Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 4.kapitola

05.11.2009 (10:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1751×

Bála jsem se, co se se mnou dělo. Myslím, že uběhly tři dny. Tři dny v ohni a bolestných mukách. Nevěděla jsem, že to bude taková hrůza. Určitě by bylo jednodužší zemřít. Asi s tím upírstvím měli pravdu, patřím k nim jako jejich hábity. Patřím jim jako nábytek nebo nějaká věc. Ale mohu jim utéct, nečtou mi myšlenky a jsem rychlá jako oni a moment překvapení by mi pomohl. Ale proč bych utíkala? Třeba to bude fajn. Už bych mohla otevřít oči, slyším pošuškávání a nervózní kroky. Udělám jim radost.

Prudce jsem je otevřela, ale úlekem je rychle zavřela. Kolik věcí a neznávích tvarů jsem spatřila, nedokážu vypovědět. Snažím si vzpomenout, jak ta místnost má vypadat, ale mé vzpomínky z lidského života jsou tmavé a rozostřené. To se mi tolik zlepšil zrak? Znovu jsem bojácně otevřela oči. Tolik světla pohltily. Viděla jsem každé zrnko prachu. Byly tak zajímavé, každé mělo jiný tvar a jiný odstín barev, kterém jsem nějaké ani neznala nebo nepoznávala. pozastavila jsem se nad tím dlouho, protože si vedle mě někdo tiše odkašlal.

Celou dobu jsem upřednostňovala zrak a ignorovala sluch. Slyšela jsem mnou kroků, přešlápnutí, dýchání. Pak jsem zaslechla zavírání dveří, zvuky davů a troubení aut. Kde se tu vzaly auta a davy? Je to zvláštní. Slyším mnoho zvuků, až se mi točí hlava. Pamatuji si Arovi studené ruce, sáhnu si na svou ruku a je normálně teplá, není ledová. Ale lekla jsem se toho, jak rychle jsem ten pohyb udělala, za setinu vteřiny.

Hlas znovu zakašlal. Poprvé po vzbuzení jsem se nadechla, ale jako bych ten vzduch nepotřebovala, nedusila jsem se a neměl ho kdo pumpovat. Moje srdce dotlouklo. Člověka, spíš upíra, co zakašlal jsem konečně obdarovala pohledem. Samozřejmě to byl Aro. Nadšený, že jsem přežila, ale daleko k smrti jsem neměla.

„Vítám tě mezi námi, Bello. “

„Hm, dík. “

„Jak se máš? “

„Asi jako upír po proměně. “

Zasmál se nad mým výrokem, i když nevím, co na něm nebylo nic vtipného. Ale podle něho to byl asi vtip roku. Aro se mi najednou zdál jiný, jeho obličej jsem viděla do větších detailů. V mých nevýrazných vzpomínkách byl úplně jiný. Mapovala jsem prostor, ale neznala jsem to tu. Je to jiná místnost, je menší, ale útulnější než kde jsem spadla do spárů ohně. Je tu obrovské lehátko rudé barvy, na zemi leží obrovský červeno-černo-hnědý, měkký kobereček. Vysoká okna zdobí dlouhé, těžké, sametové závěsy. Vše je laděno do červenohnědé barvy. U kraje je tmavý, mohutný, pracovní stůl s pohodlným křesýlkem. U zdi ještě měla své místo obrovská knihovna plná křížek různých žánrů. Udivovalo mě, jak se sem toho tolik vejde, je to přeci jen malá místnůstka. Stěny zdobilo pár starých obrazů. Chtěla jsem vstát a jen jsem na to pomyslela, stála jsem na noác. Té reakce jsem se příšerně lekla.

„Kde to jsem? “

„Ve svém pokoji, každý důležitý člen gardy má svůj pokoj. “

„I Jane? “

„Samozřejmě, má ji hned naproti. “

Při pomyšlení na její dětský, zlomyslný obličej se z mé hrudi vyhralo zavrčení. Zmateně jsem se koukala na místo, odkud se to ozvalo-Co to sakra bylo? Změnila jsem se v obludu, jsem zlá saň, možná za chvíli začnu vrhat oheň. Chovám se jako pes nebo vlk, kteří na sebe vrčí. .

„Ona není tak zlá, jak si myslíš. “

Asi to poznal podle mého zavrčení, ale možná má pravdu, možná to není taková mrcha jaká byla při mé přeměně v příšeru. Zajímalo by mě jak vypadám. Ze svého těla jsem zatím viděla jen svou bělostnou pokožku. Mezi okny jsem si konečně všimla zrcadla, které před tím bylo zahaleno závěsem. Zvedla jsem se z lehátka zase svou rychlostí, normálně by se , o zatočila hlava ale teď se nestalo. Svižnými kroky jsem se vydala k zrcadlu. Ani jsem nešla, jen jsem vzdálenost přeletěla, skoro jsem se ani nedotkla země. Překvapeně jsem zírala na své nohy, co teď dokážou. Pomalu jsem přesouvala svůj pohled do zrcadla. Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou a hledala sama sebe. Přede mnou stála velmi krásná slečna, kterou jsem vůbec neznala, ale měla stejné vlasy jako já, delší hnědozrzavé. A měla rudé oči, kterých jsem se bála. Pak jsem začala poznávat některé své rysy jako velikost očí a křivější rty. Takže to asi jsem já, ale moc dokonalá, aby to byla pravda. Usmála jsem se na osůbku v zrcadle a ona mi opětovala svůj blyštivý úsměv plný dokonalých, bílých a velmi ostrých zubů. Opravdu jsem to asi já mám na sobě stejné oblečení, ve kterém jsem sem přišla. Nejsem divná? Bojím se svých očí a nově nabytích dokonalých rysů. Mám i super postavu, štíhlou a vypracovanou.

„Ano, Bello, jsi to ty, “řekl Aro když uviděl můj překvapený výraz.

„Asi jo. “

„Ano, je to pravda a jsi krásná. “

„Děkuji. “

„Mám tu pro tebe oblečení pro gardu. “

Ukázal mi velmi tmavý hábit, o trochu světlejší než ten jeho a Janin. Nelíbil se mi, i když jsem neměla vkus ani smysl pro módu, zdálo se mi to hnusné. Zdálo? Bylo to takové staromódní, ale nové, nikdo to naštěstí přede mnou neměl.

„Proč mám světlejší než ty a Jane? “

„Já jsem vládce, proto mám černý a Jane má výbornou schopnost a proto i velmi důležité postavení v gardě. Kdo má nejtmavší barvu je nejdůležitější, ty máš 4. stupeň odstínu. Gratuluji. “

Fajn, takže jsem taky důležitá, ale nevím čím.

„Nechám tě tu osamotě, ať se převlékneš a zvykneš a za hodinu sem přijde naše sváča. “

Při slově jsem konečně soustředila pozornost na mé hrdlo spalované ohněm a automaticky mi k němu vystřelila ruka.

„Au, to bolí, co to je? “

„To je žízeň, má drahá, ale za chvíli ji uhasíš, jen chvilku vydrž a snaž se na ní nemyslet. “

Pak rychle a neslyšně odešel. Stoupla jsem si k oknu. Venku bylo nádherné počasí, takové, co mám ráda. Svítilo slunce a bylo příjemně teploučko. Postavila jsem se paprskům do cesty a chtěla vyzkoušet jeho teplotu. Vytřeštila jsem oči na svou blýskající se pokožku. Místo, kterého se dotkly paprsky se začalo blýskat. Bylo to nádherné. Nastavila jsem se celá té záři a ona mě omývala jako voda. Nemohla jsem se na to vynadívat.

Otočila jsem se a uviděla ten hábit. Chtě, nechtě jsem se do něj musela obléknout. Fuj, teď budu vypadat jako všichni ostatní, ale na člověku vypadal mnohem lépe než jen tak položený. K mým rudým očím se ten tmavě šedý hodil. Přes obličej jsem si přehodila kápi a vydala se do hlavního sálu na , svačinku‘. Zajímalo by mě , co to bude. při pomyšlení na , svačinku‘ se zase ozvalo to pálení v hrdle. Žízeň mě užírala zevnitř.

V sále už bylo skoro plno, bylo skoro ticho. Všichni se po mě dívají. Jsme snad divná? Zamířila jsem do jednoho koutku a mapovala prostor a upíry v něm. Spatřila jsem Jane. Když mě spatřila, koutky úst se jí trochu nadzvedly v chabém úsměvu. Že by měl Aro pravdu? Možná není tak zlá jako byla pře mou proměnou.

Zavrzaly dveře a všichni se tím směrem podívali. Uviděla jsem Heidy, jak lidem představuje vládce a popisuje místnost. Byla pořád stejná, stejně falešná. Při vstupu prvních lidí mě do nosu udeřila omamná vůně. Pálení se zvyšovalo. Zatínala jsem pěsti, abych se udržela a nevlítla na ně příliš brzy. Tak lahodnou vůni jsem nikdy necítila. Dráždila mé hrdlo. V ústech se mi sbíhali , sliny‘, ale asi to na ní správný výraz pro tu tekutinu. Nedýchala jsem a snažila vydržet. Heidy zavřela dveře a Aro lidi přivítal. Někomu dal neviditelné znamení a všichni se posouvali směrem k nim. Proč jdou tak pomalu, jim to pálení nevadí? Ovládaná neviditelnou mocí se hrnu k první oběti. Někdo se mými zády uchechtl. Otočila jsem se na něj a vrhla po něm spalující pohled, ztichl. Nasávám vůni a jdu na jistotu. První oběť jsem si k sobě přitáhla a po mém vzoru opakovali další. Pevně jsem ji chytla a svými mocnými zuby prokousla její tenkou žílu. Osoba zaječela, ale já ji umlčela zlým pohledem. Nic jsem nevnímala, vše bylo mimo mě. Existovala jsem jen já a moje oběť, která kojila mou nezkrotnou žízeň. Tryskaly do mě proudy krve a já si je vychutnávala jako nejlepší šampaňské. Nasály jsem ještě trochu, ale nebylo co. Oběť se bezvládně svalila k zemi. Podívala jsem se na sebe, na mém tmavém hábitu bylo pár skvrn od krve a na mém obličeji jsem cítila stékající tekutinu. Lehce jsem ji otřela a přičichla k ní. Zase mnou projel elektrický proud chtíče a já se znovu na někoho vrhla. Teď vím, koho jsem to vysála. Byl to muž. U první osoby jsem si ani nevšimla, jakého je pohlaví. Teď to byl muž, ale rychle jsem ho svalila. Jeho krev nebyl tak dobrá, jako ta předtím, ale utišila mou žízeň. Byl konec, všude byla jen mrtvá těla bez krve a známky života. Společnost se rozcházela. A já se odklidila do svého pokoje.

Prohlížela jsem si knihy v obrovitánské knihovně a objevila zajímavý titul-Pýcha a předsudek. Začetla jsem se, až jsem přeslechla tiché kroky na podlaze. Uslyšela jsem nesmělé zaklepání. Cukla jsem sebou, až mi kniha vypadla a zavřela se. Sakra, teď nevím , kde jsem skončila.

„Dále. “

„Můžu? “

Vstoupila malá osůbka, která měla obličej schovaná pod kapucí. Nechápavě jsem na ní civěla. Osoba si kápi sundala a poznala jsem v ní Jane. Jane? Co ta tady chce? Vždyť mě nesnáší a já jí nemám ráda. Ty empatie jsou vzájemné, tak co tu dělá? její nenávistný pohled mě provází v nočních můrách . Asi se tvářím hodně nechápavě, když znovu promluvila:

„Já tě jdu utěšit. “

„Proč, mě je fajn. “

Zarazila se. Asi mou odpověď nečekala, ale já nejsem deprimovaná. Proč bych měla být?

„Proč bych měla být zdeptaná? “

„Mno, Aro mě poslal, abych tě utěšila. První dny jsou nejhorší a to krocení žízně . . . “

„Mě to nevadilo, brala jsem to jako krocení žízně. “

„Tak to jsi teda tvrdá. “

Posadila se na kraj lehátka a já jí automaticky uvolnila místo. Usmála se na mě. Proč by mě mělo vysávání lidí deprimovat? Nevím, kde se to v Jane bere, Aro jí to řekl, ale že by byla až tak přátelská?

„Nechci se ti vnucovat, klidně odejdu. “

„Ne, mě to nevadí, řekni mi něco, cokoliv, já se celkem nudím. “

Musím z ní něco dostat, když je taková šance.

„Jak to tu vůbec chodí? “

„Mno, v Úterý a Pátek sem Heidy dostane nějaké lidi a my utišíme žízeň. Každý den máme tréninky. “

„Co se trénuje? “

„Dopoledne se trénuje boj z blízka a odpoledne schopností. “

„Ty ji taky trénuješ. “

„Samozřejmě ano. “

„Budu muset také? “

„Ano. “

„Ale já s ní neumím zacházet. “

„Někdo, kdo má podobnou schopnost, tě to naučí. “

„To bude těžký. “

„To jo, já ze zečátku vůbec nevěděla, co mám dělat, ale jednou se to prostě povedlo a bylo to. “

„Co ty umíš? “

„Umím mučit myšlenkami. “

„Co se s tím, na koho to použiješ, stane? “

„Kroutí se v bolestech. “

„Páni, to je zlá, ale účinná schopnost. “

„To jo, já jdu, za chvilku mi začíná trénink. Měj se. “

Ani jsem jí nestihla odpovědět na pozdrav a ona mi zmizela z dohledu. Možná není tak zlá, jak si myslím. Asi nemá kamarádku, nemá si s kým popovídat. Já také ne, nikoho tu neznám a asi se svou plachostí ani nikoho nepoznám. Co moji kamarádi? Jak se mají? Vždyť já už je asi nikdy neuvidím, jsem zrůda a při prvním pohledu bych se na ně vrhla a nechci riskovat jejich život ani svou existenci.

Shodila jsem ze sebe plášť a své staré oblečení a prošacovala skříň. Našla jsem černé dlouhé kalhoty, červenou halenku a přes ní natáhla tmavě hnědou vestičku.

Smutně jsem se rozhlédla po pokoji. Takový krásný pokoj. Rozhlédla jsem se po zemi a našla rozečtenou knihu. Nevím, kde jsem skončila, ale nevadí. Na její dočtení mám spoustu času.

<-

->