Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 12. kapitola

28.05.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4496×

Kupodivu jsem ráno nezaspala. Dopajdala jsem do koupelny, kde jsem se snažila udělat něco s vlasy. Černá barva mi zatím zůstala. Klukům jsem se tak líbila. Jen jsem vlasy párkrát pročísla, pak jsem ten boj vzdala. Z mého nového oblečení jsem si vybrala černé kalhoty, červený rolák a mou oblíbenou vestu. Když jsem vykoukla z okna, zhrozila se. Venky byla strašná chumelenice. Jak v tomhle pojedu do školy, tak to fakt nevím. Rychle jsem se nasnídala, na hlavu narazila černou čepici, do kapes jsem narvala rukavice, popadla batoh a utíkala k autu. Než jsem došla k autu, byla jsem celá zasněžená. Na co si budu dávat rukavice, když stačí, že se sněhu dotknu a on roztaje. Co nejrychleji jsem očistila auto a vyjela. Jela jsem pomalu, sotva jsem viděla na pár metrů. Do půl hodiny jsem byla ve škole. Zaparkovala jsem co nejblíže přístřešku, kde se naše parta scházela. Rychle jsem vylezla z auta a přiběhla k nim. Všichni na mě už čekali. „Čau! Co řešíte?" zeptala jsem se, když jsem od sebe sklepávala sníh. „Viděla jsem ty nový," odpoví mi Monika. „Nový?" zopakuji překvapeně. „Jak jsme ti o nich včera říkali," protočí oči Rob. „Aha. Kolik jich je?" „Já viděla jen tři, ale prý jich je víc," pokrčí rameny Monika. „Ten namakanej Jeep je jejich," kývne hlavou k parkovišti Matt. Zazvoní. „Uvidíme se na obědě," křikne Matt, který musí přes celé parkoviště na druhou stranu areálu školy. Já a Henry jdeme na angličtinu. Docela v pohodě. Měli jsme napsat slohovou práci, jak jsme strávili vánoční prázdniny. Samozřejmě jsem lhala. Přece nemůžu napsat, že jsem byla celou dobu zavřená v hotelu, jen jsem si jeden den zajela ke svému hrobu. Vymyslela jsem si nádherné vánoční prázdniny, strávené v malém, ale útulném městečku Forks, kde jsem se narodila. Na sloh jsme měli celou hodinu, takže jsem se rozepsala. Když zazvonilo, dopsala jsem. Po hodině angličtiny, jsem měla společně s Robem a Sandrou. Tak nějak mě vůbec nenapadlo, že mě bude zkoušet a než jsem se nadála, byla jsem volaná k tabuli. Gramatika jako taková mi jde, ale s mluvením je to horší. Kdyby mě aspoň vyvolal na překlad, ale na to, abych mu něco francouzsky řekla, na to jsem vážně neměla. Byla jsem prostě v háji. Učitel však měla ještě vánoční náladu a přimhouřil oko. Odcházela jsem s trojkou, což je dobrý. Já prostě ty blbý r neumím!Ta trojka mi trochu zkazí náladu, ale na vaření, kde máme uvařit cokoliv, vytáhnu recepty z hotelu a dlouho vybíráme, co uvaříme. Nakonec se rozhodneme pro pravé italské špagety s pravou italskou omáčkou. Špagety jako tokavé dlouho netrvají, ale ta omáčka nám dala zabrat. Nakonec jsme sami, kdo dostal takový nápad a mistr nás pochválí a pustí nás dřív na oběd. Jako vždy. Dlouho přemýšlím, co si dám na oběd. Abych pravdu řekla, po těch špagetách jsem neměla moc hlad. Nakonec jsem si vybrala obyčejný salát s různými druhy masa. K tomu jsem si koupila balenou vodu. Za chvíli zazvonilo a začala se plnit jídelna. Henry nám právě vyprávěl strašně dobrý vtip, když se k nám přiřítila Sandra. „Právě...právě jsem...jsem měla hodinu s tím krasavcem," vydechla těžce. „Prosím tě, vydechni. A s jakým, proboha?" zeptám se a ukážu ji na židli vedle sebe. „S tímhle," zašeptá a nenápadně ukáže ke dveřím. Všichni se tam otočíme. Ztuhnu. Až teď mi do nosu narazila ta jejich nádherná vůně...zároveň pach. Rychle jsem se otočila ke svému jídlu. Byli to oni. Všichni. Všech pět. Vůbec se nezměnili. Ach, bože. Nesmíme mě poznat. To půjde těžko. Nemůže mi přece číst myšlenky. Bože, bože. Jak se jen z tohohle vykroutím? Utíkat nebudu, postavím se tomu čelem, ale jak, k sakru?! Co budu dělat? Klid Bello, Mary. Nádech, výdech. Teď sníš tohle jídlo a pak odejdeš na hodinu. Nemusí si tě vůbec všimnout. Ale ucítí mě. Sakra, sakra. Tak znovu Bello...Mary. Nádech, výdech. Nic na tom není. Nepatrně jsem se k nim otočila. Seděli u rohového stolu. Byli to oni. Až teď zaregistruji, že si parta o nich povídají. „...a ten co je úplně napravo je Edward. S tím jsem seděla na matematiku," dořekne Sandra. Trhnu při tom jméně. Zbytek oběda jsem potichu. Parta si o nich povídá a řeší je. Já je řešit nemusím, já je znám a to osobně. Odnesu tác a chceme odejít, ale cestu nám zablokují oni. Skloním hlavu tak, aby mi černé vlasy spadly do tváře. Vyjdeme ven. My holky si na hlavy narazíme čepici a kluci se začnou koulovat. S Monikou nevěřícně zakroutíme hlavou a vydáme se na hodinu biologie, kterou máme v budově C. Než k ní dojdeme, vypadáme jako sněhuláci. Oklepeme se a musím se začít smát, když uvidím Moniku, jak se snaží si vyklepat sníh z kapuce. „Nech toho!" rozčílí se ještě víc a bouchne mě do ruky. Do třídy vpadneme, a to doslova, úplně vysmátí. Bohužel se tu naše cesty rozejdou, Monika si sedne do první lavice a já musím jít až do čtvrté. Vyndávala jsem si zrovna učení, když se ve třídě rozhostilo ticho. To ticho bylo nepříjemné. Zvedla jsem hlavu od batohu. Ztuhla jsem. Ale ne! Sakra! Zase oni! On a Alice. Sakra, proč? Porozhlídla jsem se po třídě. Byly tu jen dvě volná místa. A sakra, sakra! Určitě si všimli, že jim nevoním. Ale co teď, sakra, budu dělat? Zdrhnout nemůžu! Budu to muset vydržet, s tím se nic nenadělá. Chvíli mluvili s učitelem a já se modlila, ať si ke mně sedne Alice. Jenže, bůh mě zřejmě nemá rád. Než jsem se nadála, Edward seděl vedle mě a Alice za mnou. Zhluboka jsem se nadechla. Celou tu dobu jsem se dívala z okna. Musela jsem uznat, že takové zimy ani nebyly ve Forks. Učitel zřejmě začal hodinu. Vzpomínala jsem. Na všechno. Na mámu, tátu, Phila, na Forks... „Slečno Swanová?" uslyšela jsem z dálky hlas učitele. Překvapeně jsem sebou trhla, až jsem málem spadla na zem. Všimla jsem si, že oba sebou trhli. „Ano, pane?" „Chcete být zkoušená?" Vyvalím oči. Co to vůbec teď řešili? „Myslím, že ne, pane. Stačilo mi to ve francouzštině," odpovím klidně. „Tak dávejte pozor," napomene mě a dál se věnuje výkladu. Cítím jejich pohled. Já se na ně však nepodívám. Otevřu sešit a snažím se věnovat látce. Hodina ubíhá strašně pomalu. Znovu se zamyslím. „MARY!" zakřičí někdo a znovu sebou trhnu. „Co to s tebou je?" uvědomím si, že hlas patří Monice. „Jen...jen jsem se zamyslela," vykoktám. Všimnu si jejího obličeje. Rychle posbírám věci. „Aspoň že ti to myslí, když už neumíš francouzsky," usměje se Monika. „Neumím to blbý r a já jsem Američanka, zlato," vysvětlím. Edward s Alicí jdou před námi. „Co teď máš?" „Teď? Budu spát," odpovím. „Počkej, vždyť máš hodinu," udiví se Monika. „Vždyť jo, sociální vědy, zase prospím," zazubím se. Monika vzdychne a protočí oči. „Jsi jako malá, Mary. Víš to?" Zazubím se ještě víc a razantně zavrtím hlavou. Monika znovu protočí oči a já se rozesměji na celou chodbu. „Chováš se jak puberťák," napomene mě Monika. „Mě to nevadí," usměji se. „Musím jít, tak se měj," rozloučí se Monika a odbočí doleva. Křiknu za ní a kouknu se na hodinky. Za dvě minuty zvoní a já mám hodinu na druhé straně budovy. No super. Poupravím batoh na zádech a rozeběhnu se. Musím proběhnout kolem nich, ale co s tím teď udělám? Nakonec jsem přišla do hodiny pozdě, ale učitel si ani nevšiml, že jsem tu nebyla. Potichu jsem si sedla na svoje místo, vytáhla francouzštinu a jako vždy jsem se učila. Na konci hodiny jsem však zbystřila. „Příštích pár hodin se budeme vhrnovat právům," pronesl učitel. Nikoho to moc nezajímalo, ale mě ano. Kdyby se nestalo tamto, už bych měla půl roku za sebou. Rychle si sbalím věci a odejdu k autu. Díky bohu už tolik nesněží, už jen polétávaly vločky. Narazila jsem na hlavu čepici a vydal se k autu. Měla jsem velice divní pocit, jakoby se na mě někdo díval. Porozhlédla jsem se po parkovišti. Zasekla jsem se u partičky pěti lidí. Vím kdo to byli. A hned jsem věděla, kdo mě pozoroval. Rychle uhnu pohledem, nasednu do auta, nastartuji a vyjedu směrem ke knihkupectví. Potřebuji si koupit nějaké cédečko s francouzštinou. Nakonec jsem si koupila i nějakou knihu na čtení. Musím si konečně udělat čas. Většina děcek ze školy, jak jsem si všimla bydlela ve městě, takže mě překvapilo, když se najednou objevilo přede mnou terénní auto. Až po chvíli si uvědomím, že jsem to auto už vidělo. Stálo před školou a stáli u něj oni. Zřejmě bude Emmettovo. Taky bych v tomhle počasí brala nějaký Jeep. Nervózně se kouknu na hodinky. Mám přesně tři hodiny na to, abych se o vše postarala. Nakonec se rozhodnu, že je předjedu. Musím, jinak nebudu stíhat. Jako by snad jeli schválně pomalu. Šlápnu na plyn, zařadím a co nejrychleji se rozjedu. Za chvíli jsem před nimi a znovu zařadím. Když se chytám odbočit, chytnu menší smyk. Nějak mi to nevadí, ještě se tomu směji. Divím se, že nezapadla pod tím sněhem. Za chvíli jsem u svého domečku. Batoh dám na lavičku a běžím ke stájím. „Dnes se budeš muset proběhnou sám, kamaráda. Vůbec nestíhám," zašeptám Blackovi do ucha, když ho vypouštím ze stáje. „Hlavně se mi neztrať, co bych bez tebe dělala?" dodám a pustím ho. Black spokojeně zařehtá a odcválá směrem k lesu. Vím, že se vrátí. Popadla jsem batoh a odemkla jsem vstupní dveře. Hned jsem rozdělala v krbu oheň a bundu jsem si dala sušit. Udělala jsem si čaj do velkého hrnku a sedla si na koberec před krb. Vytáhla jsem učebnici biologie, nasadila si sluchátka a naučila se dnešní látku. Nic pořádného jsme neprobírali, takže v pohodě. Přestala jsem vnímat čas. Po biologii jsem se mrkla, jako vždy, na francouzštinu. Vytáhla jsem discmana a pustila si cédéčko s mou oblíbenou francouzštinou. Té ženské jsem rozuměla, ale s mými odpověďmi to bylo horší. Když jsem dopila čaj, stoupla jsem, že si udělám nový, jsem zůstala překvapeně stát. Venku strašně chumelilo. No super. Koukla jsem se na hodina a zhrozila jsem se. Už dávno jsem měla být v restauraci. Rychle jsem našla mobil, vypnula discmana a vyběhla jsem do pokoje. Rita mi to hned vzala a já se jí začala omlouvat. Chápala mě a řekla, ať zůstanu doma, že v restauraci skoro nikdo není. Byla jsem ráda. Rychle jsem se převlékla do starého oblečení, na hlavu jsem si narazila čepici, do kapsy jablko a vyšla ven. Porozhlédla jsem se po okolí. Skoro nic jsem neviděla. Vzdychla jsem a proměnila se. Půjdu po jeho stopě. Stopa vedla na západ. Šla jsem snad už hodinu a chtěla to vzdát. Když jsem najednou uslyšela Blackovo radostné zařehtání. Radostí jsem vyštěkla. Rozeběhla jsem. Běžela jsem do kopce po nějakých velkých kamenech. Jsem teda zvědavá, jak jsem Black vyšel. To jsem zjistila, když jsem vyběhla nahoru. Stáli tam všichni. A když říkám všichni, tak myslím všichni. Ztuhla jsem na místě. Prve jsem se koukla na Blacka. Vypadal spokojeně. Psí řečí jsem mu dala jasný pokyn. Ať tu zůstane a nic nedělá. Ihned mě poslechl a zklidnil se. Pak jsem se koukla na ně. Vypadali překvapeně. Neuvědomovala jsem si to, ale najednou jsem zavrčela. Black se lekl a zacouval. Vyštěkla jsem na něj a znovu mě poslechl. Zařehtal. Chtěl, abych se na něm projela. To já taky chtěla, ale to bych se musela přeměnit. Black se na mě díval těma krásnýma očima, že jsem prostě neodolala. A taky,...začínala mi být zima. Vyštěkla jsem na souhlas. Znovu jsem se koukla na Cullenovi. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Stočila jsem pohled na jeden zasněžený kámen a snažila jsem se proměnit zpátky. Než jsem se nadála, stála jsem zase na svých dvou nohách a Black spokojeně zařehtal. Dala jsem mu jablko a políbila na flíček. „Kam jsi mi to kamaráde, utekl? Měla jsem strach. Jsem ti přece říkala, ať se mi brzo vrátíš," zašeptala jsem, ale tušila jsem, že to budou slyšet. „Bello?" zašeptal Carlisle. Jako vždy, jsem při tomto oslovení sebou trhla. Koukla jsem se na něj. Byl pořád stejný. Nikdo z nich se nezměnil. Jen já. „Už nejsem Bella, ale Mary," zašeptám a i když nemám sedlo, vyhoupnu se na Blacka a opatrně sejdeme kopec. Když jsme pod kopcem, zastavím Blacka a otočím se. Všichni se na mě dívají. Pak se kouknu na nebe. Začalo ještě víc sněžit. Zavrtím hlavou a Blacka popoženu k běhu. Když přiběhneme domů, uklidím ve stáji, vyhřebelcuji svého nejlepšího kamaráda a uteču domů. Oheň kupodivu nevyhasl a tak si sednu, jako předtím, před něj a začnu brečet. Proboha, proč? Proč já mám takovou smůlu? Ze všech měst, kde je tuhá zima si vyberou zrovna Hay River? Proč? Proboha proč? Co jsem komu udělala? CO? Tekly mi potoky slz, ale já s tím, jako vždy, nic neudělala. Na co taky, že? Začal mi zvonit mobil. Ani nevím, kam jsem ho dala. Nešikovně stoupnu a snažím se jít podle zvuku. Přes slzy skoro nic nevidím. Vzpomenu si, že jsem mobil nechala v pokoji. Dojdu ke schodišti. Zakopnu o jeden schod. Rozvzlykám se ještě víc a sednu si na schod, nohy pevně obejmu k tělu. Hlavu si opřu o kolena. Mobil po chvíli přestane zvonit. Nevím, jak dlouho tu tak na schodech sedím, ale někdo najednou zazvoní. Zvednu hlavu a rukou setře slzy. Kdo to proboha v tomhle počasí je? Tak nějak se zvednu na nohy a sejdu těch pár schodů, které jsem vyšla. Ještě než otevřu, se kouknu do zrcadla. Leknu se. Vypadám strašně, ale co teď s tím udělám? Párkrát pročísnu prsty vlasy a pak otevřu. Do nosu mě uhodí pach nepach.Zůstanu překvapeně stát. Přede mnou stojí Alice. Jako vždy, úlně dokonalá. Když mě spatří, usměje se a vrhne se mi kolem krku. „Bello!" vykřikne nadšeně. Znovu sebou trhnu. Sakra, sakra! Alice si toho všimne a pustí mě. „Udělala..." začne, ale já ji skočím do řeči. „Ne, ne, v pohodě. Ale já...já si zvykla na nové jméno," zavrtím hlavou a pozvu ji dál. Jdeme do obýváku a sedneme si na sedačku před krbem. Sesbírám učení a naházím je do batohu. Rovnou přiložím a pak až si sednu. „Jak ti teda mám říkat?" zeptá se Alice, když si sednu vedle ní. Zvedla jsem se, protože jsem si na něco sedla. Vytáhnu hrnek, který jsem zapomněla uklidit. Nevěřícně zavrtím hlavou a položím ho na zem. „No, tady všichni mě znají jako Mary, ale klidně mi říkej Bello...teda, když budeme sami. Chvíli mi bude trvat, než si zvyknu na to, že jsem vlastně taky Bella," pokrčím rameny. Nastane ticho. Tak nějak tuším, na co se Alice chce zeptat. Usměji se a začnu vyprávět. „Stalo se to přesně na moje devatenácté narozeniny. Po obědě na mě všechno padlo a já prostě utekla...do lesa. Tam jsem potkala jednoho kluka a než jsem se nadála, tak mě přeměnil. Asi tak po deseti hodinách jsem zase byla při sobě a já věděla, že musím utéct. Poznali by ten rozdíl. A tak jsem utekla. Ukradla jsem auto a jela do Ottawy. Změnila si jméno, udělala novou občanku, řidičák a pas, našla vhodné místo a přestěhovala jsem se. Tím vlastně můj příběh končí...vlastně ne. O vánocích jsem byla ve Forks, kouknout se na svůj hrob a zkontrolovat Charlieho. Narazila jsem však na svého nejlepšího kamaráda, Jacoba Blacka. On...on je vlkodlak. A řekl mi, že...že nejsem tak úplně vlkodlak,"  řeknu. Alice mě celou dobu poslouchá. „Co teda jsi? Víš, podle pachu jsme poznali, že nejsi člověk, ale pes, ale zároveň nám voníš," zeptá se Alice. Jacob mi říkal, že existují jistí psi...Ti psi jsou...jiní. Jsou to vlkodavští psi. Jsou něco víc,...než vlkodlaci a upíři. Jacob o nich sám věděl málo," odpověděla jsem. Alice na mě zůstane vyjeveně zírat. Usmála jsem se ještě víc. Tak tohle bylo poprvé, co jsem viděla Alici překvapenou. Často hned všechno viděla dopředu. „Říkala jsi, že jsi něco víc než vlkodlaci a upíři. To znamená, že tě máme poslouchat?" zeptá se klidně. To jsem na Alici obdivovala - vždy zůstala klidná. Musím dodat, že jak v čem. „Prý ano. Sama nevím, ještě jsem nepotkala žádného upíry a vlkodlaka, jen Jacoba. Něco jsem však hledala na internetu. Byly to žvásty, ale i tak. Prý poznáte, že jsme to my. Sice nevím jak, ale poznáte," přikývnu. Vykouknu z okna. Přestalo sněžit. „Víš, když jsem tě viděla jako...psa, ucítila jsem jakýsi respekt k tobě a vím, že to neudělal Jasper. Takže je možné, že to poznáme," zamyslí se Alice. Neurčitě přikývnu. „Musím jít ven, odhrnout cestu a pak nakrmit Blacka," vzpomenu si. „Chceš pomoct?" nabídne se Alice. „Jak chceš," pokrčím rameny, přiložím, hrnek odnesu do kuchyně do umyvadla, najdu bundu a čepici. Když právě otevíráme vchodové dveře, znovu se rozezvoní mobil. Rychle vyběhnu a zase se mále přerazím na schodech. Směji se plných plic. A Alice taky. Mobil jsem měla v pokoji. Kouknu, kdo mi to vlastně volá. Harry. Co ten chce? Pravda, taky jsem s ním dlouho nemluvila. Hovor přijmu. Ozve se jeho příjemný hlas. „Ahoj Harry. Jaké byly Vánoce?" zeptám se a radši se dívám kam šlapu, když scházím schody. Harry mi začne popisovat Vánoce. Nakonec je prý slavili normálně. Sejdu k Alici a společně vyjdeme ven. „Vážně? A kdy?" vyhrknu, když mi sdělí, že brzo přiletí. „Možná mám službu v restauraci. Snad nebudu mít praxe. Ale jo, příští pátek se mi hodí. V šest?...Dobře, už se moc těším. Jasně, ty taky," řeknu a uklidím mobil do kapsy a radši ji zapnu. Nejsem celá žhavá do toho, abych ho tady potom hledala. Alice se na mě tázavě dívá a já si toho všimnu. „Klid. Je to kamarád. Mám tu ve městě hodně kamarádů...Což mi připomíná, že bych mohla zavolat Robovi nebo Henrymu, ať odklízí z druhé strany," zamyslím se rovnou. Nakonec nad tím mávnu rukou a společně s Alicí začneme odklízet sníh. Skvěle se u toho bavíme. Zatím co v jejích rukách sníh zůstává a neroztaje, u mě je to přesně naopak. Radši si nasadím rukavice. Když už máme pěkný kus za sebou, postavíme kamaráda sněhulákovi a nakonec jdeme do stáje. Doplním seno, vyhřebelcuji svého kamaráda a rovnou mu pročešu jeho hřívu. Nakonec mu dám cukříček. Jako vždy spokojeně zařehtá. Ve stáji najdu deku na koně a tak ho přes něj dám, aby mi tu nemrzl. V rohu stáje najdu malé kamna. Na to, že tu bydlím docela dlouho, si jich všimnu až teď. V kamínkách založím oheň. Black, jako vždy, spokojeně zařehtá. A já, jako vždy, se s ním rozloučím tak, že ho letmo políbím na flíček. Henrymu napíšu SMSku, aby (teda, kdyby se jim chtělo) začali odklízet sníh z druhé strany a ať mě zítra omluví ve škole. Přes ten sníh se do města nedostanu. Díky bohu, že mám nakoupeno. „Kde jsi koupila toho koně?" zeptá se Alice, když sedíme na lavičce, která je na verandě. „Bývalý majitel mi Blacka dal. Stěhoval se do města za dcerou, neměl by kam dát koně a tak mi ho dal. Jsem ráda, že Blacka mám. Jednu dobu to byl jediný můj kamarád," odpovím. Alice neurčitě přikývne. „Někdy tě budu muset vytáhnout na nákupy, když tě tu zase mám," zamyslí se. Hned nesouhlasně zavrtím hlavou. „Už toho nakupování mám až po krk. Stačilo mi to jak tady, tak v Yellowknife a v Seattleu," zamumlám. Teď zase zavrtím hlavou Alice. „Prostě musím vzít na nákupy, svoji nalezenou sestřičku," řekne a koukne se mi do očí. Pousměji se nad těmi posledními slovy, ale zároveň mě bodne u srdce. Vím, že dohodování s Alicí nemá cenu a tak kývnu. Na tváři se jí objeví radostný úsměv. Pevně mě obejme. Myslím, že by normálního člověka tímto objetím udusila. „Nedoprovodíš mě?" zeptá se, když se koukne na hodinky. Přikývnu. Stejně se nemusím učit, tak co. Je ještě víc sněhu, než jsem zažila ve Forks a to je už co říct. Bavíme se o všem - převážně o mě. Řekla jsem ji všechno. Proč mi Edward nedokázal číst myšlenky, že se mé oblečení neroztrhá, když se přeměním, že toho hodně sním a přitom mi zakručelo v břiše. Alice se usmála a navrhla závod. Se smíchem jsem kývla. Přeměnila se do své psí podoby. Začuchala jsem. Jejich vůni a pach jsem cítila, takže by neměl být problém tam trefit. Štěkla jsem na Alici, která se na mě fascinovaně dívala. Usmála se a odstartovala. Chvíli jsme běželi těsně u sebe, pak však Alice zvětšila tempo a začala mi mizet. Našla jsem ji, jak je opřená o strom a čeká na mě. Nepřeměním se.  Jdeme vedle sebe a Alice něco pořád brebentí. Jsem trochu udýchaná z toho běhu. Asi tak pět minut jdeme, pak se před námi objeví velký luxusní dům. Je nádherný a trochu mi připomíná ten jejich starý ve Forks. Štěknu a chci odejít, ale Alice mě chytne za ocas, až to zabolí. Zavrčím a ihned ho pustí. Naznačí mi, ať jdu dál. Po chvíli přemlouvání se nechám ukecat a s malou dušičkou vcházím do domu. „Ahoj rodino! Jsem doma," křikne Alice a pověsí si bundu na věšák. Já stále jsem ve své čtyřnohé podobě. „Copak jsme ti neřekli Alice, že vlkodlaci jsou něco jako naši nepřátelé?" ozve se od schodů. Poznám Emmettův hlas. A taky že jo. Stojí na schodech a po pravém boku má Rose. Za ním stojí on. Porozhlídnu se po pokoji. Pokoj byl něco ve stylu obýváku, ale obývák to nebyl. Kouknu na Alici a štěknu. Ta se na mě taky podívá. Klekne si ke mně a zašeptá mi: „Klidně si sedni, nebo lehni, jak chceš." Nejistě na ni kouknu. Přikývne. Nejistě vyjdu. Jedna tlapka, druhá tlapka, třetí a čtvrtá. Za chvíli jsem u sedačky. Všichni jsou z ticha a pozorují mě. Přijde i Esme, která má po boku Carlisleho a přišel i Jasper. Ten si zase stoupl k Alici. Polknu a přeměním se. Všichni na mě překvapeně kouknu. Nervózně se poškrábu na hlavě. „Zdravím," pozdravím nejistě. Esme se usměje a než se naději, mě drží ve své náruči. „Bello! Tak ráda tě zase vidím!" „Tohle není Bella, mami. Ale Mary, že Mary?" opraví Alice Esme. Zavrtím hlavou. „Klidně mi říkejte Bella. Mě to už je jedno," pokrčím rameny. Pak se na mě vrhne Emmett. Nadšeně mě objímá. Usměji se. „Nebudu rušit, mám ještě pár věcí," řeknu, ale Esme mě hned zastaví. „Nikam! Co ty, proboha, můžeš mít na práci?" vyhrkne a zatlačí mě do sedačky. „Když jsem sem nastěhovala, bylo to lepší. Nechodila jsem do školy a tak jsem měla víc času. Teď do toho všeho přibyla ještě škola, tak toho mám už taky dost. Škola, práce v restauraci, domácnost, kůň...," zavrtím hlavou. Najednou mi zakručí v břiše. „Vidíte, musím jít, mám hlad jako vlk...no, prostě...mám hlad. Tak půjdu," vykoktám. Zase se to na mě hodí, se na to vyseru, fakt. Emmett se začne smát na celý dům a já se zamračím. Já se neposeru, to on. „Pojď, něco ti udělám," usměje se Esme a chytne mě kolem ramen. „To nemusíš, Esme. Uvařím si sama, ne nadarmo chodím na obor kuchařka. Uvařím si doma. Jsem zvyklá," zavrtím hlavou a chci odejít. „Tak to uděláme tak, že si uvaříš tady," navrhne Alice. „Aspoň budeš mít šanci se na něco zeptat," dodá a mrkne na mě. Hned mě to napadne. „Vlastně ano...potřebuji se na něco zeptat...Carlisli?" otočím se na hlavu rodiny. Ten jen zvědavě zvedne obočí. „Neslyšel jsi někdy o vlkodavštích psích?" zeptám se. Usměje se. „Jen báchorky, neexistují," pokrčí rameny. Začnu se smát. „Ach...Carlisli. A tom, že lidé jsou upíři jsou taky báchorky a nikdo jim nevěří," usměji se. „Co tím chceš říct?" svraští čelo. Zazubím se. „Jeden vlkodavský pes stojí přímo v této místnosti," řeknu lhostejně a prohlížím si svoje nehty. „Co...cože?" „No, jo. Jacob říkal..." „Jacob?" uslyším jeho sametový hlas. Trhnu sebou. Přikývnu. „Ano, Jacob se stal vlkodlakem a pár jeho kamarádů taky...fajn kluci," zamyslím se. Rychle zatřepu hlavou. „Tak teda...Jacob říkal, že takových jako jsem já je málo. Jacob mě poznal díky mému...pachu. Někdo jiný by mě mohl poznat díky mým vlastnostem a darům. Třeba...dokážu se měnit, aniž bych ztratila oblečení. A nikdo nám nijak nemůže číst myšlenky," poslední větu zašeptám a dívám se na něj. Carlisle se nadechuje a chce něco říct, jeho manželka ho však předběhne. „Můžete to probrat až u večeře, ne?" řekne a táhne mě do kuchyně.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 12. kapitola: