Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 6. kapitola

29.05.2012 (08:15) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3949×

Při každém ohnutí rukávu jsem si víc a víc uvědomila, že odcházím od Nessie, díky čemuž můj pláč nabíral na hlasitosti.

Když byla taška po okraj plná, položila jsem si ji k nohám, lokty si opřela o kolena a obličej si schovala do dlaní s otázkou, která mi nejenže propalovala srdce, ale taky skličovala hrdost – proč?

Na světě je něco přes sedm miliard lidí – a kdo ví, čeho ještě – tak proč já? Proč? Proč se zase musím vidět s osobou, co mi tak moc ublížila, co si se mnou jen hrála, osobou, díky které jsem se bála dalšího dne, protože jsem věděla, že ten den budu muset opět koukat na cizí štěstí, přestože já se utápěla v žalu… Osobou bez duše, která mi zničila budoucnost. Prostě s Edwardem.

S povzdechem jsem si rukou setřela potůčky na tvářích, a - ani nevím kvůli čemu - jsem se vydala k oknu. Odtáhla jsem záclonu a podívala se na park za oknem. Jelikož moje ložnice byla v druhém patře domu, měla jsem nádherný výhled.

Hodiny sice ukazovaly něco kolem sedmé, ale sluníčko svítilo už docela silně – jako v ten den, co jsme s Nessie v tom parčíku byly poprvé.

Na houpačkách se houpala s nějakým chlapečkem, kterého jsme tam potkaly, u pískoviště postavila malý hrádek a na tom kolotoči se točila, točila, točila a potom se málem pozvracela – nad tou vzpomínkou jsem se smutně pousmála a hned na to si skousla spodní ret a párkrát zamrkala, jelikož jsem ucítila, že mě opět štípá v očích.

Život je nefér. Někdo má blahobyt a nic jiného nepozná - a někdo to má přesně obráceně. Já jsem případ druhý, přestože se mi už začínalo dařit. A ty okamžiky s Edwardem? Tss, byla jsem mu pro smích!

Hluboce jsem se nadechla a už už jsem se chtěla otočit a jít ke stolu napsat dopis na rozloučenou – i když mi bylo docela jasné, že mě cestou po schodech zpozorují – ale uslyšela jsem za sebou tiché Bello, které bylo doplněno o popotáhnutí.

Jedno jediné slovo mě dokázalo zmrazit.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem znovu našla dech, a když se mi konečně navrátil, zmohla jsem se jen na její jméno. Neotočila jsem se na ni – tolik síly jsem neměla. „… co děláš tak brzy vzhůru? Utíkej hajat!“ dodala jsem.

„Vzbudilo mě čůrání, byla jsem na záchodě,“ sdělila Nessie. „Co ty? A z jakého důvodu máš sbalenou tašku?“ odmlčela se. Dál byly slyšitelné jen její kroky, které jistojistě vedly k mojí skříni – zavrzání vrátek mi akorát umocnilo domněnku.

„A kde máš zbytek oblečení, hm?“

„Nessie, já…,“ Věnovala jsem jí žalostivý pohled, který, jak jsem zjistila, mi opětovala. „Budu muset na nějakou dobu odejít, víš? Stalo se něco a… No, určitě se vrátím, to bezpochyby. Ale teď musím pryč.“ Mohla jsem tápat kolem horké kaše, mohla jsem to napínat, mohla jsem to zdržovat, ale takhle jsem do toho skočila rovnýma nohama a nelituju toho. A že jsem řekla, že se vrátím?

Nevrátím, ale ona je malá, do čtyř měsíců na mě zapomene. Jen doufám, že se neuvidíme třeba ve městě nebo v pasáži, protože budu muset pořád žít v Seattlu v jedné ubytovně, kde už to mám zamluvené.

„Proč?“ Tu otázku jsem si už taky položila, Nessie.

„Protože proto,“ odpověděla jsem tvrdě. Nebo jsem se o to spíše snažila. V půlce druhého slova se mi zlomil hlas. Nemohla jsem tu holčičku takhle vidět.

„To není příčina!“ trvala si na svém, důrazně dupla a zamračila se. Rukou jsem si projela vlasy a tiše si posteskla. „Důvod mám, Nessie, ale tebe nemusí zajímat, věř mi,“ řekla jsem jí tím nejráznějším tónem, který jsem ze sebe v ten moment dokázala dostat. Kdybych byla hodná a milá, můj odchod by ji ještě víc mrzel, takže i když chci, aby na mě - dokud nezapomene - vzpomínala v dobrém, musím být přísná, aby jí to potom nebylo tak moc líto.

Renesmé na mě zůstala hledět jako opařená. Sice mi něco v hlavě říkalo, ať to, co jsem pověděla, nějak napravím, ale to by se tu objevila možnost, že by i vzala situaci do svých rukou, a přemluvila mě, abych tu zůstala, což jsem nemohla dopustit, a místo vlídného slova kolem ní tedy prošla, vzala si tašku a odešla ke dveřím, co vedly do chodby.

Už už jsem přešla přes práh, když vtom jsem za sebou uslyšela dětský brekot. Ten zvuk mi drásal uši, tudíž jsem se proti svojí vůli otočila, přestože jsem toho vzápětí zalitovala.

„Bello, a za jak dlouho se sem vrátíš?“ šeptla Nessie. Polykala vzlyky a po líčkách se jí kutálely kapičky smutku, nešlo se na to koukat – tím nechci naznačit, že se ve mně akorát umocnila touha odejít, spíš ji utišit. „Týden? Měsíc?“

„Ness, může to trvat,“ zašeptala jsem. Z mého tónu nebyly slyšet žádné city nebo emoce, což bylo dobře – radost by byla nepatřičná, ze stesku by byla ještě smutnější a na přísnost jsem neměla sílu. 

„Dlouho?“ broukla přes vzlyky. „Doufám, že ne. Víš, táta mi donesl šatičky, co vypadají jako kdyby byly princezny, tak jsem si říkala, že bychom si mohly hrát na královny. Tetička Skřítek má spoustu plesových šatů, tak by ti nějaké půjčila, a udělaly bychom si dýchánek s čajem a buchtičkami,“ oznámila tiše, přičemž popotáhla.

„Nessie, já nevím, kdy se tu zase objevím.“ Usilovala jsem o to, být vyrovnaná, plně smířená s tím, že Renesmé už neuvidím, ale nešlo to. V životě jsem ztratila tolik lidí, že mi přišlo nelogické, abych se ze ztráty někoho dalšího psychicky nesesypala.

Navíc jsem z jejího vyprávění zjistila, že její rodina asi nebude patřit mezi nejspokojenější, tudíž jsem se ji i tak nějak bála opustit.

A teď mi řekla, co si naplánovala… A já opět ucítila, že se mi slzami zalévají oči. A taky, že přetékají přes okraj…

„Bello, co ti je?“ zeptala se Renesmé, přestože to asi věděla, neboť plakala taktéž.

„Ness...,“ odmlčela jsem se. „Já…“ A to jsem už nedomluvila, poněvadž nade mnou slzy převzaly kontrolu.

„Bello!“ oslovila mě potichu Renesmé a rozběhla se ke mně.

Automaticky jsem si klekla, a když se ocitla u mě, pevně ji objala. Hlavičku si zabořila do mého ramene a dlouhou dobu nebylo krom mého a jejího rychle bijícího srdce slyšet nic jiného.

Až teď prolomila nerušenost Nessie otázkou, na kterou jsem náhle neznala odpověď. Sice jsem byla rozhodnutá odejít, ale teď…

„Najednou se mi ani nechce odcházet,“ přiznala jsem. Potom se ode mě Renesmé překvapivě odtáhla, celá se rozzářila.

„Opravdu?“ žádala o ujištění.

„Opravdu,“ vydechla jsem a znovu ji uvěznila ve své náruči. Bože, já ji mám tak ráda. Tak moc. To snad ani nejde pochopit. Vždyť ji neznám ani rok, a už si bez ní nemůžu představit svůj život…

Včera před usnutím jsem si dala dvě možnosti – odejít, nebo zůstat a Culleny – Ness nepočítám – ignorovat. Takže něco – já ne, spíše cit, co k ní chovám – rozhodlo, že zůstávám…

„Bello, já jsem moc ráda, že nikam nepůjdeš. Moc by se mi stýskalo. V tomhle domě jsem se totiž bez tebe vůbec necítila pěkně.“ Každá její věta mi akorát sdělila, že činím dobře, i když jsem si pořád nebyla jistá, jak se budu chovat před Culleny.

„Přijde mi, že mi všichni dávají za vinu to, co se stalo s mou maminkou. Ona byla před porodem, tudíž i před přeměnou v poloupírku, hrozně hodná, ale ta přeměna s ní něco udělala, a teď je takováhle. Ale já to nechtěla, přísahám, přísahám!“ Něžně jsem ji od sebe odstrčila. „Poloupírku?“ Nadzvedla jsem obočí.

 Mně se kapča tedy moc nelíbí, proto mě váš názor zajímá víc, než kdykoliv předtím. Opravdu jsem si tímto dílem vůbec nebyla jistá - a kvůli tomu ho přináším až teď. Pardon, stydím se a omlouvám se, ale asi... No, hodněkrát jsem ho přepisovala. :O

V dalším díle: posun v čase, dilema, dilema a... překvapivě opět dilema. :)

Korekce: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 6. kapitola: