Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Propojené 14. kapitola

08.12.2010 (15:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1262×

Nepřemožitelná

„To je zajímavé,“ zajímal se Carlisle, „dokážeš číst myšlenky i ostatním?“ zeptal se mě fascinovaně.

Zhluboka jsem se nadechla a soustředila jsem se na Carlislea. Nic, ale Alice jsem slyšela pořád.

„Ne, dokáži číst myšlenky jen Alice,“ odpověděla jsem tedy, i když všichni předem museli vědět, že dva upíři nemohou mít stejnou schopnost, i když u mě se nikdy neví, nejsem normální.

„Velice zajímavé,“ řekl si pro sebe Carlisle, „Edwarde?“

„Je to zcela bezpečné, jejich poměr sil je skoro stejný,“ odpověděl Edward Carlisleovi na jeho otázku, všichni jsme věděli na co se Carlisle ptal. Jestli může být Alice sama sebou a jestli nehrozí, že místo dvou Alice zde budeme mít dvě Veronixiky. Děsilo mě ale slovíčko „skoro“, co když to není v pořádku? Co když nebude moct Alice myslet na to, na co myslet chce? Co když bude muset myslet jako já? Zaposlouchala jsem se do jejích myšlenek.

Že bych si vyjela toto pondělí na nákupy z Renesmé? No můžeme vzít i Rosalií, to by bylo super. Oddychla jsem si, já nikdy nemyslím na nákupy a už vůbec bych nikde nejela s Rose, je hrozně nepřátelská.

Nemá mě nejspíš moc v lásce, pomyslela jsem si, když jsem viděla její výraz, podle ní jsem do této rodiny nepatřila. Oddechla jsem si, konečně budu moci žít svůj vlastní život, můj život, ne život Alice Cullen, ale život Veroniky, možná bych mohla žít jako normální člověk, chodit do školy, tedy pokud bych tady zůstala. O čem to přemýšlím? okřikla jsem se v duchu, přece neodejdu od Cullenových, jsou na mě tak milí, pomyslela jsem si a podívala jsem se na všechny, ale pak jsem uviděla Rosalii. No skoro všichni, dodala jsem v duchu a Edward se uculil, šlo vidět, že co nevidět bouchne smíchy.

V tu chvíli jsem dostala vizi, no, lépe řečeno, Alice dostala vizi a já ji jen přečetla v jejích myšlenkách. Nějací upíři v černých pláštích šli směrem do Forks, podívala jsem se pořádně a uviděla známou tvář. Jane, pomyslela jsem si. Přišla si pro mě! Začala jsem panikařit, vypadalo to špatně, upírů bylo asi tak dvanáct nebo dokonce patnáct, proti nim jsme neměli šanci. Málem jsem se zhroutila, přestala jsem dýchat a ztuhla jsem.

„Co se děje?“ zeptala se starostlivě Bella.

„Volturiovi,“ řekli najednou Edward a Alice, já byla stále ztuhlá strachem, nejen o sebe, ale i o ostatní Cullenovi.

„Jdou si pro Veronixiku,“ konstatoval Jasper. „Rozmrzla“ jsem a už to nebyl strach, už to byl vztek, co mě pronásledovalo, chtěla jsem se jí pomstít, za otce, chtěla jsem ji zničit, i když jsem věděla, že proti její moci nemám šanci, měla jsem chuť hned teď se s ní utkat a zničit ji, i když by nejspíš tento souboj pro mě dopadl hůř. To já bych prohrála, já bych byla zničena.

„Veronixiko, ty hoříš!“ sborově vykřikli všichni kromě Alice, opravdu, hořela jsem, ale plameny jsem necítila, vlastně ano, ale jen jako nějaký ochranný štít a Alice byla také v pořádku. Jen jako by ten ochranný štít byl vytvořen mnou, po chvíli jsem si konečně uvědomila, co se stalo.

„Má moc,“ radovala jsem se. Má moc totiž nezmizela, ona vzrostla a to o hodně!

„Úžasné,“ řekl dnes Carlisle již potřetí.

„Skus vodu,“ vybídla mě Alice, určitě se jim bude voda líbit víc než tyto smrtelné plameny. Otevřela jsem ruku a vytvořila z ní mističku, tak jak jsem byla zvyklá a soustředila jsem se na vodu, okamžitě se mi v ruce oběvila koule vody, které proudila v kruhu, kolem okrajů mého výtvoru. Ovšem stále jsem hořela, i má ruka byla pokryta ohněm, a plameny se dotýkaly vody, ale ta se nevypařila, jen se schovala pod plameny, a vypadalo to, jako by ta voda hořela, ale žádná pára neunikala, pak se mi nechtěně podařilo vypnout ohnivý štít a v mé ruce zůstala jen vodní kulička, pořád stejně velká, nebo spíše malá. Uchopila jsem tedy kouli z dvou stran a začala roztahovat ruce, stále jsem se soustředila jen na vodu, ani Aliciny myšlenky jsem nevnímala, ale pak jsem to už přemáchla a na zem se vylily bezmála tři litry vody, no nejspíše více. Ovšem dopadly jako malilinkaté, lesklé kapičky.

Krása, pomyslela si Alice.

„Úžasné,“ zvolal znovu Carlisle, už jsem měla podezření, že všechna ostatní slova zapomněl. Edward už se ale neudržel a začal se nahlas smát, až se za břicho popadal. No jo, mé myšlenky jsou někdy komické.

„Kdo to ale bude vytírat?“ zeptala se Esme, naoko podrážděně. Jako nepovel jsem se začala soustředit na vodu a pomalu ji pohledem přesouvat ke dveřím, u prahu se ale zasekla. Voda líná, zanadávala jsem v duchu a pak vytvořila oheň na mé dlani a šla až k vodě a nechala ji odpařit. Edward už se zase smál. Nejspíš neslyší každý den stížnosti na vodu, že nechce přelézt práh.

Teď jsem vážně nepřemožitelná, pomyslela jsem si. Byla jsem upírem, kterého může zničit jen oheň, ovšem ani ten mě nezničí, protože ho ovládám.

„Tak hurá na Jane, ta se bude divit,“ usmála jsem se, chtěla jsem tu malou potvoru zničit.

„Počkej, počkej,“ řekl Carlisle. Nové slovo, bravo, pomyslela jsem si naschvál, aby se Edward zasmál a zafungovalo to, začal se smát tak, že kdyby byl člověkem, tekly by mu z očí slzy proudem.

„Můžeme to vyřešit mírově,“ nesouhlasil s mým plánem Carlisle.

Nakonec jsem musela souhlasit, že mě schovají, a tak budu v bezpečí a přitom si nevytvoříme nepřátelské vztahy s Volturiovými.

Tato kapitolka byla sice odpočinková, ale je takovou úvodní do druhé části děje. V první části byl život Veronixiky jako čarodějky a teď už je jako upírka a jak sami vidíte, velice mocná upírka, ale přesto ji čeká několik velkých trablů. Jakých? To se dozvíte již brzy!

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Propojené 14. kapitola: