Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 3.kapitola

13.03.2014 (19:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2810×

3. kapitola

„Pohnula víčky. Myslím, že se začíná probírat,“ řekl neznámý mladý hlas.

„Ne. Zatím je neotevře. To bych viděla, ale už nás nejspíš vnímá,“ ozval se jiný, tentokrát ženský hlas.

„Bello?“ promluvil nový, sametový hlas.

„Nevypadá to, že by se chystala probudit,“ povzdechl si další ženský hlas.

„Ale ona se probudí. Musí se probudit,“ řekl zoufale sametový hlas.

Přinutila jsem se pokusit otevřít oči, abych mohla pohlédnout do tváře toho zoufalého muže. Když jsem je však konečně s námahou otevřela a zaostřila, spatřila jsem tvář nějakého kluka s bronzovými vlasy a zlatýma očima. Zmateně jsem mrkala a sledovala, jak se po jeho tváři začíná rozlévat radostný úsměv.

„Ach, Bello. Tolik jsem se o tebe bál,“ řekl a opatrně mě objal.

Bello? Nechápala jsem.

„Dojdu pro doktora,“ zašveholil ženský hlas, ale neviděla jsem, komu patřil. Neznala jsem ho. Vlastně nikoho v této místnosti. Všichni mi připadali tak cizí…

Pokusila jsem se od toho kluka odtáhnout, ale nešlo to. Byla jsem slabá, ale něco mi říkalo, že bych s ním nehnula ani v plné síle.

„Můžeš mě pustit?“ zaskřehotala jsem vysíleně.

„Jistě. Promiň. Jen jsem rád, že jsi v pořádku,“ omlouval se a tvářil se provinile. Ačkoliv to nedokázalo zakrýt radost odrážející se v jeho očích. Odtáhl se a usedl na malou stoličku vedle mého lůžka.

Zmateně jsem mžourala kolem. Byla jsem v nemocnici. Pokusila jsem se posadit, ale nenechali mě. Dva páry ledových rukou mě zatlačily zpět na lůžko.

„Neměla by ses hýbat, než se vrátí Alice s doktorem,“ řekl další hluboký mužský hlas.

Přikývla jsem, ačkoli mi plný význam jejich slov unikal. Nedokázala jsem plně zpracovat to, co mi říkají, a k tomu všemu jsem po celém těle začala pociťovat bolest.

„Co… co se stalo?“ zeptala jsem se a znovu zavřela oči, protože se mi svět stále trochu míhal před očima.

„Měla jsi autonehodu,“ oznámil mi šetrně sametový hlas, který zřejmě patřil tomu chlapci u mé postele.

„Je zázrak, že žiješ,“ dodala blond dívka. Jako by chtěla zdůraznit, jaké mám štěstí.

Jako bych to nevěděla, ale přes tu bolest jsem se nemohla dostatečně soustředit na dění okolo sebe. Navíc jsem znovu začala usínat. Stalo se to rychleji, než bych bývala chtěla, ale uvítala jsem to s otevřenou náručí…

**********

„Kde to jsem?“ zamumlala jsem, když jsem se znovu probudila.

Všechno se mi jevilo jako podivný sen. Nebo ne? Skutečně tu ty přenádherné bytosti byly se mnou v jedné místnosti?

Otevřela jsem oči a spatřila zdravotní sestřičku, která mi právě upravovala kapačku.

„Jste v nemocnici. Ještě klidně spěte,“ řekla a povzbudivě se na mě usmála. Byla jsem tak slabá, že jsem se na žádné protesty nezmohla a okamžitě začala znovu usínat…

Někde mezi realitou a snem jsem cítila ledový dotek rtů a následné laskaní ve vlasech, ale už jsem neměla sílu přesvědčovat se, zda se skutečně jedná o realitu, či o pouhý sen.

***********

Zmateně jsem zamrkala, když mi kdosi posvítil do očí baterkou.

„Co je?“ zeptala jsem se a začala od sebe dotyčného odstrkovat.

„Klid, slečno. Jen vás kontroluji. Jsem váš ošetřující lékař,“ řekl postarší muž s bílými vlasy a vousatou tváří v bílém plášti.

„Aha. Jasně. Jsem v nemocnici,“ zamumlala jsem a pokusila se posadit. Jenže to nešlo. Předloktí mi povolilo a já jsem opět slabě zapadla na matraci.

„Počkejte. Uděláme to takto,“ řekl doktorův hlas a nadzvedl opěrku nějakým tlačítkem. Horní část postele vyjela nahoru. „Tak jak se cítíte, slečno?“ otázal se rutinním hlasem.

„Nic moc. Všechno mě bolí,“ odpověděla jsem a nespokojeně se zavrtěla.

„Víte, kde jste?“

„V nemocnici. Hádám...“

Přikývl a zapisoval si něco do papírů. „Kolik vám ukazuji prstů?“ zeptal se a zdvihl několik prstů.

„Tři,“ odpověděla jsem okamžitě. Znovu lehce přikývl. Takže jsem usoudila, že se nemýlím.

„Pamatujete si něco z té nehody?“ vyptával se dál.

„Nehody? Měla jsem nějakou nehodu?“ nechápala jsem, ačkoliv to bylo logické. Proč bych jinak byla v nemocnici?

„Co si pamatujete naposledy?“ zeptal se zaujatě.

„No,“ nadechla jsem se k odpovědi, ale vzápětí jsem si uvědomila, že vlastně nemám, co bych mu řekla.

„Tváříte se zmateně. Nemůžete si vzpomenout?“ otázal se a poprvé se zdál skutečně zaujat a překvapen.

Přikývla jsem a zahanbeně sklopila hlavu.

„A víte, jak se jmenujete?“ pokračoval ve vyptávání.

„Ano, samozřejmě. Jmenuji se… a sakra,“ uklouzlo mi, když mi došlo, že vlastně nevím, jak mám dokončit větu. Pátrala jsem v paměti, ale všude byla jen tma. Nic povědomého. Nic, co by mi pomohlo v mé mysli nebylo. Začala jsem panikařit.

Kmitala jsem pohledem po místnosti. Všechny předměty jsem dokázala identifikovat. Věděla jsem, jak se jmenují i k čemu slouží, ale o sobě nebo svém životě jsem nevěděla nic. Jak jsem pomalu, ale jistě začínala vyšilovat, přístroj monitorující moji srdeční frekvenci začal pípat jako o život.

„Uklidněte se, slečno. Nebo dostanete infarkt,“ mírnil mě lékař a zmateně těkal pohledem mezi mou tváří a přístrojem.

„Já… Já nevím, kdo jsem,“ vykoktala jsem zoufale a pokusila se vstát. Tentokrát jsem dosáhla jistého výsledku a mé tělo uposlechlo příkaz. V cestě z lůžka mi ale nebránil pouze doktor, který se mě snažil zatlačit zpět, ale i hadičky, na které jsem byla napojená.

„Uklidněte se, slečno,“ domlouval mi a zápasil se mnou.

„Ale vy mi nerozumíte. Já si nic nepamatuju. Vůbec nic,“ křičela jsem na celou nemocnici a pomalu cítila, jak mi po tvářích kanou slzy a mým tělem otřásají vzlyky.

„Sestro! Sestro!“ zvolal doktor.

Otevřely se dveře a do pokoje se vřítilo hned několik sester naráz. Což mi ovšem nezabránilo se divoce bránit a vytrhat si několik hadiček...

„Okamžitě jí píchněte sedativa,“ nařídil autoritativně.

„Ne! Já nechci,“ bránila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Ucítila jsem píchnutí a vzápětí se mi víčka sama od sebe zavřela a já přestala vnímat.

Byla jsem mimo.

*********

„My… Neumíme si to vysvětlit. Zřejmě je její zranění vážnější, než jsme si myslely. Nové snímky prokázaly otok mozku. Avšak nevidíme žádný lékařský důvod, proč si na nic nevzpomínala. Možná to bylo způsobeno pouze šokem a až se probere, bude opět v pořádku,“ vysvětloval doktorův hlas.

„Takže vy vlastně nevíte, co s ní je, že?“ ujišťoval se další mužský hlas a zněl poněkud nevrle.

„Zatím ne,“ připustil doktor neochotně. „Ale jak už jsem řekl, až se probere, dozvíme se více.“

„No dobrá tedy, a kdy to bude?“ zeptal se znovu ten druhý hlas.

„Mělo by to být každým okamžikem. Teď musíme být trpěliví, pane Swane.“

„Jo, to jste říkal i o Abygail a její stav se, pokud vím, také nezměnil,“ zabrblal pan Swan na oplátku.

„Kdo je Abygail?“ zeptala jsem se a rozhodla se otevřít víčka. I když mi to připadalo jako nadlidský výkon, povedlo se.

„Bello,“ zvolal ten muž zoufalým tónem a přispěchal k mé posteli. Usedl na její okraj a pevně mě objal. Bolelo to, ale hlavně mi to bylo nepříjemné. Přeci jen to byl cizí člověk. Bezmocně jsem se pokoušela schoulit do matrace a uniknout tak jeho pažím. No, bez úspěchu.

„Dovolíte, pane Swane,“ ozval se doktor a odkašlal si. Teprve potom mě muž přestal objímat a způsobně si složil dlaně do klína. Konečně jsem měla příležitost si ho prohlédnout. Měl husté, tmavé vlasy a knírek. Celkem pohledný na svůj věk. Bylo vidět, že se ze svého předešlého výbuchu emocí cítí nesvůj. Jako by to nedělal často...

Dovnitř vlítla štíhlá žena s hnědými vlasy. Za ruku za sebou táhla dalšího muže. Jeho ruku nepouštěla ani když se na mě vrhla a to mnohem horším způsobem než ten muž před chvílí.

„Ach, drahoušku. Jsem tak ráda, že jsi se probrala,“ řekla s úlevou v hlase a slzami v očích.

„Počkejte, paní Dwyerová. Nejdříve bych ji měl vyšetřit,“ mírnil ji doktor.

„Ne! Už... Už se cítím mnohem lépe. Hlavně žádné další injekce,“ protestovala jsem okamžitě.

„Ach, zlato,“ povzdechla si žena s úlevou. Stále si mě k sobě tiskla a hladila po vlasech.

„Takže už si vzpomínáte?“ otázal se doktor zaujatě. Všichni napjatě očekávali moji odpověď.

Zakroutila jsem hlavou. „Ne. Pořád nevím, kdo jsem a ani kdo jste vy,“ přiznala jsem po chvíli napjatého ticha.

Žena hlasitě vzlykla a zabořila svůj obličej do muže, který přišel s ní. Ten druhý muž vstal z mé postele a zaraženě přešel k oknu s nečitelným výrazem.

Utrápeně jsem je oba pozorovala. První, co mě napadlo, když jsem je teď tak pozorovala, bylo, že jsou to rodiče. Moji rodiče. A já si je nepamatuji. Raději bych se neviděla. Na kolik dalších lidí jsem ještě zapomněla? Jsem nemožná... Složila jsem si obličej do dlaní a snažila se získat nazpět trochu rovnováhy.

„Takže si stále na nic nevzpomínáte?“ vyrušil mě doktorův naléhavý hlas.

„Ne. Už jsem řekla. Vůbec na nic,“ potvrdila jsem.

„Uděláme vám tedy ještě několik dalších testů, abychom získali více informací. Váš stav však může být pouze dočasný a způsobený otokem vašeho mozku po té nehodě…“

„Jaké nehodě?“ skočila jsem mu do řeči. Měla jsem pocit, že jsem je o tom už slyšela mluvit, ale díky všem těm lékům to bylo tak zamlžené, že to nemělo hlavu a patu.

„Havarovala jste v autě a —,“ 

„Aha. Takže to tedy nebude trvalé, že ne?“ ujišťovala jsem se a bylo mi jedno, že jsem ho přerušila. Detaily z té nehody mě až tak moc nezajímaly. Dovedla jsem si představit, jak to při takové nehodě může být zlé, a já mám nejspíš štěstí, že žiju. Tohle můj mozek nezapomněl, ušklíbla jsem se.

Pokračování příště…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 3.kapitola: