Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 40. kapitola

22.03.2015 (07:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2132×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

40. kapitola

Poté, co jsem zneškodnila Charlieho to šlo ráz na ráz…

Bellu dostali do jednoho z pokojů v horním patře a pobíhali kolem ní jako kolem svatého grálu. Teda až na Esme, která se starala o omráčeného Charlieho. Já a Jasper jsme byli taktně vysláni kamsi do věčných lovišť, slušně řečeno. Utábořili jsme se v lese několik kilometrů od vily.

„Jo, takový je už osud těch, co si ještě nezvykli na lidskou krev,“ žertoval Jasper, ale mně bylo naprosto jasné, jak se za to ve skutečnosti stydí, že je poslán na pomyslnou hanbu spolu s novorozenou upírkou.

Krátili jsme si čas tím, že jsme probírali jeho minulost, ale když jsme se dostali k té části, že proměna obvykle trvá tři dny a že doufá, že tu nebudeme tvrdnout celou tu dobu, začínala jsem pociťovat neuvěřitelnou beznaděj.

Doufala jsem, že si to Jasper nebere osobně. Sedět tu s ním a sbližovat se by bylo za jiných okolností super, ale moje sestra byla právě ve vile a umírala, což byl sice účel toho všeho, ale rozhodně to nebyl příjemný pocit.

K večeru se k nám přidala Alice, aby mohla Jasperovi dělat společnost a abychom si nepřipadali jako úplní vyděděnci.

Oznámila nám, že Bella se drží dobře, ale s Edwardem je prý k nevydržení. Což jsem si dovedla celkem živě představit, takže jsem se raději ani moc nevyptávala.

Daleko více mě zajímal Charlie…

„Jak je tátovi?“ zeptala jsem se, když mě už přestalo bavit pouze strnule sedět na pařezu obrostlém mechem a tupě zírat do dáli, zatímco Alice s Jasperem v obětí seděli u kmenu jednoho z masitých stromů a láskyplně si hleděli do očí.

Připadala jsem si tam tak trochu jako páté kolo u vozu a šmírák k tomu…

„Má se fajn. Už odjel domů. Naštěstí po té tvé ráně bude mít jenom pořádnou bouli,“ odpověděla.

„Bezva. Další komu dlužím omluvu…“

„No, za tu bouli asi jo, ale za tu záměnu ty přece nemůžeš a ani za to, jak ses v té době chovala,“ utěšovala mě.

„Jo. Taky jsem si vždycky v duchu říkávala, že s amnézií nejsem svéprávná,“ pousmála jsem se, protože moc daleko od pravdy jsem opravdu nebyla. „My mu ale nemůžeme říct, co se z nás stalo, že?“

„Ne,“ potvrdila Alice. „Existují zákony, kterými se musíme řídit a ty v tomto ohledu mluví naprosto jasně.“

„Proč to tedy Edward řekl Belle a mně, když si myslel, že jsem ona?“

„Neřekl. Ona na to přišla,“ opravila mě.

„Jo, ale…“

„Myslím, že o tebe prostě jen nechtěl přijít,“ pokračovala v úvahách.

„Myslíš o ni,“ ušklíbla jsem se.

„Jo. Promiň. Pořád je těžké zvyknout si na to, že jste dvě a když pominu tu tvoji novou barvu vlasů, jste od sebe vážně k nerozeznání.“

„Hm, ale povahu máme každá jinou. Já jsem spíš po mámě a ona zase po tátovi…“ vedla jsem zase tu starou známou písničku.

„A jaký je tvůj názor na nakupování?“ zeptala se tichým hlasem, jako by se mě ptala na nějaké detaily z intimního života.

„Miluji je, ale ne v takové míře jako ty. Myslím, že na to, aby ti v tomhle ohledu člověk stačil, vlastně ani nemůže být člověk.“

„V tom s tebou souhlasím,“ řekl Jasper a Alice ho zamračeně plácla přes ruku.

Tomu jsem se prostě musela zasmát…

„Abygail,“ oslovil mě váhavě Jasper a zdálo se, že to dělá s jistým sebezapřením.

„Klidně mi říkej Aby. Panebože! Už tak dlouho mi nikdo neříkal Aby. Chybělo mi to.“

„To věřím,“ řekla Alice.

„Do koho jsi vlastně zamilovaná?“

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně. Zrovna od něj bych takovou otázku rozhodně nečekala, ale když je přes ty emoce. Nejspíš to vycítil. Asi si ale myslí, že do Edwarda, protože o Jacobovi ještě neví. Nebo jo?

No, nic. Mám dlouhou chvíli, tak proč si z něj neudělat trochu legraci…

„Do tebe. Tys to nepoznal?“ otázala jsem se nevinným, lehce ublíženým hláskem a několikrát svůdně zamrkala.

Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou zatímco, Alice zcela evidentně zadržovala smích při pohledu na jeho výraz.

Najednou jako by začal vnímat naše vysmáté emoce a došlo mu, že si z něj jen utahuji.

„Ha, ha. Vážně vtipné. Takže do koho?“

„Copak, Jaspere? Ty bys mě nechtěl? Ani kdybych se zase obarvila?“

„Jistě, že ne. Mám přece Alice,“ řekl okamžitě.

„Ano, to máš,“ řekla a dala mu rychlou pusu.

„Vidíš? Jsem ženatý muž. Vlastně, my všichni…“

„Až na Edwarda,“ opravila ho Alice.

„Páni! Chápu Carlisla s Esme, ale vy dva a Emmett s Rose jste už do toho taky praštili? To bych do vás nikdy neřekla.“ Což byla čistá pravda.

„Neboj, taky tě to jednou čeká. Určitě ti už někdo řekl, že jakmile se zamilujeme je to už napořád,“ prorokoval Jasper.

„Jo, to už jsem někde slyšela.“ Našpulila jsem pusu. „Ale, co když jsem se zamilovala do vlkodlaka?“

„Cože? Do kterého?“ vyprskl smíchy Jasper.

„No do Jacoba samozřejmě,“ zasvětila ho Alice.

„Jak to…?“ zeptala jsem se zmateně, ale ona si jen vědoucně poklepala na spánek.

„Aha.“

„A to ti nevadí, že smrdí?“ zeptal se Jasper.

„Teda takovouhle otázku bych čekala spíš od Emmetta, ale ne. Nevadí mi to.“

„Ovšem, že jí to nevadí. Miluje ho,“ zastávala se mě Alice.

„A jemu?“ zeptal se tedy jinak.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale asi ne, když se do mě otisknul.“

„Vážně?“ zajásala Alice a přikryla si ústa rukou.

„Jo. Vážně.“

„No to ale znamená, že je to mezi vámi hodně vážné a že… Páni ty se budeš taky brzy vdávat!“ jásala.

„Co já? Zbláznila ses? Nikdy jsem o svatbě neuvažovala. No, možná, když mi bylo pět, a Jacobovi je teprve… Kolik, že mu vlastně je? Vidíte? Ani nevím, kolik mu je a vy si myslíte, že nám to spolu jako vydrží? Tak o tom dost silně pochybuji. Navíc on se ještě ženit určitě nehodlá,“ blábolila jsem, zatímco jsem si to v duchu zkoušela představit. „Ne, to by prostě nešlo. Možná jednou, ale teď rozhodně ne.“

„Jestli ti jde o to, že jste moc mladí, tak se obávám, že tomu časem nebude jinak,“ upozornila mě.

No jo vlastně! Já už nikdy nezestárnu a ani neumřu. Nikdy se nezměním…

„Ale co Jacob? On přece není mrtvý. Nebude tu se mnou po celý zbytek té mé věčnosti…“ zpanikařila jsem.

„Neboj. Edward mi říkal, že dokud se pravidelně přeměňují ve vlka, tak nestárnou,“ utěšoval mě Jasper, který zřejmě vycítil moji paniku.

„Tak holt společně budeme chodit venčit pejska. Aspoň tak dvě stě let,“ zažertovala jsem, ale uvnitř se mi neskutečným způsobem ulevilo.

Já a Jake. Navěky spolu… Ta představa se mi moc líbila, ale zase to mělo své ale.

„Jak je to s tou dohodou o území? Připadá mi trapné, že já nemůžu za Jakem a on zase za mnou…“

„Jestli ti jde jen o tohle, tak ta dohoda vznikla kvůli tomu, aby měli vlkodlaci něco v ruce. Pokud jde o nás je to jen taková formalita a příliš na ní nelpíme. Bereme to jako fakt, že se máme rezervaci vyhýbat, ale pokud přijdou v míru, což pevně věřím, že Jacob přijde. Nemáme s tím problém. Můžeš mu třeba říct, že v jeho případě činíme výjimku, nebo tak něco,“ objasnila mi.

„Mě by zajímala jiná věc,“ vmísil se do toho Jasper. „Zeptej se ho, jestli nám budou dělat problémy kvůli tomu, že Carlisle přeměnil Bellu.“

„Proč by něco takového dělali?“ nechápala jsem.

„No, dohoda mluví i o tom, že nesmíme kousnout žádného člověka, takže…“

„Jo. Zeptám se a jestli bude něco namítat, budu první, kdo mu rozbije ciferník. To mi věř,“ slibovala jsem.

„Jako Charliemu?“ přisadil si.

Hodila po něm svůj nejvražednější pohled a on jen v obraném gestu zdvihl dlaně, aby dal najevo, že se vzdává. Ještě, že tak. Nemusí mě přece pořád chytat za slovo, ne?

***

O dva dny později

„Alice, co se děje? Máš takový divný pohled…“ zeptala jsem se.

„Bella. Probírá se,“ oznámila vesele.

„Takže se už můžeme vrátit? To je super, protože… Ne, že by s vámi dvěma nebyla zábava, ale už tu sedím třetí den v kuse a začínám ten pařez upřímně nenávidět.“

„To chápu,“ řekl Jasper.

„Tak jdeme,“ pobídla jsem je a nečekala na to, jestli mě skutečně budou následovat.

Rozběhla jsem se přímo k vile a už z dálky slyšela, jak probuzená Bella začíná vzlykat.

A jéje! pomyslela jsem si a přidala plyn…

***

„Ty si mě opustil,“ vzlykala zrovna Bella.

Takže jdu včas…

„Ale houbelec. Jeli do hor a Jessica to zbytečně nafoukla,“ opravila jsem ji.

„Ale říkala, že to ví od pana Bannera a odkud vůbec znáš Jess? Tak moment! Ty jsi…“ zarazila se. „Ty taky nejsi… Jak dlouho jsem byla mimo?“ vyptávala se zmateně.

„Asi měsíc, ale na tom už nezáleží. Hlavně, že jsi v pořádku.“

Přiblížila jsem se k jejímu lůžku a stiskla jí dlaň. Bella ale rychle ucukla.

„Co se ti děje?“ nechápala jsem.

„Co se mi děje? To se ptáš vážně? Cullenovi tě proměnili,“ rozkřikla se pohoršeně. „Jsi teď upír,“ dodala už šeptem.

„Všímavá sestřička,“ pochválila jsem ji kousavě. Čímž jsem si vysloužila káravý pohled od Edwarda.

„No, co?“ ohradila jsem se rozladěně.

Že by zase nedostatek taktu z mé strany? Copak je Bella z cukru?

„Já jí to vysvětlím sám,“ oznámil mi tiše.

„No, jak myslíš, ale podle mě to nevezme tak lehce jako já.“

„To bylo jako lehký?“ otázal se.

„Hele, vy dva. Okamžitě přestaňte s tím vaším tichým rozhovorem. Vidím, jak hýbete rty. Je to od vás sprostý,“ nadávala.

„Ale my jsme jen…“ hájila jsem se.

„Nezamlouvejte to. Jess možná věci nafukuje, ale rozhodně by mi takhle nelhala.“

„Bello, já ti to vysvětlím…“ řekl Edward.

„Jak? Jak mi vysvětlíš, že mě si přeměnit nechtěl a z mé sestry je po měsíci s tebou upírka?“

„Bello, je to komplikovanější,“ pokoušela jsem se říct.

„Myslím, že bys měla jít,“ přerušil mě Edward.

„Cože?“ To je podpásovka!

„Zvládnu to líp bez tebe.“

„No, to ti teda děkuju, ale co. Pro dobrotu...“ mrmlala jsem si a odešla na chodbu. Aby měli trošku toho soukromý.

„Aby, já vím, že posloucháš,“ zavrčel na mě z pokoje.

„Nedělám to schválně. Prostě to slyším. Mám snad zmizet kilometr za město, abyste měli klid?“

„Ano.“

„Vrrr… Tak jo. Zajdu si pro něco k pití…“ Nestačila jsem udělat ani dva kroky, rozlétly se dveře a už mě peskoval.

„Ne, aby tě napadlo ublížit nějakému člověku. Ne, aby tě někdo viděl a hlavně…“

„Uklidni se, Edwarde. Já to zvládnu,“ ujistila jsem ho.

„To doufám, protože jinak…“

„Jinak, co?“ vyštěkla jsem. „Zatím jsem se chovala na jedničku. Trochu té důvěry si snad zasloužím…“ držkovala jsem.

„To je pro ni tak typický. Pak se všichni diví, že ji zatloukám,“ lamentovala Bella na mou adresu.

„To jsem slyšela!“

Edward se na mě omluvně usmál a vrátil se za ní zpět do pokoje.

Zatnula ruce v pěst a přinutila se odejít…

Co je jako typicky? Kdo se má v té Belle vyznat? Jen jsem jim chtěla pomoct a za to, že nás od sebe rodiče nerozeznají přeci nemůžu. No, on nás vlastně nerozeznal nikdo. Ani rodinka upírů se skvělými smysly. Tak, co se divím?

Moc děkuji za doopravy a samozřejmě prosím o komentáře...

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 40. kapitola: