Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 3. kapitola

03.05.2012 (21:30) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4752×

„Ness, tady máš mikinu.“

„Ne, díky, už ji nechci,“ řekla a podívala se mi obličeje. Její výraz byl usměvavý, ale postupem času z něho vyprchal i ten poslední lesk radosti a oči se jí zalily slzami, které přetekly přes okraj. Rozplakala se…

„Ale no tak, Nessie!“ vyhrkla jsem a rychle si přisedla k ní. „To bude dobrý, neboj,“ konejšila jsem ji a pohladila ji po zádech. Celá se třásla… Určitě za to mohla Tanya a její pohádka. To si nemohla vymyslet něco jiného? Ne, ona musela říct, že jsou ve Volteře pod dohledem nějakých vládců, či co. Kdyby řekla, že jsou na výletě, na chatě, cokoliv by bylo lepší než tohle. Posteskla by si, ale rozhodně by teď takhle neřádila.

„Všechno se urovná,“ šeptla jsem jí do ouška a ještě trošku víc si ji k sobě přitáhla.

„Jak víš, že se to vyřeší?! Až teď mi to pořádně došlo, já mám zbytek rodiny ve Volteře, kdo ví, jestli se jim dokonce něco nestalo, jsou tam totiž moooc zlí vládci!“ vykřikla, odstrčila mě od sebe a uplakanou tvářičku si schovala do dlaní.

Nechápavě jsem se podívala na Jess, která jen pokrčila rameny a hlavou nenápadně pokynula k Tanye, která se neobtěžovala jakkoliv utišit Nessie, jen si četla knihu a pojídala sušenky… Nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou. Jak jen může žít matka bez mateřského citu, když má malé dítě? Vždyť tohle její chování není normální.

„Ale no tak, Nessie, já sice nevím, o jakých špatných vládcích mluvíš, ale vím, že všechno bude v pořádku a víš, jak to vím?“ zeptala jsem se s úsměvem na rtech, pramínek vlásků, který ji spadl do obličeje, jí zastrčila za ouško a nečekala na její odpověď.

„Vím to, protože se mi v životě přihodila už spousta věcí, a to mě naučilo, že všechno, co je mizerný, je pro něco správný, Nessie...“ Chtěla jsem dodat, že stejně budou spíš někde na dovolené, abych ji utišila, ale skočila mi do řeči.

„Jenže tohle se ti nestalo!!! Nedělej, že jsi všemocná, nemáš ani páru vo tom, co se děje!“ zakřičela, objala si kolínka a věnovala mi nenávistný výraz.

Zůstala jsem jako opařená, naprosto neschopná pohnutí.

Tohle vyšlo z pusy mojí Nessie, o kterou se starám? Její slova mě zasáhla přímo do srdce, u kterého mě zapíchala palčivá bolest. Když se tak stalo, uvědomila jsem si, jak moc ji mám ráda, jak silný jsem si k ní za ty dva měsíce vlastně vytvořila vztah.

Mezitím, co jsem na ni vyjeveně zírala, se místností ozvalo třísknutí dveří – Tanya radši odešla a Jess šla za ní.

Pokoj pohltilo ticho, které bylo přerušováno tlumeným pláčem Renesmé. Vůbec jsem nevěděla, co jí na to povědět, ale potom jsem v jednom z těch vzlyků uslyšela svoje jméno.

„Ano… ?“ zamumlala jsem, možná moc potichu, ale slyšela mě.

„Já se stydím,“ šeptla trhavě a čelo si přiložila na kolena, která si stále pevně objímala. „Nevěděla jsem, že jsou ve Volteře… A teď mi to mamka sdělila tak nějak moc rychle a já se neovládla. Nechala jsem se unést pocity a tys byla první, na které jsem se mohla vyřvat, přestože toho teď hořce lituju, to mi věř, jsem totiž…,“ odmlčela se. Její hlas byl plný rozmrzení, sem tam škytla… Ten zvuk mě ničil.

„Já jsem totiž zvyklá dostat, co chci – jak už si asi poznala, a skutečnost, že se babičce, tatínkovi, tetám nebo… komukoliv jinému z naší rodiny něco stane a já je už neuvidím, ač bych je spatřit chtěla… je pro mě hrozně… bolestivé a trpké. Promiň, prosííím,“ dodala s povzdechem a upřela na mě svoje velká kukadla.

Nezmohla jsem se na nic jiného než údivný výdech a objetí. Tohle řekla malá holčička… Člověk nepřestává žasnout nad tím, jak je rozumná…

Ness se po chvíli zvolna odtáhla, promnula si zarudlé oči a slabě nadzvedla koutky úst.

„Takže odpuštěno…?“

„Nessie, nemám ti co odpustit, protože ty si mi svým způsobem nic neudělala. Když něco naštve mě, taky křičím na každého kolem a pak toho lituju... Jen jsem se špetku zarazila… Ale už je to v pořádku. Víc mě mrzí, že jsi smutná… Jakpak ti zvedneme náladu, co?“ špitla jsem a pohladila ji po tvářičce, na které se jí opět rozlil úsměv.

„Miluju kino!“ rozzářila se okamžitě. Nikdo by nepoznal, že před chvílí plakala. „Půjdeme do kina, půjdeme do kina, půjdeme do kííína!“ zazubila se, ale hned na to zase posmutněla.

„Ta Volterra… Zapomeň na to, co jsem ti tady mluvila, jo? Musím si to urovnat v hlavě, ale to až po tom mém kině. A bez tebe – je nutné, abych to zvládla sama.“

Musela jsem se pousmát nad tou dětskou, sladkou nevědomostí. Tanya jí nakuká o vládcích v Itálii a ona tomu uvěří…

„Tvoje rodina ale není ve Volteře, žádní vládci tam neexistují. To si jenom tvoje máma něco takového vymyslela, protože asi sama neví, kde jsou. Nebo ti to nechce prozradit – to je větší pravděpodobnost. Neumí vymýšlet moc pěkné historky.“ Nessie na mě nedůvěřivě zamrkala, ale potom nad tím mávla rukou, oblékla se do mikiny, kterou jsem jí přinesla, a opřela se o dveře.

„Tak honem, chci to kino,“ nakázala si vesele. „Kino, kino, kino! Do kina chodím někdy s tátou, ale jen když má čas. Tak jdeš? Moc dlouho čekám. Kino, kino, kino!!!“

„Jdu,“ oznámila jsem jí, kolem pasu si obmotala bundu, kterou jsem měla na opěradle u gauče, a otevřela dveře do předsíně, kde jsme spatřily Tanyu, jak se souká do kabátu s kožešinou.

„Kam jdete?“ zeptala se mě Tanya, přičemž nadzvedla pravé obočí, jako kdybych neměla právo chodit s malou ven.

„Půjdeme na film a kam ty?“ prohodila jsem mezitím, co jsem Nessie upravovala šálu. Na zádech jsem ucítila její odmítavý pohled, což mi bylo, jak jinak, než jedno.

Nezajímalo mě, co si o mně myslí - navíc jsem to věděla. Ona chtěla, aby byla Nessie šťastná, a se mnou šťasná byla, což Tanya brala jako jasné znamení k tomu, aby mě zaměstnávala i nadále, i když mi záviděla pouto, které mám s její dcerou. Občas jsem se pokoušela vyšlapat Nessie cestičku k její matce, ale bezúspěšně. Ona může mít sto možností, ale prostě té holčičce neřekne, jestli nechce uplést copánek, jít nakupovat nebo si prostě jen tak promluvit o všem, co ji trápí – ano, už v tomhle věku. Tanya je prostě a jednoduše matka na nic, která chce se svým dítětem skvělý vztah, ale nic pro to nedělá – odchylky jsou opravdu velmi výjimečné.

„S kamarádkou do restaurace… Vrátím se asi v devět nebo deset.“

„V pohodě…,“ šeptla jsem a konečně dořešila problém zvaný šála. Otočila se na Tanyu a změřila si ji pohledem. „A, Tanyo, můžeš, prosím, vysvětlit Ness, že to s Volterrou je jen povídačka?“ Moje otázka zněla spíš jako nařízení, nad čímž se Tanya asi pozastavila, protože otevřela pusu, ale vzápětí ji zase zavřela, skousla si spodní ret a nevěřícně na mě vykulila oči.

Už jsem se připravovala na přednášku o tom, že si tykat můžeme, ale rozkazy jí dávat nebudu, když vtom jsem si uvědomila, že skousnutí si spodního rtu vyjadřuje spíš nepokoj než nadřazenost – to znám.

V hlavě jsem si našla to poslední, co jsem jí řekla… A, Tanyo, můžeš, prosím, vysvětlit Ness, že to s Volterrou je jen povídačka? No, a není snad?

Bello, okřikla jsem se v duchu. Nedělej neuvážená rozhodnutí, žádní vládci nejsou a hotovo. Jak vůbec můžeš přemýšlet nad tím, že existuje nějakej vládce ve Volteře, který sjednává s tvými zaměstnavateli o Nessie – nad takovou blbostí!? Prostě je i Tanya jen člověk a někdy znejistí, i když teď k tomu nemá nejmenší důvod. Anebo má – možná si uvědomila, že Nessie zbytečně mate…

„Nebudeme se o tom už nikdy bavit, ano?“ sdělila Tanya po chvilce ticha. Nejspíše opravdu vyrozuměla, že by si měla báchorky o Volteře nechat pro sebe a nezatěžovat jimi Ness, která je bere jako realitu.

Tanya se potom už jenom jedovatě usmála a otevřela dveře ven, kde na ni už čekala nějaká blondýna v jasně zeleném kabátu, který přímo zářil v přítmí.

„Lotte, zdravím tě, jak dlouho jsme se to už neviděly?“ vykřiknula Tanya a vydala se ke kamarádce, co čekala před terasou – Lotte.

Její odpovědí jsem se už radši nehodlala zabývat, obula jsem si kozačky a spolu s Nessie vyšla ven. Tam jsme si před vilou odchytly projíždějícího taxíka, který naštěstí řídila nějaká postarší dáma, nastoupily do něj a já oznámila, kam máme namířeno.

„Na jaký filmík se podíváme?“ zeptala se mě zvídavě Nessie.

„Jaký zrovna poběží,“ odvětila jsem pohotově, přetáhla přes Ness pás a potom si všímala už jenom krajiny, ozářené zapadajícím sluncem, která ubíhala za skly okýnka…

Moje milé čtenářky,

jak jste si už asi všimly, holky, na konci každé kapitoly mám svůj proslov a tenhle díl nebude výjimkou. Vyjasníme si pár věcí.

Tanya je poloupírka, manželka Eda a matka Renesmé. Jak je to možné? Když Ed od Bells odešel (pro některé: povídka je z období po odchodu Edwarda!), odstěhoval se spolu se svou famílií do Seattlu, kde narazil na sympatickou a milou člověčí holku Tanyu.  Vtip? Ne. Tanya byla hodná, každému ráda pomáhala, ale při porodu Nessie se stala nepěkná věc.  Jed na ni působil jen z části - poloupírka.  Má pořád některé lidské chyby/vlastnosti, např. nepozornost a nejistotu. Díky tomu si nevšimla, že Ness v záchvatu pláče řekla Belle o Volteře (Ed se před Bellou o Volturech zmiňoval, ale ona si to už nepamatuje), a proto znejistěla, když se jí na to Bella zeptala (=A, Tanyo, můžeš, prosím, vysvětlit Ness, že to s Volterrou je jen povídačka?). Někdo mi taky psal, že je Tanya záporná postava. Není. Ona by s Nessie chtěla mít hezký vztah, ale je to pro ni těžké, protože spolu s lidstvím ztratila i milou povahu, která ji vázala k rodině. Nemá svou povahu, nemá zájem o rodinu. A proč s ní Ed zůstává? Domnívá se, že by dcerku sám vychovávat nedokázal (nepočítám jeho rodinku). Pravda, Tanya se na tý výchově taky nějak extra nepodílí, ale zkuste to vysvětlovat chlapovi. 

V další kapitole se objeví Edward (), bude vcelku důležité kino a to je asi všechno.

Nějaké dotazy? ♥

 A teď děkování:

Minule jste mi udělaly, holky, hrozně velkou radost. ♥  Bylo tu přes padesát komentů, což je pro mě jako sen.  

Opravdu vám moc děkuju. Jste úžasný!

A k nekomentujícím? Když jim ta lenost dělá radost...

A jeden z největších díků patří WhiteTie, která se postarala o korekci.  

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 3. kapitola: