Omlouvám se za krátkou a nic neříkající kapitolku... Občas prostě můza zapomene navštívit svého majitele a pak to takhle dopadá. Snad se nebudete moc zlobit... Vaše Cullenka.
02.03.2010 (17:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1358×
Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát
5. kapitola
„No to je mi jasný Edíku. Na to jsem samozřejmě myslel. Nebo mi to chceš vyvracet? Vidíš mi snad do hlavy? To je hrůza na co on to myslí, Bello.“ Edward se na něj zamračil a já se musela jen smát. Vážně je šašek.
„Japere, prosím, odvezeš nás zpátky? Bella se musí vyspat.“
„Mě nevadí, když přijde o chvíli později, Al,“ bránila mě Esmé.
„A v kolik mam přijít?“
„Na devátou to stačí. V úterý a v pátek přijď v půl osmé. Kluci tě vezmou do školy. Jo a tady je moje číclo, kdyby se něco dělo.“
„Děkuji za všechno, Esmé.“
„Nemáš zač.“ Mile se na mne usmála. Následovala jsem Alici ven. Jasper nám podržel a potom zavřel dveře. Všichni jsou hodní a sympatičtí. Co víc bych si mohla přát?
Už byla tma a já se modlila, abych při cestě k autu nespadla. A to mě radši z obou stran přidržovali. Sestřička mi zacinkala svazkem čtyř klíčů před obličejem.
„Ty budou tvoje. Tenhle je od hlavních dveří, tenhle od zadních, ten od tvého pokoje a tady ten od mého porshe. Kdyby se náhodou něco stalo a tys potřebovala někam dojet.“ Pustila mi je na nastavenou dlaň a nastoupila. Jasper se prokázal jako skvělý řidič. Hravě si poradil s bahnitou lesní cestou a zatáčkami bez dálkových světel. Po necelé čtvrt hodině utichl motor.
Alicin pohled:
„Tak zatím, Jaspere,“ kuňkla Bella a vyškrábala se z auta. Nejistými kroky tápala ve tmě po chodníku ke dveřím. Na popáté se konečně trefila klíčem do zámku za pomoci svitu z mobilu. Zmizela v domě a na podlahu dopadi její boty. Ucítím hladký prst na hraně čelisti. Otočil si mě k sobě. Na tváři mu pohrával šibalský úsměv. Byl tak sexy! Obkročmo si na něj sednu. Obejmul mě okolo pasu a já se rty otřela o ty jeho. Oči mu zčernaly touhou a zářily chtíčem. Opřel si mě zády o volant a dravě políbil.
„Tady né,“ zahihňam se, vylezu z auta a táhnu ho za ruku s sebou. V kuchyni se svítilo a po domě se linula... No dejme tomu, že pro lidi krásná vůně.
„Počkej na mě nahoře,“ špitnu.
„Co to cítím?“ Vejdu do kuchyně. Bella stála u sporáku a něco si broukala. Ihned utichla a otočila se na mě.
„V ledničce jsem našla vejce a slaninu. To máš nejradši. Pamatuješ?“
„Eh... no jasně.“ Do rukou mi vložila talíř s nechutně zapáchající hmotou.
„Moc děkuju.“ Usměju se na ní.
„Jdu si to sníst nahoru. Tak dobrou.“ Políbím jí na tvář.
„Ráno ve třičtvrtě na osm vyrážíme. Musím být ve čtvrt na devět v práci.“
„Dobře. Dobrou.“
Bellin pohled:
Zmateně koukám na její záda mizející ve druhém patře. Hodím do sebe horkou večeři a jdu do pokoje. Dám si sprchu a zabalená v ručníku vyjdu na balkón. Foukal studený vítr, který rozháněl mraky od zářícího měsíce. Sednu si na řidličku a zadívám se na nebe. Před očima mi okamžitě vyskočí usměvající se tvář. Vizi mi přeruší zachichotání z vedlejšího pokoje. Alice měla otevřené dveře na svůj balkón a vevnitř se zdálo být při nejmenším hodně veselo.
„Pojď sem.“ Jasně rozeznávám Jazzův hlas.
„Pšššt.“ Další smích. S rudými tvářemu zalezu zpět dovnitř. Prosklené dveře přibouchnu tak, aby nepronikl jediný zvuk. Ovšem stěny zvukotěsné nejsou. Obléknu si košilku a strčim hlavu pod polštář. V téhle pozici usnu.
„Snídaně!“ ozve se ze spodního patra. Vylezu z postele, promnu si oči a nejistým pomalým krokem sejdu po schodech. Japer objímal Alici zezadu kolem pasu a ona mi připravovala tousty.
„Vypadá to pěkně. Dík.“
„Nemáš zač.“
„Jak jste se vyspali?“ neodpustím si menší připomínku. Oba se po sobě rozpačitě koukli.
„No moc jsme toho nenaspali.“
„Jasný. Hráli jste člobrdo, že?“ zachechtám se s plnou pusou.
„Šup, ať nepřijedem pozdě,“ popoháněla mě a sama už se oblékala.
„Na křesle máš věci. Hned jak přijedu z práce, tak ti vybalim to, co jsme nakoupily a pak pro tebe pojedu. Nebo tě někdo odveze. To je jedno.“ Kývnu.
„Tak si pospěš. My počkáme v autě.“ Při odchodu jí Jasper sjel z pasu o něco níž a o něco zrychlili. Bože! Myslí ti dva taky na něco jinýho? Obléknu si tmavě modré džíny a zlaté triko s černým páskem pod prsy. Přes to hodím černý kabátek. Jěště chvíli jim dám, ale stejně když jsem nastupovala, tak si ještě Alice upravovala vlasy.
„Bell, Jazz tě odveze. Já už vážně nestíhám.“
„Tak jo. Měj se.“ Nasednu vedle zapáleného hráče a šampiona člobrda a vydáme se směr bílé království s anděli.
„Kde vlastně pracuješ?“ prolomím trapné ticho a kouknu na něj.
„Pomáhám Carlisleovi v nemocnici. Dělám mu něco jako zdravotního bratra.
„Já bych to dělat nemohla. Spoustu krve a... ble. Jdou na mě z toho mrákoty.“
„To víš. Mám léta praxe.“
„Vážně? Vypadáš sotva na 19.“ Zamyslím se. Nějak jsme nedořešili to, že Alice taky nevypadá na 23.
„Jo. Tipla jsi to přesně. Je mi 19, ale Carlisle mě zaučoval už dávno. Má budoucnost mi byla předem jasná.“ Usmál se a zastavil.
„Tak běž. Musím jet rovnou.“ Otevřel mi dveře od auta, zas je za mnou zavřel a nastoupil. Ještě chvíli jsem koukala za mizejícím autem a vydala se k domu.
Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Promiň, ale své srdce nemohu darovat dvakrát 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!