Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť-1. kapitola

27.10.2009 (13:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2092×

Bellin pohled.

Konečně jsem po maturitě. Jedna věc,  která mi na ní vadila,  bylo to,  že na vás učitelé civí a vy ze sebe musíte něco vymáčknout. Je to podstatná věc. Všechna pozornost je soustředěna na vás a vy máte okno. Někteří učitelé na vás tolik nečumí a snaží se vás chápat,  ale jedna stará baba,  která si na mě zasedla,  byla zlá. Ale vem ji čert. Teď tu není , tak nazdar.

Maturovala jsem v Phoenixu. Od maminky a Phila jsem dostala měsíční zájezd do Itálie, ale na vlastní pěst. To jsem měla ráda. Dobrodružství. Od taťky jsem dostala domek ve Forks. Ani nevím, kde přesně to Forks je, ale určitě někde blízko Seattlu. Tam půjdu na vysokou. Taťka bydlím ve státě Kalifornie v nějakém malinkém městečku. Tam dělá velice úspěšného policistu. Je tam veoudí a tak si to z jeho platu může dovolit. Dobře, Forks je od Seattlu asi 4 hodiny cesty, ale nevadí mi to. Když nebudu stíhat být ve škola včas, přespím u kamarádky. A můj domeček?Nádhernější jsem nikdy neviděla. Je to malinkatá stavbička, je tam kuchyň, koupelna a tři pokoje. Už to tam mám i zařízené. Obývák je laděn do oranžovo-bíla. Všude převládá oranžová a promítla se i na záclovkám. Když tam vejdete, zaujme vás velký, bílý a velmi pohodlný gaučík. U něho je konferenční stolek ze dřeva a uprostřed se skleněnou tabulkou. Kuchyňka je v klidnějších tónech béžové a žluté. Můj pokojíček je menší než obývák a laděný do světle modra. Moje postel je veliká, na mém stolíku převládá bílé, ale šuplíky jsou v růžných tónech modré. Také velký prostor zabírá tmavě modré křeslo. Poslední pokoj není vybavený. Zatím. Celý domek zařídila místní designerka. Je vážně šikovná.

Zase, přihla jsem se jak přemýšlím o domečku. Musím ho vypudit z mysli, abych mohla vnímat krásy a památky Itálie. Teda neměla bych, když jsem tady. Je to tu úžasné. Přiletěla jsem před dvěma týdny do Říma. Jsem tu už dva týdny a už jsem přešla jižní Itálii a celý Řím. Tam je mi nejvíce líbila fontána De Trevi. Je to krásná fontánka a na první pohled jsem si ji zamilovala. Každý den, co jsem byla v Římě jsem k ním chodila a přála si něco. Většinou, abych potkala nádherného kluka, do kterého bych se ihned zamilovala. S klukama jsem toho moc neměla, chvilku jsem chodila s někým na střední, ale byl to blbec Nechtěl se se mnou mazlit, chtěl se se mnou jenom vyspat. Pořád na to myslel a dotíral na mě. Odmítala jsem a měla s ním trpělivost, ale i můj pohár přetekl. Dala jsem mu s velkou radostí kopačky. On se zhroutil a upadal na mysli, ale měl si najít holku, která se hned na prvním rande s ním vyspí. Nejsem žádná šlapka.

Zrovna sedím v autě a šinu si to k pláži. Miluju moře, je to místo k relaxaci. Teda když tam na ní hlava na hlavě a miliarda odpadků. Dlouho jsem u moře nebyla a chybí mi. Chybí mi vzduch prosycený solí, ostré slunce opírající se do všeho, co nalezne. Od hladiny moře až po písek nebo kameny. Miluju zvuk vln, tříštících se o kameny. Nejkrásnější je na tom ta pěny, která vždy vystříkne až k nebi. Chybí mi teplý písek, hřející mé vždy zmrzlé nohy a pestré mušle, hýřící barvami. Moře je jako moje vlastní planeta, můj vlastní svět.

Přidávám na rychlosti, nemohu se dočkat. Nohy na plynu mě pálí a říká si o vyšší rychlost. Ale já jedu rychle, jedu 100 km\h, ale i tak jsem oproti Italů strašně pomalá. Jedou jak šílená, ale je to jejich zem, jejich zákon, jejich život. Já jsem opatrná. Zvykla jsem si, že i na záchodě na mě čeká nebezpečí. Každou chvilku unikám zraněním nebo smrti. Ale jsem šťastná.

Parkuji na parkovišti u pláže. Je tu problém najít volné místo. Ale mám dnes štěstí, místečko tu je. Hladkým obloukem zabočím na ten flek a zabrzdím. Vytáhnu klíček ze zapalování, otevírám kufr a beru si věci. Zatímco jdu k pláži vzpomínám. Cítím se tu strašně osaměla. A neměla bych?Jsem tu sama, nemám tu kamarády ani rodinku. Nikoho koho bych měla znát. Kdybych nebyla taková stidlivka, tak bych měla kamarádů a kamarádek plno, jenže já ta stydlivka jsem. U každé příležitosti, kde je hodně lidí se červenám. Tváře mi hoří neskutečně rudou barvou a já se nevzmůžu ani na , ahoj'. Ale netruchlit, je tu nádherně, užiju si to tu a za dva týdny odletím zpět za nimi. těším se, až mě bude René objímat a budou se jí řinout slzy po tvářích. Těším se na svou nejlepší kamarádku Angelu. A taky na Jacoba. Moc se spolu nevídáme, protože od bydlí někde v La Push. Je to blízko Forks a to je super zpráva. Alespoň někdo mi bude zpříjemňovat pobyt tam. S Jacobem se známe od dětství, Charlie a jeho táta Billy spolu chodili do školy a jsou nejlepší kamarádi. Proto se s Jakem známe. Je to fajn klučina a je pro každou lumpárnu. Jake je hodně vysoký kluk se snědou pletí, delšími černými vlasy a hnědýma očima. I když je o dva roky mladší než já , je vyšší. A o hodně.

Kráčím pomalu po pláži, hebký písek se mi usazuje na chodidlech. Musela jsem se vyhnout hlavní pláži, protože tam bylo dost lidí, ale asi po dvěstě metrech chůze jsem objevila malinkatou zátoku z jedné strany obklopenou lesíkem a z druhé majestátní skálou, tyčící se nad vodou. Slyším své milované tříštivé zvuky, jak se vlny o ní rozbíjí. Nikdo tu není. Je tu takové zvláštní ticho, narušované mořem nebo křikem ptáků. Zaposlouchávám se do těch milovaných zvuků.

Rozbaluji osušku, ve spěchu se svléknu do plavek a vrhám se do chladivé vody. Byla příjemně osvěžující. Nechávám vodu omívat mě pískem zašpiněné nohy. Vlnky mě hladí jako samet. Jdu dál , do větší hloubky. Voda mi sahá do pasu , ale já jdu dál. Užívám si každou chvilku v tomo živlu. Je to můj živel. Miluju vodu a jsem dobrý plavec. Nerada se chválím, ale toto je pravda. Ráda a dobře plavu už od malička. Mamka ze mě byla nadšená. Nechávám se nadnášet novými vlnkami. Nadechuji se a potápím, abych si namočila hlavu. Ráda bych se potopila a pozorovala rybičky, ale nemám potapěčské brýle a nápor soli by mé čokoládové oči nevydrželi.

Už jsem se vody dost nabažila. Plavu ke břehu. Chci se dotknout dna, ale je hluboko a tak nohou šmátrám po dně, kdy se můžu postavit. nečekala jsem, že tam bude hustý poros řas. Noha se mi zamotala do jejích šlahounů. Nejde vyprostit. Řasy se mi omotaly kolem kotníku a odmítají mě pustit ze svých spárů. Drží mě. Škubnu. Podařilo se mi nadechnout, ale jen trochu, než se mi před hlavu převalila vlna. Lapla jsem po vzduchu a začala se zase s rostlinou bít. Biji se s ní o život, kopu, zmítám sebou a škubu, ale nejde to. Porost je silný a hustý a čím víc koou, tím víc se do toho zamotávám a stahujeme mě to do hlubin. Vzduch mě pálí v plicích. Už ho tam mám dlouho. Chci se nadechnout, ale vlny mě brzdí, protože se každou chvíli přelévají přes mou hlavu. Topím se. Dochází mi životodárný kyslík. Plíce mi hoří a bolest se každou vteřinu stupňuje. Ke kyslíku mi chybí asi tak 10 centimetrů, ale mě to připadá jako 10 metrů. Je to daleko, víc se nenatáhnu. Zase škubnu. Nic. Moje ruce vystřelily nad hladinu a prudce mávají. Ať mě někdo prosím uvidí. Skusmo jsem se nadechla, ale do plic se mi dostala slaná voda. Pálí to. Chci to vykašlat, ale najde mi to. Svaly mi vypovídají službu, nechtí poslouchat. Chtějí kyslík, ale já jim ho dát nemohu. Zahlcuje mě panika jako černý závoj a já se v něm zamotávám. Ale pořád bojuji o život. Já se jen tak nevzdám.

Ani jeden sval se nechce vzdát, ale bez kyslíku přestávájí fungovat všichni. před očima se mi dělá tma, která je hustější a houstne dál. Svaky už na mé pokyny nereagují. Z posledních sil jsem zamávala nad hladinou. Proč?Proč já musím umřít tak mladá?A zrovna ve vodě?Voda je můj živel a umím se v něm pohybovat jako málokdo. A přesto v něm umřu?V hlavě mi přeběhl celý život. Ne, nevzdát se. Pálí mě v plicích nedostatek vzduchu. Rozloučení se světem by mělo být důstojné a nezapomenutelné. Už se asi nenadechnu. Tak sbohem, světe můj milovaný. Vzdala jsem se, stalo se to, co jsem nechtěla. Mé tělo začíná pomalu klesat ke dnu.

Cítím prudké škubnutí za ruku a do mojich úst se dere trocha vzduchu, ale i ta stačí na to , abych se trochu probrala. Neznámá síla mě vysvobodila z pout řas a tahá vě výš. Další dávka vzduchu. Je to jako droga. Chci víc. Chci té síle pomoci, ale svalů to málo vzduchu nestačí, tak neposlouchají. Tak jí nechávám tahnout samotnou. Zase cítím vzduch ve svých ústech. Síla mě táhne po hladině. Cítím náraz na pevninu. Asi na písek. Síla mě pouští, ale v tu ránu cítím něčí rty na těch svých. Pouští tam vzduch v pravidelných intervalech. něco mi silně mačká hrudník. Vzduch probouzí mé svaly a obnovuje činnost plic. Slyším i své srdce nabírající na síle. Prudce se nadechnu. Sůl mi drhne v krku a je velmi nepříjemná. Potřebuji vodu. Dýchám, nemůžu se nabažit kyslíku.

Fabiův pohled:

Rozhodl jsem se jít na svou oblíbenou pláž. Nikdo o ní neví a ani tam nikdo nechodí. Sbalil jsem si ručník a plavky a vydal se k moři. Prodírám se nízkým lesíkem, už vidím hladinu moře. Rozhlížím se po ně, jestli neuvidím nějakou loďku. Vtom uvidím něčí ruku, která se pomalu potápí pod hladinu. Ten pohled mě přikoval k místu, kde jsem stál. Další zamávání a mnou projela vlna adrenalinu. Začal jsem ze sebe prudce strhávát oblečení a v kraťasech se vrhl do vody. Plaval jsem zuřivě, protože vím, že ten člověk se topí. Potřebuje pomoci a možná i umírá. Doplaval jsem k místu, kde jse viděl ruku. Nadechl jsem se a potopil se. Nahmatal jsem něčí hlavu a úzkostlivě hledal rty. Do nich jsem pak vdechl trochu vzduchu a znova se vynořil. Pak jsem po hmatu našel příčinu topení. Zase ty řasy. Nahmatal jsem v kapse kraťasů svůj mokrý, kapesní nožík a dvěma svižnými pohyby jsem řasy přefik. Znovu nádech a zase jsem našel rty, do který jsem vzduch vpravil. Pak jsem to bezvládné tělo tahal na břeh. Musím rychle makat. Dotáhl jsem jí na břeh. Byla to holka. Mladá holčina. Zkontroloval jsem pulz. Skoro nehmatatelný. Začal jsem s masáží srdce a dýcháním z úst do úst. Už jsem to nebral jako možnost políbit holku, teď v tom stál její osud. Její život. Začal jsem s dýchám ještě zuřivěji. Musí to pomoci. Ani nepřemýšlím co dělám, jen vidím tu bezvládnou holku a využívám to , co mi zbylo v paměti po seriálech z lékařského prostředí. Dělám to automaticky. Rozkašlala se a hluboce se nadechla. Začal pravidelně dýchat a její pulz nabral na síle a intenzitě. Přestal jse se svou činností a čekal až se probere.

Bellin pohled.

Žiju . Já žiju. Slyším hlas.

„Slečno, haló, slyšíte mě?“

Pomalu otvírám oči. Chvíli vidím rozmazaně, vidím obraz něčí postavy. Sklání se nade mnou. Zamžikám a snažím se zaostřit. Podívejme se. je to mladý, tak 20ti letý kluk. Jeho pokožka má krásný čokoládový nádech a skvěle doplňuje jeho vysportovanou postavu, jeho vlasy jsou černé jako uhlí a oči jemně hnědé. Připomíná mi Jacoba, ale vidím v něm typické italské znaky. V jeho očích spatřím velkou starost. O mě?

„Slečno, jste v pořádku?“

„Hm, asi jo. “

Chraptím. Ten klučina si oddechl.

„Co se stalo?“

„To bych se vám také rád zeptal. “

Je to asi ital i když mluví perfektně anglicky.

„Jak to, že na mě mluvíte italsky a ne anglicky?“

„Všiml jsem si vaší bílé pokožky a usoudil jsem, že asi nebudete z Itálie, “ zazubil se.

„Tak začněte, jak jste se tu objevil?“

„Mnooo, rozhodl jsem se, že půjdu na svou oblíbenou pláž. Když jse se sem dostal, spatřil jsem potápějící se ruku. Tak jsem ze sebe ve spěchu shodil oblečení a vydal se vás zachránit.

„Vy jste pro mě skočil?Děkuji vám moc, že jste mě vytáhl. Víte, já jsem dobrá plavkyně a nechtěla jsem umrřít, ale noha se mi zamotala do těch protivnejch řas a já zůstala pod vodou. Nebylo kyslíku a tak mi svaly vypovídaly službu. “

„Buďte ráda, že žijete a neproklínejte svaly. “

Konečně jsem si uvědomila,  co se stalo. V hlavě mi probleskovaly vzpomínky na čas strávený pod vodou. Já jsem skoro umřela. Mohla jsem být mrtvá. Mohla jsem se utopit. Oči se mi zahalily do hustého závoje slz. Rozplakala jsem se. Vzal mě do náruče a začal houpat.

„Pšššt, to bude dobré, už se to nestane. Už je to pryč. Bude to dobrý. “

Jemu se to řekne, neplakejte, ale on neví, jakou beznaděj člověk cítí. Už to nechci zažít. Pomalu jsem na to přestávala myslet. Uklidňovala jsem se a dovzlykávala jsem. Otřela jsem mi vlhké oči. Kluk se na mě příjemně usmál. Žiju jen jednou a musím využít života.

„Já jsem Fabio. “

„Isabella, tedy Bella. “

„Tykej mi, Bello. “

„Dobře, Fabio. Ty tu bydlíš?“

„Hm, asi půl roku, našel jsem si tu solidní práci a živím se jí a vydělávám na školu. Moje rodiče nejsou moc bohatí. A co ty tu děláš?“

„Já jsem tu na prázdninách, zájezd se jsem dostala od rodičů za maturitu. Bydlím v Phoenixu, ale za chvíli budu bydlet ve Forks. Pochybuju , že ho znáš. “

„Ne, ale vyprávěj mi o něm. “

A tak jsme strávili příjemné odpoledne, které , teda pro mě, špatně začalo.

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť-1. kapitola: