen tupě zírala...pak jsem uchopila první fotku, která ležela úplně nahoře...byl na ni on...pamatuji si, jak jsem ho fotila svým novým foťákem...on byl první, co jsem vyfotila...vůbec se nezměnil...prohlédla jsem si všechny fotky...na všech byl aspoň kouskem těla on...a pak, úplně poslední věc...bylo cédéčko, které mi dal k mým osmnáctým narozeninám...ač jsem nechtěla, začala jsem plakat...lehla jsem si a zavřela oči...přestala jsem vnímat čas...
Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Psí život 29. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!