Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proroctví dvojí krve 3 - Cesta

03.01.2011 (19:45) • AryaLan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1825×

Takhle blbě mi ještě nikdy nebylo. Už vím, proč upíři jezdí výhradně soukromými letadly. Nebylo mi špatně z pohledu z okna nebo podobně, ale ten hrozný smrad. Před námi seděly dvě děti. Ten pach kečupu, spáleniny a letadla navíc smíchaný s lidským potem, byl příšerný. Moc nepomáhalo to, že mi voní krev v lidském těle, jelikož ji cítím jen matně. Za to El vypadala, že ji to trápí.
Seděla vedle mě s nehty pevně zarytýma do kožených opěradel.

„To bude v pořádku, Elizabeth," uklidňoval jsem ji už asi posté. „Nikomu neublížíš..."
„Myslíš, že to je zrovna to, co mě tak štve?!" okamžitě na mě vyjela. Trochu jsem sebou cukl. To bylo první, co řekla od našeho příchodu do letištní haly. Tak trochu jsem čekal, že ani neposlouchá, co říkám.
Rozhodl jsem se dále to neřešit, mohlo by se mi to vymstít, proto jsem raději opatrně poznamenal: „Za chvíli už tam budeme."
Přejela mě zuřivým pohledem. Jemně jsem se přikrčil, většinou jsem já ten, který je věčně vzteklý a agresivní, ale když to je pro změnu El, tak to stojí za to.
„Kdy s tím konečně přestaneš?! Sakra, proč před nás museli posadit zrovna ty dva malé spratky?! To mi zrovna moc nepomůže… Ach jo…”

Bylo na ní vidět, že jí blízkost lidí působí bolest. Usilovně zatínala zuby ve snaze nevrhnout se na voňavou potravu před sebou. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, pokud ji nějak zabavím, ať nevnímá pach lidské krve.
„Už máš nějaký plán? Co budeme dělat, až přistaneme?" Byl bych raději, kdyby se rozpovídala, protože jsem se nechtěl moc nadechovat. Ten smrad je fakt příšerný, pokrčil jsem nos, ale nestěžoval jsem si, protože by se hned zase rozčílila.
K mé velké úlevě ji asi záchvat vzteku přešel. Chvíli přemýšlela. „No, nejspíš budeme muset sehnat auto."
Zajiskřilo mi v očích. „Auto?"
Sjela mě přísným pohledem. „Ne, že ho zdemoluješ."
„Ne, samozřejmě, že ne," zamračil jsem se. „Co si o mně myslíš?"
„Nic, ale znám tě…"
Dřív, než jsem stihl odpovědět z reproduktoru nad našimi hlavami, se ozval hlas letušky. „Takže přistáváme," oznámil jsem El. Byl jsem rád. Vážně se mi zvedal žaludek.

Byl jsem rád, když jsme se konečně dostali na čerstvý vzduch. Zatímco jsem dýchal čerstvý vzduch, rozhlížel jsem se kolem po obrovském parkovišti. No, alespoň máme na výběr... Stejně nemůžeme ukrást něco hodně nápadného.
„Každý sám?"
Přikývl jsem. A zamířil vlevo, zatímco El se otočila na druhou stranu. Procházel jsem mezi auty a každé si důkladně prohlédl. Bylo tu na výběr, jenže těch lidí.

„No, tak to jsem zvědavý, jestli při takovém návalu něco ukořistíme," mumlal jsem si cestou pro sebe. Konečně jsem spatřil něco, co upoutalo mou pozornost. Nádherné lesklé BMW. Já vím, nemá to být nic nápadného, ale... krása. Zamířil jsem k němu. Já ho chci!

Okouzleně jsem pozoroval hladné linie auta, lesklou kapotu -
„Snad jsi už nějaké auto nenašla?" otočil jsem se na El, která mě pozorovala s vražedným pohledem.
„Našla, abys věděl, a pokud máš v úmyslu, vzít něco takového, tak nejsi můj bratr. Myslela jsem si, že jsi inteligentnější."
Zamračil jsem se na ni. „Jen jsem si ho prohlížel, tak přestaň peskovat a radši mi ukaž svůj objev."
Otočila se na podpatku a zamířila do kouta odlehlého parkoviště. Stál tam poněkud ojetý Peugeot, ale i to ujde... když je nouze.

„Takže... jaký plán?"
„Je už odemknuté." Ani jsem se nezatvářil překvapeně. Elizabeth, ačkoliv na to nevypadala, byla, co se týče aut, v obraze. Pokud se nudila, ráda trávila čas ve volterrské garáži plné těch nejlepších modelů. Já ji raději sledoval, ne že bych vůbec nevěděl, o co jde, když se probírala v kabelech, ale přece jenom jsem raději jezdil.
Automaticky jsem přešel na stranu řidiče a nasedl do otevřených dveří. „Tak jdeš?" podíval jsem se na El.


Uháněli jsme po cestě přes dvě stě km/h, upřímně jsem se divil, že to tohle auto zvádle, ale zatím jelo v pohodě. Čím víc jsme se blížili k cíli, stoupalo napětí. Budou ještě vůbec žít vrazi našich rodičů? Zvládneme dokonat naši pomstu? Snažil jsem se zahnat tyhle pochybné myšlenky, ale nešlo to. Koutkem očí jsem se podíval na El, celou cestu autem jsme nepromluvili a já jsem viděl, že má stejné pochybnosti jako já.
„Co uděláme, až to najdeme?"
Je to jasné, myslí na úplně to samé co já, ale to, že mě tou otázkou nezaskočila, neznamená, že jsem věděl, co odpovědět. V hlavě se mi promítly poslední vzpomínky na rodiče: Malý domek, hřejivý hlas otce, potěšení, které jsme cítili ze škádlení s ním...
„Samozřejmě, že je zabijeme, nejeli jsme sem proto, abychom se zeptali, jak se mají!" odpověděl jsem trochu prudčeji, než jsem zamýšlel.
„Vím, ale..." Najednou se výraz v její tváři změnil. „Máš pravdu. Jen se bojím, že teď, když jsme tak blízko, tak se nám to nepovede."
Chytil jsem ji za ruku a povzbudivě stiskl. „Musí se to povést."

Silnice se sužovala směrem na východ. El se pomalu uklidnila a nyní již dýchala zcela normálně. A já, ačkoliv mě hlodala nervozita, jsem se v duchu okřikoval slovy: ,Musí se to povést!´. Nesměl jsem pochybovat. Jakékoliv pochyby by mohly zapříčinit selhání našich rozhodnutí a mohli bychom zemřít.

El se na mě náhle otočila a usmála se. Poprvé od té doby, co jsme utekli z Volterry.

„Čemu se směješ?“ zamračil jsem se.

„Směju se sama sobě.“ Znovu se zasmála a po chvíli odmlky pokračovala: „Celý život jsem toužila zabít vrahy našich rodičů, ale teď, když už jsou téměř na dosah ruky… bojím se…“

Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem se taky zasmál. „Víš, občas jde vidět, že jsme dvojčata. Nebojím se, ale… taky jsem si představoval pomstu jinak.“

Autor: AryaLan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proroctví dvojí krve 3 - Cesta: