Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 5. kapitola

13.04.2014 (17:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2786×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

„Klid. Už je to dobré,“ konejšil mě ženský hlas. Máma, uvědomila jsem si. Prudce jsem otevřela oči a posadila se.

„Kde je Abygail?“ dožadovala jsem se vysvětlení a zmateně se rozhlížela po malém pokojíku se dvěma lůžky a skříní. Určitě už jsem se nenacházela v nemocnici. „Kde to jsem?“

„Klid, Bello. Jsi u mě doma a nemusíš se bát. Aby je silná. Zvládla to. Nahodili ji a je v pořádku,“ ujišťovala mě.

„Takže žije? Probrala se?“ Její oči posmutněly.

„Ne, neprobrala. Ale žije. Nemusíš se bát.“

„Dobře,“ oddychla jsem si a začala si se zájmem prohlížet zbytek místnosti. Nepřipadala mi povědomá. Ani trochu. Přitom tohle byl určitě náš pokoj. Můj a Abygail. „Kde je táta?“

„Volá na letiště, aby přesunul váš let do Forks. Musíš si odpočinout,“ řekla a starostlivě si mě prohlížela.

„Ne, to je dobrý. Odpočinu si doma,“ zamrmlala jsem honem.

„Ale doma jsi přeci i tady,“ připomněla mi.

„Já vím, ale přesto. Chci do Forks.“ Trvala jsem si na svém.

„Dobře. Podívám se, jestli to ještě nezrušil.“ Vstala z postele a odešla ze dveří.

Zdá se, že ta poslední věta se jí dotkla, jenže co mám dělat? Tady necítím žádné spojení s osobou, kterou jsem bývala. Je to tu pomale stejně sterilní jako v nemocnici. Doufám, že ve Forks to bude jiné…

„Tak to ještě nezrušil, ale letí vám to za hodinu. Víš jistě, že si nechceš nejdříve trochu odpočinout?“

„Ne. Odpočívala jsem dost. Chci jet a krom toho, stejně už mám sbaleno…“ Mávla jsem směrem k cestovní tašce.

„No, dobrá tedy,“ řekla zklamaně. Vzala tašku z rohu místnosti a přidržela mi dveře, abych ji mohla následovat.

Tak hurá do Forks, povzbuzovala jsem se. Najednou jsem si přišla hrozně nervózní a vůbec se mi tam nechtělo.

Kdo se v tom má vyznat, když měním názory častěji, než ponožky?

Jedu prostě do Forks. Vrátit se můžu vždycky, ale teď je důležité toto. Nadechla jsem se a s novým odhodláním vyšla ze dveří...

********

„Zatracený sedativa,“ postěžovala jsem si tiše.

Chtěla jsem si užít let. Koneckonců to pro mě bylo poprvé, ale to ne. Já to musím všechno zaspat. A stejně tak cestu do Forks. Chtěla jsem si to tu pořádně prohlédnout. Všechnu tu zelenou barvu, kapradiny, útesy, moře, rezervaci kolem, které jsme projížděli, městečko a prostě všechno, ale byla jsem tak omámená, že přes oči jsem to všechno viděla, ale můj otupělý mozek to nezvládal zpracovat…

Náš dům byl na kraji města, kde se moc domů nenacházelo. Bydleli jsme tam prakticky jediní.

Táta mě v něm provedl, abych věděla, kde co je, ale jinak moc nemluvil. Nakonec mě nechal o samotě a šel se do obýváku dívat na televizi, ale před odchodem mě ještě zaúkoloval, že mám zavolat mámě. Nebo alespoň poslat email, že jsme dobře dojeli. Jenže jemu se to řekne lehce. Neznám svůj email. Natož heslo. A telefon? Ten se asi ztratil při té nehodě.

Položila jsem si tašku s věcmi na houpací křeslo v rohu a začala se rozhlížet po svém pokoji. Dřevěná podlaha, světle modré stěny, vysoký strop a zažloutlé krajkové záclony v okně. Dále postel s nachovým povlečením, malá knihovnička a stolek s počítačem, co vypadal, že přežil i druhou světovou, ale nic povědomého...

Přistoupila jsem ke stolku s počítačem a vzala do ruky svůj školní rozvrh. Začala jsem si podle něj dávat dohromady věci do školy. Po chvíli jsem ale zjistila, že většinu toho už mám v batohu nachystanou. Učebnice a sešity byly podle rozvrhu připraveny na pondělí. Což byl den, kdy jsem se původně měla vracet z Portlandu. Zítra je ale čtvrtek a tak jsem musela některé ty pomůcky krapet proházet. Alespoň už vím, že jsem pečlivá, zodpovědná a moc si nepotrpím na osobní věci…

„Bells, pojď dolů! Máš tady návštěvu,“ zavolal na mě otec ze zdola.

„Už běžím,“ zavolala jsem nazpět a byla natěšená jako malé děcko. Kdo to asi tak bude?

Když jsem sbíhala poslední schod, zamotala se mi hlava a já málem dopadla na hubu. Naštěstí mě ale někdo zachytil.

„Díky,“ odvětila jsem automaticky a ani si svého zachránce příliš neprohlížela. Zaujaly mě totiž dvě dívky, krčící se za velkým transparentním nápisem. Vítej doma, Bello. Hrozně se mi to líbilo. Takhle vřelé uvítání jsem rozhodně nečekala.

„Tak, já vás asi nechám o samotě,“ zamumlal táta a zmizel v kuchyni.

Usmála jsem se na ty dvě dívky a vydala se k nim. Nechala jsem se od nich obejmout a taky, aby se mi představily, protože je táta o mém stavu již informoval.

„Já jsem Jessica Stanleyová. Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi v pořádku. No, teda relativně. Ale neboj. Všechny ti představím a všechno ukážu. Prý se chystáš do školy už zítra. Je to tak?“ vyzvídala.

„Jo. Takový byl plán,“ oznámila jsem a sledovala její nadšené poskakování.

Druhá dívka byla trochu nesmělejší, ale o to více sympatická.

„Já jsem Angela Weberová. A támhle to je Edward Cullen.“ Kývla napjatě směrem ke schodišti.

„Aha. Jasně. Můj zachránce.“ Obrátila jsem se k němu nesměle čelem a napřáhla dlaň. „Moc mě tě-ší,“ dořekla jsem, protože jsem se v půlce otočky zarazila.

Wow! Takhle nádherného kluka jsem v životě neviděla, pomyslela jsem si dřív, než jsem si stihla uvědomit, že to není tak docela pravda. Už jsem ho viděla, ale myslela jsem si, že to byl jen nějaký přihlouplý sen vyvolaný léky a ranou do kebule.

„Já tě znám,“ zamumlala jsem zadumaně.

„Vážně, Bello? Vzpomínáš si na něj?“ zaštěbetala Jessica.

Sledovala jsem toho krásného kluka s naprosto dokonalými rysy a bronzovými vlasy, jak na mě pohlíží s nadějí ve zlatých očích a bylo mi moc líto, že tu naději musím zabít.

„Ne. Tak jsem to nemyslela. Byl jsi za mnou v nemocnici,“ řekla jsem rozechvěle a sledovala, jak ta naděje z jeho očí pomalu mizí a mění se na zoufalství.

Zřejmě nebyl schopný slova, protože pouze přikývl. Rozpačitě jsem se od něj odvrátila a zadívala se do tváře Jess, která ho zlostně probodávala pohledem.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se jí.

Okamžitě nasadila úsměv a dělala, jako by o nic nešlo. Ale já věděla, že šlo. Neušlo mi, že mi něco tají. Později to z ní vytáhnu, zařekla jsem se v duchu a následovala její příklad.

„Takže my čtyři jsme kamarádi?“ zeptala jsem se s úsměvem a všechny tři si znovu prohlédla.

Náhle byli jaksi v rozpacích a Edwarda to vyloženě zasáhlo. Nechápu, proč? Vždyť, jaký jiný důvod by měl chodit za mnou do nemocnice v jiném státě?

„No vlastně... Edward je tvůj přítel,“ pípla Angela za doprovodu nesouhlasného mručení Jess. Zřejmě se jí to moc nelíbilo. A nelíbilo se to ani mně…

„Děláte si srandu, že jo?“ ujišťovala jsem se. Další bolestivý záblesk v jeho očích mi však potvrdil, že se o žádný vtip nejedná.

„No, do háje…“ uklouzlo mi, ale vzápětí jsem si uvědomila, že by si to mohl špatně vyložit. „Totiž. Promiň. Já jen, že mi o tobě nikdo neřekl a tak… Já… Netušila jsem, že…“ Zamotávala jsem se do toho a nevěděla, co mu vlastně chci říct.

Najednou všichni obrátili svou pozornost na mého právě přicházejícího otce.

„Myslím, že Belle by to pro dnešek stačilo. Zbytek si nechte na zítřek. Musí odpočívat.“ Nevím, jak, ani zda vůbec poznal, že potřebuji jeho pomoc, ale vysekal mě z toho.

Souhlasně jsem přikyvovala, aniž bych si to uvědomovala. Z toho vědomí, že Edward je můj kluk a já si to nepamatuji, se mi dělalo špatně od žaludku. Cítila jsem se celkově hrozně nepříjemně a opravdu jsem se toužila vytratit. Pokud možno bez dalšího vysvětlování...

„No dobře,“ řekla Jessica zklamaně a spolu s chápavou Angelou mě objala na rozloučenou.

Obě se začaly oblékat do bund, ale Edward tam stále stál v koutku a zkoumal každý můj byť jen nepatrný pohyb. Připadala jsem si jako pod mikroskopem a ztěžka dýchala. Dívala jsem se kamkoliv, jen ne na něj.

Když holky odešly, čekala jsem, že odejde i on, ale k ničemu se neměl.

„Edwarde,“ pobídl ho táta a pokynul rukou ke dveřím. Zřejmě z našeho vztahu moc nadšený nebyl a teď chybělo málo a otevřeně by ho vyhodil. Což jsem zase nechtěla a tak jsem sebrala veškerou svou odvahu, přistoupila k němu a chopila se jeho ledové dlaně.

Zamračila jsem se, protože nebyl žádný logický důvod k takovému ledovému chladu. Studil jako mrtvola. Bylo mi to krajně nepříjemné. Nedokázala jsem to ovládnout. Prostě jsem od něj s odporem uskočila. Veškerá moje odvaha šla do háje. Dokonce se mi rozklepala kolena…

„Jsi v pořádku?“ zeptal se staroslivě a schoval si dlaně do kapes kabátu.

Byl si dobře vědom, proč jsem se tak zachovala, ale předstíral to dobře. Až moc dobře na můj vkus. Teda asi. Co já vím o svém vkusu…

„No, můžu tě vyprovodit?“ zeptala jsem se, protože jsem si s ním chtěla promluvit mimo dosah tátových uší.

Přikývl a po krátkém, formálním rozloučení s otcem se za mnou vydal ke dveřím.

Vyšla jsem před dům a zahlédla auto. Nejspíš jeho. Kdo by sem taky chodil pěšky... Holky už ale naštěstí odjely.

„Ehm. Takže my dva spolu...“

„Chodíme,“ doplnil mě, když viděl, že to nejsem schopná dokončit sama.

Pokývala jsem hlavou a pomalu to zpracovávala.

„Jak dlouho?“

„Asi rok,“ odpověděl.

„Rok?“ Vykulila jsem překvapeně oči. „A my… Už jsme spolu… no, víš co?“

„Co?“ nechápal.

„Bylo to vážný? Chci říct. Spali jsme spolu a tak?“ Cítila jsem se hrozně trapně, že se na to musím ptát, ale chtěla jsem vědět, jak jsme byli daleko. A hlavně jsem si nějak nedovedla představit, že já a on… Běhal mi z toho mráz po zádech.

„Ne,“ řekl nečitelně.

S úlevou jsem vydechla. Nenapadlo mě, že budu ještě muset řešit něco takového... To by je zabilo upozornit mě na to?

„Dobře,“ řekla jsem s úsměvem a znatelnou úlevou v hlase. Zase se mu v očích mihla bolest. Sakra! Tak tohle se určitě dalo špatně pochopit. Trochu mě ale potěšilo, že ačkoli vypadá jako Adonis, nepodepsalo se to na jeho egu.

„Promiň. Zdáš se fakt milej, ale na to, abychom spolu chodili mi první dojem nestačí…“

Zatvářil se zdrceně a o krok ode mě ustoupil. Jako kdybych ho snad uhodila.

„Takže mezi námi je konec…“ zpracovával to.

„Ne, počkej. Chápeš to špatně. Já… Já si tě nepamatuju. Nepamatuji si nikoho a nejsem ve stavu, kdy bych mohla rozhodovat o tom, kdo je pro mě v životě důležitý a kdo ne. Prostě…“ Skousla jsem si spodní ret a přešlápla na druhou nohu. „Prostě chci, abychom byli přátelé. Dokud si nevzpomenu, kdo jsem bývala nebo tak…“ Nervózně jsem vyčkávala jeho odpověď.

Chvíli to zvažoval, ale nakonec přikývnul.

„Takže souhlasíš?“ řekla jsem s nepopsatelnou vnitřní úlevou.

„Ano,“ řekl s napjatou čelistí.

„Tak, co kdybys mě zítra ráno vyzvedl. Mohli bychom spolu jet do školy. Ještě se moc necítím na řízení potom, co se stalo s Abygail. A táta by mě určitě nenechal sednout si za volant. I kdybych nebyla pod prášky, což jsem,“ zažertovala jsem, ale ve skutečnosti jsem si nebyla jistá ani tím, jestli mám řidičák.

Jemu to však moc zábavné nepřišlo...

Vždycky jsem dělala tak mizerné vtipy, nebo jsem o smysl pro humor přišla spolu s pamětí?

„No, nic. Určitě mě rád odveze…“ zamumlala jsem, když byl ticho až moc dlouho.

„Odvezu tě rád, ale vozím i své sourozence. Jestli ti to nebude vadit. Alice tě ráda uvidí,“ řekl, ale vypadal, že z této možnosti moc nadšený není…

„Alice?“

„Moje sestra. Jste kamarádky,“ objasnil mi.

„Aha a proč nepřišla s tebou?“ nechápala jsem.

„No, myslela si, že oceníš soukromí, ale zapoměla se zmínit o Jessice s Angelou,“ postěžoval si.

„Aha.“ V duchu jsem hodnotila jeho stížnost. Připadalo mi to zvláštní. Asi se s mými kamarádkami moc nemusí. „Ráda ji poznám.“

„Tak v pul osmé?“ zeptal se.

„Jo, to bude skvělé,“ potvrdila jsem a bez dalšího slova vešla do domu.

Sotva se za mnou zavřely dveře, opřela jsem se o dveře a vydýchávala se z toho.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se táta, který stále stál mezi dveřmi do kuchyně se založenýma rukama.

„Jo. Jo. Jen. Ten Edward je divnej,“ říkala jsem a sledovala zpoza záclonek, jak dotyčný elegantním krokem schází z verandy a nasedá do naleštěného auta.

„Chápu, co se ti na něm líbí, ale vždycky, když jsi s ním, vrátíš se zraněná. I přes tvojí nešikovnost, se mi občas zdá, že je za tím něco víc…“ uvažoval nahlas.

„Chápeš to? Já totiž ne. Je divnej. Takovej upjatej. Nebo to bylo jen tou vypjatou situací? Ani nevím, co to vlastně říkám,“ povzdechla jsem si a unaveně si přiložila ruku na čelo. „Počkej. Cos myslel tím, že se od něj vždycky vracím zraněná?“

„Ale nic. Běž si lehnout, Bells. A nezapomeň si vzít léky,“ připomněl mi.

„Dobrou, tati,“ řekla jsem a vydala se do pokoje.

Na jeden den toho vzrušení bylo vážně moc. I když bych ocenila více informací. Měla jsem totiž, čím dál více otázek a nikoho, kdo by mi na ně odpověděl…

*********

Moc děkuji za komentáře. Vždy mě hrozně moc potěší... :-D A pokud se vám můj styl psaní líbí, můžete si čekání na další kapitolu zpříjemnit mojí další tvorbou. (Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová?, Tak to je haluz!!!, Jak na věc, Ledové překvapení) Moc děkuji za čas, který této povídce věnujete a doufám, že se společně setkáme i u dalších kapitol... :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 5. kapitola: