Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 6. kapitola

13.02.2012 (07:00) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1103×

6. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Celá skupina si o mně povídala. Vlci na mě s hrůzou koukali a má bývalá rodina se tvářila, jako by snad za to mohli oni, že jsem takto dopadla. Nikdo nemohl uvěřit tomu, že může upír takhle vypadat.

Časté hladovění se na mně podepsalo a má kdysi zdravě vypadající postava se vytratila a i přes mou upírskou podstatu jsem byla jen kost a kůže. Všechny kosti vystouply. Neodmyslitelný nahrbený postoj dával obzvláště vyniknout vystouplým obratlům páteře, na které teď měli Cullenovi nejlepší výhled. Černé vlasy jsem měla zplihlé a tváři vévodily černé hladové oči. Líce nezdravě vystouplé a o tmavých kruzích pod očima ani nemluvě.

Vyděsila bych každého. I upíři se mě báli. Nejen kvůli mým schopnostem a vzhledu, ale i kvůli zvířecímu chování, jaké jsem si za dobu bojů a samoty vypěstovala. Za sebou jsem zaslechla vyděšený vzlykot Esmé. Stále o mě měla strach. To samé se ovšem nedalo říci o Arovi. Potěšeně si mě prohlížel a zkoumal změny, jaké na mně zanechalo hladovění. Jeho chování mi bylo odporné.

„Copak, Aro? Zapomněl ses o mně zmínit? Copak ses nepochlubil, kdo ti slouží a jak se mu za to ty odvděčuješ?“

„Vždyť ale ty se můžeš živit,“ odpověděl nechápavě. Jen si hraj! Nevím, jestli si to uvědomoval, ale až mu vyhraju všechny bitvy, hodlám to s ním skoncovat. Nebudu se řídit podle naší dohody.

„Jo, lidmi!“ vyplivla jsem na něj. „Díky, radši tohle!“

„V tom případě nechápu, nač si stěžuješ.“ Jeho do nebe volající drzost mě neuvěřitelně vytáčela. Už to nešlo udržet v sobě. Musela jsem zavrčet. Můj už tak nahrbený postoj se ještě přikrčil. Určitě jsem vypadala nebezpečně. Věděla jsem to. Garda nenápadně o krok ustoupila. Měla jsem z toho radost. Aro taky zaváhal, jestli má ustoupit, ale nakonec se rozhodl jinak. Drze ke mně přistoupil a provokativně mě poplácal po hlavě jako nějakého psa! Kdybych mohla, už bych mu tu ruku dávno utrhla!

„Valerie, sama moc dobře víš, že mně ublížit nemůžeš, tak se přestaň předvádět.“ Vzteky jsem šílela! Potřebovala jsem to ventilovat. Nechala jsem svým emocím volný průběh a s osvobozujícím výkřikem pustila svou tlakovou vlnu napovrch. V poslední vteřině jsem stihla odklonit tu ničivou sílu od Cullenových a vlků, se kterými byli zřejmě zadobře, a k mé nelibosti i od Ara. Na gardu jsem se neohlížela. Však oni to přežijí. Litovala jsem, že jsem tak vyplašila Cullenovy a hlavně Bellu, která zde taky byla, ale já tak moc chtěla Arovi nahnat strach! On se ale ani o píď nehnul, nezatřásl! Už jsem přestávala doufat, že mu ten jeho samolibý úsměv někdy z tváře zmizí.

„Omluv mě, Aro, práce přichází,“ řekla jsem mu co nejklidnějším hlasem, jakým jsem teď dokázala.

„Nikoho neslyším,“ řekl Aro nechápavě. Musela jsem se znovu začít smát.

„Jsi hlupák, Aro. Víš, že ovládám vzduch, a nenapadne tě, že mi vítr pošle zvuky z větší dálky?“ Byl prohnaný, to ano, ale než mu něco došlo, trvalo to déle, než by mělo.

„Hlavně nezapomeň na pravidla, milá Valerie. V boji ti nikdo nesmí pomoct a dej si pozor, aby se nedostali ke Cullenovým.“ Znovu ten smích! Nenáviděla jsem ho!

Přicházel můj čas. Musela jsem všechno vypustit z hlavy. Okolo Cullenových a vlků jsem pro jistotu nechala zhmotnit vzduch, aby sloužil jako bariéra. Nechtěla jsem, aby se k nim někdo dostal, kdybych všechny náhodou neuhlídala. A hlavně kdyby je náhodou napadlo mi pomoct.

Novorození už se vynořili z lesa. Bála jsem se, kolik jich bude, ale tohle jsem vážně nečekala. Mohlo jich být jen kolem třiceti. Nevěděla jsem, jestli má někdo z nich dar, ale věřím, že bych si poradila i s tím. Okolo jejich obvodu jsem postavila bariéru, aby mi neutíkali, a pustila se do nich. Šlo to hladce. Upíry jsem trhala i ve vzduchu a mé akrobatické kousky, které jsem měla tak ráda, všemu dodávaly jistou grácii. Netrvalo to dlouho a všichni, i ta zrzavá upírka, byli mrtví.

Už jsem šla zpět k Arovi, když se za mnou ozval vyděšený vzlyk. Bleskově jsem se za tím zvukem otočila. Byla to malá holčička s hnědými vlasy. Jedinou vadou na kráse jí byly červené oči. Byla novorozená. Byla ze všeho tak vyděšená, bylo na ní vidět, že takto žít nechce. Těkala jsem pohledem z ní na Cullenovy. Mohli by se o ni postarat. Vždyť je to ještě malé dítě!

„Valerie, nemusím ti doufám připomínat, že pokud nezabiješ všechny, ten boj se nebude počítat.“ Ne, na to nešlo zapomenout. Bylo mi té malé tak líto, ale já se už Ara chtěla co nejdříve zbavit. Naposledy jsem se podívala na Cullenovy a ukončila té malé její trápení. Takovéhle věci jsem nedělala ráda. Ale mnou seřazené priority mi říkaly, že nic není výš než můj cíl. Tudíž musím myslet nejdříve na sebe, pak až na ostatní. Jak ráda bych byla, aby to bylo zase naopak. Ale toho se asi nikdy nezbavím. I když to celé skončí, pořád to ve mně bude.

„Výborně!“ Tleskal mi Aro jako malé dítě. Nechápala jsem, co na tom bylo výborného. Pustila jsem své vzdušné bariery a pokračovala v chůzi pro odečtení dalšího boje. Nesnášela jsem tyto chvíle. Při chůzi mě svědilo pár míst, kam se pár upírům podařilo do mě zakousnout, a já si musela jít ještě pro jednu jizvu, jeden cejch. Zase o jizvy navíc. Měla jsem pocit, že jich mám dokonce víc než Jazz.

Když jsem došla až k Arovi, ze zvyku jsem si klekla zády k němu a lehce se předklonila. Prsty jsem zaryla hluboko do hlíny a jen čekala na bolest, kterou ještě párkrát okusím. Nenáviděla jsem Ara za to, co dělá, ale byla jsem ráda, že jsem opět o kus blíže k mému cíli.

Bolest konečně přišla. Držela jsem v sobě křik, jak nejdéle to šlo, ale Aro se v tom vyžíval. Držel na mně cejch příliš dlouho. Nevydržela jsem to, ta bolest se nedala vydržet. Teprve až uslyšel můj křik, sundal ten cejch. Musela jsem mít spálenou nejen kůži, ale i kus masa pod ní. Doufala jsem, že mě nechají v klidu čekat, než mi někdo z nich donese nějaké zvíře, ze kterého se konečně za dlouhou dobu budu moct napít, ale to by nebyli oni. Po dobu čekání jsem se kroutila pod náporem Janeina daru. Konečně to skončilo. Vydýchávala jsem pomalu odeznívající bolest a jen okrajově vnímala, jak mi Aro dal povolení si tu zvěř vzít.

Počkala jsem ještě chviličku, než odešli, a hladově se vrhla na medvěda, který tu na mě čekal. Snažila jsem se, aby nepřišla ani kapička nazmar. Když jsem vypila vše, co mi tu zanechali, musela jsem si zklamaně povzdechnout. Bylo toho až žalostně málo.

„Valérie,“ ozval se Carlisle opatrně. Otočila jsem k němu své zvířecí a zřejmě stále černé oči. Doufala jsem, že alespoň zmizely ty černé kruhy pod očima a trochu se vyplnila moje postava. Nechtěla jsem být jako chodící kostra.

Až teď jsem měla čas si je pořádně prohlédnout. Nikdo z nich se nezměnil. Až na Bellu, samozřejmě. Co mě ale hodně zabolelo, byl pohled na Nikolaje stále objímající Arianu. Myslela jsem, že už jsem se s tím konečně smířila, ale nebylo to tak. S tím se nedalo smířit. Pohled na ně bolel pořád stejně. Studovala jsem pohledy, které na mě upírali. Bylo tam vše, co jsem čekala. Lítost, strach, pochopení. Nejraději bych od toho všeho utekla, ale bylo mi více než jasné, že Aro se vrátí. Vrátí se kvůli vlkům, on to nenechá jenom tak. Hlavní otázka byla, jak je ochránit, aniž bych se musela zapojit do boje. Arovi jsem se postavit nemohla. Dar toho gardisty mi to nedovoloval.

„Valerie, je nám to líto, zlatíčko!“ řekla mi Esmé. Mé dravčí oči se na ni otočily. Děs v jejích očích byl patrný. „Neměla jsi odcházet, zlatíčko. Co to s tebou udělali?!“

„Chtěla jsem.“ Lehce jsem natočila hlavu na stranu a bez dechu je pozorovala. Nikdo nevěděl, co říct, ale všichni věděli, že to nebyla pravda.

„Jsem na tebe hrdý, Valerie.“ Byla jsem ráda, že to řekl. I přes to všechno, byla jsem ráda. Esmé spolu s Alice a Rosalie už to nemohly vydržet a vrhly se ke mně. Ujelo mi lehké zavrčení. Všechny instinkty mi říkaly, ať se ke mně nikdo nepřibližuje. I když jsem dokázala úžasné a zároveň hrozivé věci, bála jsem se. Za ten rok a půl mi ostatní jen ubližovaly. Mé tělo bylo uzpůsobeno se bránit. To nešlo jen tak pominout. Jazz cítil mé pocity a zřejmě chápal, jaké to je, proto Alice okamžitě stáhnul zpět k sobě. Pro ostatní to bylo zřejmě dostatečné varování. Všichni se obezřetně stáhli. Nedivila jsem se jim. Jasper se snažil ke mně vysílat vlny klidu, ale nebylo mu to nic platné. Odmítala jsem je. Chtěla jsem si udržet své reflexy v pochodu.

„Nechtěla bys jít s námi?“

„Ne. Nechtěla, Emmette. Ale budu poblíž, jestli ti to pomůže.“ Nevím, jestli se to dalo považovat za rozloučení, ale já to tak brala. Potřebovala jsem být sama. Tak moc jsem si odvykla společnosti, že v ní už nedokážu ani vydržet. Uslyšela jsem za sebou běh. Vítr mi přivál Jazzovu vůni. Znamenal nebezpečí. Zrychlila jsem svůj běh. Párkrát jsem oběhla stejná místa a pak se usadila na stromě v jedné z cest, kterou jsem párkrát proběhla. I nejlepší žoldák by měl problém mě vystopovat a s mým darem to bylo téměř nemožné. Jazz zastavil rovnou pode mnou. Nevěděla jsem, co chce, ale rozhodně se mi nelíbilo, že mě sledoval. Tohle se nedělá jen tak. Vždy to dělali z nějakého důvodu a vždy mi chtěli ublížit.

„Valérie?“ Stále mě hledal. Po chvilce přiběhli i ostatní Cullenovi. Vlky už jsem nikde neviděla. Teď nastala má chvíle, Jazz se otočil k ostatním. Téměř neslyšně jsem se odlepila od stromu a dopadla za něj. Neměl by o mně ani tušení, kdyby ho ostatní neupozornili. Byli ve výhodě. Oni viděli, jak jsem seskočila ze stromu. Než se Jazz stihnul vzpamatovat, chytila jsem ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu a druhou rukou jsem si podržela jeho krk. Stačilo by jediné škubnutí. V okamžiku, kdy Jazz ztuhnul pod mýma rukama, jsem se jemně naklonila k jeho uchu. V hlavě jsem si musela pořád opakovat, že mu nemůžu ublížit. Je to rodina. Chtěla jsem jen, aby mi dal klid.

„Proč mě podceňuješ? Nejsem Arův nejlepší poskok pro nic za nic!“  Zlověstné syčení všemu dodávalo ten správný děsivý podtón. „Proč sleduješ prvotřídního zabijáka?“

„Protože ti chci pomoct.“ Při těch slovech jsem mimoděk trochu více zpevnila stisk. On mi pomoct nemohl.

„Mně pomoct nemůžeš!“ zavrčela jsem a odhodila ho z mého dosahu. Tušila jsem, že by stačila ještě chvilka a já bych se přestala ovládat. Raději jsem se rychle otočila a utíkala pryč.

Ráda bych s nimi byla, ale se mnou byli v nebezpečí. Polovina světa se mi chtěla pomstít za své mrtvé druhy. Nemohla jsem je vystavit takovému nebezpečí! To nešlo.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 6. kapitola: