Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 42. kapitola

21.05.2015 (10:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2231×

42. kapitola

„Aby a Jacob? Oni spolu...“ Valila na nás oči Bella.

Edward rázně přikývl.

„Aby a Jacob?“ zopakovala svou otázku udiveně. 

„Jo. Chodí spolu,“ potvrdil její domněnku Edward.

„Páni! Fakt se to děje?“ ujišťovala se.

„To, že je Jacob vlkodlak tě nezaráží?“ zeptal se kousavě.

„No, jo, ale tohle víc.“

Hlasitě jsem si odkašlala.

„Ehm, Bello? Já jsem pořád ještě tady,“ upozornila jsem ji s našpulenou pusou.

„Ty a Jacob? To se kdy stalo?“ vyptávala se i nadále.

Láskyplně jsem pohlédla na Jacoba a on na mě. I ve vlčí podobě bylo vidět, že se usmívá.

„Panebože! Tak ona je to fakt pravda? Ty a Jakob spolu…

„Bello, v klídku, jo? Možná jsem chvíli omylem žila tvůj život, ale nejsem ty. A při vší úctě. Edward není zrovna můj typ a upřímně si myslím, že ani já nejsem jeho. I když on vlastně nemá žádný typ. Zajímáš ho jen a jen ty,“ upřesnila jsem.

„Myslel si, že jsi já,“ argumentovala.

Protočila jsem oči.

„Myslela jsem, že tohle už jste spolu probrali, ale zjevně ne. Já a Edward? Bello, to je blbost. Edwarde, zacpi si uši a běž vyvenčit Jacoba. My si tady zatím promluvíme.“

„Ptá se, proč musí odejít i on,“ přeložil Jakobovy myšlenky a ten vzápětí zavrčel.

Zřejmě se mu nelíbilo mít Edwarda v hlavě. Nedivím se. Osobně jsem moc ráda, že jsem toho byla ušetřena…

„Protože to je soukromá záležitost mezi námi sestrami a kdybys nás slyšel, tak by to věděl Edward i celá ta tvoje psí banda. A tak velké publikum rozhodně nepotřebujeme,“ vysvětlila jsem mu a omluvně se usmála.

„Hustý, že i v psí podobě dokáže protočit oči,“ okomentovala jejich odchod Bella.

„Jo, je skvělej,“ zatetelila jsem se.

Ostatní Cullenovi byli chápavější a vytratili se, jakmile jsem o to požádala Edwarda s Jacobem, kteří i přes námitky nakonec skutečně odešli.

Vyčkala jsem až se skutečně všichni dostanou mimo doslech. Poslední, co jsem ještě zaslechla bylo to, že Edward Jacobovi nabízel nějaké oblečení.

No vida! Oni z nich snad ještě budou kamarádi, zaradovala jsem se a spustila…

„Tak já ti něco povím. To, že je pro tebe Edward dokonalej. To by viděl i slepej. Až na tu drobnost s krví, ale jestli to má někdo pod palcem, je to on. Ale pokud jde o mě, tak on je ták nudnej! Víš, kolikrát jsem se s ním za tu dobu od srdce zasmála? Všehovšudy jednou, Bello, a to je zoufale málo na to, abych se do někoho zamilovala. S pamětí, nebo bez.“

„Edward je zábavný,“ odporovala mi.

„Jo, ale směje se jen s tebou. A já prostě nejsem ty. A nevím, kdes vzala ten komplex, že jsem lepší než ty. Protože nejsem.“

„Jsi. I naši tě mají radši,“ trvala si na svém.

„Co to kecáš?“

„Jsi dokonalá dcera a já jen ta průměrná…“

„Sklapni už! Já nejsem dokonalá. Co si to namlouváš?“ hádala jsem se s ní.

„Ale oba jsou na tebe tak hrdí, že ses dostala na tu stáž do Francie a…“

Hlasitě jsem se rozesmála.

„Tak hrdí říkáš?“

„Ano. Máma o tom v jednom kuse mluví. A taky mi pořád brečí do telefonu, že jí chybíš…“ vysvětlovala podrážděně.

„Kdyby znali pravdu, nebyli by na mě moc hrdí…“

„Jakou pravdu? Co to povídáš?“

„Bello, já… V té Paříži to…“

„To, co? Nechceš mi tvrdit, že tě vylili, že ne?“ vyptávala se, ale bylo znát, že už předem je odhodlaná mi neuvěřit ani slovo.

„Kéž by jen to.“

„Tak už mi to řekni,“ naléhala.

„Prostě jsem to podělala…“ přiznala jsem.

„Jak jako podělala?“

„Totálně. Já… Začala jsem si s jedním profesorem. Byl ženatý a byl z toho pěkný skandál, když se na to přišlo.“

„Já, já nevím, co říct,“ přiznala zmateně.

„Neříkej nic, protože jsem ještě neskončila a nechci, aby to ostatní věděli. Můžeme mít společné tajemství?“

„Jasně,“ řekla chvějícím se hlasem.

„Šla jsem na potrat,“ řekla jsem se zavřenýma očima, protože jsem se bála, jak zareaguje.

„Oh ne,“ řekla jen.

„Jo.“ Pokývala jsem hlavou. „Přesně to jsem udělala a teď už žádné děti mít nebudu, protože jsem mrtvá. Slyšíš tu do očí bijící ironii?“

Cítila jsem, jak mě Bella objímá, ale pořád jsem se bála otevřít oči. Na tenhle pláč bez slz si asi nikdy nezvyknu. Nepřináší totiž žádnou úlevu.

„Tak jak jsem dokonalá teď, Bello?“ zeptala jsem se uprostřed vzlykání.

„Promiň,“ zašeptala.

Všechny ty potlačované emoce z posledních dní se ve mně začínaly bouřit. Zdálo se, že se tu na místě sesypu, ale pak jsem udělala to, co vlastně dělám vždycky. Místo abych se tu rozvzlykala, jsem si z toho začala dělat legraci…

„Ale co. Když si s Jacobem pořídíme štěně, vyjde to nastejno, ne?“ otázala jsem se, když jsem se trochu vzpamatovala.

„To myslíš vážně?“ zeptala se.

„Ne, jenom si z tebe utahuji. Vážné věci je vždycky lepší zlehčit.“

„To je celá tvoje filozofie?“ rozesmála se.

„Budeš se divit, ale ano.“

„Pamatuješ si na ten náš rozhovor před tou nehodou?“ zeptala jsem se a zase trochu zvážněla.

Chvíli se zamyslela.

„Ano,“ řekla.

„Bello, ty jsi všechno jen ne obyčejná. Vždycky jsi byla. Jen jsem to neviděla. Promiň.“

Bella se nervózně ošila a já si pomyslela, že před ní v lidských gestech asi zase takový náskok nemám. Vůbec teď vypadala naprosto úchvatně a díky rozdílné barvě vlasů jsme si už ani nebyly vzájemně tak moc podobné.

„No a řeknu ti, že bych nechtěla být v tvé kůži.“

„Byla jsi v mé kůži,“ namítala.

„A právě proto to vím tak jistě.“ Zašklebily jsme se na sebe.

„Co sis to vůbec provedla s těmi vlasy?“ zeptala se.

„Je to fakt až tak hrozný?“ zjišťovala jsem.

„No,“ zaváhala. Evidentně mě nechtěla urazit. „Ber to z té lepší stránky. Alespoň si nás už nikdy nespletou.“

„To je fakt,“ zazubila jsem se. „Ale aby mezi námi bylo jasno, příště stejně řídím já.“

„Pořád nedokážu pochopit, jak si nás mohli splést jsou to přece naši rodiče,“ postěžovala si.

„Souhlasím. A proč hned předpokládali, že ten, kdo to někam napálil autem jsem byla já? To je zaujatost! Možná jsem nikdy nebyla tak vzorná jako ty, ale řídit umím evidentně líp.“

„Jo. Nemá cenu obviňovat tebe, když si za to všechno vlastně můžu sama. Neměla jsem telefonovat při řízení…“ zamumlala si pro sebe.

„No, ony ty náušnice s Eiffelovkou tomu asi taky zrovna dvakrát neprospěly,“ zauvažovala jsem.

Bella jen souhlasně zamručela a na chvíli mezi námi panovalo hrobové ticho, které jsem ale hodlala přerušit, protože mě tížila jedna otázka.

„Ty, Bells, jsi teď šťastná? Je to to, co jsi chtěla?“ ujišťovala jsem se.

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání. „Vždycky jsem chtěla jenom Edwarda, ale je fajn, že tu moje sestřička vždycky bude. Teď, když jsme se smířily.“

„Bezva. Tak jsem toho zase tak moc nepokašlala,“ zaradovala jsem se.

„A ty, Abygail? Ty jsi šťastná?“ zeptala se váhavě.

„No, věčné mládí a věčný život s bandou upírů…“ zauvažovala jsem. „Nic z toho jsem sice nikdy nechtěla, ale jo. Myslím, že budu v pohodě,“ prohlásila jsem.

„A co Jacob?“ vyzvídala.

„Ten má smůlu. Je do mě otisknutý, či jak tomu říkají. Nemá na výběr. Musí mě milovat, i když je ze mě teď upírka. A když jsme u něj, právě se k nám blíží,“ upozornila jsem ji a kývla jeho směrem.

Edward s Jacobem k nám právě mířili. Zřejmě se nás už nemohli dočkat. No to, a nebo se báli, že si vzájemně vjedeme do vlasů. Taková blbost…

„V pohodě, už jsme si všechno řekly,“ ujistila jsem je a pokynula jim rukou, aby se k nám připojili.

„Pořád žasnu, jak jste stejné?“ prohlásil zamyšleně Edward při pohledu na nás dvě.

Obě se na sebe znuděně podívaly a zakoulely na sebe očima. Tohle už jsme za svůj život slyšely tolikrát…

„Páni! Jaku, ty jsi na steroidech?“ zeptala se Bella, protože to bylo poprvé, co ho viděla v lidské podobě a za tu dobu, co se neviděli se vážně leccos změnilo.

„To jsou ty vlčí geny,“ objasnila jsem jí s úsměvem.

„Takže… Ty a moje sestra, jo?“ zeptala se ho znovu Bella.

„Jo, ale není to lehké. Chce to spoustu osvěžovačů vzduchu,“ řekl.

„No tohle?“ Zabodla jsem do něj zlostný pohled.

„Nejsi jediná, kdo může dělat nevhodné vtipy,“ vrátil mi to.

„No, tak to vidíš, Bells. Rozumíme si.“ Pohodila jsem rameny v lidském gestu a uzavřela to.

„Tak jo. Tak jo. Chci vám teď oběma něco říct,“ přihlásila se o slovo Bella.

„Tak mluv,“ pobídli jsme ji všichni tři naráz.

Nejprve se obrátila na Edwarda a pak trochu i na mě.

„Nechci už nic vědět o tobě a Aby. Ani o té době, kdy sis myslel, že je já. Prostě se budeme tvářit, že nic z toho nestalo, ano?“

„Samozřejmě,“ řekla jsem okamžitě a žduchla bokem do Edwarda.

„Samozřejmě,“ vypadlo z něj po chvíli rozpačitého ticha.

„Fajn,“ rozzářila se. „A teď ty, Jaku.“

„Ano, Bello?“

„Jestli jí někdy ublížíš, zavolám na veterinu a nechám tě vykastrovat a následně utratit. Je ti to jasné?“

S Edwardem jsme vyprskli smíchy ve stejnou chvíli…

„A já si myslel, že jsme kamarádi,“ zamumlal Jacob ohromeně a při té představě trochu pobledl v obličeji.

„To jo,“ souhlasila Bella. „Ale ona je moje sestra.“

Moc děkuji za všechny komentáře, které se mi rozhodnete zanechat a veškeré doopravy. Příště nás už čeká poslední kapitola a kdybyste rozhodli pokračovat ve čtení mé tvorby, dovoluji si vám doporučit Sesterská pouta, na kterých jsme spolu s mokas opravdu tvrdě dřely.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 42. kapitola: