Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 10. kapitola

25.05.2009 (13:01) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4378×

Necelý měsíc utekl jako voda a já seděla na letišti a čekala na svůj let. Kvůli sněhové kalamitě byl odložen o pár hodin a já se nudila. Kufr jsem už měla v letadle, nechtělo se mi s ním tahat. Koupila jsem si čokoládu, z batohu vytáhla MP3 a učebnici francouzštiny a učila se. V letištní hale mi už začalo být po hodině čekání vedro a tak jsem si sundala vestu, čepici a šálu. Porozhlídla jsem se po hale. Nebyla jsem sama, kdo letí těsně před Štědrým dnem pryč. Jenže...ty buď letěli za rodinou, nebo letěli někam na dovolenou. Já letěla na kousek od každého. Pozorovat ostatní lidi mě bavilo, takže jsem uklidila učebnici a pozorovala jsem ten zmatek. Všechny lety byli odloženy, takže někteří se uklidnili, že nejdou pozdě, někteří hysterčili, že přiletí pozdě a některým, třeba jako mě, to bylo fuk. Po dvou hodinovém čekání konečně přestala kalamita a letadla mohli vzlétnout. Byla jsem celá zlámaná z obyčejné sedačky, takže jsem se pochopitelně těšila na příjemnou sedačku ve druhé třídě. Moc dobře jsem si pamatovala, jak si Cullenovi potrpěli na první třídy, ale na tu já jsem neměla. No, dobře, měla, ale svoje těžce vydělané peníze nebudu dávat za let. Na to fakt peču. Seděla jsem u okna, vedle mě si přisedla nějaká dívka. Nemohla být starší než já. S sebou měla, stejně jako já, batoh. Zřejmě tu ve městě studuje a teď letí zpátky za svou rodinou. Koukla se na mě. Kývla jsem na pozdrav. Zamračila se a už se na mě nekoukla. Udiveně jsem zvedla obočí. Kdyby holka věděla, co jsem zač, utekla by s křikem. Všichni kolem mě byli natěšení. Těšili se domů. Nebo, stejně jako já, do hotelu. V Seattleu jsme byli za pár hodin. Byl tu časový posun, takže jsem si musela všude změnit čas. No všude...na mobilu. Koupím si hodinky. Nějaké krásné, stříbrné. K hotelu jsem si vzala taxi. Když jsem dorazila k hotelu, než se ubytovala, bylo sedm hodin. Na to, že Vánoce byli za dveřmi, tu bylo hodně lidí. Na večeři jsem si vzala sukni, kterou jsem si koupila těsně před tím, než jsem odletěla a červené triko. Červená se stala mou oblíbenou barvou. Objednala jsem si svého oblíbeného lososa s bramborami. Nevím jak to, ale v Hay River měli lepší než tady. Možná to bylo tím, že tady je nelovili, jako doma. Nechala jsem si zavolat kuchaře, abych mu pochválila jídlo. Byl to velmi milý chlapík. Byla jsem unavená z letu, takže jsem se osprchovala, převlékla do pyžama a ulehla do velké měkké hotelové postele. Chvíli jsem se učila francouzštinu, jenže pak jsem usnula i s učebnicí v posteli.

Druhý den jsem se rozhodla navštívit obchodní centrum. Osprchovala jsem se, oblékla se, do batohu naházela pár užitečných věcí a sešla do hotelové jídelny, kde jsem se nasnídala. Hotel měl čtyři hvězdičky a tak to šlo poznat. Po snídani jsem vyrazila. Chtěla jsem si koupit nějaký černý kalhotový kostýmek a potřebovala jsem zase ke kadeřnici. Prve jsem si zašla do pár butiků. Koupila jsem si pár triček, nějaké kalhoty, jedny tříčtvrťáky, jednu sukni a nakonec jsem zašla do jednoho velmi luxusního obchodu pro kostýmek. Vybrala jsem si černý kalhotový a rovnou jsem si k tomu vybrala vínovou košili. Pak jsem zašla si koupit boty. Přece nemůžu mít ke kostýmku botasky. Vybrala jsem jedny černé na vysokém podpatku a k tomu jsem si koupila na léto nové botasky. Po nákupech jsem šla ke kadeřnici. Když jsem čekala, dívala jsem se na vzorník barev. A tak mě napadla ta šílenost. Vlasy jsem si nechala zkrátit a nabarvit na černo. Docela mi to slušelo. Aspoň teď nevypadám jako ta stará Bella, ale jako zbrusu nová...Mary. Vrátila jsem se zpátky do hotelu na oběd a plánovala co s načatým dnem. Nakonec jsem se rozhodla, se jen tak projít. Vzala jsem to přes velký Seattleovský park. Moc lidí tu nebylo, a ti co tu byli, byli v párech. Bodlo mě u srdce. Ještě víc jsem si narazila čepici a zachumlala do vesty. Už aby bylo po Vánocích.

Zbývající dny do 24. prosince uběhli rychle. Abych pravdu řekla, mě tento den nepřipadal nějak zvláštní. Auto jsem si vyzvedla už včera, takže se dneska nebudu muset zdržovat. Oblékla jsem si svůj nový černý kostýmek, obula boty, jemně jsem se namalovala, vlasy nagelovala a stáhla do culíku. Popadla jsem kabelku, kterou jsem si včera koupila, na ruku nasadila nové stříbrné náramkové hodinky, našla nový kabát a šla jsem na snídani. Neměla jsem vůbec hlad. Byla jsem nervózní, ale vůbec jsem nevěděla z čeho. Sotva jsem něco snědla. Kolem jedenácté jsem vyšla z hotelu. Před hotelem na mě čekal moje auto. Měla jsem půjčený Mercedes Třídy E. Nádherné černé kupé. V některých obchodech ještě měli otevřeno a tak jsem zajela do nejbližšího květinářství pro pár lilií. Ty jsem měla vždycky ráda. Ještě jsem se zastavila do jednoho malého obchodu pro sirky a jednu svíčku. V obchodě měli zrcadla, takže jsem se na sebe koukla. Musela jsem se pochválit. Černé vlasy, které teď byly stažené do culíku, mi slušely. Kostýmek mi padnul jako ulitý, jako by byl ušitý na mou postavu. Kolem krku jsem si uvázala černý hedvábný šál. Černý kabát sahající do půlky stehen mi moc slušel a byl moc hezký. Taky jsem za něj dala moc hezký peníze. Jela jsem pomalu. Nikam jsem nespěchala. Projížděla jsem prázdnými ulicemi. Kdo by taky vylézal ven, že. Z města jsem vyjela něco málo po půl jedné. Čas jsem vůbec nevnímala. Až prostě budu ve Forks, tak tam budu. Při jízdě jsem si prohlížela krajinu. Moc sněhu tu nebylo, ale zřejmě jsem si už zvykla na zimu v Hay River. Bylo půl šesté, když jsem zaparkovala před hřbitovem ve Forks. Z kabelky jsem vyndala černé sluneční brýle a čepici. Opatrně jsem vzala do ruky kytici lilií a vystoupila z auta. Ještě jsem se vytáhla z kabelky miniaturní zrcadla a zkontrolovala jsem svůj vzhled. Co kdyby tu někdo byl? Vypadala jsem úplně jinak. Fajn. Koukla jsem se na bránu hřbitova. Na sucho jsem polkla. Asi jsem nějak nevnímala, nebo co. Pomalu jsem vešla a začala hledat. Byla jsem tu před rokem a něco, Charlie se tenkrát chtěl podívat na svou matku, která tu ležela. Babičku jsem nikdy nepoznala. Pamatovala jsem si, že hrob Swanů byl napravo a někde vzadu. Dívala jsem se po ostatních hrobech. U nějakých Burnsů zemřela před pěti lety sedmiletá holčička. Tak tohle jsem vážně nikdy moc vidět nemohla. Ona však měla štěstí. Netrápila se a měla rodinu.Po pár minutách jsem byla jen pár metrů od svého hrobu. Jenže až teď jsem si všimla jedné postavy. Byla o pár čísel větší než já a byla oblečena v černém. Až teď jsem ucítila ten...pach, ale zároveň to pach nebyl. Kdo to sakra může být, že chodí na Štědrý den na můj hrob? Pak mi v hlavě svitl nápad. Jacob. I ten zřejmě zaznamenal můj pach a otočil se. Když si mě všiml, ztuhl. Zhluboka jsem se nadechla, abych zadržela slzy. „Bello?" zašeptal nevěřícně. Trhla jsem sebou, nad tím oslovením. Už dlouho mi tak nikdo neřekl. Nebyla jsem zvyklá na Bellu, ale na Mary. „Jacobe," zamumlala jsem a vrhla se mu kolem krku. „Ale...vždyť...ty máš být...mrtvá," vykoktá. „Nejsem, a asi cítíš proč," zavrtím hlavou. „Jak?" Zhluboka se nadechnu. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. „Stalo se to přesně na moje narozeniny. Utekla jsem do lesa, abych se odreagovala a narazila na jednoho, zřejmě mladého a vylekaného vlkodlaka...a udělal mi tohle. Změnila se mi vzhled, takže jsem nemohla zůstat v Montrealu, poznali by to...a tak jsem utekla. Změnila jsem si jméno. Zůstala jsem v Kanadě, našla jsem si dům v menším městě u Velkého Otročího jezera, město Hay River. Teď jsem začala studovat na kuchaře. Mám koně, nežiju si moc špatně," řeknu svůj příběh. Jacob mě celou tu dobu poslouchá. „Ach Bello, tak rád tě zase vidím. Proč si vlastně tady?" zeptá se po chvíli ticha. „Chtěla jsem navštívit svůj bývalý domov a svůj hrob," zašeptám a s těmito slovy položím na svůj hrob kytici. Kouknu se na náhrobní kámen.

Isabella Marie Swanová

1987 - 2006

Milovaná dcera

Milovaná přítelkyně

Navždy bude v našich srdcích

Začaly mi téct slzy. „Bello," zašeptal Jacob a pevně mě objal. „A co...co tady...děláš ty?" „Přijeli jsme za Charlii. Nese těžce to, že tě ztratil. Tak jsme se s Billym nabídli, že s ním strávíme Vánoce," vysvětlí důvod své návštěvy Jacob. „Jste hodní...že...že se o Charlieho staráte," vykoktám. „Bello?" „Hmm?" „Kdože tě přeměnil?" „Nevím, neznala jsem ho. Proč?" „Nevoníš jako vlkodlak, ale jako normální...pes." Oněmím úžasem. „Co...cože?" „No...jo. Možná, že jsi vlkodlak, ale jsi pes. Víš, Sam mi o takovýhle říkal. Každý má nějaké schopnosti. Řekni Bello, neudělala jsi poslední dobou něco, co normální vlkodlak neudělá? Jestli ano, jsi něco víc než vlkodlak. Takových jako jsi ty Bello, je strašně málo a jak my, tak i pijavice jsme pod vámi. Vlkodavští psi jsou výjimeční. Tak řekni Bello, udělala?" vychrlí na mě Jacob. Překvapeně zamrkám. „Možná ano," přikývnu jemně. Jacob dychtivě čekal. „Když se přeměním, moje oblečení jakoby zmizí, ale když se vrátím do své lidské podoby, zase je na sobě mám a je v celku...Nic se mu nestane," vysvětlím pomalu. Jacobovi začaly oči svítit nadšením. „To je skvělé, Bello. Ty...jsi...prostě skvělá," vykoktá nadšeně Jacob. „Řekni mi něco o těch, jako jsem já," požádám ho potichu a snažím se zapálit svíčku. „Musíme tě poslouchat, když jsi pes. Jak vlkodlaci, tak upíři. Nikdo ti nemůže číst myšlenky, ani jako člověku a ani jako psovi. Sám o nich vím málo," pokrčí rameny. „Díky," poděkuji potichu. „Víš, Jacobe, za chvíli už pojedu. Můžu být na chvíli sama?" dodám. Pochopí, kývne a rozloučíme se. „Někdy dej zase o sobě vědět," zašeptá, než odejde a já zůstanu sama. Kouknu se na svůj hrob. Na hrobní desce je několik květin. Až teď si všimnu, že na hrobním kameni je vyrytý můj portrét. Kleknu si, konečky svých prstů políbím a položím je na svůj portrét. Tak nějak na mě všechno tady spadlo. Ten smutek, ta samota. Rychle jsem utřela slzy a zapálila jednu svíčku, která tu byla. Ještě naposled jsem se podívala na svůj hrob a pak jsem odešla. Potichu jsem za sebou zavřela bránu. Zase mi začaly téct slzy. Rychle jsem je rukama utřela. Nasedla jsem do auta a nastartovala. Ještě se pojedu kouknout na Charlieho. Tu cestu k mému dřívějšímu domovu jsem znala snad i poslepu. Zaparkovala jsem pár metrů od domu. Dole se svítilo. Nemohla jsem se na to dívat. Šlápla jsem na plyn a než jsem se nadála, vyjížděla jsem z toho malého městečka, jménem Forks. Můj milovaný domov.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 10. kapitola: