Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 4.kapitola

20.03.2014 (19:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2892×

4. kapitola

Celý den můj mozek fotografovali ze všech možných stran a úhlů. Už jsem z toho začínala být pekelně unavená. Naštěstí mi doktor pro dnešek nepovolil žádné návštěvy. Nemusela jsem je tak rozrušovat při pomyšlení, že si na ně nepamatuji. Trápilo by je to. No, a mě koneckonců také. Díky lékům, které mi tu stále podávají, mi ještě tak úplně nedocházel fakt, že vlastně neznám ani své jméno.

Vlastně, proč si ho nezjistit? napadlo mě náhle.

Vstala jsem z postele a přešla po pokoji ke dveřím, kde na zdi v upravené folii vysela moje karta se jménem a informacemi o lécích pro sestry.

Opatrně jsem vysunula papíry z desek a usadila se s nimi zpět na postel. Začala jsem jimi listovat. Léky ani diagnóza mě až tak nezajímaly. Stejně bych té lékařské hantýrce nerozuměla, a tak jsem je přešla a zadívala se na stránku s osobními údaji.

Jméno: Isabella Marie Swanová
Věk: 18 let (13.9.1987)
Bydliště: Forks, Washington, USA
Zákonný zástupce: Renée Higginbothamová Dwyerová, Charlie Swan

Washington? Forks? To se mi moc nezdá...

Takže mi je osmnáct. Vážně super zapomenout všechno takhle před maturitou. Tedy pokud chodím do školy. Jak vlastně vypadám? Celý den jsem neměla čas se na sebe podívat. Ani zahlédnout svůj odraz. V pokoji zrcadlo nebylo, ale na toaletách snad bude. Ještě pořád mě znovu nenapojili na kapačku. Tak proč bych si tam nemohla zajít? Zvládnu to? No, to budeme muset zjistit, ale pravděpodobně ano.

Vstala jsem a odhodlaně přešla ke dveřím. Vrátila jsem desky zpátky na místo a pomalu otevřela dveře. Vystrčila jsem hlavu ze dveří. Ostré světlo se mi zařízlo do už tak třeštící hlavy a donutilo mě bolestivě syknout.

Vzchop se. To přece zvládneš, povzbuzovala jsem se v duchu a vyšla na chodbu.

Když jsem za sebou zavírala dveře, všimla jsem si, že mám na dveřích pod číslem pokoje i jmenovku, kde stálo poměrně velkým písmem: Isabella Marie Swanová.

„Oh. Takže je to pravda.“

Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila toalety. Naštěstí jsem na ně narazila poměrně brzy. Byly hned za rohem. Vešla jsem do označených dveří, kde bylo několik kabinek, které jsem ale ignorovala, protože jsem je momentálně nepotřebovala. Našla jsem i místnost se sprchovým koutem. Tu určitě později využiju, ale cíl téhle výpravy je ještě o kousek dál. Malé umyvadélko se zrcadlem.

Zastavila jsem kousek od něj se sklopenou hlavou. Chvíli mi trvalo se k tomu odhodlat. Přeci jen, co když jsem ošklivá? Nebo po té nehodě nějak zjizvená? Zatím jsem viděla pouze svou mléčnou pokožku, štíhlou, poměrně vysokou postavu a kadeře hnědých vlasů.

Vzhlédla jsem a spatřila svou tvář. Měla hodně výrazné rysy. Vystouplé lícní kosti a kratší spodní ret, který právě svíraly bílé přední zuby. Poměrně hezký nos a velké čokoládové oči. V té tváři byla i spousta podlitin, ale přesto bych se zhodnotila, jako že jsem docela hezká.

„Uf. Aspoň, že tak,“ zamumlala jsem a prsty si přejížděla po hladké tváři. Bolelo to, ale tak nějak jsem se musela ujistit, že ten odraz je skutečně můj, protože mi nebyl ani trochu povědomí. Předváděla jsem různé grimasy a odraz je v zrcadle opakoval. Mimické svaly mě kvůli podlitinám začaly nesnesitelně bolet, a tak jsem se rozhodla je nechat na chvíli odpočinout a vydala jsem se zpátky na pokoj.

Když jsem za sebou zavírala dveře toalet, všimla jsem si cedulky na protějších dveřích pod číslem devět. Stálo tam: Abygail Swanová. Swanová? Jako já?

Neodolala jsem a vklouzla do dveří. Pokoj vypadal stejně jako můj, ale bylo tu mnohem víc hadiček a přístrojů. Přistoupila jsem k lůžku a dávala si pozor, abych o něco nezavadila. Zastavila jsem se u čela postele a hleděla na spící dívku připojenou na přístroje. Pouze monitor sledující tepovou frekvenci značil, že je ta dívka stále naživu. Nejhorší ze všeho ale byl fakt, že dívka vypadala úplně stejně jako ta tvář v zrcadle. Moje tvář.

Co je tohle za blbý fóry? To mám jako nějaký pošahaný mimotělní zážitek? To přece není možný… Zkusila jsem se štípnout do předloktí.

„Au,“ zanaříkala jsem a okamžitě pustila kůži, která začala rudnout. Bolestivě jsem si to místo třela, ale už jsem věděla, že nespím.

„Abygail?“ oslovila jsem tu dívku před sebou a pohladila ji po tváři.

Byla skutečná, ale na můj dotek nijak nezareagovala. Chvíli jsem ji smutně pozorovala, ale nakonec jsem uznala, že tu jen ztrácím čas, a vydala se pryč. Cestou jsem ale ještě zkontrolovala její zdravotní dokumentaci.

Jméno: Abygail Margareth Swanová
Věk: 18 let (13.9.1987)
Bydliště: Portland, Oregon, USA
Zákonný zástupce: Renée Higginbothamová Dwyerová, Charlie Swan

Bydliště se lišilo, ale zbytek seděl. Je to moje sestra. S povzdechem jsem se znovu podívala na její tiše spící postavu. Musíme být dvojčata, protože si neumím jinak vysvětlit, že vypadáme naprosto totožně. I když moje modřiny nebyly nic proti těm jejím. Hlavu měla obvázanou ze všech stran, v nose hadičky a v ústech hadici, která jí pomáhala s dýcháním. Byla napojená na přístroj s jakousi harmonikou, která se opakovaně roztahovala a zase stlačovala. Stimulovala její nádechy a výdechy s hlasitým syčením.

Kopírovala jsem ty zvuky svými plícemi a byla vděčná, že to zvládnu sama. Měla jsem zřejmě velké štěstí…

Vrátila jsem kartu na místo a vydala se do svého pokoje. Najednou jsem si připadala strašně vyčerpaná. Přitom jsem toho zase tolik nenachodila, postěžovala jsem si a ploužila se chodbou ke svému pokoji. V hlavě mi vířila spousta zmatených myšlenek, ale byla jsem moc unavená na to, abych jim věnovala plnou pozornost.

„No, kde se couráte? Máte být v posteli a odpočívat. Nesu vám léky a vy nikde. Jak si to představujete?“ vyjela na mě sestra právě vycházející z mého pokoje. „Už jsem si myslela, že jste utekla a já budu muset zalarmovat celou nemocnici.“

„Byla jsem jen na toaletě,“ hájila jsem se.

„No, dobrá. Dobrá. Hlavně si už běžte lehnout. Kapačku vám dávat nebudeme. Musíte si na ty léky pomalu odvykat, ale mám tady pro vás něco na bolest. Takže šup! Hezky zapít a spát,“ rozkazovala.

Neměla jsem ani chuť, ani sílu jí odporovat, a tak jsem poslušně spolkla jí podávanou dávku pilulek a zapila ji vodou z plastového kelímku, který přinesla také. Pak už jsem se zachumlala do peřin. Teprve když sestra viděla, že se opravdu poslušně ukládám ke spánku, vydala se ke dveřím. Zrovna přikládala dlaň na vypínač, když jsem to nevydržela a vybafla na ni svou otázku…

„Mám tu sestru, že?“

„Ano. Vzpomněla jste si na něco?“ zeptala se překvapeně.

„Ne, jen jsem viděla její jméno na dveřích,“ zatloukala jsem.

„Ach tak. Ano, bouraly jste společně.“

„Byl s námi ještě někdo?“

„Ne. Jen vy dvě,“ odpověděla.

„A čí to byla vina? Kdo řídil?“ Sestra znervózněla.

„Tím byste se teď neměla zabývat, slečno Swanová. Určitě by vám to v uzdravování příliš nepomohlo,“ zamlouvala to.

Aha.

Takže já.

Můžu si za to sama a aby toho nebylo málo, nejspíš jsem málem zabila vlastní sestru. Paráda. Kamikace Isabella Swanová znovu zasahuje. Kdo bude její další cíl? Máma? Nebo snad táta? Nemáme třeba psa, kterého bych mohla přejet? To jsem byla ožralá, nebo co? Přece kdo by sedal za volant, když to neumí? Co jsem to za příšernou osobu?

„Jak? Jak se to stalo?“ vykoktala jsem.

„O tom si promluvte s rodiči. Nebo s policií,“ navrhla.

„S policií?“ vykvikla jsem přiškrceně.

„Jen klid. Volají se přece ke každé nehodě,“ připomněla mi.

„Aha. No dobře, ale…“

„Tak dost, slečno Swanová! Máte být v klidu a spát. Takže haldy na kutě. Za chvíli vám zaberou léky,“ řekla přísně. Přikývla jsem a zavřela oči. Teprve poté sestra odešla.

Jak mám asi tak usnout, když jsem právě zjistila, že chybělo málo a stal se ze mě vrah? Ba co víc, vrah vlastní sestry. Dvojčete. Vždyť to je do nebe volající, lamentovala jsem, ale lékům to bylo zřejmě jedno, protože mě opravdu zanesly do říše snů…

***********

O několik dní a lékařských testů později se konečně lékaři rozhodli, že mě propustí. Paměť se mi stále nevrátila, ale nemohla jsem se dočkat, až spatřím i někoho jiného než své rodiče, ze kterých jsem neustále páčila detaily z té nehody. Ale odmítali mi cokoliv říci. Prý na to bude dost času později a hlavně nemá cenu se tím zbytečně trápit. Jenže jim se to řekne lehce. Oni se neutápí ve výčitkách, že za tohle všechno můžou. Já ano. Alespoň že mě už dneska propouští. I když budu muset docházet na kontroly k nějaké doktorce ve Forks.

Jak jsem zjistila, máma s tátou jsou rozvedení. Její nový manžel Phil se zdál docela fajn. Chtěla mě mít u sebe, než se plně zotavím, ale já jsem si prosadila svoji.

Chci se co nejdříve vrátit ke svému životu ve Forks spolu se svým tátou, za svými přáteli, do školy a tak. Nevím co, ale něco mě tam silně táhne. Možná to byla jen touha dozvědět se o sobě něco víc, ale možná v tom bylo i něco jiného.

Příliš jsem se v sobě nevyznala, ale na to si, zdá se, budu muset zvyknout alespoň do té doby, než se mi vrátí paměť. Tedy pokud se mi vrátí. Ani tím jsem si nemohla být jistá a lékaři mi nedávali velké šance. Ale kousek po kousku? Třeba se mi podaří poskládat si, kdo ve skutečnosti jsem.

Takhle si totiž připadám, jako jakási prázdná chodící nádoba. Umím číst, psát, mluvit. Dokážu o sobě říct těch pár faktů jako jméno, příjmení, datum narození, adresu, věk, rodné číslo, ale kdybych měla říct nějakou vlastnost, která je pro mě typická, nedokázala bych to. Sakra, vždyť já ani nevím, jaká je moje oblíbená barva...

Má sestra Abygail tu zůstane s mámou. Takhle nás rodiče měli zřejmě rozdělené vždycky. Já patřila k tátovi a ona k mámě, ale možná se pletu vzhledem k tomu, že ona žila většinu času kdesi v Paříži a věnovala se malování.

Ano, Paříž. I tu jsem si pamatovala. Eiffelova věž, Notre Dame a to všechno, ale to nebylo nic neobvyklého. Dokázala jsem identifikovat i Mount Rushmore, pyramidy, Šikmou věž, Koloseum, amfiteátr nebo třeba létající talíř, který údajně spadnul kdesi v Novém Mexiku. Všechny tyhle zbytečnosti jsem věděla a pamatovala si je. Tak proč si nedokážu vybavit sebe nebo kohokoliv ze svého života? Je to strašně matoucí…

Vydupala jsem si i to, že se vrátím do školy. Sice z toho naši opět neměli moc velkou radost, ale svolili.

Když jsem měla pocit, že mám všechno dostatečně sbalené, převlékla jsem se do oblečení od mámy a vydala se rozloučit se s Abygail. Chodívala jsem ji navštěvovat každý den. Vypovídávala jsem se jí ze svých pocitů a hledala u ní útěchu, která nepřicházela. Nebo snad odpuštění za tu nehodu? Za její stav? Sama nevím…

Doktoři tvrdili, že je dobře, že je v tomto stavu. Rychleji se tak zotaví, ale vidět ji tak bylo něco úplně jiného. Nevypadala, že se lepší, ale ani že se horší. Nicméně pokrok tu žádný nebyl.

„Doufám, že se brzy probereš, Abygail,“ zašeptala jsem a jako už tolikrát v uplynulých dnech, jsem ji pohladila po vlasech a vtiskla jemný polibek na čelo.

Najednou se monitory hlasitě rozpípaly. Nechápala jsem, co se děje, dokud se do místnosti nepřiřítila halda sester s lékaři a resuscitátorem v patách.

„To ne! Abygail, prober se. Nevzdávej to,“ škemrala jsem, zatímco mě jedna ze sester odtáhla od lůžka a přidržovala stranou od toho zmatku.

„Prosím. Ona nesmí umřít,“ žadonila jsem zoufale a z očí mi kanula jedna slza za druhou.

Najednou jsem znovu ucítila to známé bodnutí...

Zase mě uspali.

„To fakt není fér,“ zamumlala jsem těsně předtím, než mé tělo ochablo a zhroutilo sestře do náruče.

Pokračování příště…

PS.: Moc děkuji za vaše komentáře. Opravdu moc mě těší...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 4.kapitola: